Jsou to učenci, kdo vede ummu v jejím chápání islámu. Zároveň jejich následování v sobě musí zahrnovat i aspekt kritičnosti, protože je přikázáno následovat jen Korán, Sunnu a konsenzus našich zbožných předků, nikoli bezvýhradně přejímat názory kohokoli z lidí, byť by se jednalo i toho nejučenějšího učence. Neboť i on jest toliko smrtelníkem z masa a kostí a může se zmýlit. Anebo, co je horší, může se jednat o šarlatána, který se za učence pouze vydává, nicméně laik neznalý nauk náboženských, si jej může se skutečným učencem poplést.
Jsou to učenci, kdo vede ummu v jejím chápání islámu. Zároveň jejich následování v sobě musí zahrnovat i aspekt kritičnosti, protože je přikázáno následovat jen Korán, Sunnu a konsenzus našich zbožných předků, nikoli bezvýhradně přejímat názory kohokoli z lidí, byť by se jednalo i toho nejučenějšího učence. Neboť i on jest toliko smrtelníkem z masa a kostí a může se zmýlit. Anebo, co je horší, může se jednat o šarlatána, který se za učence pouze vydává, nicméně laik neznalý nauk náboženských, si jej může se skutečným učencem poplést.
Ibn Tejmíja z tohoto důvodu praví:
„Tvrzení, že laici mají vždy povinnost slepě následovat nějakou konkrétní autoritu, není tvrzením muslima.“ [1]
Nekritické přejímání názorů jiných lidí může mít katastrofální následky a proto před ním varuje i Korán, když hovoří o věčně zatracených, kteří došli vlastní zkázy právě proto, že odmítli používat vlastní rozum a nechali druhé přemýšlet místo sebe:
قَالَ ٱدْخُلُوا۟ فِىٓ أُمَمٍ قَدْ خَلَتْ مِن قَبْلِكُم مِّنَ ٱلْجِنِّ وَٱلْإِنسِ فِى ٱلنَّارِ ۖ كُلَّمَا دَخَلَتْ أُمَّةٌ لَّعَنَتْ أُخْتَهَا ۖ حَتَّىٰٓ إِذَا ٱدَّارَكُوا۟ فِيهَا جَمِيعًا قَالَتْ أُخْرَىٰهُمْ لِأُولَىٰهُمْ رَبَّنَا هَـٰٓؤُلَآءِ أَضَلُّونَا فَـَٔاتِهِمْ عَذَابًا ضِعْفًا مِّنَ ٱلنَّارِ ۖ قَالَ لِكُلٍّۢ ضِعْفٌ وَلَـٰكِن لَّا تَعْلَمُونَ
A řekne Bůh:,, Vstupte do ohně mezi národy z džinů a lidí, které již zmizely před vámi!” A kdykoliv vstoupí do něho národ některý, proklínat bude sobě podobné, a až nakonec se v něm octnou všechny vespolek, tu poslední řeknou o prvních: “Pane náš, tihle nás z cesty svedli, vyměř jim trest ohně dvojnásobný!” A odpoví; “Všem dostane se dvojnásobku, avšak vy to ještě nevíte.” (A’ráf: 38)
V Soudný Den se budou tito obyvatelé Pekla dohadovat s prokletým šejtánem, kdo může za jejich situaci. A šejtán jim tehdy řekne:
وَمَا كَانَ لِىَ عَلَيْكُم مِّن سُلْطَـٰنٍ إِلَّآ أَن دَعَوْتُكُمْ فَٱسْتَجَبْتُمْ لِى ۖ فَلَا تَلُومُونِى وَلُومُوٓا۟ أَنفُسَكُم
Vždyť já nad vámi jsem neměl pravomoc nijakou, leda abych vás volal a vy mi odpověděli. Nečiňte mi kvůli tomu předhůzky, ale vyčítejte to sami sobě! (Ibráhím: 22)
Na jiném místě je řečeno:
قَالَ قَرِينُهُۥ رَبَّنَا مَآ أَطْغَيْتُهُۥ وَلَـٰكِن كَانَ فِى ضَلَـٰلٍۭ بَعِيدٍ قَالَ لَا تَخْتَصِمُوا۟ لَدَىَّ وَقَدْ قَدَّمْتُ إِلَيْكُم بِٱلْوَعِيدِ مَا يُبَدَّلُ ٱلْقَوْلُ لَدَىَّ وَمَآ أَنَا۠ بِظَلَّـٰمٍ لِّلْعَبِيدِ
A řekne jeho věrný druh: “Pane náš, já jsem ho nesváděl, to on sám v dalekém bloudění byl.” I řekne Bůh: “Nehádejte se tu přede mnou, vždyť jsem vás již dříve o své hrozbě uvědomil! Slovo Mé je nezměnitelné a já neukřivdím žádnému svému služebníku.” (Káf: 27-29)
Chybné je proto tvrzení těch, kteří opakují: Buď v rukou svého šejcha jako nebožtík v rukou toho, kdo jej omývá před pohřbem.
