Fyzické tresty při výchově dětí

 

Evropa co se týče některých zákonných opatření ztratila kompas a zdá se mi, že jedině islám a muslimové ji mohou zachránit před sebezničením. Přesnost mého tvrzení dokazuje současný stav evropské společnosti. Evropská společnost zrychleně stárne a rodina se vytrácí. Vytrácí se rodina, která je milující, jejíž členové na sebe vzájemně dávají pozor a starají se o sebe. Rodiče milují své děti čím dál tím méně a děti zapomínají, že vůbec nějaké rodiče mají. Babičky a dědečci nemají šanci umřít v náručí svých dětí a už vůbec ne svých vnoučat a pravnoučat. Perverznosti, morální skaženosti a beznaděje je čím dál tím více.

 

Slyšel jsem příběh, kdy jistý Němec přišel na návštěvu svého známého z Bosny. Bosňan jej odvedl ke své matce na oběd a po jídle vytáhl Němec peněženku, aby zaplatil oběd. Hostitel to samozřejmě nedovolil a Němec, když pochopil, že své hostitele urazil, se začal omlouvat, že on, jí-li u své matky, jí oběd vždy zaplatí. Toto je jedna z podob evropské společnosti. Jistěže se to neděje v Evropě vždy a všude, ale Evropa k tomuto modelu velkou rychlostí spěje.

 

Důvody, které vedou k takovému stavu přiměly k pohybu i zákonné normy určující rodinné právo a tak posunuly společnost nevyhnutelně blíže k destrukci. Na prvním místě jsou to zákony upravující vztah rodičů a dětí. Evropské zákony dospěly do stádia, kdy rodič nemá nad svými dětmi takřka žádnou pravomoc ani kontrolu. Jak může taková společnost fungovat? V jejich případě nelze říci, kdo je hlavou rodiny a přirozený systém hierarchie v rodině se naprosto vytratil.

 

Aby byl tento paradox ještě větší, v evropských firmách se uplatňují současné modely menedžmentu, které systém hierarchie a odpovědnosti ctí a tyto firmy fungují mimořádně dobře. V nich jsou práva a povinnosti jasně uspořádány podle hierarchického principu. Ví se, kdo komu za co zodpovídá. Ale takový současný menedžment chybí v evropské rodině. Proto také nefunguje a ani fungovat nemůže.

 

Pak i zákon, který rodičům odebral právo kontroly nad dětmi, je naprosto špatný a přinese katastrofální následky. Rozumím důvodům, proč byly podobné zákony přijaty. Bylo to s dobrým úmyslem ochránit děti před těmi rodiči, které nelze pro jejich činy vůči vlastním dětem ani označit za lidské bytosti a natož rodiče. Avšak, jsou problémy odnětím pravomoci rodičů nad dětmi skutečně vyřešeny? Nikoli! Statistiky ukazují každodenní nárůst takových problémů. Dle mého soudu ani nemohou být takovým způsobem vyřešeny, neboť se řeší parciálně, ve všech segmentech, včetně humánnosti a lidskosti. Nejlepším příkladem tohoto tvrzení je Německo, kde již několik měsíců trvá soudní líčení ve věci kanibala, který se přiznal z brutální vraždy člověka, kterého naporcoval do mrazáku a pomalu ho „pekl a užíval si to.“ To, co nesnědl, si vzala policie jako důkazní materiál. Je třeba o rozsudku pro někoho takového tolik debatovat? Takový rozsudek a ti, kteří umožnili vznik zákonů, podle kterých je možno se takto chovat, vedou společnost směrem k nevyhnutelnému zničení.

 

V islámu je na rodiče kladen největší závazek, ale i pravomoc vůči dětem. O závazcích nebudu mluvit, protože zahrnují vše, co dítě vyžaduje, od zdravého mateřství, zdravého prostředí pro vývoj, halal jídla, ochrany před zlem, nemorálností, nestydatostí a sprostotou, dokonce od chvíle, kdy je dítě ještě v děloze, atd.

 

Co se týče práv a pravomocí, jedná se především o právo na poslušnost a právo na péči a starostlivost ve chvíli, kdy to rodič začne potřebovat. Nejvznešenější standard vztahu dítěte k rodiči najdeme ve Zjevení. Vznešený Alláh říká:

Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj!“ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: „Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!“ (Isrá´:23-24)

Podle šarí’y je dítě povinno rodiče poslouchat. Ta poslušnost je samozřejmě omezená, ale jen v jediném případě – dítě není povinno poslouchat rodiče v tom, co je hřích, tedy v tom, co je chybné. Ale i tato „neposlušnost“ musí být prokázána důstojným způsobem a nesmí být slyšet ono „fuj.“ Vznešený Alláh předepsal neposlušnost ve chvíli, kdy rodič přikazuje dítěti něco, co je hřích, ale i pak požaduje krásný vztah k nim:

Nutí-li tě však usilovně, abys ke Mě přidružoval něco, o čem nemáš vědění žádné, pak je neposlouchej! Buď k nim na tomto světě laskavý podle zvyklosti uznané, avšak následuj cestu těch, kdož kajícně se ke Mně obrátili! (Lukmán:15)

 

Podle šarí’y smí rodič dítě udeřit, fyzicky trestat, ale musí to učinit tak, aby dítěti nijak neublížil ani tělesně, ani mentálně. Takový trest musí být za účelem výchovy a nikoli kvůli trestu samotnému a kvůli pomstě. Musí být pro dítě užitečný a nikoli mu škodit. Znamená to, že tohoto výchovného prostředku rodič použije jedině tehdy, je-li si jist, že bude výchovně působit. Pokud by výchovně nepůsobil, nebo naopak působil opačný efekt, není rodiči dovoleno fyzický trest použít. Rodiči je také zakázáno s cílem výchovným udeřit svého potomka, když se hněvá. Nelze takto trestat z pomsty nebo z čisté touhy po trestu, nesmí se takto dítě trestat způsobem, který dítě ohrozí na fyzickém, nebo duševním zdraví.

 

Důkazem pro tuto výchovnou metodu je hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم, kde stojí: „Nařiďte dětem modlit se v sedmi letech a udeřte je (pokud je třeba, např. když si svou povinnost neplní) v deseti letech a rozdělte je v postelích (tj. syny od dcer).“[1]

 

Prosím Vznešeného Alláha, abychom byli příkladnými rodiči našich dětí, jako byl i náš Posel Boží صلى الله عليه و سلم  vůči svým dětem a vnoučatům. On sám nikdy nikoho z nich neudeřil a pokud je mi známo, ani to neměl zapotřebí. Navíc jeho děti a vnoučata nežili v prostředí zkaženosti, jako je to naše, nedívali se na televizní programy, na které se dívají naše děti, na pořady, které mrzačí zdravou lidskou přirozenost.

Nechť je nám Alláh na pomoci a nechť je nám Jeho Posel صلى الله عليه و سلم nejlepším příkladem.

 

Odpovídal: šejch Dr. Šukrija Ramić, děkan Islámské pedagogické fakulty v Zenici, Bosna a Hercegovina

---