OTÁZKA: Jak muslimové projevují pietu vůči zesnulým? Jaké další předpisy, kromě pohřební modlitby, stanovuje islám pro nakládání s tělem zesnulého?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Jak muslimové projevují pietu vůči zesnulým? Jaké další předpisy, kromě pohřební modlitby, stanovuje islám pro nakládání s tělem zesnulého?
ODPOVĚĎ:
Pieta je jedním z charakteristických společných jmenovatelů vztahu islámu k zesnulým. Projevuje se předpisem pohřební modlitby, kondolence pozůstalým a připomínání si dobrých skutků zesnulého, jakož i truchlením a prosbou o odpuštění za ně.
Toto islám stanovuje pro těla lidí už na základě toho, že šlo o lidi, neboť Vznešený Alláh pravil:
وَلَقَدْ كَرَّمْنَا بَنِىٓ ءَادَمَ
Věru jsme důstojností syny Adamovy poctili (Isrá´: 70)
Zde dále zmíníme jen ty prvky islámského pohřebního ritu, které mají přímou návaznost na tělo zesnulého a nakládání s ním.
Patří sem zejména tyto základní předpisy:
1. Co nejrychlejší a nejohleduplnější provedení všech náležitostí a obřadů pohřbu.
Vše, co je spojené s posledním rozloučením se zesnulým by mělo proběhnout co nejrychleji to jen lze. Není dovoleno s ním otálet a už vůbec ne do té míry, že by se na těle nebožtíka projevily znaky posmrtných změn.
Důkazem je hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
أَسْرِعُوا بِالْجِنَازَةِ، فَإِنْ تَكُ صَالِحَةً فَخَيْرٌ تُقَدِّمُونَهَا {إِلَيْهِ}، وَإِنْ يَكُ سِوَى ذَلِكَ فَشَرٌّ تَضَعُونَهُ عَنْ رِقَابِكُمْ.
„Pospěšte si s pohřbem, pokud byl (tj. nebožtík) ctnostný, vyprovázíte ho vstříc tomu, co je lepší. A pokud nebyl takový, zbavujete tíže jeho zla své šíje.“ [1]
Vysvětlení těchto slov uvádí Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه, jenž vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
صَلُّوا عَلَى مَوْتَاكُمْ بِاللَّيْلِ وَالنَّهَارِ .
„Pomodlete se za své mrtvé za den a noc.“ [2]
2. Při všech procedurách, kdy je nezbytná manipulace s tělem zesnulého, je vždy nutno zachovávat maximální pietu a ohleduplnost.
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها totiž vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
كَسْرُ عَظْمِ الْمَيِّتِ كَكَسْرِهِ حَيًّا .
„Zlomit kost mrtvému je jako zlomit kost živému.“ [3]
1. Okamžik smrti
První pietní procedurou je zavření očí zesnulému poté, co vydechl naposledy. Není nutné při umírání či v okamžicích těsně po smrti obracet zesnulého tváří ke kible (tj. směrem k Mekce), toto se provádí až nakonec při uložení těla do hrobu. Učenci rané doby obracení umírajících či právě zemřelých na kiblu odmítali, jak se uvádí od Sa’ída ibnu l-Musejjiba. [4] Důkazem je, že ‘Áiša رضي الله عنها přesně popsala poslední okamžiky Proroka صلى الله عليه و سلم na tomto světě i to, jak probíhala příprava na poslední rozloučení s ním, jakož i samotný pohřeb, ale to, že by ho v okamžiku smrti obracela na kiblu, nikde neuvádí. [5] Abú Katádovo رضي الله عنه podání o tom, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu doporučil nechat se při umírání obrátit na kiblu, není autentické. [6]
Při zavírání očí zesnulému je dobré pronést prosby, jak uvádí Umm Selema رضي الله عنها. Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم přišel do jejího domu, nalezl právě zesnulého Abú Selemu رضي الله عنه už s očima v sloup. Zavřel mu víčka a pak řekl:
إِنَّ الرُّوحَ إِذَا قُبِضَ تَبِعَهُ الْبَصَرُ.