Rozhodují totiž důkazy a nikoli lidé, kteří je interpretují. A kdo bude následovat svého šejcha v bludu a omylu, ten upadne v tentýž blud a omyl a spadne do propasti za svým šejchem.
Učenci islámu jsou mezi všemi nejzběhlejší a nejvzdělanější v tom, co jednotlivé koránské verše a jednotlivé hadísy znamenají. Nedisponují ovšem žádnými nadlidskými schopnostmi či silami, kromě Boží podpory za jejich upřímnost a pravdymilovnost. Síla toho, co říkají, spočívá pouze v tom, že hovoří pravdu, nikoli v tom, že je pravdou něco, co oni říkají, protože to říkají právě oni. Jakkoli k tomu dochází zřídka, ani učenci nejsou ze své podstaty imunní vůči chybám, omylům, neznalosti, či lidským pokleskům, ba dokonce ani vůči zjevným hříchům. Proto, jak říkali mnozí zbožní předkové, i kdyby dotyčný chodil po vodě a levitoval ve vzduchu, jeho slova by byla odmítnuta, pokud by byla v rozporu se Zjevením – s Koránem a autentickou Sunnou.
Proto ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Poznej nejprve pravdu a tím poznáš i její následovníky.“ [2]
Vznešený Alláh kritizoval ty, kteří obdrželi Písmo před námi za to, že dali přednost názorům svých autorit nad Zjevením a dikcí jeho textu:
ٱتَّخَذُوٓا۟ أَحْبَارَهُمْ وَرُهْبَـٰنَهُمْ أَرْبَابًا مِّن دُونِ ٱللَّـهِ وَٱلْمَسِيحَ ٱبْنَ مَرْيَمَ وَمَآ أُمِرُوٓا۟ إِلَّا لِيَعْبُدُوٓا۟ إِلَـٰهًا وَٰحِدًا ۖ لَّآ إِلَـٰهَ إِلَّا هُوَ ۚ سُبْحَـٰنَهُۥ عَمَّا يُشْرِكُونَ
A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného. A není božstva kromě Něho, jenž slávou Svou povznesen je nad ty, kdož jsou k Němu přidružováni! (Tewba: 31)
‘Adí ibn Hátim رضي الله عنه uvádí Prorokovo صلى الله عليه و سلم vysvětlení tohoto verše:
أَمَا إِنَّهُمْ لَمْ يَكُونُوا يَعْبُدُونَهُمْ وَلَكِنَّهُمْ كَانُوا إِذَا أَحَلُّوا لَهُمْ شَيْئًا اسْتَحَلُّوهُ وَإِذَا حَرَّمُوا عَلَيْهِمْ شَيْئًا حَرَّمُوهُ.
„Oni je nezačali uctívat jako božstva, avšak kdykoli jim něco povolili, považovali to za povolené a kdykoli jim něco zakázali, považovali to za zakázané.“ [3]
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
من عمل عملًا ليس عليه أمرُنا فهو رَدٌّ.
