Jménem Alláha milostiplného, smilovného. Chvála Alláhu, pánu všech světů, mír a požehnání Poslu Božímu, jeho rodině, jeho společníkům a všem jeho následovníkům až do Dne zmrtvýchvstání.
Vznešený Alláh praví:
الدِّينَ عِندَ اللَّهِ الْإِسْلَامُ ۗ
„Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.“ (Áli ‘Imrán: 19))
قَد تَّبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ ۚ فَمَن يَكْفُرْ بِالطَّاغُوتِ وَيُؤْمِن بِاللَّهِ فَقَدِ اسْتَمْسَكَ بِالْعُرْوَةِ الْوُثْقَىٰ لَا انفِصَامَ لَهَا ۗ وَاللَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
„A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí.“ (Bekara: 256)
Islám je podle Koránu též úmluvou o podrobení se, kterou člověk uzavírá s Alláhem a zavazuje se k poslušnosti vůči Jeho Zákonu (arab. الشريعة aš-šarí’a).
Vznešený Alláh praví:
وَإِذْ أَخَذَ اللَّهُ مِيثَاقَ النَّبِيِّينَ لَمَا آتَيْتُكُم مِّن كِتَابٍ وَحِكْمَةٍ ثُمَّ جَاءَكُمْ رَسُولٌ مُّصَدِّقٌ لِّمَا مَعَكُمْ لَتُؤْمِنُنَّ بِهِ وَلَتَنصُرُنَّهُ ۚ قَالَ أَأَقْرَرْتُمْ وَأَخَذْتُمْ عَلَىٰ ذَٰلِكُمْ إِصْرِي ۖ قَالُوا أَقْرَرْنَا ۚ قَالَ فَاشْهَدُوا وَأَنَا مَعَكُم مِّنَ الشَّاهِدِينَ
„A hle, Bůh uzavřel smlouvu s proroky: “Kdykoliv vám dám Písmo a moudrost a potom k vám přijde posel potvrzující pravdivost toho, co jste již měli, uvěřte v něj a pomáhejte mu!” A pravil: “Potvrzujete to a přijímáte to jako závazek vůči Mně?” Odpověděli: “Potvrzujeme to.” I řekl: “Dosvědčte to a já s vámi budu jedním ze svědků!“ (Áli ‘Imrán: 81)
وَاذْكُرُوا نِعْمَةَ اللَّهِ عَلَيْكُمْ وَمِيثَاقَهُ الَّذِي وَاثَقَكُم بِهِ إِذْ قُلْتُمْ سَمِعْنَا وَأَطَعْنَا ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ عَلِيمٌ بِذَاتِ الصُّدُورِ
„Pomněte tedy dobrodiní Božího vůči vám i úmluvy, kterou s vámi uzavřel, když jste pravili: “Slyšeli jsme a poslechli jsme!” A buďte bohabojní, neboť Bůh dobře zná, co skryto je v hrudích.“ (Máida: 7)
Islám je jako pevný provaz či záchrané lano, které Alláh lidstvu hází, aby se zachránilo před věčným zatracením na onom světě. Alláh ohledně těch, kteří ho nepřetrhnou, hovoří:
وَالَّذِينَ يَصِلُونَ مَا أَمَرَ اللَّهُ بِهِ أَن يُوصَلَ وَيَخْشَوْنَ رَبَّهُمْ وَيَخَافُونَ سُوءَ الْحِسَابِ ﴿٢١﴾ وَالَّذِينَ صَبَرُوا ابْتِغَاءَ وَجْهِ رَبِّهِمْ وَأَقَامُوا الصَّلَاةَ وَأَنفَقُوا مِمَّا رَزَقْنَاهُمْ سِرًّا وَعَلَانِيَةً وَيَدْرَءُونَ بِالْحَسَنَةِ السَّيِّئَةَ أُولَٰئِكَ لَهُمْ عُقْبَى الدَّارِ ﴿٢٢﴾ جَنَّاتُ عَدْنٍ يَدْخُلُونَهَا وَمَن صَلَحَ مِنْ آبَائِهِمْ وَأَزْوَاجِهِمْ وَذُرِّيَّاتِهِمْ ۖ وَالْمَلَائِكَةُ يَدْخُلُونَ عَلَيْهِم مِّن كُلِّ بَابٍ ﴿٢٣﴾ سَلَامٌ عَلَيْكُم بِمَا صَبَرْتُمْ ۚ فَنِعْمَ عُقْبَى الدَّارِ ﴿٢٤﴾
