Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَتَاكُمْ رَمَضَانُ شَهْرٌ مُبَارَكٌ فَرَضَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ عَلَيْكُمْ صِيَامَهُ تُفْتَحُ فِيهِ أَبْوَابُ السَّمَاءِ وَتُغْلَقُ فِيهِ أَبْوَابُ الْجَحِيمِ وَتُغَلُّ فِيهِ مَرَدَةُ الشَّيَاطِينِ لِلَّهِ فِيهِ لَيْلَةٌ خَيْرٌ مِنْ أَلْفِ شَهْرٍ مَنْ حُرِمَ خَيْرَهَا فَقَدْ حُرِمَ .
„Přichází k vám ramadán, požehnaný měsíc. Alláh Vznešený vám dal za povinnost postit se během něj. Během něj jsou otevřeny brány nebes a uzavřeny brány pekla a zlovolní šejtáni spoutáni okovy. Alláhu náleží jedna noc v něm, lepší než tisíc měsíců. Komukoli je upřeno její dobro, tomu je odepřeno vše.”[1]
Ve zkrácených verzí tohoto hadísu je řečeno:
إِذَا جَاءَ رَمَضَانُ فُتِحَتْ أَبْوَابُ الْجَنَّةِ.
„Když přijde ramadán, brány ráje jsou otevřeny.“ [2]
… وَصُفِّدَتِ الشَّيَاطِينُ.
„… a ďáblové jsou spoutáni.“ [3]
či:
إِذَا دَخَلَ شَهْرُ رَمَضَانَ فُتِّحَتْ أَبْوَابُ السَّمَاءِ، وَغُلِّقَتْ أَبْوَابُ جَهَنَّمَ، وَسُلْسِلَتِ الشَّيَاطِينُ .
„Když přijde měsíc ramadán, brány nebes jsou otevřeny a brány Ohně uzavřeny a ďáblové jsou spoutáni řetězy.“ [4]
An-Nesáí u našeho předmětného hadísu, který zaznamenává ve svém Sunenu v Knize o půstu, také uvádí, že tato slova byla vyřčena v kontextu povzbuzení k nepovinným nočním modlitbám.
Ve verzi uváděné at-Tirmizím se uvádí:
إِذَا كَانَ أَوَّلُ لَيْلَةٍ مِنْ شَهْرِ رَمَضَانَ صُفِّدَتِ الشَّيَاطِينُ وَمَرَدَةُ الْجِنِّ وَغُلِّقَتْ أَبْوَابُ النَّارِ فَلَمْ يُفْتَحْ مِنْهَا بَابٌ. وَفُتِّحَتْ أَبْوَابُ الْجَنَّةِ فَلَمْ يُغْلَقْ مِنْهَا بَابٌ وَيُنَادِي مُنَادٍ يَا بَاغِيَ الْخَيْرِ أَقْبِلْ وَيَا بَاغِيَ الشَّرِّ أَقْصِرْ وَلِلَّهِ عُتَقَاءُ مِنَ النَّارِ وَذَلِكَ كُلَّ لَيْلَةٍ.
„Když nastane první noc ramadánu, svážou se šejtáni a zlí džinové, uzavřou se všechny brány Pekla, aniž by z nich jediná zůstala otevřena. A otevřou všechny brány Ráje, aniž by z nich jediná zůstala uzavřena. Potom (anděl) svolavač zahlásí: „Ó ty, který hledáš dobro, přistup blíže! A ty, který hledáš zlo, vzdal se a přestaň!“ Věru jsou u Alláha tací, které On osvobozuje z Ohně a tak je tomu každé noci(tj. dokud ramadán neuplyne).“ [5]
‘Arfedža vyprávěl, že jednou se svými společníky navštívili ‘Utbu ibn Ferkada رضي الله عنه během jeho nemoci, než zemřel, přičemž si vzpomenuli na ramadán. Zeptal se: „O čem mluvíte?“ „O měsíci ramadánu,“ odpověděli. Pravil: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
تُفْتَحُ فِيهِ أَبْوَابُ الْجَنَّةِ وَتُغْلَقُ فِيهِ أَبْوَابُ النَّارِ وَتُغَلُّ فِيهِ الشَّيَاطِينُ وَيُنَادِي مُنَادٍ كُلَّ لَيْلَةٍ يَا بَاغِيَ الْخَيْرِ هَلُمَّ وَيَا بَاغِيَ الشَّرِّ أَقْصِرْ.