„Kdokoli vykoná něco, co je v rozporu s naší věcí, toto je od něj odmítnuto.” [4]
Proto jakožto muslimové dáváme přednost tomu, o čem není pochyb, nad názory člověka, které mohou být mnohokrát pravdivé, avšak tu a tam se může jednat o jeho chybu či omyl.
Proto Abú Dža’fer at-Taháwí řekl:
„Jediným, kdo slepě následuje autoritu, je buď úplný blázen, anebo zatvrzelý fanatik.” [5]
To potvrzují i činy našich zbožných předků.
Kdosi poukázal Ahmedovi ibn Hanbel na to, že ‘Abdulláh ibnu l-Mubárek v určité záležitosti nezastával nejautentičtější a nejsprávnější pozici a protiřečil hadísu, načež Ahmed odvětil: „Ani Ibnu l-Mubárek nesestoupil z nebes. Nicméně nám bylo přikázáno učit se a následovat nauku, která byla z nebes zjevena.“ [6] Chtěl tím říci, že ačkoli si obecně ceníme ‘Abdulláhových morálních i odborných kvalit, vždy upřednostníme hadís nad názorem učence. Právě toto upřednostnění textu zjevení a konsenzu celé ummy nad názorem respektované autority ve chvíli, kdy tento její názor s něčím z toho koliduje, je znakem, kterým se odlišují následovníci Sunny a čisté, nezkažené víry od fanatiků, sektářů a těch, kteří se snaží náboženství zneužívat.
Tato vlastnost objektivity a kritičnosti vůči sobě i svým učitelům je také jednou z nejcennějších, ale rovněž i nejřidčeji se vyskytujících charakteristik, které se ze srdcí lidí nejrychleji vytrácí. Jak pravil ‘Abdulláh ibnu d-Dejlemí pravil: „Věru tou první věcí, která se z Náboženství vytratí, je upřednostňování Sunny. Náboženství se bude vytrácet shodně tomu, jak se bude vytrácet Sunna, podobně jako lano puká a ztrácí na síle vlákno po vlákně.“ [7]
Rozdíl mezi dovoleným a nedovoleným následováním učence
Učenci poskytli dostačující objasnění toho, kdy a komu je dovoleno řídit se názorem, který od učence slyší a kdy je naopak nutností to, co říká, kriticky zhodnocovat.
Sálih al-Fewzán definoval základní pravidlo v následování učence:
„Dovolené následování učence (arab. التقليد المباح at-taklídu l-mubáh) se týká obyčejného laika (arab. عامي ‘ámí), který, pokud nebude následovat učence, sejde na zcestí. Vznešený Alláh pravil:
فَسْـَٔلُوٓا۟ أَهْلَ ٱلذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
Zeptejte se tedy těch, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li! (Nahl: 43)
A následován nemá být jen tak někdo. Spíše se má následovat jen ten, za koho hovoří jeho znalosti, učenost a zbožnost a kdo je mezi lidmi dobře znám jako takový.“ [8]
Podrobněji hovoří Ibn Tejmíja:
„Pokud muslim čelí problematické situaci, měl by hledat odpověď u toho, komu věří, že mu poskytne odpověď podloženou tím, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم předepsali, bez ohledu na to, k jaké islámsko-právní škole (arab. مذهب mezheb) dotyčný náleží. Není povinností nikoho z muslimů následovat vždy výhradně konkrétního jednoho učence mezi mnoha jinými ve všem, co říká. Dokonce ani není povinností muslima následovat vždy pouze jediný mezheb mezi mezheby učenců a vším, co k tomu patří a o čem hovoří. Naopak, slova všech lidí je vždy možno buďto přijmout, anebo odmítnout, kromě slov Božího Posla صلى الله عليه و سلم . Následovat mezheb určitého jednotlivce pro nemožnost zjistit, co vlastně bylo přikázáno, spadá do toho, co je povoleno, ale nikoli toho, co je pro každého povinností. Pokud dotyčný nedokáže zjistit, co bylo předepsáno, jinak, nežli pouze slepým následováním, je mu toto dovoleno. Tedy každý jedinec by měl být bohabojný, nakolik je toho schopen, pátrat po poznání toho, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم přikázal a držet se dál od toho, co zakázal, nakolik to dokáže.“ [9]