„Ti, kdož věrně úmluvu s Bohem dodržují a smlouvy své neporušují, i ti, kdož spojují to, co Bůh přikázal, aby bylo spojeno, a Pána svého a účtováni hrozného se obávají, i ti, kdož vytrvalí jsou ve své touze spatřit tvář Pána svého, modlitbu dodržují a z toho, co jsme jim uštědřili, tajně i veřejně rozdávají a zlé dobrým odhánějí – pro ty uchystán je příbytek konečný zahrady Edenu. A vejdou do nich oni i ti z otců, manželek a potomků jejich, kdož zbožni byli. A andělé budou přicházet jim v ústrety u všech dveří zdravíce: “Mír s vámi za to, že trpěliví jste byli!” A jak překrásný bude příbytek konečný!“ (Ra’d: 20-24)
A naopak o těch, kteří tuto úmluvu nedodrží, je řečeno:
وَالَّذِينَ يَنقُضُونَ عَهْدَ اللَّهِ مِن بَعْدِ مِيثَاقِهِ وَيَقْطَعُونَ مَا أَمَرَ اللَّهُ بِهِ أَن يُوصَلَ وَيُفْسِدُونَ فِي الْأَرْضِ ۙ أُولَٰئِكَ لَهُمُ اللَّعْنَةُ وَلَهُمْ سُوءُ الدَّارِ
„Avšak ti, kdož úmluvu s Bohem porušují po jejím uzavření, kdož přetrhávají svazky, jež Bůh nařídil, aby byly spojeny, a ti, kdož pohoršení na zemi šíří, ti nechť jsou prokleti a nechť příbytek mají odporný!“ (Ra’d: 25)
Jsou prokleti na tomto i na onom světě, shodně Božím slovům:
ضُرِبَتْ عَلَيْهِمُ الذِّلَّةُ أَيْنَ مَا ثُقِفُوا إِلَّا بِحَبْلٍ مِّنَ اللَّهِ وَحَبْلٍ مِّنَ النَّاسِ وَبَاءُوا بِغَضَبٍ مِّنَ اللَّهِ وَضُرِبَتْ عَلَيْهِمُ الْمَسْكَنَةُ ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ كَانُوا يَكْفُرُونَ بِآيَاتِ اللَّهِ وَيَقْتُلُونَ الْأَنبِيَاءَ بِغَيْرِ حَقٍّ ۚ ذَٰلِكَ بِمَا عَصَوا وَّكَانُوا يَعْتَدُونَ
„A padne na ně ponížení, ať uchýlí se kamkoliv, kromě těch, kdož chráněni jsou provazem Božím a provazem lidí. A přivolali na sebe hněv Boží a postihla je chudoba, a to proto, že neuvěřili ve znamení Boží a neoprávněně zabíjeli proroky. A také proto, že byli neposlušní a přestupníci.“ (Áli ‘Imrán: 112)
Muslimové, shodně dikci samotného Koránu, obecně velmi často – a samozřejmě zcela správně – tvrdí a prohlašují, že islám je jediným pravdivým náboženstvím, jediným náboženstvím, které Alláh od lidí přijímá a s nímž je u nich spokojen.