„Věru když duše odchází, zrak ji následuje.“
Někteří z jeho rodiny začali naříkat a Prorok صلى الله عليه و سلم jim proto řekl:
لاَ تَدْعُوا عَلَى أَنْفُسِكُمْ إِلاَّ بِخَيْرٍ فَإِنَّ الْمَلاَئِكَةَ يُؤَمِّنُونَ عَلَى مَا تَقُولُونَ .
„Pouze za sebe proste pro dobro, neboť věru andělé říkají: „Staniž se!“ na vše, co řeknete.“
Potom za něho prosil slovy:
اللَّهُمَّ اغْفِرْ لأَبِي سَلَمَةَ وَارْفَعْ دَرَجَتَهُ فِي الْمَهْدِيِّينَ وَاخْلُفْهُ فِي عَقِبِهِ فِي الْغَابِرِينَ وَاغْفِرْ لَنَا وَلَهُ يَا رَبَّ الْعَالَمِينَ وَافْسَحْ لَهُ فِي قَبْرِهِ . وَنَوِّرْ لَهُ فِيهِ.
„Alláhumme ghfir li Abí Selemete we rfa’ deredžetuhu fi l-mehdíjíne we chlufhu fí ‘ákibihi fi l-ghábiríne we ghfir lená we lehu já Rabbe l-‘álemíne we fsah lehu fí kabrihi we newwir lehu fíh,“ tj. „Ó Bože, odpusť Abú Selemovi, pozvedni jeho stupeň mezi správně vedenými, učiň jeho pozůstalé takovými, jako byl on, odpusť nám i jemu, ó Pane světů všech, rozšiř jeho hrob a dej mu v něm světla.“ [7]
Je ze Sunny, aby ti z příbuzných, kteří byli přítomni skonu dotyčného, se se svým milovaným zesnulým rozloučili posledním polibkem na tvář. [8]
Žádné další explicitní formy křečovitého vyjadřování smutku nejsou dovoleny, naopak je přikázáno ztrátu milovaného blízkého trpělivě snášet. Kdo dokáže trpělivě snášet bolest ze ztráty blízkého, tomu je zaručen ráj. [9]
‘Áiša a ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهم dokonceuvádějí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
إِنَّ الْمَيِّتَ يُعَذَّبُ فِي قَبْرِهِ بِبُكَاءِ أَهْلِهِ.
„Věru mrtvý podstupuje utrpení v hrobě kvůli oplakávání své rodiny.“ [10]
Podle ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم ohledně teatrálnosti při oplakávání mrtvých také řekl:
لَيْسَ مِنَّا مَنْ ضَرَبَ الْخُدُودَ، وَشَقَّ الْجُيُوبَ، وَدَعَا بِدَعْوَى الْجَاهِلِيَّةِ .
„Kdo se bije do tváří, trhá si oblečení a následuje obyčeje doby nevědomosti, ten k nám nepatří.“ [11]
Oplakávat zesnulého je dovoleno pozůstalým maximálně tři dny, na základě hadísu ‘Abdulláha ibn Dža’fera رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم odložil návštěvu Dža’ferovy rodiny o tři dny po jeho skonu. Potom je navštívil a řekl jim:
لاَ تَبْكُوا عَلَى أَخِي بَعْدَ الْيَوْمِ .
„Za mého bratra už po dnešku neplačte.“ [12]
Truchlení s sebou nese pro ženy předpis zákazu jakéhokoli zkrášlování či zdobení po vymezenou dobu.
Umm ‘Átíja řekla: „Bylo nám zakázáno truchlit za mrtvého déle než tři dny, kromě v případě manžela, za něj má vdova truchlit čtyři měsíce a deset dní. Během této doby nám nebylo dovoleno nosit oční stíny, ani parfémy, ani barevné oblečení…“ [13]
2. Omytí zesnulého
Umýt zesnulého je kolektivní povinností (arab. فرض كفاية fardu kifája) muslimské komunity, díky množství Prorokových صلى الله عليه و سلم instrukcí ohledně této procedury. [14]
Pro umytí nebožtíka je nutno připravit si kusy látky na zakrytí jeho intimních partií, postačí čtverce o straně o něco více než 1 m, mohou být i ze stejného materiálu, jako pohřební roucho (viz dále).
