Hadís s komentářem – "Nestydíš-li se, dělej si co chceš"

Od Abú Mes‘úda ‘Ukby ibn Amra al-Ansárího, účastníka bitvy u Bedru, nechť je s ním Alláh spokojen, se traduje, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „To, co lidé uchovali od prvního poselství jsou slova: „nestydíš-li se, dělej, co chceš.“[1]

Slova Posla صلى الله عليه و سلم: „To, co lidé uchovali od prvního poselství“ se vztahují na zděděný prazáklad, který byl přenesen od prvních proroků. Hovoří o tom, že to tradovali lidé jedni druhým, kteří si tato slova předávali z generace na generaci. Hadís potvrzuje, že tento výrok byl přítomen, znám, již prvnímu poselství a zůstal takový, dokud se nedostal k počátkům této ummy. V jiných podáních stojí verze: „Lidé nezachovli z prvního poselství nic, nežli toto poselství.“[2]

Slova Posla صلى الله عليه و سلم: „nestydíš-li se, dělej, co chceš“v sobě ukrývají dvojí význam.

1. Toto není imperativ, aby člověk v nepřítomnosti studu skutečně dělal, co sám chce, naopak, jedná se zde o výtka, která v sobě skrývá odsouzení a zákaz. Zastánci tohoto chápání mají pro své stanovisko dva důkazy:

– jde o nařízení ve formě hrozby a zastrašení, ve smyslu „necítíš-li stud, pak si dělej, co chceš, ale Alláh tě za to potrestá, jak říká:

اعْمَلُوا مَا شِئْتُمْ ۖ إِنَّهُ بِمَا تَعْمَلُونَ بَصِيرٌ
Čiňte, co libo vám, On zajisté jest skutků vašich Vidoucí. (Fussilet: 40.)

فَاعْبُدُوا مَا شِئْتُمْ مِنْ دُونِهِ
Uctívejte tedy, koho chcete, místo Něj! (Zumer: 15.)

– jde o imperativ ve formě konstatace a ozřejmění, ve smyslu že ten, který se ne stydí a dělá si, co chce. Neboť překážkou tomu, aby člověk učinil odporný skutek je stud. A kdo tedy nemá studu, utopí se v rozvratu a odporných činech, což člověk, který se to učinit stydí, sám sobě nedovolí.

Ve smyslu slov Proroka صلى الله عليه و سلم: „Kdo o mě úmyslně zalže, nechť sobě připraví místo v ohni.“[3] Zde je spojení slov „fel jetebewe‘e“ použito jako způsob rozkazu a má význam konstatace, protože kdokoli zalže o Prorokovi صلى الله عليه و سلم, nevyhnutelně skončí v ohni. Tento význam vybrali Abú ‘Ubejd, Kásim ibn Selám, Ibn Kutejba a Muhammed ibn Nasr al-Mirwezí. Abú Daúd vypráví od Ahmeda názor podobný tomuto.

 

Prorok صلى الله عليه و سلم umístil stud mezi součásti víry, jak je zaznamenáno ve dvou sbírkách Sahíh od Omara, nechť je s ním Alláh spokojen, že Prorok صلى الله عليه و سلم prošel okolo jistého člověka, který káral svého bratra slovy: „Příliš se stydíš!“ jakoby mu chtěl říci, že mu stud uškodil. Tehdy mu řekl Posel Boží صلى الله عليه و سلم: „Nechej ho, zajisté je stud z víry.“

 

V obou sbírkách Sahíh je také zaznamenáno na autoritu Abú Hurejry, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Stud je součástí víry.“[4]

Také je tam zaznamenáno na autoritu ‘Imrána ibn Husajna, nechť je s ním Alláh spokojen, že Posel صلى الله عليه و سلم řekl: „Stud přináší jen dobro.“[5] Podle Muslimova podání: „Stud je dobrý celý,“ případně „Všechen stud je dobrý.“
 
Al-Ašedždž al-Asrí, nechť je s ním Alláh spokojen, říká: „Boží Posel صلى الله عليه و سلم mi pravil: „Máš dvě přednosti, které Alláh miluje.“ Zeptal jsem se: „Které to jsou?“ Odpověděl: „Jemnost a stud.“ Zeptal jsem se znovu: „A bylo to vždy tak, nebo je to něco nového?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Nikoli, vždy tomu bylo tak.“Načež jsem řekl: „Chvála Alláhu, Který mne obdařil dvěma přednostmi z předností, které On miluje.“[6]

 

Věz, že studu jsou dva druhy:

–         Vrozený stud, který není možné získat. To je nejvznešenější morální vlastnost, kterou Alláh daruje člověku a stváří ho v ní. Proto říká Prorok صلى الله عليه و سلم, že „stud přináší jen dobro.“ Tento stud člověku brání konat zlé činy a být nízké morálky. Nabádá jej, aby se zkrášlil vznešenou a dokonalou morálkou a z tohoto pohledu je součástí víry.
Omar, nechť je s ním Alláh spokojen, říkal: „Kdo se stydí, bude nenápadný. Kdo je nenápadný, bude bohabojný a kdo bude bohabojný, ten se spasí.“ Al-Džerrádž ibn Abdulláh al-Hikemí, hrdina Šámu, nechť je s ním Alláh spokojen, říkal: „Čtyřicet let jsem kvůli studu zanechával hříchu a teprve potom se mi dostalo opravdové zbožnosti.“

–         Stud, který člověk získává poznáním Alláha, Jeho Velkoleposti, pocitu Jeho blízkosti, Jeho všeobjímající Znalosti o všem, o tajných pohybech i o tom, co kryjí srdce. To je největší stupeň zbožného konání. V Ibn Mes’údově podání se uvádí: „Stud je, že si hlídáš hlavu i to, co hlava hlídá. Žaludek i to, co obsahuje. Připomínáš si smrt a utrpení. Kdo je sklon onomu světu, zříká se vezdejších lákadel. Kdo tak učiní, stydí se před Alláhem.“[7]

 

Stud se u člověka může zrodit skrze rozmýšlení o Božím dobrodinní a o tom, jak Mu je za ně člověk málo vděčen. Pakliže člověk od sebe odtrhne vrozený i získaný stud, nic mu nezůstává, co by ho mohlo ochránit před rozvratem a nízké morálky a on potom přichází do stavu, které lze bez obav nazvat stavem nevíry.

 

Také se traduje, že se stud rozděluje na dva druhy, tj. Tud kvůli víře a stud kvůli nemohoucnosti.

V tomto smyslu říká Bišr ibn Ka’b al-‘Adewí ‘Imránovi ibn Husajnu: „My v některých knihách nacházíme, že stud vychází ze smířenosti a pokornosti vůči Alláhu, jakož i ze slabosti“ ‘Imrán se rozlítil a řekl: „Já ti vyprávím od Posla صلى الله عليه و سلم a ty nesouhlasíš?“

‘Imrán je v právu. Stud, který Prorok صلى الله عليه و سلم takto pochválil je soubor pozitivních vlastností, které člověka nabádají konat dobré činy a odvracejí jej od špatných. Avšak pokud člověk nesplní své závazky vůči Alláhu nebo lidem, nemůže se ospravedlňovat studem, protože to v podstatě ani není stud, nýbrž nemohoucnost, slabost a lhostejnost. A Alláh ví nejlépe.

Druhý názor o významu Poslových صلى الله عليه و سلم slov „nestydíš-li se, dělej si, co chceš“:

 

Na první pohled tato slova nařizují, aby se dělalo to, co chceme, tzn. pokud si někdo přeje učinit něco, v čem se nestydí ani před Alláhem, ani před lidmi, protože to je uctívání, správné chování a morálka, ať učiní z takových činů, co si přeje. To byl názor některých imámů, mezi nimi Šáfi’ího, Isháka a al-Mirwezího.

 

Podobně vyznívají i vyjádření několika ze selef: „Nedělej potají nic, za co se na veřejnosti stydíš.“

 

Abú ‘Ubejd zaznamenal od Džeríra následující stanovisko o tematice tohoto hadísu: „To je, když si člověk přeje učinit nějaké dobro, ale neučiní to kvůli strachu ze sebelásky a falešného ukazování sebe sama.“ Džerír, budiž mu Alláh Milostiv, říká: „Nechť tě stud před lidmi neodtrhne od toho, co jsi zamýšlel, protože v hadíse stojí: „Přijde-i k tobě, když se modlíš, šejtán a řekne ti: „Ty se jen falešně předvádíš,“ pak modlitbu prodluž.“ Potom Abú ‘Ubejd dodal: „Tento hadís se nemůže ani kontextem, ani formou sjednotit s předcházejícím významem a ani jej lidé takto nechápou.“

Říkám: „Kdyby bylo, jak říká Ibn Džerír, pak by hadís znamenal: „Zastydíš-li se toho, za co není třeba se stydět, pak dělej, co chceš.“ Pak není skryta ani forma, ani význam tohoto hadísu. A Alláh ví nejlépe.“

zdroj: Ibn Redžeb al-Hanbelí

---