Islám se bude vytrácet jako blednou barvy na plátnu

يَدْرُسُ الإِسْلاَمُ كَمَا يَدْرُسُ وَشْىُ الثَّوْبِ حَتَّى لاَ يُدْرَى مَا صِيَامٌ وَلاَ صَلاَةٌ وَلاَ نُسُكٌ وَلاَ صَدَقَةٌ وَلَيُسْرَى عَلَى كِتَابِ اللَّهِ عَزَّ وَجَلَّ فِي لَيْلَةٍ فَلاَ يَبْقَى فِي الأَرْضِ مِنْهُ آيَةٌ وَتَبْقَى طَوَائِفُ مِنَ النَّاسِ الشَّيْخُ الْكَبِيرُ وَالْعَجُوزُ يَقُولُونَ أَدْرَكْنَا آبَاءَنَا عَلَى هَذِهِ الْكَلِمَةِ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ فَنَحْنُ نَقُولُهَا ‏”‏ ‏‏

„Islám se bude vytrácet a mizet tak, jako blednou barvy na plátnu, takže nadejde čas, že lidé nebudou již vědět nic ani o modlitbě, ani o půstu, ani o obřadech pouti, ani o zekátu. Kniha Boží jedné noci zmizí tak, že na zemi nezůstane ani jediný její verš. Zůstanou na zemi různé skupiny lidí, tu a tam některý stařec nebo stařenka budou říkat: „Zastihli jsme naše předky říkat lá iláhe ille lláh, (tj. není božstva kromě Alláha), tak jsme to říkali i my.“

Sila ibn Zufer se Huzejfy podiveně otázal: „A k čemu jim prospěje takové lá iláhe ille lláh, když nevědí nic ani o modlitbě, ani o půstu, ani o hadždži, ani o zekátu?“ Huzejfa se od něho obrátil pryč a nechtěl mu nejprve odpovědět. Sila zopakoval svou otázku, ale Huzejfa mu opět nechtěl odpovědět. Když se Sila obrátil na Huzejfu se stejným dotazem i potřetí, dostalo se mu odpovědi:

يَا صِلَةُ تُنْجِيهِمْ مِنَ النَّارِ‏.

„Ó Silo, zachrání je před Ohněm pekelným!“

A třikrát to opakoval.¹

 

Imám Dželáluddín as-Sujútí poznamenává:

„Sila ibn Zufer, slavný a významný tábi’í z Kúfy, touto otázkou vyjádřil přesvědčení, že samotná slova tewídu člověku pro získání prospěchu nestačí, načež ho Huzejfa upozornil, že jde o slova, která mají moc zachránit člověka před peklem, nikoli zaručit mu nejvyšší příčky v ráji spolu s lidmi k Alláhu přiblíženými (arab. المقربون al-mukarrabún) a dobrými (arab. الأبرارal-abrár). A toto je učení ahlu s-sunna we l-džemá’a, nechť Alláh odmění jejich úsilí, v opozici k mu’tezile a k cháridžovcům.“²

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja říká:

„Jsou různé druhy hříšníků a i když jich je v dnešní době mnoho, je tomu tak díky malému počtu šiřitelů víry a věřících, kvůli vymizení stop proroctví ve většině měst a států, ve většině z nich není po proroctví a prorockém dědictví, díky kterému by lidé rozpoznali spásné vedení ani památky. A do většiny z nich toto poselství ještě ani nedospělo.

