OTÁZKA: Jaký je postoj islámu k tzv. vraždám ze cti? Proč se jich muslimové dopouštějí?
ODPOVĚĎ:
Islám odmítá, že by znevážení číkoli cti mohlo být ospravedlněním pro vraždu. Ani Korán, ani Sunna neobsahují ospravedlnění pro muže, aby zabil svou ženu, dceru nebo sestru, když pošpiní čest své rodiny.
OTÁZKA: Jaký je postoj islámu k tzv. vraždám ze cti? Proč se jich muslimové dopouštějí?
ODPOVĚĎ:
Islám odmítá, že by znevážení číkoli cti mohlo být ospravedlněním pro vraždu. Ani Korán, ani Sunna neobsahují ospravedlnění pro muže, aby zabil svou ženu, dceru nebo sestru, když pošpiní čest své rodiny.
Důkazem toho je hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž Sa’d ibn ‘Ubáda رضي الله عنه říká Prorokovi صلى الله عليه و سلم: „Co myslíš, kdybych našel cizího muže spát se svou ženou? Měl bych snad čekat, až si přivedu čtyři svědky?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
نَعَمْ .
„Ano.“
Sa’d namítl: „Nepřichází v úvahu. Při Tom, který tě s pravdou poslal, vytáhl bych na něho meč ještě předtím!“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم se obrátil ke všem přítomným a řekl:
اسْمَعُوا إِلَى مَا يَقُولُ سَيِّدُكُمْ إِنَّهُ لَغَيُورٌ وَأَنَا أَغْيَرُ مِنْهُ وَاللَّهُ أَغْيَرُ مِنِّي .
„Poslouchejte, co říká váš náčelník. Věru on je žárlivý, ale já jsem ještě žárlivější, nežli on a Alláh ještě žárlivější, nežli já.“ [1]
Tj. Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم s ještě větší žárlivostí střeží předpisy svého Zákona, aby nebyly překračovány.
Známý jemenský vykladač hadísů a Koránu Muhammed ibn ‘Alí aš-Šewkání si všiml, že muži se v jeho době často dopouštěli zločinů vůči ženám tzv. kvůli cti a poznamenal k tomu:
„Není pochyb, že laxnost v této otázce velmi často vede k tomu, že životy žen bývají zmařeny, zejména v oblastech s beduínským obyvatelstvem, pro něž je typická tvrdost a velmi silně vyvinutý smysl pro čest a potupu, vyvěrající ještě z tradic předislámských časů.“ [2]
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه sice podle jednoho podání konstatoval, že muž, který zabil svou manželku poté, co ji přistihl při cizoložství, nebude potrestán, vysvětlují učenci tím, že Omar měl patrně na mysli trest na onom světě. Z hlediska tohoto světa Šarí’a jasně ukazuje, že dotyčný je vrahem, jak uvádí Abú Sulejmán Hamd al-Chattábí [3] a Dželáluddín as-Sujútí. [4]
Vidění, že kdokoli je potrestán za svůj hřích na tomto světě, nebude už trestán za tentýž hřích na světě onom je principem islámského trestního práva vycházejícím z hadísu ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
مَنْ أَصَابَ حَدًّا فَعُجِّلَ عُقُوبَتُهُ فِي الدُّنْيَا فَاللَّهُ أَعْدَلُ مِنْ أَنْ يُثَنِّيَ عَلَى عَبْدِهِ الْعُقُوبَةَ فِي الآخِرَةِ وَمَنْ أَصَابَ حَدًّا فَسَتَرَهُ اللَّهُ عَلَيْهِ وَعَفَا عَنْهُ فَاللَّهُ أَكْرَمُ مِنْ أَنْ يَعُودَ فِي شَيْءٍ قَدْ عَفَا عَنْهُ .