„V něm se otvírají brány Ráje a zavírají brány Ohně, v něm se uzamykají šejtáni a svolavač volá: „Ó ty, který hledáš dobro, přistup blíže. Ó ty, který hledáš zlo, vzdal se, přestaň!“ [6]
Hadís hovoří o významu ramadánu, o jeho velkoleposti a o vznešenosti jeho příchodu.
Měsíc ramadán nejvznešenější čas a proto je také důležité být na něj správně přichystán, čemuž dopomáhá také půst, dobročinnost a recitace Koránu v předcházejícím měsíci.
‘Amr ibnu l-Kajs pravil: „Blahoslaven ten, kdo sebe očistí ještě před ramadánem.“ [7]
Mu’allá ibnu l-Fadl ohledně místa, které zbožní předkové přikládali ramadánskému času, vypověděl: „Prvních šest měsíců prosili Alláha, aby jim dal dožít se ramadánu a následujících šest měsíců prosili Alláha, aby přijal dobré činy, které v něm vykonali.“ [8]
Důvodem toho byla jejich znalost neprosnosti běhu času, kterou vyjádřil al-Hasan al-Basrí, když pravil: „Tento svět, pokud o něm dobře rozmyslíš, nemá více, nežli tři dny. Den, který uplynul a proto už v něj není žádná naděje, den, ve kterém žiješ a proto je to právě tento den, ze kterého by ses měl snažit vyzískat co největší užitek, a den, který teprve přijde a ty nemáš žádnou znalost ohledně toho, zda budeš jedním z jeho lidí. A nevíš, možná, že zemřeš ještě dříve, než vůbec nadejde.“ [9]
Soudobý učenec Muhammed Sálih al-‘Usejmín poznamenává:
„Dokonce i fáze měsíčního cyklu nám připomínají život a smrt lidí. Měsíc se také rodí slabý, potom sílí, až dosahuje svého plného jasu, načež slábne, až zmizí docela.“ [10]
Uvádí se, že když nadešla první noc ramadánu, Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه se pomodlil modlitbu po západu slunce a následně pravil lidem: „Posaďte se,“ načež k nim pronesl následující kázání: „Věru půst v tomto měsíci byl pro vás učiněn povinným a modlitba během jeho nocí vám povinnou učiněna nebyla, proto kdokoli z vás může zůstat a modlit se, by tak měl učinit, protože toto je jedním z dobrých skutků navíc, o kterých nás Alláh zpravil. Kdokoli pak zůstat na modlitbu nemůže, nechť spí ve své posteli. A vyvarujte se slov: „Budu se postit, pokud se bude postit i ten a ten, nebo budu se modlit v noci, pokud se v noci bude modlit i ten a ten.“ Kdokoli se postí či se v noci modlí, tak musí učinit čistě pro Alláha. A vězte, že se nacházíte v modlitbě, dokud vyčkáváte z modlitby na modlitbu. Proto omezte na nejmenší možnou míru prázdné tlachání a falešné řeči v domech Božích (tj. mešitách).“ Tato poslední slova dvakrát či třikrát zopakoval a potom řekl: „Nechť se nikdo z vás nepostí pár dní před jeho příchodem,“ což také dvakrát či třikrát zopakoval, aby lidé nepromeškali den, kdy povinný půst začíná. „A nepostěte se, dokud neuvidíte nový měsíc. A pokud je zataženo, potom dopočítejte třicátý den. A od té chvíle (tj. co uvidíte nový měsíc) pak nepřerušujte půst, dokud neuvidíte, že nad horami padla tma (tj. že slunce již zašlo).“ [11]
Šejch as-Sa’dí před příchodem ramadánu ve svém kázání pravil:
„Vězte, že k vám přichází velkolepý a požehnaný měsíc! Alláh během jeho dní učinil půst povinným coby jeden z pěti pilířů islámu a během jeho nocí ustavil coby dobrovolný čin společné noční modlitby. Proto kdokoli je s dokonalostí vykoná, s pevnou vírou a touhou po odměně, ten prokázal dokonalost a přímost své víry.
Jimi Alláh odpouští hříchy a ulevuje ze Svého trestu. A je to tento měsíc, ve kterém dosahují zbožní a ctnostní velkého výdělku. Je to tržiště pro všechny, kteří si přejí vydělat, je to válečná kořist pro vítěze, je to nesmírné potěšení pro oddané uctívače a nepromeškatelná možnost pro kajícníky, toužící se navrátit zpět ke svému Pánu. Kdokoli se během něj postí a v noci se modlí s vírou a touhou po odměně, toho hříchy, jichž se předtím dopustil, budou odpuštěny. A kdokoli se v něm snaží vykonávat dobré činy, získal největší štěstí a ten nejlepší díl celé věci.