Tělo zesnulého se uloží na vyvýšené a lehce dosažitelné místo a povolí se mu, pokud to lze, klouby. Lehounce se zatlačí na spodní část břicha, aby se uvolnily zbývající případné nečistoty. Nebožtíkovi se pak provede nejprve وضوء wudú (tj. abdest, malá rituální očista) a následně غسل ghusl (tj. velká rituální očista). Je lepší začít ji směrem od hlavy dolů počínaje nejprve pravou a potom levou stranou, nicméně dostatečné je, aby se voda dotkla celého povrchu jeho těla. Při koupeli je nutno dbát na neodkrytí intimních partií, když jsou umývány. V případě ženy před koupelí nejprve rozpleteme a umyjeme její vlasy. Umývá se nejméně třikrát vodou se saponátem, poslední umytí by mělo obsahovat i voňavou esenci. Nebožtíka usušíme ručníky a jeho tělesné otvory jemně vytřeme vatou. Po celou dobu procedury není nutné dodržovat žádnou zvláštní polohu zesnulého, nicméně pokud může spočívat na pravém boku tváří na kiblu, je to lepší. Teplota vody by měla být taková, že je příjemná pro živého člověka.
Muži umývají muže a ženy umývají ženy. Největší právo na vykonání omytí mají otec, syn či bratr zesnulého, případně matka, dcera či sestra zesnulé, pokud znají předpisy spojené s touto procedurou. Výjimku tvoří manželé sobě navzájem a případ omývání malých dětí. Pokud nejsou přítomni, může proceduru vykonat kterýkoli muslim nebo muslimka. Člověk provádějící rituální umytí by sám měl po skončení celé procedury podstoupit rituální koupel. [15]
Po umytí a osušení těla je chvályhodné zesnulého naparfémovat jakoukoli čistou voňavkou. Po naparfémování se tělo ohleduplně přenese na pohřební roucho.
Na tělo zesnulého je zakázáno voňavkami, vodou či čímkoli jiným vypisovat koránské pasáže či cokoli podobného.
Výjimku z pravidel o umývání představují těla poutníků zahynulých během hadždže a mučedníků zabitých nepřítelem.
3. Předpisy pohřebního roucha a zákaz pohřbívání do rakví
Zabalení nebožtíka do roucha je povinností stejně jako omytí a má následovat bezprostředně hned po něm.
Nebožtík se do pohřebního roucha halí bez paruky, ozdob či klenotů.
Pohřební roucho by mělo být ideálně z bílého materiálu, průměrné kvality, jeho pořízení by nemělo pozůstalé finančně ani jinak zatěžovat. Je možné si připravit pohřební roucho i za života a ušetřit tak pozůstalým stres a shon. Cena roucha se platí z pozůstalosti zemřelého. Pokud to nestačí, mají povinnost pomoci jiní.
Mužské pohřební roucho se skládá nejméně z jedné a ideálně ze tří částí (arabsky jsou nazývány إزار izár, قميص kamís a لفافة lifáfa) v délce (směrem od těla) cca 1,75, 1,8 a 2,25 m, na šíři postavy zesnulého. To odpovídá způsobu, jak byl pochován i Posel Boží صلى الله عليه و سلم.
Ženské pohřební roucho má poněkud větší rozměry: 3,5, 1,8 a 4,5 m, přičemž se k němu přičítají i dva další kusy, 1,4 m kus sloužící jako závoj a 1,8 m kus obepínající trup, aby se neodhalila jeho nahota. Nicméně to není povinností a pokud by to bylo příliš okázalé, je lepší to z důvodů skromnosti vypustit.
V případě muže nejprve položíme svrchní roucho, na něj prostřední a na něj vnitřní. Ta část, která půjde přes hlavu, má být u hlavy. Poté se nebožtík obepne vnitřním rouchem a odstraní se kus látky, který kryl jeho intimní partie. Poté se zabalí do středního a svrchního roucha. Pravý cíp vždy musí spočívat na levém cípu. Mezi jednotlivými rouchy se aplikuje parfém. Nakonec se roucho upevní třemi užšími pásy látky u hlavy, u nohou a uprostřed těla.