Na otázku, zda může názor jiného následovat i ten, kdo má omezené možnosti pro samostatné posuzování (arab. اجتهاد idžtihád), pak odpověděl takto:
„V odpovědi na tuto otázku se učenci neshodnou. Správnějším názorem je, že i toto je dovoleno, obzvláště v případech, kdy dotyčný není idžtihádu schopen, buď z důvodu toho, že důkazy vyznívají podobně, anebo kvůli časové tísni, anebo proto, že se mu důkaz nezdá dostatečně jasným. Potom v těch případech, kdy idžtihádu není schopen, je povinnosti vykonat ho zproštěn.” [10]
V kritické poznámce na nedovolené podoby taklídu Ahmed ibn Hanbel pravil: „Jak zvláštní je to, že lidé, kteří znají řetězce vypravěčů hadísů a jejich věrohodnost, stále následují názory Sufjána as-Sewrího, dokonce i přesto, že Alláh Vznešený pravil:
لَّا تَجْعَلُوا۟ دُعَآءَ ٱلرَّسُولِ بَيْنَكُمْ كَدُعَآءِ بَعْضِكُم بَعْضًا ۚ قَدْ يَعْلَمُ ٱللَّـهُ ٱلَّذِينَ يَتَسَلَّلُونَ مِنكُمْ لِوَاذًا ۚ فَلْيَحْذَرِ ٱلَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِۦٓ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr: 63)
Víte, co je ta zkouška? Zkouška je modloslužebnictví (arab. الشرك aš-širk), neboť z důvodu odmítnutí některých jeho výroků může vzniknout odchylka, vstoupit do srdce a tato srdce tím zničit.“ [11]
K tomuto Ahmedovu výroku ‘Abdurrahmán ibn Hasan poznamenal:
„Naznačuje, že následovat názor někoho předtím, než je člověk obeznámen s důkazy, není zakázáno. To, co se kritizuje, je naopak trvání na názoru autority ze strany někoho, kdo je s důkazy, které tomuto názoru oponují, již obeznámen.“ [12]
Ibnu l-Kajjim specifikoval zakázané druhy taklídu takto:
„První znamená zcela se odchýlit od toho, co Alláh zjevil a spokojit se s pouhou slepou nápodobou vlastních předků.
Druhý znamená následování někoho, aniž si je dotyčný vědom, zda ten, koho následuje, si vůbec zasluhuje být následován a zda patří k těm, jejichž názory lze brát v potaz.
Třetí znamená následovat něčí názor i poté, co byly člověku předloženy důkazy a stalo se zjevným, že názor toho, kdo je následován, je v rozporu s těmito důkazy.” [13]
Proto nechť si v situaci, kdy přijdou slova učence a slova Alláha a Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم do kolize, každý položí otázku: Komu jako znalejšímu, upřímnějšímu a pravdymilovnějšímu důvěřuje více: dotyčnému učenci, anebo Alláhu a Jeho Prorokovi صلى الله عليه و سلم?
Jak postupovat při neshodách učenců
Existují otázky, ve kterých se učenci navzájem neshodují a různé důkazy interpretují různě. Tyto jejich různé názory mohou mít různou sílu. Správný postoj vůči těmto rozdílům je, že i zde je konečným arbitrem předpis Koránu, autentické Sunny a toho, na čem se shodovaly generace zbožných předků. Povinností muslima je držet se toho názoru, který se jeví jako nejsprávnější, nejkoherentnější a se Zjevením nejvíce konvenující. Princip, že v otázkách, ve kterých není shody, nemůže být ani kritiky, tedy nemůže platit vždy a absolutně.
