O těch, kteří se povyšují nad jiné, jenž nejsou jejich soukmenovci, či krajany, hovoří verš:
يَقُولُونَ لَئِن رَّجَعْنَا إِلَى الْمَدِينَةِ لَيُخْرِجَنَّ الْأَعَزُّ مِنْهَا الْأَذَلَّ ۚ وَلِلَّـهِ الْعِزَّةُ وَلِرَسُولِهِ وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَلَـٰكِنَّ الْمُنَافِقِينَ لَا يَعْلَمُونَ
O těch, kteří se povyšují nad jiné, jenž nejsou jejich soukmenovci, či krajany, hovoří verš:
يَقُولُونَ لَئِن رَّجَعْنَا إِلَى الْمَدِينَةِ لَيُخْرِجَنَّ الْأَعَزُّ مِنْهَا الْأَذَلَّ ۚ وَلِلَّـهِ الْعِزَّةُ وَلِرَسُولِهِ وَلِلْمُؤْمِنِينَ وَلَـٰكِنَّ الْمُنَافِقِينَ لَا يَعْلَمُونَ
A říkají dále: “Věru, kdybychom se vrátili do Medíny, vskutku by z ní nejmocnější vyhnal nejubožejšího.” Avšak moc náleží Bohu a poslu Jeho a věřícím, leč pokrytci to nevědí. (Munáfikún: 8)
Důvodem zjevení tohoto verše přibližují al-Buchárí ve svém Sahíhu v Knize o výkladu Koránu v hadísu od Džábira ibn ‘Abdilláha رضي الله عنه: „Byli jsme na válečném tažení (vypravěč Sufján vysvětlil, že ve vojsku), když jistý mladík z muhádžirů (tj. muslimů vysídlených z Mekky) nakopl jiného mladíka z ansárů (tj. medínských muslimů) do zadnice. Mladík z ansárů zvolal o pomoc: „Ó ansárové!“ a mladík z muhádžirů zvolal o pomoc: „Ó muhádžirové!“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم to zaslechl a otázal se:
مَا بَالُ دَعْوَى الْجَاهِلِيَّةِ ؟
„Nač takové výzvy doby nevědomosti?“
Přítomní řekli: „To jen někdo z muhádžirů nakopl někoho z ansárů.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم však pravil:
دَعُوهَا فَإِنَّهَا مُنْتِنَةٌ!
„Zanechte toho, neboť je to odpudivé!“
Pokrytec ‘Abdulláh ibn Ubejj celou věc poslouchal a utrousil: „Opravdu to učinili? Při Alláhu, pokud bychom se vrátili do Medíny, věru by ti vznešenější odtud vyhnali ty méně urozené.“
Když se to, co řekl Ibn Ubejj doneslo k Prorokovi صلى الله عليه و سلم, Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه vyskočil na nohy a zažádal: „Ó Posle Boží! Dovol, abych tomu pokrytci sťal hlavu!“
Ale Prorok صلى الله عليه و سلم mu řekl:
دَعْهُ لاَ يَتَحَدَّثُ النَّاسُ أَنَّ مُحَمَّدًا يَقْتُلُ أَصْحَابَهُ
„Nech ho být, ať lidé neříkají, že Muhammed zabíjí své druhy.“ [1]
Podle Muslimovy verze řekl:
مَا هَذَا دَعْوَى أَهْلِ الْجَاهِلِيَّةِ
„Což toto není výzva lidu nevědomosti?“
A ačkoli jej zpravili o tom, že nešlo o nic vážného, nežli jen o rozmíšku mezi dvěma mladíky, dodal:
فَلاَ بَأْسَ وَلْيَنْصُرِ الرَّجُلُ أَخَاهُ ظَالِمًا أَوْ مَظْلُومًا إِنْ كَانَ ظَالِمًا فَلْيَنْهَهُ فَإِنَّهُ لَهُ نَصْرٌ وَإِنْ كَانَ مَظْلُومًا فَلْيَنْصُرْهُ
„Nevadí. Nechť však člověk pomáhá svému bratrovi, ať již je křivdící, nebo ukřivděný. Pokud je křivdícím, nechť mu v konání křivdy zabrání, tím mu věru pomohl. A pokud je mu ukřivděno, nechť mu přispěchá na pomoc.“ [2]