V dobách a v krajích vymizení (arab. فطرة fatra) prorocké znalosti bývá člověk odměǒván i za to málo víry a jen za slabý ímán, který prokáže. V takových dobách a na takových místech Alláh odpouští hříchy těch lidí, nad kterými nebyl ustaven důkaz, dokonce i takové, které by nemohly být odpuštěny za normálních okolností lidem, nad kterými důkaz ustaven byl, jak se uvádí ve známém hadíse (…)³

O slovech, která jsou podle Koránu, Sunny a Idžmá’u nevírou, říkáme, že jsou nevírou, jak nám ukazují šarí’atské důkazy, protože náboženství nutno přebírat z předpisů, které jsme přebrali přímo od Alláha Vznešeného a Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. O takových otázkách lidé nesmějí hovořit podle svých názorů, tužeb a chtíčů. Ale i přesto zdaleka nelze každého, kdo taková slova pronese, ihned prohlásit nevěřícím, dokud nejsou splněny všechny podmínky prohlášení někoho za nevěřícího a dokud nejsou vyvráceny všechny diskvalifikující námitky proti tomu, jako by byl případ člověka říkajícího o alkoholu nebo lichvě, že je to dovoleno. Pokud toto tvrdí dotyčný, který je čerstvě obrácen na víru, nebo vyrůstal na místě dalekém od znalosti, nebo zaslechl nějaká slova, která shodně své znalosti odmítl, aniž by si byl vědom, že jde o předpis z Koránu nebo hadísů, což se stávalo i s mnoha selef, kteří popřeli četné principy pocházející od Proroka صلى الله عليه و سلم, dokud jim nebylo vysvětleno, oč se jedná a že to Prorok صلى الله عليه و سلم opravdu řekl, nebo jako i samotní sahábové pochybovali o některých otázkách, jako např. Prorokovo صلى الله عليه و سلم spatření Alláha, dokud se ho na to nezeptali přímo, nebo jak to učinil člověk, popsaný v hadíse, který řekl: „Až umřu, spalte mne a rozsypejte popel do řeky, abych se Alláhu ztratil“ nebo něco podobného. Takové lidi nelze prohlásit nevěřícími, dokud nad nimi nebude ustaven prorocký důkaz, ve shodě se slovy Božími:

رُّسُلًا مُّبَشِّرِينَ وَمُنذِرِينَ لِئَلَّا يَكُونَ لِلنَّاسِ عَلَى اللَّهِ حُجَّةٌ بَعْدَ الرُّسُلِ

Alláh této ummě odpustil omyl a zapomenutí. Tuto otázku a její pravidla jsme již rozebrali v příslušných kapitolách a fetwa neumožňuje vícero výkladů, nežli jen tento.

A Alláh Vznešený ví nejlépe.“⁴

 

Ibn Tejmíjja říká:

„Islámští učenci se rozcházejí ohledně prohlášení za nevěřícího někoho, kdo nevykonává nějaký ze čtyř pilířů islámu (mimo šehády) poté, co potvrdil víru v ně i v to, že jsou povinností. Co se týče šehády – pokud ji člověk nevysloví a vyslovit ji mohl, je nevěřící, na čemž se shodují všichni muslimové. Taková osoba je nevěřícím uvnitř i navenek, jak u selef této ummy, tak i u imámů jednotlivých mezhebů, tak i všech učenců. Na rozdíl od nich, jedna skupina ze sekty murdžíjja, nazývaná džehmíjjatu l-murdžíjja, jako Džehm, Sálihí a jejich následovníci, tvrdí, že pokud člověk přijímá šehádu svým srdcem, je sice nevěřícím navenek, ale uvnitř nikoli, o čemž jsme již v detailech hovořili. Tento názor je vymyšlený a křivě připsán islámu, nezastává ho nikdo z imámů a učenců, je známo, že vnitřní přesvědčení a víra nutně vyžaduje vnější potvrzení ve slovech i činech, jakož i ostatní skutky, je proto nemožné, aby existovala víra v srdci, upřímná, milující a kořící se, aniž by to bylo vidět a aniž by to bylo prokázáno navenek. Co se týče ostatních čtyř pilířů islámu mimo toto, pokud někdo popře jejich povinnost i poté, co se mu dostalo důkazu (arab. بلوغ الحجة bulúghu l-hudždža), že jsou povinností, pak je nevěřícím, podobně jako někdo, kdo povolí věc, která je jasně známá a široce doložitelná (arab. متواتر mutewátir) jako zákaz, např. chlípnost, křivda, lež, alkohol apod. Ovšem co se týče někoho, nad kým nebyl ustaven důkaz (arab. لم تقام عليه الحجة lem tukám ‘alejhi l-hudždža), jako je někdo, kdo čerstvě přijme islám, nebo žil v místě daleko od středisek znalosti, někdo, ke komu nedospěly islámské zákony apod., nebo se jedná o člověka, který se mylně domnívá, že dobro konající jsou vyňati z obecného předpisu zákazu alkoholu, jako například ti, jejichž pokání přijal Omar ibnu l-Chattáb apod., pak od takových se žádá pokání a nad nimi se ustavuje důkaz. Za nevěřící by je pak bylo možno prohlásit jedině tehdy, když by i nadále beze změny pokračovali v tom, co tvrdí, ale v žádném případě před tím!“ ⁵

