Hledej nauku, usiluj o moudrost a reaguj duchapřítomně

Všemohoucí Pán popisuje Knihu, kterou zjevil, takto:

كِتَـٰبٌ أَنزَلْنَـٰهُ إِلَيْكَ لِتُخْرِجَ ٱلنَّاسَ مِنَ ٱلظُّلُمَـٰتِ إِلَى ٱلنُّورِ بِإِذْنِ رَبِّهِمْ إِلَىٰ صِرَٰطِ ٱلْعَزِيزِ ٱلْحَمِيدِ ٱللَّـهِ ٱلَّذِى لَهُۥ مَا فِى ٱلسَّمَـٰوَٰتِ وَمَا فِى ٱلْأَرْضِ

Toto je Písmo, jež jsme ti seslali, abys vyvedl lidi s dovolením Pána jejich z temnot ke světlu a ke stezce mocného, chvályhodného Boha, jemuž náleží vše na nebesích i na zemi. (Ibráhím: 1-2)

Vznešený Alláh Sám o Sobě a o Svém Prorokovi صلى الله عليه وسلم na jiném místě pravil:

هُوَ ٱلَّذِى بَعَثَ فِى ٱلْأُمِّيِّـۧنَ رَسُولًا مِّنْهُمْ يَتْلُوا۟ عَلَيْهِمْ ءَايَـٰتِهِۦ وَيُزَكِّيهِمْ وَيُعَلِّمُهُمُ ٱلْكِتَـٰبَ وَٱلْحِكْمَةَ وَإِن كَانُوا۟ مِن قَبْلُ لَفِى ضَلَـٰلٍ مُّبِينٍ

On je ten, jenž poslal mezi národy nevědomé posla z řad jejich, aby jim přednášel znamení Jeho, očistil je a Písmu a moudrosti je naučil, zatímco dříve žily v bludu zjevném. (Džumu’a:2)

A toto byla odpověď na Ibráhímovu/Abrahámovu, mír a požehnání s ním, prosbu poté, co se svým synem obnovili Ka’bu:

رَبَّنَا وَٱبْعَثْ فِيهِمْ رَسُولًا مِّنْهُمْ يَتْلُوا۟ عَلَيْهِمْ ءَايَـٰتِكَ وَيُعَلِّمُهُمُ ٱلْكِتَـٰبَ وَٱلْحِكْمَةَ وَيُزَكِّيهِمْ ۚ إِنَّكَ أَنتَ ٱلْعَزِيزُ ٱلْحَكِيمُ

Pane náš, vyšli mezi obyvatele města tohoto posla ze středu jejich, aby jim sděloval znamení Tvá, naučil je Písmu a vědění a očistil je, vždyť Tys věru mocný i moudrý!” (Bekara: 129)

Všechny tyto koránské citace ukazují na spojitost mezi Zjevením, zjevenými naukami a moudrostí.

Požehnání nauky a dar moudrosti

Všemohoucí zmiňuje v Koránu i dar moudrosti:

يُؤْتِى ٱلْحِكْمَةَ مَن يَشَآءُ ۚ وَمَن يُؤْتَ ٱلْحِكْمَةَ فَقَدْ أُوتِىَ خَيْرًا كَثِيرًا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّآ أُو۟لُوا۟ ٱلْأَلْبَـٰبِ

On dává moudrost tomu, komu chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou. (Bekara: 269)

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Smrt tisíce uctívačů přijmu snáze, nežli smrt jediného učence se znalostí toho, co Alláh povolil a toho, co zakázal.“ ¹

‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Po proroctví nevím o ničem lepším, nežli o šíření prospěšné znalosti.” ²

Ibn Tejmíja praví:

„Jen ten, kdo opravdu ví, co je pro něj dobré a snaží se o to a co je pro něj zlé a vyhýbá se tomu, zasluhuje být zván moudrým a rozumným.“ ³

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

„Kdokoli hledá nauku, aby oživil islám, ten patří k pravdymilovným a ten bude na onom světě připojen k prorokům, mír s nimi všemi.“ ⁴

Dále řekl:

„Recitovat byť i jediný verš s rozjímáním a hlubokým porozuměním je lepší, než odrecitovat celý Korán bez toho. Je to prospěšnější pro srdce, pro upevnění víry a pro okusení slasti Koránu.” ⁵

Opravdový a upřímný muslim následuje Korán a Sunnu kamkoli ho zavedou. Svou víru chápe tak, jako ji chápali zbožní předkové ummy Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Ve světle téhož také přistupuje ke všem postojům, názorům, činům a přesvědčením, se kterými se potkává, včetně i svých vlastních. Moudrý člověk a skutečný muslim je na jednu stranu sebekritický a skromný, ale na druhou stranu si je vědom svých schopností a kvalit toho, co nese a s čím přichází k ostatním. Bojuje proti následování tužeb podřízením se vůli Boží, bojuje proti inovaci Sunnou a proti bludu argumentem pravdy. Pozdvihá zástavu Koránu a Sunny, poskytuje ostatním muslimům a obecně všem lidem upřímné rady, vysvětluje jim pravdu jasně a jednoznačně odlišuje cestu pravdy od cesty bludu. A nedvojsmyslně ukazuje na to, v čem tkví štěstí tohoto i onoho světa.

Svou hrdost si neseš uvnitř

Jeden z největších učenců minulého století, Muhammad ibn Sálih al-‘Usejmín, porovnal hmotné statky s vnitřním bohatstvím učenosti a moudrosti:

„Pokud tě Alláh obdaří znalostmi, pak místem, které je nese, je srdce. Nepotřebují ke svému uskladnění žádný trezor. Ani zámek. Ani nic jiného. V srdci jsou tvé znalosti uchovávány v naprostém bezpečí a samy chrání tvou duši zrovna tak, jako ty chráníš je. To proto, že znalosti tě z dovolení Božího chrání před nebezpečími. Tvá nauka tě chrání. Hmotné bohatství si naopak musíš strážit ty sám, pořizovat si trezory a bezpečnostní zámky. A i potom musíš zůstat ve střehu, abys o ně nepřišel.“ ⁶

Soudobý učenec Sálih al-Fewzán uzavírá:

„Chceš-li být úspěšný a šťastý, potom hledej nauku. Dá-li Alláh, úspěšným a šťastným se staneš.“ ⁷

Nauka, kterou získáš a kterou ve svém srdci nosíš, je tvou hrdostí. Proto ty buď hrdý a nenechej zahanbit tím, že se necháš zahanbit ty osobně, i to, co neseš. Budou na tebe útočit a budou ti spílat. Ty však využij svůj um k tomu, abys uhájil důstojnost a slávu své nauky oproti dětinským pochybám posměváčků.

Dnešní muslimové se mnohdy dopouštějí té chyby, že častokrát předčasně zaujímají obrannou pozici, přecházejí do defenzivy a apologie, i když zrovna nemusejí. Tím dovolují protivníkovi hrát útočnější hru a promarní tak i potenciální gólové šance. Takové, které zbožní předkové dokázali brilantně proměnit v očividné vítězství i neoddiskutovatelný triumf.

Uvádí se, že jistý nemuslim se pohrdavě obrátil na Prorokova صلّى الله عليه وسلّم společníka Selmána al-Fárisího رضي الله عنه slovy: „Váš prorok vás prý naučil úplně vše, dokonce i jak chodit na záchod.“ Selmán pohotově odpověděl: „Ano, vskutku tomu je přesně tak. Zakázal nám se při velké či malé potřebě otáčet směrem, kam se modlí, zakázal nám očišťovat se pravou rukou a použít k tomu méně než tři kamínky, anebo kousek suchého dobytčího trusu či kost.“ ⁸

Jiný nemuslimský debatér jednou napadl islámské zákonodárství během polemiky se soudcem Kádí ‘Abdulwehhábem al-Málikím, autorem komentáře ke kapitálnímu dílu málikíjského mezhebu, ar-Risále od al-Kajruwáního. Tvrdil, jak je možné, že odškodné za zranění ústící ve ztrátu ruky je více než dvacetinásobně větší, nežli hodnota odcizeného jmění, za něž se zloděj vystavuje hrozbě trestu odtětí ruky. Kádí odpověděl v tom duchu, že dokud je ruka čestná, dobro konající a poctivá, je drahá, avšak když se zkazí a začne páchat zlo, na své hodnotě klesne.