V případě ženy je postup stejný, jen se pás okolo trupu vkládá mezi střední a vnější roucho, mezi rouchy se aplikuje jen nepatrně parfému, aby nebyla jeho vůně znát. Vlasy zesnulé se upravují do dvou či tří pramenů napravo a nalevo, případně do středu. Před zamotáním svrchního roucha se upevní speciální pás okolo torza. Po zamotání svrchního roucha se roucha upevní, jako v předešlém případě.
Při halení do rouch je zakázáno vypisovat na ně koránské verše, anebo do nich vkládat zápisy na papíře, látce či jiných materiálech.
Po zabalení do roucha je nebožtík připraven k pohřbu. Není doporučováno pohřeb odkládat či transportovat těla na velké vzdálenosti, do jiných zemí apod.
Ohledně pohřbu do rakví stálá komise pro fetwy v Saúdské Arábii vynesla toto rozhodnutí:
„Uložit zesnulého do rakve je praktika neznámá v době Božího Posla صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين. Pro muslimy je nejlepší následovat jejich způsoby. Z tohoto důvodu je zavrženíhodné (arab. مكروه mekrúh) pochovávat zesnulé v rakvích, ať už je země tvrdá, měkká, či vlhká. Pokud si zesnulý ve své poslední vůli přál pohřeb do rakve, tento požadavek nemá být plněn. Šáfi’ovští učenci ovšem připouštějí použití rakve pro případ, kdy by země byla nějak příliš měkká či vlhká, nicméně i oni požadují, aby tak bylo činěno jen v těchto ojedinělých případech.“ [16]
4. Pohřební průvod
Vyprovodit muslima na jeho poslední cestě je nárokem, který nebožtík má u každého dalšího muslima. Pohřební průvod je sunnou organizovat od domu zesnulého do místa vykonání pohřební modlitby, která má být správněji vykonána venku a nikoli v mešitě, anebo až přímo na místo pohřbu.
Účast na pohřebním průvodu je předepsána mužům, ženy se od něj mají držet dále. Účast plaček v průvodu je striktně zakázána a je považována za inovaci (arab. بدعة bid’a), neboť praxí Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم bylo v průvodu mlčet a pospíchat s nosítky s tělem zesnulého ke hrobu, jak se uvádí od Abú Hurejry رضي الله عنه s odvoláním na obecný Prorokův صلى الله عليه و سلم příkaz pospíšit si s pohřebními obřady. [17]
Účastníci průvodu mají jít před márami, po jejich stranách či za nimi. Kdo není pěší, má se pohybovat za nimi. Patří k etiketě se při spatření okolo jakéhokoli míjejícího pohřebního průvodu postavit, bez ohledu na vyznání jeho účastníků, protože to byla praxe Proroka صلى الله عليه و سلم.
Je sunnou nést alespoň část cesty nebožtíka od jeho domu k jeho hrobu pěšky na ramenou účastníků průvodu a nikoli ho nechat vézt na pohřebním autě. Posel Božíصلى الله عليه و سلم opakovaně naléhal na odlišení praxe muslimů a nemuslimů i při jiných příležitostech.
5. Předpisy hrobu a způsobu pochování zesnulého
Muslimové mají být pochováváni na svých hřbitovech či vlastních vymezených hřbitovních odděleních a nikoli vedle nemuslimů. Samotný Posel Boží صلى الله عليه و سلم zřídil v Medíně muslmský hřbitov. [18]
Hrobová jáma musí být řádně vykopaná do hloubky i šířky. [19]
Stěny hrobové jámy možno v případě potřeby zpevnit cihlami, proutím, dřevem či udusáním lopatou. Hloubka hrobové jámy by měla být přibližně na výšku zesnulého. Na jejím dně má být zahlouben výklenek. [20] Pokud se nejedná o nutnost v případě např. živelné pohromy, anebo těla nepatří ke stejné rodině, mělo by být do jedné hrobové jámy ukládáno jediné tělo. [21]
Poté, co je vykonána pohřební modlitba za zesnulého (arab. الجنازة al-dženáza), spouštějí tělo zesnulého do hrobu jeho mužští příbuzní.