Vznešený Alláh také ve Svém Zákonu povolil boj proti křivdícím a násilnickým tyranům, byť by byli muslimy, když zjevil:
وَإِن طَائِفَتَانِ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ اقْتَتَلُوا فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا ۖ فَإِن بَغَتْ إِحْدَاهُمَا عَلَى الْأُخْرَىٰ فَقَاتِلُوا الَّتِي تَبْغِي حَتَّىٰ تَفِيءَ إِلَىٰ أَمْرِ اللَّـهِ ۚ فَإِن فَاءَتْ فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا بِالْعَدْلِ وَأَقْسِطُوا ۖ إِنَّ اللَّـهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ
Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! (Hudžurát: 9)
Imám Muslim zaznamenal ve svém Sahíhu v Knize vůdcovství, kapitole povinnosti nikdy se neoddělovat se od společenství muslimů (arab. جماعة džemá’a), když se objeví rozkoly a varování před těmi, kdož vyzývají k nevěrectví, že Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
مَنْ خَرَجَ مِنَ الطَّاعَةِ وَفَارَقَ الْجَمَاعَةَ فَمَاتَ مَاتَ مِيتَةً جَاهِلِيَّةً وَمَنْ قَاتَلَ تَحْتَ رَايَةٍ عُمِّيَّةٍ يَغْضَبُ لِعَصَبَةٍ أَوْ يَدْعُو إِلَى عَصَبَةٍ أَوْ يَنْصُرُ عَصَبَةً فَقُتِلَ فَقِتْلَةٌ جَاهِلِيَّةٌ وَمَنْ خَرَجَ عَلَى أُمَّتِي يَضْرِبُ بَرَّهَا وَفَاجِرَهَا وَلاَ يَتَحَاشَ مِنْ مُؤْمِنِهَا وَلاَ يَفِي لِذِي عَهْدٍ عَهْدَهُ فَلَيْسَ مِنِّي وَلَسْتُ مِنْهُ.
„Kdo vypoví poslušnost a odštěpí se od společenství a v tomto stavu zemře, umírá smrtí doby nevědomosti. Kdo bude bojovat pod praporem zaslepenosti, dštíce nepřátelství jen kvůli své skupině či vyzývaje k sounáležitosti jen se svou skupinou, či pomáhaje jen své skupině – a bude přitom zabit, bude zabit zabitím doby nevědomosti. A kdo po
vstane proti mé ummě, bijíce z ní ty dobré i ty zkažené, nenechávaje naživu ani věřící z ní, nerespektujíce ani dohody těch, s nimiž byly tyto uzavřeny, ten ke mně nenáleží a já nenáležím k němu!“ [3]
Šejchu l-islám Ibnu Tejmíjja předložil následující výklad tohoto hadísu:
„Posel Boží صلى الله عليه و سلم v tomto hadísu hovoří o třech druzích lidí, které učenci islámské právní vědy (arab. فقهاء fukahá´) spojují pod předpis boje proti následovníkům kibly (arab. قتال أهل القبلة kitálu ahli l-kibla):
1. Ti, kteří rebelují proti vládní moci a islámské vládě. V tomto hadísu Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal jak neposlušnost, tak i odtržení se od společenství muslimů, objasňujíce, že pokud někdo takový zemře, neposlouchaje nikoho, umírá smrtí doby nevědomosti. Arabové v době nevědomosti, podobně jako ostatní národy, nepodléhali všeobecné a jednotné vládní moci jediného vládce (arab. أمير amír), což je z jejich historie obecně známo.