Ale jak se potom vyrovnat s mnohostí podob žitého islámu u takřka dvou miliard muslimů světa? Jak se z teologického hlediska postavit k pravdivostním nárokům různých verzí islámu či pohledů na něj? Existuje pak právě jen jeden Islám, nebo rovnou vícero možných islámů? A převedeno na jednotliviny – je v islámu v jedné otázce jedna či více pravd a správných odpovědí? Může se tato pravda případně měnit s dobou? A pokud už přijmeme, že je jeden správný způsob vyjádření islámu, co si počít při pohledu na nepřebernou rozmanitost názorů v rámci jednotlivých škol, sekt a proudů islámu, nebo jak poznat, který z nabízených názorů je ten správný a přijatelný? A pokud jsou i jinak legitimní názory mezi sebou v rozporu, můžeme říci, že jsou správné a pravdivé všechny, anebo zůstává správný a pravdivý vždy jen jeden jediný z nich? Tyto otázky nejsou jen filozofické, intelektuální a teoretické, ale mají přímý dopad na to, jak a podle čeho se v této rozmanitosti muslimských názorů má orientovat běžný věřící muslim. A toto jsou také hlavní důležité otázky, na které budeme hledat odpověď na následujících řádcích.
Skutečný islám je jen jeden – ten od Alláha
Začněme uvědoměním si toho, že pravý a pravdivý islám je islám tak, jak ho chce Alláh. Stručně a krátce řečeno, skutečný a pravý islám je jen jeden a to ten, který byl ustanoven Alláhem a Jeho Poslem صلى الله عليه وسلم. Pouze to je pravda, absolutní a jediná pravda a všechno mimo tuto pravdu není nic než blud a lež, i když se to protiví tomu, komu se to protiví.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ ۖ فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ ۚ ذَٰلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلًا
„Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.“ (Nisá: 59)
To, co nebylo součástí víry v době Posla Božího صلى الله عليه وسلم a jeho společníků, ať je s nimi všemi Alláh spokojen, není součástí víry ani dnes, bez ohledu na číkoli názor, neboť Vznešený Alláh explicitně říká:
الْيَوْمَ يَئِسَ الَّذِينَ كَفَرُوا مِن دِينِكُمْ فَلَا تَخْشَوْهُمْ وَاخْشَوْنِ ۚ الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الْإِسْلَامَ دِينًا
„A dnes jsou ti, kdož neuvěřili, zoufalí z náboženství vašeho, proto se jich nebojte, nýbrž bojte se Mne! Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství.“ (Máida: 3)
‘Abdurrahmán ibn ‘Amr as-Sulemí slyšel ‘Irbáda ibn Sáriju رضي الله عنه vyprávět: „Posel Boží صلى الله عليه وسلم nám přednesl jímavé kázání, z nějž se nám z očí řinuly slzy a naše srdce jihla dojetím. Řekli jsme: „Posle Boží, jakoby to byla promluva na rozloučenou. Co nám odkazuješ?“ Odpověděl:
قَدْ تَرَكْتُكُمْ عَلَى الْبَيْضَاءِ لَيْلُهَا كَنَهَارِهَا لاَ يَزِيغُ عَنْهَا بَعْدِي إِلاَّ هَالِكٌ مَنْ يَعِشْ مِنْكُمْ فَسَيَرَى اخْتِلاَفًا كَثِيرًا فَعَلَيْكُمْ بِمَا عَرَفْتُمْ مِنْ سُنَّتِي وَسُنَّةِ الْخُلَفَاءِ الرَّاشِدِينَ الْمَهْدِيِّينَ عَضُّوا عَلَيْهَا بِالنَّوَاجِذِ وَعَلَيْكُمْ بِالطَّاعَةِ وَإِنْ عَبْدًا حَبَشِيًّا فَإِنَّمَا الْمُؤْمِنُ كَالْجَمَلِ الأَنِفِ حَيْثُمَا قِيدَ انْقَادَ
„Zanechávám vás na cestě přesně vyznačené, která je jasná jako den a noc. Neodchýlí se z ní po mně nikdo, leda ten, kdo spěje k záhubě. Kdo bude žít po mně, ten uvidí množství neshod. Na vás je držet se toho, co dobře znáte z mé Sunny a sunny správně vedených spravedlivých chalífů, držte se jí i zadními zuby. A na vás je poslušnost vůdci, byť by jím byl i habešský otrok. Věru věřící je jako velbloud s kroužkem v nose, kam je veden, tam i kráčí.“1