Důkazem jsou slova Boží:
وَأُو۟لُوا۟ ٱلْأَرْحَامِ بَعْضُهُمْ أَوْلَىٰ بِبَعْضٍ فِى كِتَـٰبِ ٱللَّـهِ
A ti, kdož pokrevně spřízněni jsou, jsou si vzájemně nejbližší (Anfál: 75)
V případě pohřbu ženy musí jít o mahremy, tj. ty, za které se nemohla za života vdát a kteří ji mohli spatřit prostovlasou. Příbuzní ukádající tělo ženy do hrobu by také měli hlídat, aby se neodkrylo její roucho, či z tohoto důvodu držet kus látky nad hrobem. Pokud se roucho odmotává, stává se toto povinností.
Při spouštění těla do hrobu se opakuje prosba ve znění
بسم الله, على سنة رسول الله.
„Bismilláh, ‘alá sunneti resúlilláh,“ tj. „Ve jménu Božím, podle Sunny Posla Božího.“ [22]
Tělo se do hrobu ukládá nohama napřed. Po uložení těla do výklenku hrobové jámy je chvályhodné umístit tělo na pravý bok tváří na kiblu.
Ibn Hazm o tom říká:
„Zesnulý má být do hrobu uložen na bok, tváří na kiblu, s hlavou a nohama napravo a nalevo od ní. Toto je praktika muslimů od doby Posla Božího صلى الله عليه و سلم až dodnes a takto jsou orientovány všechny hřbitovy muslimů všude na světě.“ [23]
Toto je chvályhodné, je příkladné se o to snažit, avšak pokud toho nelze dosáhnout, nevadí. [24]
Pásky tkaniny nad hlavou, na nohách a ve středu těla je nyní možno uvolnit. Poté je dobré překrýt výklenek hrobové jámy dřevěnými deskami, nepálenými cihlami či jiným materiálem, v případě žen směrem od hlavy a v případě mužů směrem od nohou.
Poté je doporučeno, aby se všichni přítomní podíleli na zaházení hrobové jámy hlínou, alespoň symbolicky vhození tří dvojhrstí.
Ohledně mrtvých se mají také zmiňovat jejich dobré skutky, dosvědčovat se jejich zbožnost a prosit za ně o odpuštění. [25]
__________________________________________________________
[1] Muttefakun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1315; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 944.
[2] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1589.
[3] Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 3207; jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 4478.
[4] Viz I’lámu l-muwekki’ín, 3/155. Viz také al-Albání v Ahkámu l-dženáiz, str. 11.
[5] Hadís o tom je muttefakun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4440; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2444.
[6] Viz al-Albání v Irwáu l-ghalíl, 3/153.
[7] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2003.
[8] Hadísy o tom uvádějí Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 3157; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1456.
[9] Hadísů o tom je mnoho, viz např. Sunenu t-Tirmizí, hadís č. 814 od Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه.
[10] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 379; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2015.
[11] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1297.
[12] Zaznamenali Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 4180; a an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5227.
[13] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 254; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 3552.
[14] Viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 344.
[15] Tak od Proroka صلى الله عليه و سلم uvádí Abú Hurejra رضي الله عنه. Zaznamenal Abú Dáwud v Sunenu, hadís č. 3155.
[16] Viz Fetáwa l-Ledžneti d-dáima, 2/312.
[17] Zaznamenal Málik v al-Muwatta´, 16/58.
[18] Hadís o tom viz v al-Buchárího Sahíhu, hadís č. 280.
[19] Viz Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1560.
[20] Vychází z praxe Posla Božího صلى الله عليه و سلم , jak ji uvádí Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1557.
[21] Viz al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 427.
[22] Od Ibn Omara toto uvádí Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 1150 a 1269.
[23] Viz al-Muhallá, 5/173.
[24] Viz Ibid., 5/174.
[25] Tak uvádí al-Buchárí v Sahíhu, 2/448-449.