2. Ti, kteří bojují kvůli ‘asabíji – tedy fanaticky za zájem nějakého kmene, etnika, města nebo oblasti. Jejich prapor, pod kterým bojují, je nazýván praporem zaslepenosti (arab. راية عمية rájetun ‘ummíja) proto, že samotný jejich boj se zakládá na bludné motivaci, která nikam nevede. Boj za vlastní skupinu lidí (tj. proti zájmu celku) není dovolen a z tohoto důvodu i smrt toho, kdo v něm padne, je smrtí doby nevědomosti, bez ohledu na to, zda se dotyčný hněval či podpořil takový boj pouze svým srdcem, či také jazykem, anebo dokonce zasazoval údery svýma rukama, což Posel Boží صلى الله عليه و سلم přibližuje v hadísu od Abú Hurejry رضي الله ve znění:
وَالَّذِي نَفْسِي بِيَدِهِ لاَ تَذْهَبُ الدُّنْيَا حَتَّى يَأْتِيَ عَلَى النَّاسِ يَوْمٌ لاَ يَدْرِي الْقَاتِلُ فِيمَ قَتَلَ وَلاَ الْمَقْتُولُ فِيمَ قُتِلَ الْهَرْجُ . الْقَاتِلُ وَالْمَقْتُولُ فِي النَّارِ
„Při Tom, v Jehož Ruce je má duše! Nepomine tento svět, dokud lidem nenadejde den, kdy ten, kdo zabíjel, ani nebude vědět, proč zabíjel a ani zabitý, proč byl vůbec zabit. Velké krveprolití. A jak ten, kdo zabíjel, tak i ten, kdo byl zabit, budou v Ohni.“ [4]
3. Cháridžovci a vzbouřenci proti ummě Muhammeda صلى الله عليه و سلم páchající zločiny, jejichž cílem je pouze plenit majetek jiných lidí, jako to činí zbojníci a lupiči na cestách, nebo získat politické vedení a vůdcovství, kteří povstanou proti nějaké lokální správě, neboť jsou pod vedením někoho jiného, než chtějí, dokonce i kdyby nebojovali zbraněmi a dále sem patří cháridžovci a vzbouřenci proti ummě Muhammeda, kteří ve všeobecnosti povolují prolévat krev a mařit životy jiných následovníků kibly, jako byla například sekta harúríja [5], proti níž bojoval ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه.
Posel Božíصلى الله عليه و سلم nazval všechny výše uvedené okolnosti smrti či zabití za smrt typu doby nevědomosti z důvodu míry jejich zavrženíhodnosti a přísného zákazu do podobných situací upadnout. Pokud by nebyly takovými, nebyly by popsány tímto příměrem! Samotným společníkům Prorokovým, nechť je se všemi z nich Alláh spokojen, bylo jasno, že když se nějaká příčina smrti označí za odpovídající době nevědomosti, znamená to, že šlo o obzvláště odpornou a nenáviděnou situaci. Proto je i naší povinností rovněž zakazovat a nenávidět to, co bylo ocharakterizováno stigmatem doby nevědomosti a opovrhovat tím!“ [6]
Dále, bojovat za svůj lid v dobrém i zlém a vždy stát na jeho straně v sobě implikuje také myšlenku nadřazenosti nějakého kmene, etnika rasy či oblasti, nad jinými, což je myšlenka odporující islámu, neboť Alláh rozhodl, že člověk může být posuzován jako lepší či horší jedině na základě míry, nakolik je poslušen svému Pánu. Důkazem jsou slova Boží:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ إِنَّا خَلَقْنَاكُم مِّن ذَكَرٍ وَأُنثَىٰ وَجَعَلْنَاكُمْ شُعُوبًا وَقَبَائِلَ لِتَعَارَفُوا ۚ إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِندَ اللَّـهِ أَتْقَاكُمْ ۚ إِنَّ اللَّـهَ عَلِيمٌ خَبِيرٌ
Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený. (Hudžurát: 13)
A důkazem je i to, co Abú Nadra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم během kázání na rozloučenou:
يَا أَيُّهَا النَّاسُ أَلَا إِنَّ رَبَّكُمْ وَاحِدٌ وَإِنَّ أَبَاكُمْ وَاحِدٌ أَلَا لَا فَضْلَ لِعَرَبِيٍّ عَلَى أَعْجَمِيٍّ وَلَا لِعَجَمِيٍّ عَلَى عَرَبِيٍّ وَلَا لِأَحْمَرَ عَلَى أَسْوَدَ وَلَا أَسْوَدَ عَلَى أَحْمَرَ إِلَّا بِالتَّقْوَى
„Ó lidé! Vskutku, že váš Pán je věru Jediný, váš praotec je jediný, vskutku, že Arab nemá přednosti nad Nearabem, ani Nearab nad Arabem, ani běloch nad černochem, ani černoch nad bělochem, kromě skrze bohabojnost!“ [7]
Praktické naplnění těchto slov je patrno z příběhu, který vypráví Abú Umáma رضي الله عنه, dle nějž Arab a Prorokův صلى الله عليه و سلم společník Abú Zerr al-Ghifárí رضي الله عنه urazil jiného Prorokovaصلى الله عليه و سلم společníka, Habešana Bilála ibn Rebbáha رضي الله عنه, jehož častoval jako
„syna černošky.“ Bilál si na toto jednání stěžoval Prorokoviصلى الله عليه و سلم , který se rozhněval bez ohledu na to, co předtím řekl Bilál Abú Zerrovi. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se od něj odvrátil a Abú Zerr se zeptal: „Ó Posle Boží, odvrátil ses ode mne kvůli tomu, co jsem řekl?“ Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl:
أَنْتَ الَّذِي تُعَيِّرُ بِلالا بِأُمِّهِ ؟ وَالَّذِي أَنْزَلَ الْكِتَابَ عَلَى مُحَمَّدٍ مَا لأَحَدٍ عَلَيَّ فَضْلٌ إِلا بِعَمَلٍ إِنْ أَنْتُمْ إِلا كَطَفِّ الصَّاعِ.