Dodržení základní názorové linie podmiňuje pravdivostní nárok
Identita muslima, vyjádřená vaším svědectvím víry, že nic krom Jediného Pravého Boha nemá právo na uctívání a že Muhammed صلى الله عليه وسلم je Posel Boží, znamená, že jako muslim sám sebe ve všem podřizujete zákonodárné vůli (arab. الإرادة الشرعية al-irádetu š-šer’íja) Jediného Pravého Boha, Pána všech světů, který stvořil úplně vše a tudíž i vás a proto má On Jediný moc ustavovat vám něco jako zákon. Nikdo z lidí nemá větší nárok objasňovat Boží zákonodárnou vůli, nežli Posel Boží Muhammed صلى الله عليه وسلم, jemuž shůry sedmi nebes přicházelo Boží Zjevení (arab. الوحي al-wahj), slovy Mudžáhidovými: „Názory kohokoli mohou být přijaty či odvrhnuty, kromě Prorokova صلى الله عليه وسلم učení.“2
Toto potvrzují i Boží slova:
يَا أَيُّهَا الرَّسُولُ بَلِّغْ مَا أُنزِلَ إِلَيْكَ مِن رَّبِّكَ ۖ وَإِن لَّمْ تَفْعَلْ فَمَا بَلَّغْتَ رِسَالَتَهُ ۚ
„Posle, předej to, co ti bylo sesláno od Pána tvého! Neučiníš-li tak, pak nesplníš své poslání.“ (Máida: 67)
مَا ضَلَّ صَاحِبُكُمْ وَمَا غَوَىٰ ﴿٢﴾ وَمَا يَنطِقُ عَنِ الْهَوَىٰ ﴿٣﴾ إِنْ هُوَ إِلَّا وَحْيٌ يُوحَىٰ ﴿٤﴾
„Váš druh nebloudí, ani nebyl sveden, ani nehovoří z vlastního popudu svého. Je to vnuknutí pouze, jež bylo mu vnuknuto.“ (Nedžm: 2-4)
Tím je ustavena základní linie islámské interpretativní tradice počínající Koránem a Sunnou. Ta pokračuje generacemi věřících, pravověrných chalífů a Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين a jejich následovníků po nich, kteří svou víru nechápali nijak jinak, nežli ve světle Koránu a Sunny, slovy Božími:
وَمَن يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ ۖ وَسَاءَتْ مَصِيرًا
„A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný!“ (Nisá: 115)
Tím je navždy upřen pravdivostní nárok jakémukoli názoru, který z této hlavní a základní intepretativní linie vybočuje nebo ji dokonce rozporuje a odmítá.
Od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه a dalších zbožných předků se uvádí slova: „Blahoslaven ten, kdo si vystačí s šíří Sunny a nepřekračuje ji směrem k inovaci.“ a také: „Žádný lid nevnesl žádnou novotu, aniž by jim Alláh shodně tomu neodňal něco ze Sunny. Proto je držet se Sunny vždy lepší, nežli vnášet novoty.“3
Ibn Chuzejma pravil: „Ničí názor nemá větší váhu, nežli názor Božího Posla صلى الله عليه وسلم, pokud jde o autentické podání.“4
Ibn Tejmíja podobně tomu uvádí:
„Jakýkoli pozdější názor o náboženství, který nebyl znám dříve, je automaticky odvrhován jako chybný, jak řekl Ahmed ibn Hanbel: „Vyvarujte se toho, abyste hovořili o čemkoli tak, že pro to nebudete mít precedens.“5
Abu l-Hasan al-Aš’arí praví:
„A [Islámští učenci] se shodují, že není dovoleno odchylovat se od kolektivních názorů a výkladů zbožných předků, jak v otázkách, na nichž se navzájem jednomyslně shodli, tak i v otázkách, v nichž se rozešli do vícero názorových či interpretačních pozic, protože dokonce ani pak nelze pravdu nalézt nikde jinde, mimo názorové pozice, které oni zastávali.“6
Dnešní umma nedokáže přistoupit ke Koránu a Sunně bez dědictví čtrnácti století interpretativní tradice islámských nauk, ignorujíce mezheby a jejich zavedený metodologický systém. Proto není místo pro nové idžtihády v klasických otázkách, které již byly vyřešeny. Proto není místo pro odmítání mezhebů islámského právního dědictví, tak dlouho, dokud se následování mezhebu nestává samospásným, slepým a ignorujícím jasný a nedvojznačný důkaz.