Pomněte, jak skvělá byla slova selef a jak mocně dokázala na lidi působit, na rozdíl od našich dnešních slov. A jak bylo konstatováno mnohými, bylo tomu tak proto, že oni odvážně a statečně hájili pravdu a islám, zatímco my se dnes chováme zbaběle a obhajujeme jen sami sebe. Oni hovořili to, co cítili svým srdcem, zatímco my dnes hovoříme to, co si myslíme, že se od nás čeká.

Nevydávej své názory a domněnky za islám

Mějte se na pozoru před vlastními dojmy a názory ztotožňovanými s islámem.

Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja pravil:

„Špatné pochopení sdělení od Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم je původcem veškeré inovace a bludu, které kdy byly do islámu vneseny. Právě zde je věru kořen každičkého omylu, kterého se člověk dopustí jak v chápání principů, tak i detailů náboženské nauky, zejména pokud se k tomu přidá i nečestný úmysl.“ ⁹

Stejný autor v kontextu zanechání toho, co není naší starostí, pravil:

„Alláh od Svého služebníka miluje, aby zkrášlil svůj jazyk tím, že bude hovořit pouze pravdu, své srdce tím, že se bude vždy snažit být co nejupřímnějším a bude milovat to, že se vždy k Alláhu kajícně obrátí a spolehne se na Něho.“ ¹⁰

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:

„Je velmi mnoho lidí, kteří recitují Knihu Boží. Přesně a doslova opakují její znění, pečlivě vyslovují každičké její písmeno, avšak nechápou její význam. A takoví nemohou na Zemi ustavit Boží zákon. Pokud se budeš zamýšlet nad stavem, v němž se dnes muslimský svět nachází, shledáš, že většina muslimského světa sice správně vyslovuje písmena Koránu, avšak to, co Korán hlásá a k čemu vyzývá, už nedodržuje.“ ¹¹

Islám se zakládá na Koránu, Sunně a cestě zbožných předků. Nikoli na vašich úsudcích. Vaše úsudky jsou islámské jen do té míry, dokud konvenují Koránu, Sunně a tomu, na čem byli oni.

Jeden z nejvýznamnějších učenců minulého století, Muhammed Násiruddín al-Albání, tvrdil:

„Islám – to je pouze Korán a Sunna v pochopení našich zbožných předků.“ ¹²

‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz řekl:

„Naši zbožní předkové následovali pouze jediný myšlenkový proud, myšlenkový proud následovníků Sunny a společenství muslimů, jimiž jsou Prorokovi společníci رضي الله عنهم a všichni, kteří je následují v dobru. Toto je ten nejjistější, nejmoudřejší a nejspravedlivější ze všech způsobů pochopení víry.“ ¹³

Važ svá slova i jejich následky

Vznešený Alláh nám klade za povinnost šířit Jeho Slovo celému lidstvu a přitom dbát na tento Jeho příkaz jak se chovat k názorovým odpůrcům:

وَقُولُوا۟ لَهُمْ قَوْلًا مَّعْرُوفًا

a mluvte s nimi slovo vlídné. (Nisá:5)

Na jiném místě nabádá Prorokaصلى الله عليه و سلم:

وَقُل لِّعِبَادِى يَقُولُوا۟ ٱلَّتِى هِىَ أَحْسَنُ

Řekni služebníkům Mým, aby hovořili jen to, co nejlepší je. (Isrá: 53)

Abú Hátim ibn Hibbán pravil:

„Jedním z největších znaků toho, že je někdo tupec, je i to, že klidně řekne úplně vše, co mu vyvstane na mysli.“ ¹⁴

Mluv proto k lidem shodně úrovni jejich chápání a dobře važ, komu co říkáš. A dej si pozor na to, co popisuje Ismá’íl al-Asbehání:

„Není žádného následovaného bludu, aniž by nebyl nejprve zkrášlen. Proto nevystavuj svou víru na odiv nikomu, o kom víš, že by ti ji rád zošklivil.“ ¹⁵

Věz, že dnes je doba mírnosti a tolerance, která proniká i do míst, kam tvrdost a nesmiřitelnost proniknout nedokáže. Nastala doba vlídnosti, která je mnohem silnější, než hrubost. Doba pobídky k lepší alternativě, která mění to špatné na to dobré mnohem efektivněji, než přísný, mravokárný tón zakazování. Kolik zlého toho způsobily jazyky hloupých vyzyvatelů k islámu, kteří užívali hrubých a silných slov tam, kde pro ně nebylo místo! Uškodili sobě, ostatním muslimům i islámské zvěsti.