„Urážel jsi Bilála kvůli jeho matce? Při Tom, v Jehož Ruce je duše Muhammedova, nikdo není lepší, než někdo jiný, kromě skrze činy. A těch nemáte, kromě omezeného počtu.“ [8]
Je sice pravda, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم je nejlepší a nejdokonalejší svoření a to i ve svém původu, neboť Stvořitel vybral ze všech stvoření jako nejlepší lidi a jako nejvhodnější k tomu, aby z nich vzešel nejlepší ze synů Adamových, zvolil Alláh Všemohoucí mezi národy Araby, mezi jejich kmeny Kurajšovce a mezi jejich klany Benú Hášim. Vznešený praví:
اللَّـهُ أَعْلَمُ حَيْثُ يَجْعَلُ رِسَالَتَهُ
Leč Bůh ví nejlépe, kam umísťuje poselství Své! (An’ám: 124)
Toto ovšem podle Ibnu l-‘Usejmína platí jen, pokud hovoříme o kolektivu a nikterak to neznamená, že každý jeden např. kurajšovský muž či žena je lepší, nežli někdo, kdo Kurajšovcem není! [9] Podobné platí i v ostatních případech. Jediný rozdíl mezi lidskými jedinci je dán pouze silou jejich víry a správností jejich konání.
Pokud potom někdo smýšlí, že může stát na straně svého lidu vždy za všech okolností, tedy i tehdy, když jeho lid není v právu, naznačuje to u něj přítomnost té samé zpupnosti na svůj původ a úsudek, právě stejné pýchy, o níž Alláh uvádí, že byla důvodem Iblísova pádu:
قَالَ مَا مَنَعَكَ أَلَّا تَسْجُدَ إِذْ أَمَرْتُكَ ۖ قَالَ أَنَا خَيْرٌ مِّنْهُ خَلَقْتَنِي مِن نَّارٍ وَخَلَقْتَهُ مِن طِينٍ
Pravil Bůh: “Co ti zabránilo, abys padl, když jsem ti to poručil?” Odpověděl: “Já lepší jsem než on, mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.” (A’ráf: 12)
Takový člověk upřednostňuje své zcestné interpretace a pokřivené subjektivní dojmy, stavěje je naroveň jasné pravdě Božího zjevení, jak vysvětluje imám Ibnu l-Kajjim:
„Řečeno bylo, že důvodem, proč byl Iblís vzdálen (od milosti Boží) je jeho pokřivená interpretace – dal přednost analogii zformulované jím samým před jasným zněním zjeveného textu. Vytvořil si vlastní obraz sám o sobě a této své, v jeho očích racionální analogii dal přednost před výslovným příkazem poklonit se Adamovi a řekl: „já lepší jsem, než on“ a tedy ten hodnotnější se nemůže snížit pod úroveň někoho méně hodnotného, z důvodu čehož rychle zmínil také důvod: „mne z ohně jsi stvořil, jeho však jen z hlíny.“ Myslel si, že tento jeho úsudek připomínající pravdu, byť je falešný, mu v něčem v jeho pokřivené interpretaci prospěje. Proto se mu stalo to, co se mu stalo a on se stal až do Soudného Dne vůdcem každému, kdo sám sobě křivě vykládá zjevené texty – a jak prokletá je toto vedoucí pozice!
Pokud rozmyslíš ohledně většiny pochybností zvenku podobných pravdě, předkládaných těmi, kdo křivě interpretují texty ve snaze je zneplatnit, shledáš, že jsou vskutku podobny pochybnosti Iblíse, kterou se on snažil zobrazit jako pravdu.
