Hledání názorů nejvíce vyhovujících tužbám a chtíčům

 

 

Není pochyb, že něco takového odporuje Sunně i praxi prvních a nejlepších generací této ummy. Je to vážný, i když dnes velmi rozšířený problém, zejména u muslimů žijících mimo muslimské země, zmámených a uhranutých neislámskými projevy a učeními, které vidí všude okolo sebe. Toto může nabývat rozměrů od hříchu, přes čin nevíry a modloslužebnictví, až po skutečné přesvědčení, které člověka odvádí z lůna islámu pryč a ustavuje jeho odpadlictví, shodně míře a druhu toho, s čím z islámských předpisů vnitřně nesouhlasí a zda to také projeví svými vnějšími činy.

 

Důkazů je celá řada.

 

Alláh praví:

أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَى عِلْمٍ

 

وَلا تُطِعْ مَنْ أَغْفَلْنَا قَلْبَهُ عَنْ ذِكْرِنَا وَاتَّبَعَ هَوَاهُ وَكَانَ أَمْرُهُ فُرُطًا

A neposlouchej toho, jehož srdce jsme učinili lhostejným k připomenutí Svému, ani toho, jenž jen vášně své následuje a jehož chování míru překračuje! (Kehf:28)

 

قَالَتِ الأعْرَابُ آمَنَّا قُلْ لَمْ تُؤْمِنُوا وَلَكِنْ قُولُوا أَسْلَمْنَا وَلَمَّا يَدْخُلِ الإيمَانُ فِي قُلُوبِكُمْ وَإِنْ تُطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ لا يَلِتْكُمْ مِنْ أَعْمَالِكُمْ شَيْئًا إِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَحِيمٌ إِنَّمَا الْمُؤْمِنُونَ الَّذِينَ آمَنُوا بِاللَّهِ وَرَسُولِهِ ثُمَّ لَمْ يَرْتَابُوا وَجَاهَدُوا بِأَمْوَالِهِمْ وَأَنْفُسِهِمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ أُولَئِكَ هُمُ الصَّادِقُونَ

 A říkají kočovní Arabové: „Uvěřili jsme!“ Rci: „Neuvěřili jste! Spíše řekněte: ,Přistoupili jsme k islámu!’, neboť víra ještě nevešla do srdcí vašich. Budete-li poslouchat Boha a posla Jeho, On věru nedopustí, aby ztratilo se něco ze skutků vašich, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný!“ Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a posla Jeho a poté nepodlehli pochybnostem, nýbrž bojovali majetky i osobami svými na cestě Boží – a tito jsou věru upřímní. (Hudžurát:14-15)

 

Ibn Redžeb komentuje: „Ten, v jehož srdci se pevně ukotvila víra, bude podle islámu také jednat.“[1]

V hadísu na autoritu Abdulláha ibn Amra Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Nikdo zcela neuvěří, dokud jeho tužby nebudou plně v souladu s tím, s čím jsem byl seslán.“[2]

Ibn Redžeb komentuje: „Být spokojen s Muhemmedem صلى الله عليه و سلم jakožto s Prorokem a Poslem znamená, že člověk je spokojen se vším, s čím Prorok صلى الله عليه و سلم přišel.“[3] Také říká: „Milovat něco, co Alláh nenávidí a nenávidět něco, co Alláh miluje, náleží ke skrytému modloslužebnictví (arab. الشِّركُ الخَافِيُّ aš-širku l-cháfí)“

 

Katáda říká: „Pravdivost je ve všem, co nařídil a spravedlnost je ve všem, co rozsoudil. Vše, o čem nás náš Pán zpravil, jest pravda a vše, co od nás žádá, je spravedlivé. Tedy, vše, co pravil, je naprostá pravda o které není pochyb a vše, co nařídil, je naprostá spravedlnost, po které neexistuje žádná jiná spravedlnost. A vše, co zakázal, je nesprávné, neboť Bůh zakazuje něco jen na základě škodlivosti tohoto.“[4]

 