Muhammed ibn Omar Sálim Bázmúl napsal:
„Učenci se rozcházejí ve většině otázek. Pravdou ohledně tvrzení, že „není hany ve sporných otázkách (arab. ﻻ إنكار في مسائل الخلاف lá inkáre fí mesáili l-chiláf)“ je, že v těchto otázkách musíme postupovat bez zbytečné tvrdosti v kritice těch, kteří pro svůj názor nenacházejí silnějšího argumentu, který by mohli použít jako konečný důkaz. Sporné záležitosti totiž v zásadě spadají do dvou kategorií:
V první skupině jsou sporné záležitosti, kde existuje důkaz, jehož charakter umožňuje, aby byl brán jako konečný verdikt. V těchto otázkách musí být dána přednost tomuto důkazu a jemu protichůdný názor je diskvalifikován jako vyvrácený. Kdokoli pak následuje takový názor, který byl vyvrácen daným důkazem, zasluhuje být kritizován.
Do druhé skupiny náleží takové otázky, ve kterých neexistuje žádný důkaz, kterého by bylo možno se chytit jako konečného verdiktu. V těchto otázkách existují důkazy podporující všechny existující názory. Potom jde o otázku pro idžtihád, v níž skutečně nemá místo žádná kritika jiného názoru. Zde radíme vážit, který názor představuje autentičtější a koherentnější objasnění.“ [14]
Co v případě chyby či omylu učence?
Mýlit se je lidské a omyly se nevyhýbají ani těm nejučenějším a nejzbožnějším z ummy.
O tom, jak se k omylům učenců máme postavit, hovoří ‘Abdurrahmán ibn Jahjá al-Mu’allimí:
„Věz, že Alláh věru dopouští, aby se i upřímní někdy dopustili chyby a toto je pro ostatní zkouškou – zda budou následovat pravdu a zanechají omylu, anebo se dají oklamat postavením a znamenitostí učence. Samotnému učenci je jeho omyl odpuštěn, ba co více, je spíše odměněn za svou snahu dopídit se dobra a za svůj idžtihád. Není proč jej kritizovat. Avšak ten, kdo ho následuje, se nemá dát zlákat učencovým postavením a nemá ho následovat namísto Knihy Boží a Prorokovy صلى الله عليه و سلم Sunny.“ [15]
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Někteří lidé se dopouštějí závažné chyby, že když je jim řečeno: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl,“ namítnou: „Ale v knize toho a toho se říká to a to.“ Nechť jsou takoví bohabojní, neboť Alláh Vznešený zjevil právě o něm:
وَيَوْمَ يُنَادِيهِمْ فَيَقُولُ مَاذَا أَجَبْتُمُ الْمُرْسَلِينَ
V ten den Bůh je zavolá a řekne: “Co jste poslům Mým odpovídali? (Kasas: 65)
A neřekne jim: „Co jste odpověděli tomu a tomu.“ Co se pak týče samotného autora dané knihy, pokud je znám svou láskou k dobru a dobrými úmysly, prosíme za něj o odpuštění a o milost Boží, i když pochybil. Nemáme říkat, že dotyčný je neomylný a nemáme jeho slova používat k tomu, abychom Prorokovi صلى الله عليه و سلم protiřečili.“ [16]
Varování před zlými kazateli, snažícími se manipulovat ostatními za pomoci jazyka víry
Nezbytné je, aby každý muslim věděl, že ne každý, kdo je vzdělaný a učený v otázkách víry, je automaticky také dobrý a zbožný.
Ibnu l-Kajjim s odvoláním na svého učitele Ibn Tejmíju praví:
„Podobně jako jsou nejlepšími ze všech lidí proroci a zároveň nejhoršími z lidí šarlatáni, kteří se snaží proroky napodobovat a vytvářet dojem, že jimi jsou, tak jsou nejlepšími lidmi po prorocích učenci, mučedníci, pravdymilovní a upřímní a nejhoršími z lidí po lžiprorocích jsou ti, kteří se snaží učence, mučedníky, pravdymilovné a upřímné napodobovat a vytvářet o sobě dojem, že jsou jedněmi z nich, ačkoli jimi vůbec nejsou.” [17]
Už Posel Božíصلى الله عليه و سلم varoval:
أخوف ما أخاف على أمتي كل منافق عليم اللسان.
