Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إنكم اليوم في زمان كثير علماؤه قليل خطباؤه من ترك عشر ما يعرف فقد هوى، ويأتي من بعد زمان كثير خطباؤه قليل علماؤه من استمسك بعشر ما يعرف فقد نجا.
Abú Zerr رضي الله عنه vyprávěl že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
إنكم اليوم في زمان كثير علماؤه قليل خطباؤه من ترك عشر ما يعرف فقد هوى، ويأتي من بعد زمان كثير خطباؤه قليل علماؤه من استمسك بعشر ما يعرف فقد نجا.
„Dnes žijete v době, kdy je mnoho učenců, ale málo kazatelů. Kdokoli zanechá desetinu z toho, co zná, dojde zničení. Přijde však ještě čas, kdy bude mnoho kazatelů, ale jen málo učenců a ten, kdo se bude držet jen desetiny toho, co zná, dojde spásy.“ [1]
V at-Tirmizího verzi od Abú Hurejry رضي الله عنه stojí:
إِنَّكُمْ فِي زَمَانٍ مَنْ تَرَكَ مِنْكُمْ عُشْرَ مَا أُمِرَ بِهِ هَلَكَ ثُمَّ يَأْتِي زَمَانٌ مَنْ عَمِلَ مِنْهُمْ بِعُشْرِ مَا أُمِرَ بِهِ نَجَا.
„Žijete v době, kdy kdokoli z vás odvrhne jen desetinu z toho, co mu bylo přikázáno, dojde zkázy, avšak potom přijde i čas, kdy kdokoli z nich vykoná byť jen desetinu z toho, co mu bylo přikázáno, dosáhne spásy.“ [2]
At-Tirmizí tento hadís uvádí v kapitole „O konání dobrých skutků v dobách rozvratu, o zemích rozvratu a znameních rozvratu.“
V hadísu je nastíněn rozdíl mezi pouhým kazatelem a opravdovým učencem, který je právě tou osobou, od níž třeba přijímat nauku a která je hodna poct nad jiné. Hadís také obsahuje pobídku co nejvíce získávat nauku a tuto nauku co nejvěrněji uskutečňovat činem.
‘Abdulláh ibn Mes’úd vysvětlil: „Nenadejde nad vámi den, který by nebyl horší, nežli den předchozí, až dokud nenadejde Hodina. A nemyslím to z hlediska blahobytnosti něčího života či bohatství, které získá. Spíše nad vámi nikdy nenadejde den, aniž by v něm toho lidé neznali méně než den předtím. Když učenci zemřou a odejdou, lidé zůstanou tam, kde byli – nebudou ani přikazovat vhodné, ani zakazovat zavrženíhodné. A když se to stane, dojdou zkázy.” [3]
Také pravil: „Učte se nauce předtím, než vám bude odňata. A odňata bývá smrtí učenců. Vyvarujte se zacházení do extrémů a přílišného hnidopišství a vyvarujte se inovace. Na vás je držet se původních záležitostí.” [4]
Sufján as-Sewrí pravil: „Utíkejte se v ochranu před rozvratem zbožného neznalce a před pokušením zkaženého učence, neboť rozvrat působený těmito dvěma je vskutku pokušením pro každého, kdo je jím pokoušen.” [5]
Imám aš-Šátibí vysvětlil, že k tomuto pokušení došlo v historii například tak, že proponenti inovace mezi jejími následovníky dali přednost spekulativní teologické rétorice (arab. الكلام al-kelám) nad právní vědou (arab. الفقه al-fikh) a řekli si: „Vše, co nabízí nauka aš-Šáfi’ího a Abú Hanífy, neproniká dále, než jen k pravidlům ohledně menstruace a poporodního krvácení.“ A právě toto, říká aš-Šátibí, jsou slova lidí, kteří se odchýlili od správné cesty. [6]
Háfiz al-Mizzí pravil:
„Kdyby ignoranti zůstali zticha, sami by si odpočali a dali by odpočinout i ostatním, jejich chyb by bylo méně a toho, co by udělali správně, by bylo více!“ [7]
Ohledně situace dnes uvedl soudobý učenec šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í:
„Naše společnosti dneška jsou nevědomé v oblasti islámských nauk, zejména v oblasti nauky kritického oceňování vypravěčů (arab. الجرح والتعديل al-džerh we t-ta’díl). Lidé začali dávat prestižní tituly těm z nich, kteří sami sebe oděli do hávu učenců, avšak nechovají se adekvátně podle své znalosti. Označují je za ctěné, za doktory, šejchy, hodže, ‘allámy. Avšak společníci Prorokovi, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen, sami sebe nikdy takto netitulovali, ani podobná označení nepoužívali ve svých dílech.“ [8]
Další současník, šejch Bázmúl, pravil:
„Absence znalostí podložených autoritou vytváří v srdcích lidí prázdnotu, kterou musí zákonitě vyplnit něco jiného. V tom momentě si lidé za své vůdce začnou brát ignoranty a nastanou další škody. Ignoranti v roli vůdců jsou výsledkem absentující autority, ke které by se jinak lidé obraceli o radu. Člověk se s někým potřebuje radit, pokud nenajde správné učence, neboť jejich charakteristiky v nich nedokáže rozpoznat a díky tomu je nepovažuje za učence, začne vyhledávat někoho, kdo se za učence vydává a radit se s ním.