Proto chvalte Pána svého, který vás uchoval naživu a dal vám tak možnost dožít se ramadánu. Proste Jej, aby vám pomohl plnit vaše povinnosti, abyste je náležitým způsobem vykonali. Přivítejte ramadán upřímným a ryzím pokáním, obraťte se k Alláhu vždy a bez váhání. Neboť ten služebník, jenž dosáhl opravdového úspěchu, je ten, kdo zná skutečnou hodnotu ramadánu a oddává se během něj nejrůznějším podobám zbožných činů, jako jsou půst, milodary, recitace Koránu, vzpomínání Alláha a modlitby. Takový člověk přivítá ramadán s radostí a veselím, hledá pomoc Pána svého, aby se postil a vykonával noční modlitby a tím také získal ohromnou odměnu!
Také byste měli vědět, že nakolik pocítíte nepohodu pramenící z horka, hladu, žízně a odvržení vlastních tužeb, právě taková bude i odměna, jež vám za to bude kompenzací. Právě kvůli tomu Alláh vyvolil tento zbožný skutek nad ostatní podoby uctívání a nechal si ho pro Sebe. Kdokoli se tedy postí pro potěchu Boží během velmi horkého dne, Alláh uhasí jeho žízeň ze zapečetěného pramene (arab. الرحيق المختوم ar-rahíku l-machtúm). A kdokoli něčeho zanechá pro potěchu Boží, Alláh mu za to věnuje něco ještě mnohem lepšího, co na něho bude čekat u Živého, Trvajícího.
Ó věřící! Ty, který zanecháváš svých tužeb navzdory vynaloženému úsilí a námaze, přijmi radostnou zvěst, neboť pracuješ pro nejzazší štěstí své vlastní duše! Což nevíš, že Alláh odmění neochvějně trpělivé odměnou bez počítání a že půst je rozhodně jednou z nejskvělejších forem neochvějné trpělivosti?!
Ó ty, který hledáš dobro, toto je jeho čas! Ó ty, který čekáš na největší dar a ubíráš se cestami milosti, tvůj dar je nadosah! Ó ty, který se toužíš kát, nyní přišla hodina pokání! Ó ty, který se nedočkavě chystáš vykonávat skutky zbožnosti a obrátit se ke svému Pánu, nyní máš šanci ukázat, co v tobě je!
Proto co nejvíce vzpomínejte Alláha, recitujte Korán, kajte se a proste o odpuštění, trávíce tak svůj čas poslušností vůči vašemu Pánu Odpouštějícímu.
Neboť šťasten je ten, kdo pochopí jak význačný je tento čas a zužitkuje ho, zatímco bídným a ubohým je ten, kdo ho zanedbá a promrhá. Nechť je ponížen ten, komu ramadán uteče, aniž by mu bylo odpuštěno, díky jeho lhostejnosti a nedbalosti! Blahoslaven naopak ten, kdo si vyslouží odpuštění a milost za dobro, které v něm vykonal!
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُتِبَ عَلَيْكُمُ الصِّيَامُ كَمَا كُتِبَ عَلَى الَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
Vy kteří věříte, předepsán vám jest půst tak, jako byl předepsán těm před vámi, snad budete bohabojní! (Bekara: 183).“ [12]
Al-Buchárí uvádí náš předmětný hadís v podkapitole o tom, zda je dovoleno říci „ramadán“ nebo pouze uctivěji „měsíc ramadán.“ Z uváděných hadísů můžeme uzavřít, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم někdy užíval uctivějšího výrazu „měsíc ramadán“ a někdy jen „ramadán“ a doložil od Proroka صلى الله عليه و سلم obojí možnost, což ukazuje, že obojí je dovoleno.
Důvodem nejistoty některých v této otázce je koránský verš:
شَهْرُ رَمَضَانَ الَّذِي أُنزِلَ فِيهِ الْقُرْآنُ …
Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán … (Bekara: 185)
Někteří na jeho základě považovali za přednější s úctou říkat „měsíc ramadán“ a nikoli jen „ramadán.“ Toto je názor učenců mezhebu imáma Málika.