„Věru nejvíce se o svou ummu obávám ohledně každého pokrytce učeného jazyka.“ [18]
Tímto učeným pokrytcem se myslí jakýkoli kazatel s velmi charizmatickým způsobem projevu, nadaný výřečností a prezentující mnoho údajů, který je ovšem zároveň odchýleným jedincem s tendencí manipulovat s ostatními, s jejich pocity a motivacemi.
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم také řekl:
إِنَّ اللَّهَ تَعَالَى قَالَ لَقَدْ خَلَقْتُ خَلْقًا أَلْسِنَتُهُمْ أَحْلَى مِنَ الْعَسَلِ وَقُلُوبُهُمْ أَمَرُّ مِنَ الصَّبِرِ فَبِي حَلَفْتُ لأُتِيحَنَّهُمْ فِتْنَةً تَدَعُ الْحَلِيمَ مِنْهُمْ حَيْرَانًا فَبِي يَغْتَرُّونَ أَمْ عَلَىَّ يَجْتَرِءُونَ.
„Věru Vznešený Alláh praví: „Již jsem stvořil tvory jazyka sladšího než med a srdce trpčího, než aloe, přísahám při Sobě, vskutku je pokořím pokušením, které je zanechá zcela bez rozumu. Jsem snad Já ten, koho se snaží oklamat? Jsem snad Já ten, proti komu pletichy strojí?“ [19]
Ve verzi od Abú Hurejry رضي الله عنه stojí:
يَخْرُجُ فِي آخِرِ الزَّمَانِ رِجَالٌ يَخْتِلُونَ الدُّنْيَا بِالدِّينِ يَلْبَسُونَ لِلنَّاسِ جُلُودَ الضَّأْنِ مِنَ اللِّينِ أَلْسِنَتُهُمْ أَحْلَى مِنَ السُّكَّرِ وَقُلُوبُهُمْ قُلُوبُ الذِّئَابِ …
„Před koncem věků se objeví lidé usilující náboženstvím o tento svět a klamající lidi, v rouše beránčím, s jazyky sladšími než cukr, ale se srdci vlků …“ [20]
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم popsal i trest, který je takovým lidem určen:
أَتَيْتُ عَلَى سَمَاءِ الدُّنْيَا لَيْلَةَ أُسْرِيَ بِي ، فَرَأَيْتُ فِيهَا رِجَالا تُقْطَعُ أَلْسِنَتُهُمْ وِشِفَاهُهُمْ بِمَقَارِيضَ مِنْ نَارٍ ، فَقُلْتُ : يَا جِبْرِيلُ ، مَا هَؤُلاءِ ؟ ، قَالَ : هَؤُلاءِ خُطَبَاءُ مِنْ أُمَّتِكَ.