Proto též není namístě ani paušální odsudek následování (arab. تقليد taklíd) dřívějších názorů, autorit a tradic, protože kdo se odvolává na nové reinterpretování a moderní kreativní čtení zdrojových textů Koránu a Sunny, ten se buď musí spoléhat na jinou autoritu jak při jejich porozumění, tak i při jejich vztažení na posuzovanou otázku a rovněž i při vytváření jednotné metodologie, s níž k nim přistupuje, anebo musí takovou autoritou sám být ve všech třech výše uvedených ohledech zároveň. A nestane se jí, dokud důkladně a dopodrobna neprostuduje a kriticky nezhodnotí všechny názory všech autorit před ním ve všech třech ohledech zároveň, což lze jen velmi, velmi těžko. Pokud řekne, že např. znovu čte, interpretuje a oceňuje hadísy, potom v jejich oceňování buď spoléhá na dřívější autority a tím je následuje, anebo je sám hodnotí ve všech zmíněných ohledech. Pokud je sám studuje a hodnotí, i pak musí spoléhat na dřívější autority např. při kritickém zhodnocování spolehlivosti vypravěčů (arab. الجرح والتعديل al-džerh we t-ta’díl), anebo tyto vypravěče hodnotí sám. A toho nemůže docílit, pokud neshromáždí, neprostuduje a nezhodnotí tisíce podání od každého z nich, a je jich natisíce, což je prakticky nemožné. Proto alespoň částečnému taklídu neuniká nikdo, kromě toho, kdo hovoří o Alláhu a Jeho Náboženství bez znalosti a lživě vyzdvihuje sám sebe svou prachobyčejnou chvástavostí.
Tuto skutečnost konstatuje i soudobý syrský hanefíjský právník ‘Abdulhamíd Mahmúd Tuhmáz:
„Pletou se a mýlí ti, kteří smýšlejí, že umma je v současné době s to vyvozovat z Koránu a Sunny právní normy lepší, nežli bylo právní bohatství, které si generace muslimů předávaly z pokolení na pokolení v minulých staletích, a to z vícero důvodů:
-
-
Imámové idžtihádu (resp. imámové mezhebů) žili době zjevení časově blíže, nežli současní učenci. Proto je i jejich chápání pramenů Šarí’y daleko obsažnější, silnější a výraznější.
-
Jejich období dějin islámsko-právních interpretací není jen výsledkem čistě jejich idžtihádů, ale také úsilí a zápalu generací učenců, jež byli jejich učiteli a toto naše dnešní je také plodem práce nejen jejich, ale i celé řady jejich žáků.
-
Každá generace ve své době přinášela nauce fikhu svůj přínos natolik, nakolik byla schopna. Jak se počet generací zvětšoval, zvětšoval se i objem tohoto dědictví, až se stalo nesmírným bohatstvím, které je nyní schopno odpovědět na všechny zákonodárné potřeby ummy ve všech sférách jejího života.“7
-
Logickým důkazem, že kontinuita tradice je chápána jako interpretační rámec současnosti a budoucnosti, je jednak skutečnost, že podobně se ke své právní tradici precedentů staví i anglosaské právo, využívané v řadě zemí, které bývají vydávány za vědecky a společensky nejpokrokovější země planety8 a také skutečnost, že soudobá islámsko-právní věda zjevně nabízí mnoho řešení moderních a postmoderních otázek lidstva, včetně internetového obchodování, genových manipulací, environmentální krize, otázku dezinformací a postfaktické doby, či letů do vesmíru – a všechna tato řešení staví na tisíciletých premisách a neměnných metodologických postupech.