Učenci mezhebu imáma aš-Šáfi’ího a al-Bákillání jsou toho názoru, že pokud je z kontextu jasné, že se jedná o měsíc, potom nemusí být slovo „měsíc“ použito, jinak by použito být mělo. Tak je dovoleno např. říci: „Postili jsme se v ramadánu,“ nebo: „Modlili jsme se v ramadánu.“ Naopak není chvályhodné používat toto slovo v neurčitém kontextu jako: „Přišel ramadán, zamiloval jsem si ramadán.“
Al-Buchárí a učenci hadísů uvádí, že v této souvislosti je dovoleno obojí a není nic špatného ani na jednom, ani na druhém způsobu, což je pravdě nejblíže. Zavrženíhodnost totiž možno konstatovat jedině na základě jasné šarí’atské specifikace, která zde není vyjádřena. Co se týče názoru některých, že Ramadán je také jméno Boží, o tom neexistuje jediné autentické podání. Boží Přívlastky a Atributy jsou jasně vymezeny a dány a nelze je poznávat kromě skrze autentické důkazy a podání.
Tento a jemu podobné hadísy nám také oznamují, že během ramadánu jsou rajské brány otevřeny, zatímco pekelné uzavřeny. Učenci se neshodují, zda to třeba chápat v doslovném, nebo přeneseném významu.
Kádí ‘Ijjád v komentáři tohoto hadísu uvádí: „Možná se jedná o skutečné, reálné děje, s tím, že otvírání bran Ráje, zavírání bran Pekla a spoutávání šejtánů jsou znaky příchodu měsíce ramadánu, podoby respektu k jeho výjimečnosti a toto spoutávání šejtánu má za účel znemožnit jim, aby škodili věřícím a popouzeli je k následování jejich chtíčů.“ [13]
Podle Ibn Hadžera Zejn ibnu l-Munír považuje doslovné chápání za správnější, protože neexistuje reálná potřeba odhlédnout od doslovného k přenesenému významu. [14] Jinými slovy, to, že se s příchodem ramadánu rajské brány otevřou a pekelné uzavřou, není nemožné. Zastánci tohoto názoru smýšlí, že výraz „brány milosti“ použitý v některých podáních je chybný, anebo se jedná o jiné označení bran Ráje.
Jiní učenci smýšlí, že toto otevírání a uzavírání bran je alegorického charakteru, tedy že jde o podobenství obrovské odměny a míry odpuštění a o podobenství zmenšení šejtánských lstí a útoků, kteří pak mohou ovlivňovat jen některé lidi v některých činech. Tato interpretace je opět založena na podáních zmiňujících brány milosti:
إِذَا كَانَ رَمَضَانُ فُتِّحَتْ أَبْوَابُ الرَّحْمَةِ وَغُلِّقَتْ أَبْوَابُ جَهَنَّمَ وَسُلْسِلَتِ الشَّيَاطِينُ.
„Když nadejde ramadán, jsou otevřeny brány milosti, uzavřeny brány Pekla a šejtáni svázáni okovy.“[15]
Podle těchto učenců jsou „branami milosti“ rozličné podoby uctívání a zbožných skutků, ke kterým se z Milosti Boží pro jeho služebníky naskýtá příležitost v ramadánu, ale nikoli už v jiných měsících, jako povinný půst, nepovinné noční modlitby تراويح teráwíh a jiné dobré skutky, nepáchání zla a hříchu, mnohonásobení odměny atd. Vše toto je de facto také otvíráním bran Ráje a zavíráním bran Pekla.
Ibn Hadžer a an-Newewí se nevyjádřili ani pro jednu možnost, zatímco al-Menáwí říká:
„[T]o je alegorie na množství sesílaného deště milosti a výjimečného zvelebení a znásobení poslušnosti, bez překážky či zábrany.“ [16]
Tedy jedná se o podobenství toho, že postícímu je odporné páchat velké hříchy, zatímco půst jako takový maže ty malé. Dále říká:
„Doslovné pochopení tohoto hadísu je méně pravděpodobné, protože to snižuje pravděpodobnost vyřčení tohoto hadísu v kontextu vypichování Boží milosti vůči postícím se v tom, co jim bylo přikázáno. Svedení hadísu na doslovný význam nám neumožňuje vidět dobrodiní manifestované v té podobě, v jaké je manifestováno, tam, kde je očekáváno. Ba co více, žádnému vysvětlení nepomáhá, protože člověk, dokud je na tomto světě, stejně nemůže do žádného z těchto konečných útočišť vejít – ani do Ráje, ani do Pekla. Jaký by potom byl význam otevření či uzavření jejich bran?“ [17]
Také dokládají, že během tohoto měsíce jsou šejtáni, nepřátelé lidí, spoustáni okovy. Některá podání specifikují, že se jedná o vzpurné džiny. Komentář otvírá několik možností: buď jde skutečně jen o vzpurné džiny, nebo o spoutání šejtánů pouze v noci, nebo pouze ve dne, nebo o alegorii neúspěšnosti šejtánů ve svádění věřících během tohoto měsíce, neboť ti se plně věnují půstu, tedy především sebekázni a kontrole svých chtíčů a vzpomínání Alláha.