„Když jsem v noci Isrá´ vystoupal na nejnižší nebe, uviděl jsem lidi, kterým jejich jazyky a rty rozřezávali ohnivým nožem. Zeptal jsem se: „Kdo to je, Džibríle?“ Odpověděl mi: „To jsou kazatelé-podvodníci z tvé ummy.“ [21]
V jednom z dalších podání stojí dodatek:
… هؤلاء خطباء أمتك يأمرون الناس بالبر و ينسون أنفسهم و هم يتلون الكتاب أفلا يعقلون ؟
„…Toto jsou kazatelé z tvé ummy, kteří lidem přikazovali dobro, ale zapomínali sami na sebe, ač recitovali Písmo, což nebudou uvažovat?“ [22]
Existuje také několik slabých podání o tom, že již za života Posla Božího صلى الله عليه و سلم se objevil muž, který se oblékal podobně jako Prorok صلى الله عليه و سلم a obcházel domy Medíňanů s tím, že jej Prorok صلى الله عليه و سلم pověřil tím, že může vejít do kteréhokoli domu chce a dohlížet na to, co dělají jeho obyvatelé. Když Medíňané vyslali Prorokovi صلى الله عليه و سلم zprávu o tom, co se děje, Prorok صلى الله عليه و سلم popřel, že by kdy někoho pověřil takovým úkolem a nařídil Abú Bekrovi a Omarovi رضي الله عنهما, aby dotyčného našli a přivedli, aby byl všem pro výstrahu odsouzen na smrt. Dotyčného muže však už nenašli živého, neboť v noci, když odešel ven ulevit si, ho uštkl had a on zemřel. [23] Podle další verze se tak stalo na jednom z medínských předměstí a dotyčný se s odvoláním na Proroka صلى الله عليه و سلم snažil podvodně domoci žen medínských muslimů. [24]
Dobří a upřímní učenci vždy varovali před takovými lidmi. Nazývali je العلماء السوء al-‘ulemá´u s-sú´, tedy zkaženými, špatnými, či zlými učenci a upozorňovali na škodu, kterou takoví lidé působí na zbožnosti a víře svých komunit a tím i na náboženství jako celku.
Podle Táwúse nazval ‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-Ás takové lidi šejtány: „Věru jsou šejtáni, jako ti v mořích, které Sulejmán spoutal do okovů. Brzy se objeví a budou lidem recitovat Korán.“ [25]
Podle ‘Ámira ibn ‘Abdy řekl ‘Abdulláh ibn Mes’úd ve stejném duchu: „Věru přijde k lidem šejtán v podobě člověka a bude jim vyprávět falešné hadísy, načež se od nich vzdálí. Potom někdo mezi lidmi řekne: „Slyšel jsem člověka, jehož tvář si pamatuji, ale jméno nikoli, jak vyprávěl to a to.“ [26] Také řekl: „Věru žijete v době, kdy je mnoho učenců a málo řečníků. A věru po vás přijde doba, kdy bude řečníků mnoho, ale pravých učenců jen málo.“ [27]
A Rabí’a ibn ‘Abdirrahmán si posteskl ohledně zkaženosti kleriků své doby: „Věru někteří z těch, kteří vydávají lidem fetwy, si zaslouží vězení více, nežli zloději!“ [28]
Kategorie špatných učenců
Az-Zehebí charakterizoval zkažené učence působící škodu náboženství, které mají reprezentovat, takto:
„Špatní učenci jsou takoví, kteří setrvávají ve službě a servilitě vůči vládcům tím, že je chrání a že se jim podbízejí, dokonce i tehdy, když jsou nespravedliví a utlačují jiné. Takto mění jejich obraz na lepší, než ve skutečnosti je a zůstávají zticha, byť mají možnost poukázat na pravdu.“ [29]
Muhammed Sálih al-‘Usejmín o zkažených učencích poznamenal:
„Mnoho učenců dneška jsou buď poplatní buď režimům, anebo masám. A jen málo z nich je skutečných učenců věrných náboženství.“ [30]
Tyto tři kategorie blíže popsal na jiném místě:
„Nelze každého učence automaticky považovat za pravdymilovného. Učenci jsou tří druhů – skuteční náboženští učenci (arab. علماء ملة ‘ulemá´u milla) následující pravdu o náboženství tak, jak stojí – nechť mne i vás Alláh učiní právě takovými. Takoví se řídí jako svým pravidlem výlučně tím, co je skutečně přikázáno v náboženství Božím, tak jak bylo ustaveno Alláhem a Jeho Poslem صلى الله عليه و سلم, bez ohledu na to, co si myslí kdokoli jiný.
Co se týče učenců poplatných režimu (arab. علماء دولة ‘ulemá´u dewla) , ti se ohlížejí jen na to, co si žádá vladař a potom vynášejí rozhodnutí podle poryvů jeho chtíče. Snaží se přistupovat k textům Koránu a Sunny zaslepeně a ohýbat je tak, aby souhlasily se záměry vladaře a jeho režimu. A takoví režimu poplatní učenci jsou skutečnými ubožáky.