„Kdokoli je potrestán za zločin, tento jeho trest byl pro něj uspíšen již na tomto světě, neboť Alláh je spravedlivější, než aby trestal Svého služebníka ještě i na onom světě. A kdokoli spáchá zločin podléhající trestu, ale Alláh ho ukryje a následně mu odpustí, pak Alláh je laskavější, než aby hnal Svého služebníka k odpovědnosti za to, co mu už byl odpustil.“ [5]
Na fenomén tzv. vražd ze cti bývá mnohdy nahlíženo jako na islámský díky dvěma souběžným předsudečným vnímáním: orientalizmu a okcidentalizmu. První ztotožňuje násilí vůči ženám obecně s jakousi imaginární esenci islámu a charakteru muslimů, vnímaných jako něco diametrálně odlišného a barbarsky inferiorního. Naopak snaha některých kruhů zasazovat se proti těmto jevům je vnímána částí muslimů jako kulturní imperializmus Západu.
Převažující narativ vnímající vraždy ze cti jako islámskou praktiku dále jen zbytečně démonizuje muslimy jako celek, ještě více přilévá olej do ohně zmíněné optice odmítání lidských práv jako oktrojovaných ze Západu, přispívá k senzacechtivému a neobjektivnímu zobrazování islámu a zamlžuje celosvětovou rozšířenost problému násilí na ženách. Samotná Šarí’a, jak jsme viděli, ovšem takovou praktiku zakazuje a islámské učení pro ni neshledává oprávnění. Tento její hlas ovšem nebývá vyslyšen.
Fenomén tzv. vražd ze cti je rozšířen v celém širším regionu Středomoří, zejména pak v jihozápadní Asii a v severní Africe a také v kulturách ovlivněných tímto prostředím. Obyvatelé těchto regionů jsou dnes převážně muslimové. Nicméně muslimové se vyskytují ve velkém počtu i v jiných regionech (např. v ostrovní části jihovýchodní Asie), kde je tento druh kriminality takřka neznámý. V širším středomořském regionu a v jižní Asii se tohoto druhu kriminality navíc velmi často dopouštějí i místní nemuslimové. Lze tedy uzavřít, že přímá a jednoznačná souvislost mezi tímto druhem násilí a islámem jakožto náboženstvím neexistuje.
Podle konzervativního odhadu na základě dostupných údajů OSN pro výzkumy populací (UNFPA) je ročně tzv. „z pohnutek cti“ zavražděno na celém světě nejméně asi pět tisíc žen. V podmínkách Indie a Pákistánu jde většinou o motiv dcery či sestry zabité kvůli partnerovi, kterého jí její rodina neschválila. Oběti pocházejí jak z muslimských, tak i z hinduistických komunit. V Egyptě, zejména v jeho jižních regionech, jsou podle R. Doǧana pro tento typ kriminality stejně rizikové komunity muslimské i koptské. [6]
Navíc není důvodu oddělovat tento fenomén od celkového fenoménu násilí proti ženám z rozmanitých dalších příčin. Podle zprávy OSN z roku 2012 jsou tisíce dalších žen zabity v subsaharské Africe či jižní Asii kvůli obvinění z čarodějnictví. Pachatelé tohoto typu vražd jsou pravidelně trestáni méně přísně, než u jiných vražd. V Indii a hinduistických komunitách po světě se často zabíjí nevěsty kvůli věnu. Pachatelem bývá ženich či jeho rodina s odůvodněním, že nevěsta nepřinesla do rodiny manžela dostatek peněz, anebo nesplnila jejich očekávání. Těchto vražd se podle téže zprávy OSN stalo na světě v roce 2009 celkem 8383 případů, což je nárůst oproti 4836 v roce 1990. Podle indické legislativy jde sice o zločiny, nicméně zvyk požadovat po nevěstě věno přetrvává a podezřelá úmrtí se rutině uzavírají jako nehody. Co se týče obecně nejvyššího počtu zabitých žen na populaci, v žebříčku OSN vede většinově katolický Salvador ve Střední Americe.