Tedy pokud někdo říká, že pokud rozumová úvaha a text odporuje jedno druhému, pak třeba dát přednost úvaze, jedná se ve skutečnosti o totožný princip křivého výkladu, falešné analogie, jako je tento. Dotyčný pak užívá téže metody zneplatnění textu, který je v jeho vidění v rozporu s rozumovou úvahou, podobně jako jeho předchůdce a vůdce v této věci, prokletý Iblís, jenž se domníval, že se svou racionální argumentací vyvleče z příkazu padnout na tvář. Tato jeho pochyba (kterou považoval a představil jako pravdu) pramenila z jeho pýchy, která mu bránila podřídit se jasnému textu zjevení. A podobnou možno shledat u kohokoli, kdo se pokouší oponovat zjeveným textům. I ten tak činí kvůli své zpupnosti a pýše. Vznešený Alláh praví:
إِنَّ الَّذِينَ يُجَادِلُونَ فِي آيَاتِ اللَّهِ بِغَيْرِ سُلْطَانٍ أَتَاهُمْ ۙ إِن فِي صُدُورِهِمْ إِلَّا كِبْرٌ مَّا هُم بِبَالِغِيهِ ۚ فَاسْتَعِذْ بِاللَّهِ ۖ إِنَّهُ هُوَ السَّمِيعُ الْبَصِيرُ
Ti, kdož se hádají kvůli znamením Božím, aniž se jim k tomu dostalo oprávnění, v srdcích svých pouze domýšlivost mají a cíle svého nedosáhnou. Obrať se o pomoc k Bohu, vždyť On věru slyšící je i jasnozřivý! (Gháfir:56)“ [10]
Tento zákaz upřednostňovat vlastní racionální analogie a na dojmech postavené výklady je všeobecný, týká se jak otázky ‘asabíji, tak všech ostatních témat a situací.
Další skutečností, která podporuje správnost toho, co výše citované hadísy implikují, je, že šejch Muhammed Amín aš-Šankítí konstatoval konsensus (arab. إجماع idžmá‘) o zavrženíhodnosti ‘asabíje:
„Slepá náklonnost k národu je zakázána jednomyslnou shodou všech muslimů.“ [11]
Důkazem všeo
becné platnosti tohoto principu je také přístup našich zbožných předků.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Kdokoli prosadí do nějaké funkce nějakého muže na základě pokrevních vazeb, přičemž jej nedosazuje ze žádného jiného důvodu, ten zradil Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. A kdokoli prosadí tyrana, znajíc, že je tyranem, ten je zrovna takový, jako on.“ [12]
Abu d-Dardá رضي الله عنه poslal dopis Selmánu al-Fárisímu رضي الله عنه, ve kterém mu napsal: „Po našem rozloučení mne Alláh zahrnul majetkem i potomstvem a navíc mne poctil životem ve Svaté Zemi, v al-Kudsu (tj. Jeruzalémě)!“ Selmán mu odpověděl: „Věz ovšem, že dobro nespočívá v množství majetku a potomstva, nýbrž v tom, že budeš shovívavým a že ti k užitku bude i tvá znalost. A co se země týče, ta přece nevykonává dobré skutky namísto lidí! Proto konej tak, jakoby tě všechna stvoření viděla a považuj se za již mrtvého (tj. účtuj sám se sebou a kriticky zhodnocuj své konání, jakobys už neměl možnost vykonat ještě více dobra)!“ [13]
A imám aš-Šáfi’í se o tom, jenž prokazuje jednání, které lze charakterizovat jako ‘asabíju, či k němu vyzývá, vyjádřil, že „odpadl od obou svědectví víry,“ [14] tj. zrazuje své přesvědčení, že není božstva kromě Alláha a že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Jeho Prorokem.
__________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4905.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2584.
[3] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1848. Uvádí ho také an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4114; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3948; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 7931.
[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2908.
[5] Tj. historičtí cháridžovci, proti nimž bojovali muslimové u an-Nehrewánu v době sporu mezi Mu’áwíjou ibn Abí Sufján a ‘Alím رضي الله عنهما.
[6] Viz Iktidá s-siráti l-mustakím, 1/251.
[7] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 22391. Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 6/199.
[8] Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 4760. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Ghájetu l-merám, hadís č. 307.
[9] Viz Šerhu Sahíhi l-Buchárí, Kitábu n-nikáh, k hadísu č. 2.
[10] Viz Bedái’u t-tefsír, 1/377.
[11] Viz Adwá´u l-beján, 3/42.
[12] Viz al-‘Idáretu l-‘askeríja fi d-dewleti l-islámíja, 1/66.
[13] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 1/548.
[14] Zaznamenal Ismá’íl ibnu l-Fadl v al-Hudždža, odstavec 7b.