Vznešený Alláh praví:
وَلَا تَقُولَنَّ لِشَيْءٍ إِنِّي فَاعِلٌ ذَٰلِكَ غَدًا ﴿٢٣﴾ إِلَّا أَن يَشَاءَ اللَّهُ
“a neříkej o ničem: “Já zítra učiním to a to,” aniž připojíš: “Bude-li chtít Bůh.” (Kehf: 23-24)
V následujícím příběhu prostý bezejmený muslim na cestě, který se těchto slov pevně drží, změní životní motto i filozofii dvou slavných nemuslimů a našich krajanů, jejichž jména jsou známá doma i v zahraničí. A to do té míry, že tato slova tito Češi přijmou za svá a sami nikdy nezapomenou je pronášet.
Miroslav Zikmund patřil spolu se svým parťákem Jiřím Hanzelkou mezi nejznámnější a nejúspěšnější české cestovatele minulého století.
V roce 1947 se oba vydali přes válkou zničenou západní Evropu na cestu do Afriky. Jako dopravní prostředek jim sloužila dnes legendární limuzína Tatra 87.
H+Z, jak vešli oba cestovatelé ve známost, se na svou první výpravu důkladně připravovali, byť fotografovat a zejména zacházet s profesionální filmovou technikou se učili až teprve na cestě. Stali se reprezentanty československých firem, vezli s sebou i psací stroje a ve volných chvílích na nich vyťukávali své první reportáže, které posílali do Prahy do Československého rozhlasu.
H + Z to neměli lehké ani doma, ani na cestách. Komunistický režim jim znemožnil objet Tatrou Ameriku tak, jako předtím Afriku. Pod Kilimandžárem někdo úmyslně sabotoval jejich Tatru tak, že jí přeřezal brzdové hadičky. Při další pořuše museli na nové auto čekat tři měsíce v Egyptě. Při jiné příležitosti jim poslali do pouště jako cestovní prostředek letadlo od téže firmy, avšak natřené na černo, což je v podmínkách pouštního horka nepraktické, ba přímo nesnesitelné. A dokonce po roce 1968 je normalizační režim načas umlčel úplně. Proto nikdy nic dopředu příliš neplánovali a když už, tak nikdy nezapomínali dodat kultovní větičku “inšalláh” – dá-li Bůh, které se naučili od arabských muslimů v severní Africe.
Příhoda, o níž budeme hovořit, se stala v roce 1947 na tunisko-libyjské hranici. Sám MIroslav Zikmund ji vyprávěl mnohokrát a zachytil ji od něj i reportér a publicista Marek Janáč.
Uvádíme ji v původní verzi tak, jak ji tento reportér zachytil a převyprávěl přímo od Miroslava Zikmunda v jeho zlínském bytě:
„A byla srozumitelná pro vás?“ zajímá se Miroslav Zikmund o esemesku, kterou mi poslal po cestě do Zlína:
„jedte opatrne a budete tu insallah.“
Byla to reakce na mou omluvu, že se opozdím asi o půl hodiny.
„Poněvadž to ‚insallah‘ to né každý ví, co to je,“ směje se bělovlasý muž a pokládá přede mne voňavý čaj.
„Takže, jestli jste té zprávě takhle rozuměl, tak jednak tím potvrzuji, že – na rozdíl od počítače – už dovedu s tímto zařízeníčkem manipulovat… a za druhé jako že…“
„Rozumíte osudu,“ odtuším.
„…se snažím rozumět osudu.“
Osud. Poprvé zasáhl v roce 1938. Přijímačky na vysokou školu, řada studentů postupuje ve frontě.
„Mluvilo se nahlas, hlouček maturantů, že jo, a teď‚ co budeš dělat až…? Až – to znamenalo, až to dokončíme,“ vybavuje si Zikmund první setkání s Jiřím Hanzelkou.
„Postupovali jsme po těch schodech, a začali jsme rozpřádat plány. Tak se podíváme nějak kolem světa!“ dohodli se nakonec.
Druhá světová válka, nacisté vysoké školy zavřeli. Po válce rychle dostudovali a roku 1947 vyrazili na svou první cestu. Do Afriky. Stalo se to na hranicích mezi dnešním Tuniskem a Libyí.
„Potkali jsme takového… tehdy se mi zdál jako stařec, ale určitě byl mladší než jsem dnes já,“ uvědomuje si Miroslav Zikmund.
„Stál na silnici a odhazoval z ní navátý písek. Zastavili jsme, dali se s ním do řeči a on se zeptal kam jedeme. Po slovech ‚do Káhiry‘ se mu okamžitě rozsvítily oči.
Zeptal se, kdy tam budeme a já povídám, s takovou suverenitou ‚za týden‘ a on pronesl jediné slovo – ‚inšalláh‘. To znamená ‚dopustí-li Alláh‘ nebo to naše české ‚dá-li pámbu‘. Dva dny na to jsme se rozsekali,“ vzpomíná Miroslav Zikmund na osudnou událost 28. května 1947.
Byla to jedna z nejnebezpečnějších událostí jejich výpravy. Od řezných ran má dodnes na levém lýtku jizvu.
„Do té Káhiry jsme se dostali až za téměř tři měsíce. Takže od té doby jsem pověrčivý a kdykoliv někdo přijde a kupříkladu při loučení se podívá na hodinky a řekne ‚Pozítří touhle dobou budu na Bali‘, tak řeknu ‚Pozor! Inšalláh!‘, poněvadž to je provokace osudu, rouhání.“1
Islám přichází, aby zlepšil úděl člověka i celého lidstva na tomto světě a aby nás spasil před trestem na světě onom. Není naším cílem přivést lidi k víře. Naším cílem je podat svědectví, předložit argument a ozřejmit důkaz. Pamatujte, že pokud jiné vyzýváme k islámu, může se klidně stát, že příjemci naší výzvy a osvěty víru jako takovou nepřijmou. Ale i pokud se tak stane, naše vlídné a moudré slovo na ně zapůsobí, oni budou mít krásnou vzpomínku na muslimy a s Božím dovolením se začnou na věci dívat z jiného, lepšího úhlu pohledu, byť i v jednom malém výseku skutečnosti. Můžeme lidem změnit život. Jako ten bezejmený stařík odhazující pouštní písek a prach z cesty dvěma nejslavnějším československým cestovatelům.