Lidé častokrát touží po ulehčeních a neradi slyší, že by něco „měli,“ přičemž se k závazkům své víry staví velmi lehkovážně, nechtějí pro ni nic učinit a nechtějí ji svědomitě následovat. Odmítají doporučené věci s tím, že „jde přece jen o sunnu.“ Toto odporuje přesvědčení a praxi skutečných věřících. Šejch Ibn ‘Usejmín pravil: „Pokud uslyšíš nějaký příkaz, neptej se, zda jde o povinnost, nebo o doporučení, nýbrž řekni: „slyšeli jsme a uposlechli jsme.“[5]

 

Podobně je hříchem a projevem malověrnosti, či nedostatku bohabojnosti i obcházení učenců a hledání takové fetwy, která nejvíce pasuje tužbám a chtíčům dotyčného. Ibn Hazm praví: „To, co ukazuje na slabost víry a nedostatek bohabojnosti jedné osoby je i to, že hledá názor, který nejvíce pasuje jejímu chtíči.“[6]

Šejch Ibn ‘Usejmín tento problém popisuje slovy: „Lidé se ptají jednoho učence tak, aby dostali takovou odpověď, která jim nejlépe pasuje. Pokud ji nedostanou, odejdou za někým dalším v naději, že dostanou to, po čem touží. A toto je hřích.“[7] Šejch al-Luhejdán dodává: „Rozumět náboženství neznamená jen znát, co říkají učenci, ale také zařídit se podle toho.“[8]

 

Neshody (arab. إِختِلاَفٌ ichtiláf) učenců a jejich důvody zaujímají nezanedbatelnou část islámské právní vědy. Katáda praví: „Kdo nemá znalosti o ichtiláfu, ten vůni fikhu ani neucítil.“[9]رَاجِحٌ rádžih) názorů se musí řídit kritériem pravdy, tedy nakolik je dotyčný názor blízko Koránu a Sunně a jejich požadavkům, nikoli kritériem osobní preference. I když je to intelektuálně náročný a zdlouhavý proces. Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Někdy se stávalo, že jsem nad jednou otázkou rozmýšlel i tři roky, než jsem se rozhodl pro nejsprávnější názor.“[10] Šejch al-Albání k tomuto dodává: „Nikdy si nevyberu jeden názor, dokud si nepřečtu, co o dané věci řekli všichni učenci a potom se rozhodnu pro názor nejsprávnější.“[11] Je sice pravda, že otázky, ve kterých existují známé a přijatelné neshody učenců, či různé interpretace, jsou otevřené dalšímu zkoumání, na druhou stranu výběr preferovaných (arab.

 

Tedy i pokud existuje ichtiláf, je povinností následovat ten nejsprávnější názor. Šejch al-Albání vysvětluje: „Následování názoru, který člověku nejvíce pasuje, když existuje v dané otázce ichtiláf, spadá pod zákaz následování svých tužeb.“[12] To se týká každého, kdo následuje nějaký názor jen proto, že mu pasuje a nikoli proto, že je nejlépe podložen existujícími důkazy.

 

Takto začali někteří jedinci v rámci ummy následovat v rámci ichtiláfu v různých otázkách různé názory podle toho, co nejlépe odpovídalo jejich chtíčům a tužbám, osočujíce jedni druhé ze zkaženosti, nedodržování, nebo naopak přehánění v náboženství. Když se toto stalo běžné, situace zašla ještě dále a začaly se vytahovat velmi ojedinělé (arab. غَرِيبٌ), prapodivné a jednoznačně odvržené názory učenců historie, kterými se zaštiťovali další, někdy sami sebe dokonce připisující nauce, aby tak nábožensky ospravedlnili činy určitých osob. Tak se v myslích mnoha lidí rozšířil ichtiláf i na otázky, které byly původně jasné a kde nikdy žádná neshoda nebyla.

 

Věz, že v následování neupřednostňovanějšího názoru tkví síla a jednota a v následování názorů na základě vnitřních chtíčů tkví rozkol a hádky. Imám al-Awzá’í praví: „Pokud Alláh přeje nějakému lidu zlo, dá jim hádat se namísto toho, aby konali.“[13]

 

Toto je cesta spásy, cesta našich zbožných předků, daleka od extrémů, sporů a následování vášní. Šejch Ibn ‘Usejmín praví: „Kdo si zaslouží být uveden na správnou cestu, bude uveden, a kdo si to nezaslouží, uveden na ni nebude.“[14]

---