Na druhou stranu je ovšem pravda, že ve vícero muslimských zemích se soudy často nestaví k vraždám ze cti s patřičnou tvrdostí a mnohde existuje i problematická legislativa. Podle egyptského zákona muž, který zavraždí svou manželku či jejího milence, pokud je přistihne in flagranti, není potrestán trestem smrti, ale jen vězením, v rozporu s jinak běžnou praxí. V Maroku, Kuvajtu, Libanonu, Sýrii, Jemenu, Ománu, Spojených Arabských Emirátech či v Jordánsku jsou sazby za vraždu ze cti ve stejné situaci, tedy když muž přichytí svou ženu či jinou ženskou příbuznou in flagranti s milencem, znatelně mírnější, než za vraždu s jiným motivem. V Jordánsku a SAE platí tato úleva od roku 2001 i pro situaci manželky, která přistihne in flagranti svého manžela.
Ve skutečnosti však žádná z těchto legislativních úprav nemá původ v šarí’atských principech, ale v adaptaci původně západní právní tradice do místních podmínek. Dnešní legislativní stav v trestním právu v mnoha muslimských zemích vychází z reformy osmanského trestního zákoníku v roce 1858, vycházejícího jako součást modernizujících reforem vycházejících z evropských vzorů. Šlo o velmi mírně upravený překlad francouzského trestního zákoníku z roku 1832. Paragrafy zmiňující trestné činy s motivací ochrany cti byli okopírovány ze západních předloh slovo od slova. Tento legislativní stav dodnes odráží syrské, libanonské a jordánské zákony a v menší míře také Maroko (které součástí osmanské říše dokonce nikdy nebylo). Tato francouzská legislativa byla hlavním zdrojem inspirace i pro Egypt. Zákonné úpravy v Pákistánu jsou zase inspirovány britským právem, navzdory jinak silnému vlivu šarí’y na pákistánský legislativní pořádek. Trestní zákon Pákistánu vychází z britské předlohy platné pro rok 1860, která platila pro koloniální Britskou Indii. Tehdejší zákon se k manželovi, který by zabil svou ženu díky její „závažné provokaci“ stavěl jen velmi laxně. Tento zákon Pákistánci reformovali v roce 1990, paradoxně právě proto, aby se přiblížili předpisům šarí’y. Pákistánský federální šarí’atský soud tehdy rozhodl, že „podle islámského učení manželčina provokace, nechť je jakkoli závažná, nemůže být nikdy polehčující okolností pro tak závažný zločin, jakým je vražda.“ Nicméně mnozí soudci mají stále tendenci takové provokace jako polehčující okolnosti posuzovat, citujíce přitom frázi doslova převzatou z britského koloniálního zákoníku. [7]
Následující případ je důkazem tohoto historického trendu. V roce 1947 odsoudil šarí’atský soud v Nigérii, toho času britské kolonii, k smrti jistého muže za vraždy milence a své ženy. Britští soudci považovali takový rozsudek za barbarskou krutost a proto ho zrušili s tím, že zde afekt z vášně pracoval jako polehčující okolnost a tento vrah si popravu nezaslouží. [8]
Zločiny tzv. ze cti tedy oprávněně shledáváme barbarskými, ovšem nikoli kvůli islámu, ale kvůli snaze některých muslimů trvat na původně evropské legislativě z doby před dvěma stoletími.
Nechť Alláh napraví stav muslimů i nemuslimů a vede celé lidstvo k tomu, co je nejspravedlivější. Ámín.
______________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1498.
[2] Viz Nejlu l-awtár, 7/24.
[3] Viz Me’álimu s-sunen, 4:19.
[4] Viz al-Ašbáhu we n-nezáir, str. 746.
[5] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2626 jako hasan gharíb sahíh.
[6] Viz Doǧan, Recep. 2011. “Is Honour Killing a ‘Muslim Phenomenon’? Textual Interpretation and Cultural Representations.” in Journal of Muslim Minority Affairs 31, no. 3 (2011): str. 423-440.
[7] Viz Warraich, Sohail Akbar. 2005. “‘Honor Killings’ and the law in Pakistan,” in Welchmann, Lynn & Hossain, Sara. (eds.). ‘Honour’: Crimes, Paradigms, and Violence against Women, London: Zed Books, str. 84-97.
[8] Viz Peters, Rudolph. 2005. Crime and Punishment in Classical Islamic Law. Cambridge: Cambridge University Press, str. 124.