Učenci rovněž řešili i otázku, jak je možné, že ke hříchům dochází i v ramadánu, byť jsou šejtáni spoutáni.
Al-Kurtubí, který smýšlí, že spoutání šejtánů je skutečné a nejedná se o alegorii, na tuto otázku odpověděl takto: „Hříchy a prohřešky postících se dbalých pravého významu půstu a jeho etikety a podmínky jsou minimální. Také je možné, že okovy spoutáni jsou jen vzpurní šejtáni, nikoli všichni šejtáni. Anebo se tím myslí obecně zmenšení zla, protože v ramadánu se zla a hříchu děje oproti jiným měsícům méně. Také však není nevyhnutelné, i kdyby byli spoutáni šejtáni všichni, že zlo nebude přítomno vůbec, protože existují kromě šejtánů i další příčiny zla a hříchu, jako jsou zkažené duše, nehezké zvyklosti, zvrácené návyky a šejtáni v podobě lidí.“ [18]
Jak vysvětlují jiní učenci, např. šejch Walíjulláh ad-Dehlawí, zlo není čistě výsledkem působení šejtánů z řad džinů. Poté, co jedenáct měsíců člověk žije v poslušnosti šejtánům a vykonává činy, ke kterým ho tito šejtáni ponoukají, stalo se konání zla již jeho přirozeností. Proto pokračuje ve zlu i nadále navzdory ramadánu. I když je sám šejtán spoután, jeho vliv na člověka je tak silný, že člověk následuje jeho cesty i sám o sobě.
Z tohoto důvodu imám Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí napsal:
„Prokletý šejtán pravil: „Kdysi jsem chodíval k lidem, abych je naučil konat zlo. Dnes chodívám k lidem, abych se od nich něco přiučil i já sám.“ [19]
Toto vidění podporuje i podání, v němž Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إِنَّ الْمُؤْمِنَ إِذَا أَذْنَبَ كَانَتْ نُكْتَةٌ سَوْدَاءُ فِي قَلْبِهِ فَإِنْ تَابَ وَنَزَعَ وَاسْتَغْفَرَ صُقِلَ قَلْبُهُ فَإِنْ زَادَ زَادَتْ فَذَلِكَ الرَّانُ الَّذِي ذَكَرَهُ اللَّهُ فِي كِتَابِهِ .
„Věru kdykoli věřící zhřeší, objeví se na jeho srdci černá tečka. Když se upřímně kaje, lituje svého činu a prosí o odpuštění, tečka ze srdce zmizí, jinak zůstává a když znovu zhřeší, narůstá. A toto je rez srdce, o níž hovoří Alláh ve Své Knize:
كَلاَّ بَلْ رَانَ عَلَى قُلُوبِهِمْ مَا كَانُوا يَكْسِبُونَ
Však pozor! Naopak srdce jejich zrezivěla od toho, co si vysloužila. (Mutaffifín: 14)“ [20]
Někteří učenci rovněž poznamenali, že díky spoutání šejtánů okovy se v ramadánu anulují výmluvy těch, kteří svou nedostatečnost v uctívání, či negativa v řeči i činech vždy připisují šejtánům a tím se na ně vymlouvají. Jako by se jim chtělo říci: „Šejtáni jsou nyní spoutáni do okovů, proto se na ně nevymlouvej, že nekonáš zbožné činy a pácháš hříchy.“
A také vidíme, že na začátku měsíce volá nebeský svolavač: „Ó ty, který si přeješ dobro, přistup blíže. Ó ty, který si přeješ zlo, odstup a přestaň.“
Sulejmán ibn Músá pravil: „Když se postíš, má se s tebou postit i tvůj sluch a zrak, má se postit i tvůj jazyk zanecháním lži. A neubližuj svému sluhovi. Nedej, aby den, kdy se postíš, byl pro tebe stejný jako den, kdy se nepostíš!“ [21]
Ibnu l-Džewzí pravil:
„Ó můj drahý bratře, v tento měsíc jsou všechny chyby a prohřešky ukryty, všechny duše a všechna srdce změkčena, hříchy odpuštěny a břemena sňata. A Alláh Vznešený každému smutícímu, každému, kdo se potýká s těžkostmi, ulehčuje. Svým andělům říká: „Ó andělé mí, pohleďte, jak suché jazyky zvlhly Mým vzpomínáním. Pohleďte, jak tvrdé pohledy zjihly a oči pláčou z bázně přede Mnou, pohleďte, jak odhodlaně se nohy postavily k modlitbě, toužíce po Mně!“
Ó můj drahý bratře, kdykoli se v tomto měsíci podělíš s jinými o jídlo z touhy po Alláhu, Pánu nebes i země, budeš vyzdvižen na nejvyšší stupně vznešeného Ráje, oděn do naprosté dobroty a zbaven veškeré hříšnosti!“ [22]
Abú Umáma al-Báchilí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم popisoval jeden ze svých prorockých snů a mimo jiné varoval:
يْنَا أَنَا نَائِمٌ إِذْ أَتَانِي رَجُلَانِ، فَأَخَذَا بِضَبْعَيَّ، فَأَتَيَا بِي جَبَلًا وَعْرًا، فَقَالَا لِي: اصْعَدْ حَتَّى إِذَا كُنْتُ فِي سَوَاءِ الْجَبَلِ، فَإِذَا أَنَا بِصَوْتٍ شَدِيدٍ، فَقُلْتُ: مَا هَذِهِ الْأَصْوَاتُ؟ قَالَ: هَذَا عُوَاءُ أَهْلِ النَّارِ، ثُمَّ انْطَلَقَ بِي فَإِذَا أَنَا بِقَوْمٍ مُعَلَّقِينَ بِعَرَاقِيبِهِمْ مُشَقَّقَةٍ أَشْدَاقُهُمْ تَسِيلُ أَشْدَاقُهُمْ دَمًا، فَقُلْتُ: مَنْ هَؤُلَاءِ؟ فَقِيلَ: هَؤُلَاءِ الَّذِينَ يُفْطِرُونَ قَبْلَ تَحِلَّةِ صَوْمِهِمْ…
„Zatímco jsem spal, přistoupili ke mně dva muži a vzali mne za paže. Přivlekli mne ke strmé hoře a řekli: „Vystoupej na ni.“ „Nemohu,“ odvětil jsem. „Usnadníme ti to,“ řekli. Šplhali i oni, načež jsem se ocitl na samém vršku té hory. Tam jsem uslyšel hlasité výkřiky. Otázal jsem se: „Co je to?“ „To je řev obyvatel ohně,“ odpověděli mi. Potom mne vzali dále a viděl jsem lidi zavěšené za jejich kotníky. Koutky úst měli prořezané a roztržené a z ran jim crčela krev. Zeptal jsem se: „To je kdo?“ Odpověděli: „Toto jsou lidé, kteří přerušovali svůj půst ještě předtím, než pro to nadešel čas …“ [23]
Al-Albání doložil tento hadís jako sahíh a v poznámce k němu napsal:
„Toto je trest těch, kteří předčasně přerušovali půst, dříve, než nadešel čas na iftár. Co potom tací, co se nepostí vůbec?“[24]
Ka’b ibn ‘Udžra a Abú Hurejra رضي الله عنهما vyprávěli, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vystoupal na minber po třech schodech a na každém znich se zastavil a pravil:
آمين!
„Ámín!“
Přítomní se jej poté, co sešel z minberu, zeptali: „Vystoupal jsi na minber a řekl ámín, ámín, ámín?“ Odpověděl jim:
إِنَّ جِبْرِيلَ عَلَيْهِ السَّلَامُ أَتَانِي ، فَقَالَ : مَنْ أَدْرَكَ شَهْرَ رَمَضَانَ ، فَلَمْ يُغْفَرْ لَهُ ، فَمَاتَ ، فَدَخَلَ النَّارَ ، فَأَبْعَدَهُ اللَّهُ ، قُلْ : آمِينَ . فَقُلْتُ : آمِينَ . قَالَ : وَمَنْ أَدْرَكَ أَبَوَيْهِ ، أَوْ أَحَدَهُمَا ، فَلَمْ يَبَرَّهُمَا ، فَمَاتَ ، فَدَخَلَ النَّارَ ، فَأَبْعَدَهُ اللَّهُ ، قُلْ : آمِينَ . فَقُلْتُ : آمِينَ . قَالَ : وَمَنْ ذُكِرْتَ عِنْدَهُ فَلَمْ يُصَلِّ عَلَيْكَ ، فَمَاتَ ، فَدَخَلَ النَّارَ ، فَأَبْعَدَهُ اللَّهُ . قُلْ : آمِينَ . فَقُلْتُ : آمِينَ .