Empirickým důkazem je jednak velký počet odvolávek na klasické autority i v pracích modernistických a pozápadnělých intelektuálních snobů, snažících se v islámu měnit neměnitelné, a jednak existence velkých komunit muslimů, které žijí plně moderním životem, ale tyto jejich pozměněné verze víry a nově vymyšlené názory na islám vůbec nesdílejí, ba přímo je odmítají. Tyto komunity jsou svědky proti těmto proradným chytrákům ohýbajícím víru tak, aby ladila jejich tužbám, vydávaným za požadavek doby, ve stejném duchu, jako byli první následovníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم svědky proti těm z následovníků dřívějších zjevení, kteří pokřivili svou víru, jako nás o tom poučuje i Alláh v Koránu:
مِّنَ الَّذِينَ هَادُوا يُحَرِّفُونَ الْكَلِمَ عَن مَّوَاضِعِهِ وَيَقُولُونَ سَمِعْنَا وَعَصَيْنَا وَاسْمَعْ غَيْرَ مُسْمَعٍ وَرَاعِنَا لَيًّا بِأَلْسِنَتِهِمْ وَطَعْنًا فِي الدِّينِ ۚ وَلَوْ أَنَّهُمْ قَالُوا سَمِعْنَا وَأَطَعْنَا وَاسْمَعْ وَانظُرْنَا لَكَانَ خَيْرًا لَّهُمْ وَأَقْوَمَ وَلَٰكِن لَّعَنَهُمُ اللَّهُ بِكُفْرِهِمْ فَلَا يُؤْمِنُونَ إِلَّا قَلِيلًا
„Někteří z těch, kdož vyznávají židovství, překrucují smysl slov Písma a říkají „Slyšeli jsme a neuposlechli jsme“ a „Slyš, aniž to je slyšet“ a „Ráiná!“ A říkají to s překroucenou výslovnosti, a aby napadali náboženství. Kdyby byli řekli „Slyšeli jsme a uposlechli jsme“ a „Slyš“ a „Unzurná!“, bývalo by to pro ně lepší a správnější. Avšak Bůh je proklel za nevěrectví jejich, a věří z nich jen počet nepatrný.” (Nisá: 46)
Tím je tradice důkazem a argumentem i proti pomýleným názorům, pokřivování Zjevení a vlivu vymyšlených lidských ideologií. Oddanost tradici, její linii a její metodě je proto měřítkem legitimních a smysluplných názorů.
Jak ale poznat legitimní názor? Podle Abú Isháka aš-Šátibího je to takový názor, který pochází od kvalifikovaného učence kompetentního se k dané věci vyjádřit, takový názor, který se nevzpírá dobře dochovanému konsenzu předchozích autorit, je pevně opřen o tuto kontinuální tradici precedentů od generace zbožných předků, nečerpá z pofiderních a zaujatých zdrojů a neprotiřečí jasným a jednoznačným textuálním důkazům nepřipouštějícím možnost víceznačné interpretace.9 Naproti tomu názor nelegitimní alespoň jednu z těchto podmínek nesplňuje a těmto základním požadavkům nevyhovuje alespoň v jednom z výše uvedených bodů.
Tento všeprostupující princip kontinuality a základní neměnnosti komentuje i Mustafá az-Zerká, jeden z velkých znalců islámsko-právní vědy v minulém století:
„Stanoviska islámsko-právních odborníků všech mezhebů se shodují na tom, že jediné otázky, které mohou být pozměňovány dodáváním, jsou ony vedlejší, které samy o sobě podléhají interpretacím a samostatnému vyvozování (arab. الإجتهاد al-idžtihád), ať už zakládají na analogickém uvažování, či na hodnocení obecného užitku (arab. المصلحة al-maslaha).
Co se týče základních šarí’atských pravidel, které jsou jednou provždy zakotveny v přikazující či zakazující liteře Písma, jako jsou věci jasně zakázané, či povinnost vzájemného souhlasu v kontraktech či dohodách, (…) povinnost bránit škodám a bojovat proti zločinnosti, zamezovat cestám zkaženosti, chránit zákonné nároky, (…) pak toto jsou nařízení, která nepodléhají změnám podle změny času. Ba naopak, toto jsou základní pravidla, jimiž Šarí’a zjednává nápravu v každé době a v každé generaci. Nicméně konkrétní způsoby, jimiž k této nápravě dochází, se mohou v různých dobách lišit.“10
Korán a Sunna tedy dává rámec autentické islámské interpretativní tradici a autentická islámská interpretativní tradice dává rámec našemu interpretování islámu v kontextu žité reality i našemu intepretování žité reality v kontextu islámu. Viděno z opačného konce, islámská interpretativní tradice nám poskytuje rámec, jak vnímat nejen Korán a Sunnu, ale i realitu kolem nás islámským způsobem. A je to též nejlepší rámec, jaký naší interpretaci islámu sluší a jediný rámec, kterým můžeme reflektovat i realitu našich životů a zůstat přitom muslimy.