Anebo – pokud jsou práva učenců pošlapávána, lidé začnou souhlasit s následovníky inovace a tužeb a napodobovat je. To proto, že společným znakem následovníků inovací a tužeb je jejich opovrhování učenci.“ [9]
Naši zbožní předkové také definovali, kdo jsou ti učenci, od kterých máme přejímat nauku.
Šu’ba pravil: „Nauku se učte od těch velmi známých, kteří jsou erudovaní ve svých znalostech.“ [10]
Ibn ‘Awn pravil: „Neučte se nauku, kromě od těch, ohledně nichž existuje svědectví, že ji získali či získávají studiem u učenců.” [11]
Osmán ibn Churrázád, jeden z učitelů imáma an-Nesáího, jednoho z předních autorit této ummy v oblasti hadísu, jmenoval pět podmínek, které musí splňovat učitel, od kterého chce žák přejímat nauku: „Musí být obdařen vysokým intelektem, musí dodržovat Náboženství, musí být pečlivý, musí být odborníkem ve svém oboru a musí o něm být známo, že plní slovo, které jednou dal.“
Az-Zehebí, komentujíce tato slova, poznamenal, jaký má být šejch, kterého si přejeme následovat a u něhož se chceme učit:
„Musí být bohabojný, inteligentní, znalý arabské gramatiky, musí být čisté a stydlivé povahy a následovníkem zbožných předků.
Postačí, když vlastní rukou přepsal 200 knižních svazků, vlastní 500 široce respektovaných a uznávaných knih a nepřestává pátrat po znalostech až do své smrti, toto vše pouze s čistým úmyslem a plnou pokorou. S jinými by člověk neměl ani marnit čas.“ [12]
Taková byla i jejich žitá praxe.
Sámurra ibn Džundub رضي الله عنه pravil: „Věru jsem byl v době Posla Božího صلى الله عليه و سلم mladým hochem, když jsem se učil zpaměti jeho hadísy. Nic mi nebránilo tyto hadísy dále vyprávět, kromě toho, že existovali i muži starší, než jsem byl sám.“ [13]
‘Abdulláh ibn Mubárek byl dotázán na jistou záležitost, avšak protože tomu byl přítomen i Sufján ibn ‘Ujejna, učenec starší a zkušenější, než byl on sám, mlčel a pak řekl: „Bylo nám zakázáno odpovídat za přítomnosti našich starších.” [14]
Málik ibn Anas pravil: „Nezačal jsem vydávat fetwy, dokud jsem se nedotázal znalejších, než jsem já sám, zda jsem k tomu kompetentní, či nikoli. Ptal jsem se Rabí’a a Jahjá ibn Sa’ída a oba mi přikázali, abych tak činil.“ Kdosi se ho dotázal: „Abú ‘Abdulláhu, co kdyby ti to zakázali?“ Odpověděl: „Potom bych přestal. Není dovoleno, aby si člověk sám o sobě usmyslel, že je čehokoli z toho hoden, dokud se nezeptá někoho ještě znalejšího, než je sám.“ [15]
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Buď pokorný vůči tomu, u koho studuješ!“ [16]
Abú Júsuf al-Kádí pravil: „Slyšel jsem zbožné předky říkat: „Kdokoli nectí svého učitele, ten nedosáhne úspěchu.“ [17]
Jahjá ibn Sa’íd vypráví, že mu Šu’ba řekl: „Vůči každému, od koho jsem slyšel byť i jediný hadís, se cítím jako otrok.“ [18]
Jahjá ibn Dža’fer, jeden z al-Buchárího studentů, poznamenal: „Kdybych měl schopnost prodloužit život Muhammedu ibn Ismá’ílovi (tj. al-Buchárímu) tím, že takový počet roků uberu z vlastního života, věru bych to učinil, neboť má smrt je pouze smrtí jednoho muže z mnoha, ale jeho smrt znamenala ztrátu pro nauku.“ [19]
Tak činili proto, že chtěli vyjádřit vděk těm, díky kterým se naučili o své víře, následujíce v tom slova, která Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl od Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
لا يَشْكُرُ اللهُ مَن لا يَشْكُرُ الناسَ
„Kdo není vděčen lidem, není vděčen ani Alláhu.“ [20]
Naopak stoupenci různých sekt a heretických směrů se vždy vyznačovali odmítáním učenců, jak uvádí mezi současnými učenci šejch Bázmúl:
„Pohlédněte na jakoukoli sektu či heretickou skupinu, protivící se tomu, co bylo zjeveno Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم a cestě, kterou následovali jeho společníci a uvidíte u nich toto chování. (…)
Nenajdete žádnou sektu, skupinu či směr, který by oponoval přímé cestě a nenásledoval cestu sahábů, aniž by nehovořil zle o učencích, snažil se snížit jejich hodnotu, znevážit jejich postavení, pošlapat jejich práva a následovat své ignorantské vůdce.“ [21]
Učenec hodný následování není nutně ten, kdo vystudoval nějakou z prestižních islámských univerzit ve světě. Šejch Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín varoval před těmi, kteří prahnou jen po titulu pro sám titul a prestiž z něj plynoucí a nikoli proto, že tento titul je pouze nástrojem, aby byli lépe nápomocni lidem. To stvořilo situaci, kdy existuje řada výborných učenců, kteří vynikají v mnohých oblastech nauky, ale žádný certifikát na to nemají a proto nemohou učit na školách, zatímco lidé méně kompetentní mají diplomy a proto na daných místech učit mohou. Titul a diplom sám je proto pouze prostředkem a nikoli cílem, shodně slovům Božího Posla صلى الله عليه و سلم:
وما جاءك من هذا المال وأنت غير مشرف ولا سائل فخذه، وما لا فلا تتبعه نفسك.
„Čehokoli z majetku se vám dostane, to si vezměte a pokud se vám toho nedostane, nehoňte se za tím.” [22]
Moderní učenec šejch Bázmúl popisuje opravdového učence takto:
„Učenec je oslavou náboženství a islámského Zákona, nabádá lidi a vybízí je k následování toho, co je povinností a toho, co je doporučováno. Ze Sunny je toho sepsáno do svazků mnoho, ale kdyby nebylo učence, který k tomu vybízí lid, vyučuje to a povzbuzuje ostatní, aby tím žili, nešlo by tohoto oživení dosáhnout jen díky tomu, že tato znalost je zapsána v knihách.“ [23]
______________________________________________________
[1] Zaznamenali různými cestami Ahmed v Musnedu, hadís č. 21372; al-Buchárí v at-Tárích, hadís č. 2819; al-Herewí v Zemmu l-kelám, hadís č. 100. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2510.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2267 jako hasan gharíb.
[3] Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 194. Ibn Hadžer označ
il toto vysvětlení za hasan ve Fethu l-Bárí, 13/26-27.
[4] Zaznamenal ‘Abdurrezzák v Musannefu, 11/252; Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/152; vysvětlení viz Fethu l-Mennán, 2/115. Viz také al-Amru bil-Ittibá’, str. 59.
[5] Viz Achláku l-‘ulemá´, str. 63.
[6] Viz al-I’tisám, 2/239.
[7] Viz Tehzíbu l-kámil, 4/326.
[8] Viz al-Muchradžu mine l-fitna.
[9] Viz Fí kalbi l-hadesi mekálátun mutenewwi’a, str. 50.
[10] Viz al-Mu’ínu li-tewdíhi ásári Ibni Sirín inna háze l-‘ilmu dínun, str. 55.
[11] Ibidum.
[12] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 13/380.
[13] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, k hadísu č. 964.
[14] Zaznamenali Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, podání č. 27095; a az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/420.
[15] Viz al-Mu’ínu li-tewdíhi ásári Ibni Sirín inna háze l-‘ilmu dínun, str. 55.
[16] Zaznamenal al-Bejhekí v Tedríbu r-ráwí, 2/123.
[17] Viz Ibid., 2/124.
[18] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/208.
[19] Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 2/24.
[20] Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 218. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 7719.
[21] Viz Fí kalbi l-hadesi mekálátun mutenewwi’a, str. 50-51.
[22] Zaznamenal Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1473, na autoritu Omara ibnu l-Chattáb رضي الله عنه.
[23] Viz Fí kalbi l-hadesi mekálátun mutenewwi’a, str. 48.