„Když jsem vystoupil na první schod, přišel ke mně Džibríl, mír s ním, a řekl mi: „Kdo dočká ramadánu a dovolí, aby mu uplynul, aniž by získal odpuštění, načež zemře, nechť vstoupí do Ohně a nechť jej Alláh od Sebe vzdálí! Řekni ámín!“ Tak jsem řekl ámín. Když jsem vystoupil na druhý schod, řekl: „Kdo se dožije staroby obou, či alespoň jednoho ze svých rodičů a nebude k nim laskavý, nechť vstoupí do Ohně a nechť jej Alláh od Sebe vzdálí! Řekni ámín!“ Tak jsem řekl ámín. Když jsem vystoupal na třetí schod, řekl: „Před kým bude vzpomenuto tvé jméno a nepoprosí za tebe o požehnání, nechť vstoupí do Ohně a Alláh nechť jej od Sebe odddálí! Řekni ámín!“ Tak jsem řekl ámín.“ [25]
Soudobý učenec Sálih al-Fewzán pravil:
„Je povinností muslima prosit Alláha, aby mu umožnil dosáhnout ramadánu a pomohl mu postit se v něm, modlit a konat jiné zbožné skutky, protože je to životní šance muslima.“ [26]
O kousek dále praví:
„Je to životní šance muslima, možná již další takovou nedostane.
Muslim proto musí být šťasten, když nadejde měsíc ramadán, měl by se na něj těšit, měl by jej přijmout s radostí a potěšením a strávit ho v poslušnosti vůči Alláhu. Přes noc se modlit a přes den se postit, recitovat Korán a připomínat si Alláha – toto je pro muslima prospěšné.
Avšak když ramadán nastoupí, jsou i tací, kteří ho promrhají sledováním nevhodných a rozptylujících programů, televizních seriálů a klamů (pořadů založených na lži, falši a pověrách), soutěží a her, které zaměstnávají muslimy od poslušnosti vůči Alláhu. A ti, kteří toto produkují, jsou šejtánovými vojáky. Šejtán je k tomu naverboval.
Proto je na muslimovi, aby se tohoto všeho vyvaroval a varoval před tím i ostatní. Ramadán není časem pro zábavu a zahálku.“ [27]
Další současný učenec Ahmed an-Nedžmí pravil:
„Služebníče Boží, Alláh ti se smiluj! Dodržuj půst i noční modlitby v měsíci ramadánu. Využij této příležitosti, možná se ti další takové už nedostane, protože tě smrt možná uchvátí dříve, než se dalšího ramadánu vůbec dožiješ.“ [28]
A jejich kolega ‘Alí ibn Jahjá al-Haddádí pravil:
„Věru tento krátký čas měsíce ramadánu je příliš drahocenný na to, abychom ho strávili užíváním si i těch věcí, které jsou jinak dovoleny, které ovšem nejsou nijak zacílené a samý nepřinášejí žádný přímý užitek. Co potom říci o promhrání těchto vzácných dnů a požehnaných nocí konáním, které Alláh a Jeho Posel označili za zakázané?“ [29]
A nezapomínejme ani na vnitřní stránku půstu, abychom se nepostili jen formálně a neměli z něj jen hlad a žízeň. Abú Hurejra رض الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ لَمْ يَدَعْ قَوْلَ الزُّورِ وَالْعَمَلَ بِهِ فَلَيْسَ لِلَّهِ حَاجَةٌ فِي أَنْ يَدَعَ طَعَامَهُ وَشَرَابَهُ.
„Kdo nezanechá ohavných řečí a činů podle nich, od toho Alláh nemá za potřebí, aby se dotyčný zdržoval jídla a pití.“ [30]
Využijme proto měsíc ramadán dříve, než nás zase opustí a nepromrhejme jedinečnou příležitost a další šanci, kterou nám Alláh ještě jednou dal.