Možná proto je tento rámec v dnešní době tolikrát terčem útoků roztodivných pochybovačů. Všemožní modernisté, progresivisté a liberálové, samozvaní reformátoři islámu a muslimského náboženského života, ti, kteří se příslovečně snaží změnit modlitební směr muslimů z Mekky na některou z metropolí současného globalizovaného světa, na tuto tradici zapomínají, zejména proto, že v ní nejsou zběhlí, nerozumějí jí a mají vůči ní hloupé předsudky, dané jejich pozápadnělým osobnostním pozadím a sekulární akademickou profilací.
Jejich snaha nahradit tuto interpretativní tradici v pozici výkladového východiska liberálně-racionalistickým, materialistickým a scientistickým přístupem, který je dle nich vhodnější pro moderní dobu, je mylný nejméně ze tří ohledů – jednak materializmus, víra v moc vědy, liberalizmus a racionalizmus jsou taktéž názorovými tradicemi jako jsou i jiné názorové tradice, bez nároku na neutralitu a výsadní postavení nad jiné tradice v myriádách jim podobných; dále tato materialistická, liberálně-racionalistická tradice vychází z odlišných kulturně podmíněných předpokladů a v aplikaci na islámské náboženské reálie jednoduše nepasuje, natož aby na ni přinesla nestranný, přesný a pravdivý pohled; a v neposlední řadě neznalost vlastního intepretativního rámce islámských náboženských reálií neposkytuje těmto kritikům dostatek erudice, aby skutečně dokázali zhodnotit, zda se dosavadní klasický islámský interpretativní rámec v dnešní postmoderní době opravdu míjí účinkem natolik, že bezpochyb není jiné cesty, než ho nahradit jiným, k jehož vymyšlení a formulaci však oni sami taktéž postrádají důkladnou metodologickou i faktografickou průpravu a kompetntnost.
Vrátíme-li se ovšem k výše uvedené citaci, kde se az-Zerká zmiňuje o konkrétních způsobech šarí’atské nápravy společnosti, které se mohou (a vlastně i musejí) měnit s ohledem na dobu a místo, můžeme uvažovat v intencích Ibnu l-Kajjimových slov, doplňujících Ibn Hanbelovo odvržení jakýchkoli nově formulovaných názorů v islámu o důležitou podmínku:
„[T]akové odmítnuté novátorské názory bez předešlých precedentů se týkají jen záležitostí minulým generacím známých, o nichž se tyto generace již vyjádřily a potom si někdo vymyslel nějaký svůj vlastní, odlišný názor.“11
- V lehce odlišných verzích ho uvádí Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4607; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2676; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 43 a toto je jeho verze; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 17142. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibn Mádža, hadís č. 41.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilm, str. 925-926.
- Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, 2/127.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 14/373.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 21/166.
- Viz Risáletu ilá ahli s-sughr, str. 174.
- Viz al-Fikhu l-hanefí fí sewbihi l-džedíd, 1/22-23.
- O podobnosti mezi islámským a anglosaským právním systémem precedentů více viz Umar F. Moghul, „Approximating certainty in ratiocination: How to ascertain the ‘illah (effective cause) in the Islamic legal system and how to determine the ratio decidendi in the Anglo-American common law,“ in 4 Journal of Islamic Law 125 (1999): 5. Pro další diskusi viz Bernard G. Weiss. 1992. The Search for God’s Law: Islamic Jurisprudence in the Writings of Sayf al-Dīn al-Āmidī. Salt Lake City: University of Utah Press, str. 585-624.
- Viz al-Muweffekát, 5/210.
- Viz al-Medchalu l-fikhíju l-‘ámm, 2/941-942.
- Viz Bedái’u l-fewáid, 3/1271.