Když Vznešený Alláh posílá Své vyvolené proroky Músá/Mojžíše a Hárúna/Árona, mír s nimi oběma, ke krutovládci Egypta, faraonovi, poroučí jim:

فَقُولَا لَهُۥ قَوْلًا لَّيِّنًا لَّعَلَّهُۥ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَىٰ

a řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne. (Táhá:44)

Nikdo z nás, co dnes na světě žijeme, ani není lepší než proroci Músá a Hárún. A nikdo z nás ani není horší, nežli byl kdysi faraon. Přemýšlejme o tom. A pak měřme stejným metrem sobě i ostatním.

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín poté, co vzpomenul hrubost mravů dávných obyvatel pouště, pravil:

„Dnes se někteří adepti poznání stali ještě tvrdšími, než kdysi bývali beduíni. Tito studenti nauky jsou prosti úsměvu, dokonce ani nešíří islámský pozdrav míru a ani neprokazují pokoru. Naopak. Kdykoli se tito lidé čemukoli novému přiučí, stanou se o to zpupnějšími. K Alláhu se utíkáme před něčím takovým! Skutečný učenec, kdykoli rozšíří své obzory, stane se o to pokornějším a skromnějším.” ¹⁶

A tato požadaovaná jemnost byla tím, co Posel Boží صلى الله عليه وسلم učil matku věřících ‘Áišu رضي الله عنها, když se při jízdě rozlobila a začala neposlušného velblouda mlátit bičíkem:

عليكَ بالرِّفقِ؛ فإنَّهُ لا يكونُ في شَيءٍ إلاَّ زانَهُ، ولا يُنزَعُ مِن شيءٍ إلّا شانَهُ

„Musíš být jemná. Věru v ničem se nenalezne jemnost, aniž by danou věc nezkrášlila. A z ničeho není jemnost odňata, aniž by se daná věc díky tomu nestala ošklivější.“ ¹⁷

Vždy je potřeba zachovávat příkladné mravy a to i vůči hříšníkům anebo nevěřícím. Není na nás je odsuzovat, ale prosit Alláha, aby vedl správnou cestou i je, slovy Ibn Báze:

„Prosba k Alláhu za správné vedení pro nemuslimy a hříšníky je projevem dobroty a laskavosti vůči nim.“ ¹⁸

Ať tvé činy svědčí ve prospěch tvých slov

Dávejme si také pozor, aby nedocházelo ke kolizi toho, co říkáme, s tím, co konáme. Abychom jedno nehlásali a druhé nedělali, neboť Vznešený Alláh se proti tomu tvrdě ohrazuje:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلَّذِينَ ءَامَنُوا۟ لِمَ تَقُولُونَ مَا لَا تَفْعَلُونَ كَبُرَ مَقْتًا عِندَ ٱللَّـهِ أَن تَقُولُوا۟ مَا لَا تَفْعَلُونَ

Vy, kteří věříte! Proč říkáte to, co nečiníte? Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte. (Saff: 2-3)

Arabský výraz عمل ‘amel – čin, obsahuje stejná písmena jako výraz علم ‘ilm – znalost, jen v jiném pořadí. A třetím smysluplným výrazem, který lze z těchto písmen poskládat, jsou لمع lume’ – paprsky, paprsky světla, světla poznání Boží víry.

