Hněv při těžkostech

 

Rozhněvat se mohou rozličným způsobem:

 

První způsob je, když je hněv pevně v srdci, jako když se služebník uvnitř hněvá na svého Pána. Pokud je rozhněván tím, co mu Alláh předurčil, je rozhněván i na Alláha. A toto je nepřípustné. Toto dokonce může vést i k přímé a otevřené nevíře. Alláh praví:

A mezi lidmi je i ten, jenž Bohu slouží jen na okraji; když dostane se mu dobrého, je s tím spokojen, jestliže však je postižen pokušením, tu obrátí se tváří zpět, ztráceje tak tento i onen svět – a to věru je ztráta zjevná. (Hadždž:11)

 

Druhý způsob nastává, když se hněv odráží jen na jazyku, jako když někdo prosí Alláha o zničení, nebo zlikvidování někoho, nebo něco podobného. Ani toto není povoleno.

 

Třetí typ přichází, když někdo projeví svůj hněv svými údy, jako když bouchá rukama do věcí, nebo do svých tváří, trhá si oblečení, nebo vlasy[1] apod. Nic z toho není povoleno, neboť toto vše porušuje příkaz být trpělivý, což je požadováno za všech okolností.

 

 

Je to ono, co popisuje básník:

 

“Trpělivost je, i podle svého jména, sladká chutí, ale výsledkem sladší, nežli med.”

 

Když se tedy dotyčný setká s nějakou pohromou, nebo problémem, který ho velmi tíží, nebo na něj velmi dolehne, vezme jej jako fakt, smíří se s tím, byť je to těžké a člověku je smutno z toho, k čemu došlo. Jeho víra jej však vede k trpělivosti a brání mu ztratit nervy. Tedy čas těžkostí a čas bez nich pro něj nejsou stejné. Dosáhnout této úrovně je povinností, protože Alláh přikázal lidem být trpěliví:

 

Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých! (Anfál:46)

 

 

Takto je dotyčný potěšen těžkostí, která jej zasáhla. Pro něj je stav, kdy je zasažen těžkostí stejný jako situace, kdy je vše v naprostém pořádku. Není pro dotyčného obtížné vyrovnat se s tím, co se stalo a nepřipouští si svou situaci jako něco těžkého a nepříjemného. Tato úroveň je doporučována, ale není podle nejlepšího názoru povinností pro věřící, aby jí dosáhli. Rozdíl mezi touto a předcházející úrovní je hmatatelný a spočívá v tom, že zde člověk ani nevnímá, že se mu něco stalo, nebo nestalo. Je to pro něj jedno. Člověk na této úrovni je vlastně stále spokojený a potěšený. Naopak člověk o úroveň níže bere těžkost, která jej zasáhla, jako nepříjemnost, i když je trpělivý a nedává svůj hněv na sobě znát.

 

 

Být za pohromu vděčen je ve skutečnosti nejvyšším stupněm krocení své zlosti. Je to stav, kdy dotyčný Alláhu přímo děkuje za těžkost a obtíže, které zakouší. Ví velmi dobře, že tyto pohromy jsou jen prostředkem, který jej čistí od jeho hříchů a možná se mu za jeho trpělivost zapisují také dobré činy.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

 

„Muslima nepostihne žádná pohroma, dokonce ani trn jej nebodne, aniž by jej skrze ni Alláh neočistil od hříchu.“[2]

 

Autor: šejch Ibnu l-‘Usejmín

---