Co se týče učenců poplatných masám (arab. علماء أمة ‘ulemá´u umma), jsou to takoví, kteří se ohlížejí jen na zájem lidu. Povolují, co si přeje lid, aby bylo povoleno a zakazují, co si lid přeje, aby bylo zakázáno. Zaobalují náboženské texty a manipulují jimi podle toho, co si lidé žádají, s čím souhlasí a co mají v oblibě.“ [31]
_______________________________________________________
[1] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/249.
[2] Takto výrok uvádí ‘Abdulláh Abá Batín v ad-Dureru s-senníja, 10/400.
[3] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3378, jako gharíb. Ačkoli je autenticita tohoto podání sporná, jeho smysl je platný.
[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č.1718.
[5] Viz Lisánu l-mízán, 1/280.
[6] Zaznamenal Ibn Abí Ja’lá v Tabakátu l-hanábila, 1/329.
[7] Zaznamenal al-Lálikáí v Šerhu usúli l-i’tikád, 1/104.
[8] Viz Munteká min fetáwá, 5/363.
[9] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 20/208-209.
[10] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 20/204.
[11] Zaznamenal Ibn Batta v al-Ibánetu l-kubrá, podání č. 97; a ‘Abdulláh ibn Ahmed v al-Mesáil, 3/1355.
[12] Viz Fethu l-medžíd, 2/649.
[13] Viz I’lámu l-muwakki’ín, 2/188.
[14] Viz ‘Ibárátun muhimma, str. 25.
[15] Viz Ref’u l-itštibáh, str. 152-153.
[16] Viz Kawlu l-mufíd ‘alá Kitábi t-tewhíd, 2/152.
[17] Viz ad-Dá´u we d-dewá´, str. 38-39.
[18] Od Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه zaznamenali Ahmed v Musnedu, 1/22, hadís č. 143; al-Bezzár v Musnedu, 1/434, hadís č. 305; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/187 s poznámkou, že všichni jeho vypravěči jsou spolehliví.
[19] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2405 jako hasan gharíb.
[20] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2404.
[21] Zaznamenal Abú Ja’lá v Musnedu, hadísy č. 4060 a 4069, jako sahíh jej doložil Husejn Sálim Asad.
[22] Zaznamenal Abú Ja’lá v Musnedu, hadísy č. 3992 a 3996. Tento dodatek je však da’íf. Objevuje se ovšem i v Musnedu od ‘Abdulláha ibn Mubáreka, v Knize vědění (arab. كتاب العلم Kitábu l-‘ilm), hadís č. 27, jeho autenticitu jsem nezjistil, ovšem jeho smysl je správný.
[23] Zaznamenal at-Taberání v al-Awsatu od ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما, citováno přes al-Laknáwího v al-Asáru l-merfú’atu fi l-achbári l-mewdú’a, str. 26. Jedná se však o slabé podání podle Ibnu l-Mulakína v al-Bedru l-munír, 9/206. Podle az-Zehebího v Mízánu l-i’tidál, 2/293 a al-Mu’allimího v Anwáru l-kešf, hadís č. 273, jde dokonce o podání odvržené (arab. منكر munker), kvůli Sálihu ibn Hajjánovi.
[24] Viz Ibid., str. 27.
[25] Zaznamenal Muslim v al-Mukadimetu li-Sahíhi Muslim, podání č. 18.
[26] Zaznamenal Muslim v al-Mukaddimě, podání č. 17.
[27] Zaznamenal Abú Chajsema an-Nesáí v Kitábu l-‘ilm, podání č. 109 a všichni jeho vypravěči jsou spolehliví.
[28] Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, podání č. 1459.
[29] Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/125.
[30] Viz Liká´u bábi l-meftúh, 9/112.
[31] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 4/307.