Ibnu l-Džewzí pravil:
„Každý další náš nádech nás přibližuje smrti. Čas, který strávíme na tomto světě, je krátký, zatímco ten, který proležíme v našich hrobech, je předlouhý a trest, který nás stihne, pakliže budeme následovat své tužby, je zničující.“ [31]
Muhammed Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Člověk, který prospí den, ve kterém se postí, přichází o tolik dobra!“ [32]
Ahmed an-Nedžmí ohledně zahálky v ramadánu řekl:
„[Ramadán] je příležitost vykonávat zbožné činy uctívání, proto se v něm lidé modlí, recitují Korán a osvěžují si své znalosti. Jiní však tráví čas hraním fodbalu a her. Toto je nepochybně mrhání časem. Navíc takoví lidé často prospí celý den a vzbudí se až před západem slunce, díky čemuž podle všeho prospí modlitbu za úsvitu, v poledne i odpoledne. A toto je naprostá pohroma, naprostá.“ [33]
Ibn Redžeb al-Hanbelí ohledně odchodu ramadánu pravil:
„Srdce zbožných lidí jsou naplněna steskem a nářkem z bolesti odchodu. Jak by neměl věřící prolévat slzy, když on (ramadán) odchází, zatímco neví, zda ho vůbec někdy ještě uvidí? Ramadáne! Buď jemný, slzy těch, co tě milují, tečou. Jejich srdce jsou rozervána bolestí z tvého odchodu. Možná, když povstaneme, abychom tě vyprovodili, uhasí hořící oheň stesku. Možná malý okamžik pokání napraví vše, co se během půstu pokazilo. Možná se podaří zachytit dílek z toho, čeho se coby odměny dostalo těm, jejichž půst byl přijat. Možná, že ten, kdo býval zajatcem svých hříchů, bude osvobozen. Možná, že ten, kdo měl být potrestán v Pekle, bude spasen. Možná bude Milost Pána zaručena i hříšníkovi.“[34]
_____________________________________________________________
[1] Zaznamenali an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2106; Ahmed v Musnedu, 2/230, 425; Málik v Muwetta´u, 1/59; ‘Abd ibn Hamíd v al-Muntechabu, hadís č. 1429.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1898.
[3] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1079.
[4] Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1899; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2099.
[5] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 682 jako hasan; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1642.
[6] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2107.
[7] Zaznamenal Ibn Redžeb v Latáifu l-me’árif, str. 138.
[8] Zaznamenal Abu l-Kásim al-Asbahání v at-Terghíbu we t-terhíb, podání č. 1761.
[9] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/134 a 140.
[10] Viz Šerhu usúli s-selása, str. 48.
[11] Zaznamenal ‘Abdurrezzák as-San’ání v al-Musannefu, podání č. 7748
[12] Viz Medžmú’u l-chutab, str. 93-95.
[13] Tak uvádějí an-Newewí v Šerhu Sahíhi Muslim, 4/20; Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 4/137; a al-Menáwí veFejdu l-kadír, 1/429.
[14] Viz Fethu l-Bárí, 4/137.
[15] Tuto verzi zaznamenává Muslim v Sahíhu, hadís č. 1079b; a an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 2100 a 2105.
[16] Viz Fejdu l-kadír, 1/429.
[17] Ibidum.
[18] Viz Fethu l-Bárí, 4/137.
[19] Viz Telbísu Iblís, str. 86.
[20] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4244; a al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 7205. Jako sahíh jej doložil al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 6.
[21] Zaznamenal Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 22/389.
[22] Viz Bústánu l-wá’izín we rijádu s-sámi’ín, str. 185-186.
[23] Zaznamenal Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 1986; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 7491.
[24] Viz al-Albání v Mewáridu z-zem’án, k hadísu č. 1509.
[25] Zaznamenali Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 1786; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadísy č. 915 a 916; sal-Hákim v Mustedreku, hadís č. 1952; al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 7857; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 5876; at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadísy č. 8351 a 9230. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíb, hadís č. 997.
[26] Viz online na http://www.alfawzan.af.org.sa/node/14849, kráceno a parafrázováno redakcí.
[27] Viz Ibidum.
[28] Viz Istikbálu šehri ramadán, str. 28.
[29] Viz Istikbálu šahri ramadán, str. 165.
[30] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1903.
[31] Viz Tibbu r-rúhání, str. 4.
[32] Viz Fetáwá fi s-sewm, str. 54.
[33] Viz Fetáwá as-sijám, str. 47.
[34] Viz Latáifu l-me’árif, 1/217.