Proto Sufján as-Sewrí pravil: „Není žádný hadís od Posla Božího صَلَّى اللَّهُ عَلَيْهِ وَسَلَّمَ, který by se ke mně dostal, aniž bych se jím neřídil, anebo se podle něho alespoň jednou nezachoval.“ ¹⁹

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Správným způsobem pochopit víru znamená získat světlo, které Alláh umisťuje do srdce Svého služebníka, které je ještě o to více posilněno bohabojností tohoto služebníka a jeho dobrým úmyslem.“ ²⁰

Muhammed Ammán al-Džámí řekl:

„Úspěšný vyzyvatel k islámu je ten, kdo učiní lidi lepšími samotným svým přístupem ještě dříve, než k nim vůbec promluví, kdo je vyzývá k Alláhu svým charakterem a dobrým chováním ještě předtím, než jim cokoli sdělí svými slovy.“ ²¹

Pozor na špatnou společnost

Drž se daleko od těch, kteří by ti na cestě, po které ses vydal, mohli uškodit, pošpinit tvou pověst, zasít sémě nedůvěry mezi tebe a ostatní a kteří by mohli svou neukázněností kompromitovat to, co hlásáš a za čím si stojíš.

Sufján as-Sewrí radil ‘Alímu ibnu l-Hasan as-Sulemímu: „Nechť bude tvým druhem jen ten, kdo ti brání v tom, aby ses oddal pouze věcem světským a zcela přitom zapomněl na Alláha, jen ten, který v tobě podněcuje tužbu a vůli pracovat pro onen svět. A měj se na pozoru před lidmi, jejichž nejzazším cílem je jen tento svět, kteří pořád jen žvaní o světských záležitostech, neboť tací pouze zkazí tvou víru i tvé srdce. A mnoho vzpomínej na smrt, mnoho pros o odpuštění za hříchy, kterých ses předtím dopustil. A pros Alláha o bezpečí v tom, co ti ze života ještě zbylo.“ ²²

Muhammed ibn Wási’ pravil: „Není pražádného dobra ve společnosti takových druhů a v klábosení s těmi, kteří jsou otroky svých panděr. Pokud jde o ně, oni jen zbrzdí ostatní od záležitostí onoho světa.“ ²³

A co se týče politických špiček, často skloňovaných v souvislosti s nenávistí vůči muslimům, mějme na paměti, že žijeme ve společnosti, kde politická reprezentace odráží proměny celospolečenského konsenzu, které se vyjadřují výhradně u volební urny – a nikoli štvaním proti konkurenčním frakcím na demonstracích či na internetu a sociálních sítích.

Pokud se mínění volených zástupců lidu posouvá od vstřícnějších k přísnějším postojům vůči islámu a muslimům, je na místě hledat chybu v našich vztazích se zbytkem společnosti a nikoli jen žehrat na politiky. Protože sami vždy máme takové vládce, jaké si zasloužíme. Namísto paušálního obviňování ze setí a podněcování nenávisti se zkusme aspoň na chvíli vyhnout napadání vládců – jednak jsme sami nikdy nebyli na podobné odpovědné pozici jako oni a proto nemáme právo je soudit a jednak přece nechceme díky tomu, že někoho případně pomluvíme, nést za trest i jeho hříchy v Soudný den.

A pokud už některé z nich kritizovat opravdu musíme, zkusme být fér a zmiňovat i to mnoho dobrého, o co se vzpomenutí zasloužili, abychom nepoškozovali blaho země, v níž žijeme a ani nenarušovali zavedená pravidla národa, který nám a našim předkům dal šanci a ze své dobré vůle nás zkusil přijmout mezi sebe. Jakákoli podoba revolty vůči vládci daného prostoru anebo systému, který na něm panuje, ať už slovem nebo činem, totiž odporuje Sunně a navíc může ohrozit i další mimo nás, zatímco si my budeme v pohodlí a bezpečí svého domova sobecky hřát své nenasytné a do sebe zahleděné ego.

(…)

1 Zaznamenal Ibnu l-Kajjim v Miftáhu dári s-se’áda, 1/122.

2 Viz Tehzíbu l-kemál, 16/20.

3 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 7/24.

4 Viz Miftáhu Dári s-se’áda, 1/121.

5 Viz Ibid., 1/187.

6 Viz Medžmú’u l-Fetáwá, 26/21.

7 Viz Šerhu Menzúmeti l-ahsáí, str. 13.

8 Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 41.

9 Viz Kitábu r-rúh, str. 93.

10 Viz al-Fewáid, str. 327.

11 Viz Ta’líku ‘alá Sahíhi Muslim, 2/11.