 

Imám Osmán ibn Saláh aš-Šehrezúrí říká:

„Pokud se člověk ocitne v nějaké situaci a nenajde muftího, kterého by se dotázal, ani nemá nikoho, kdo by jej seznámil s islámským předpisem v dané otázce ani ve svém kraji, ani v širším okolí, co má učinit? Říkám, že toto je otázka vymizení znalosti základních islámských předpisů a člověk se v takovém případě bude chovat jako by se choval i v době před Zjevením Zákona. Nejsprávnějším stanoviskem v této věci je to, že člověk není nijak povinován, v jeho případě pak již neexistuje ani povinnost, ani zákaz, ani cokoli jiného, takže ať již se v dané situaci zachová jakkoli, nelze mu to nijak vyčítat, shodně hadísu od Huzejfy ibnu l-Jemána (…)⁶“⁷

 

Šejch Násiruddín al-Albání praví:

„Tento hadís nám předkládá jedno veliké pravidlo ve fikhu, které říká, že slova šehády toho, kdo je přijme a vyřkne, zachraňují od věčného pobytu v Ohni v Soudný Den, i když by již dotyčný nepraktikoval nic z ostatních pilířů islámu, jako je modlitba apod. Obecně známá je neshoda islámských učenců ohledně statusu nemodlících se, kteří ale v povinnost modlitby věří. Většina islámských učenců člověka, který věří v povinnost modlitby, ale sám se nemodlí, jen na základě jeho nemodlení se za nevěřícího nepovažuje, ale považují jej za velkého hříšníka (arab. فاسق fásik). Výjimku tvoří imám Ahmed, který je názoru, že o nevěřícího jde. (…)

Od sahábů se uvádí, že nepovažovali za nevíru zanechání žádného z povinných činů, kromě modlitby. Podání zaznamenali at-Tirmizí a al-Hákim, ale osobně se domnívám, že pravda je na straně většiny a toto, co se traduje od sahábů, není jasný šarí’atský text (arab. النص an-nass), který by nám jasně ukázal, že tím opravdu mysleli na takový čin, který ustavuje nevíru a věčné zatracení toho, kdo se ho dopustí a že neexistuje možnost, že by mu Alláh takový hřích odpustil.

Jak bychom mohli říci něco takového, když máme před sebou Huzejfu ibn Jemána, který byl jedním z největších sahábů a odpověděl Silovi ibn Zufer na jeho tvrzení, když vyvodil v podstatě stejný závěr jako imám Ahmed: „A k čemu jim bude takové lá iláhe ille lláh, když ani nevědí, co je modlitba …“ Na to mu Huzejfa odpověděl: „Ó Silo, zachrání je před ohněm!“ Naopak jasným šarí’atským textem jsou právě tato Huzejfova slova. Nemodlící se osoba tedy nemůže být nevěřícím a tím spíše ne někdo, kdo nevykonává jiné pilíře uctívání. Není nevěřící, naopak, je stále ještě muslimem, který bude zachráněn před věčným trestem v Ohni Pekelném v Soudný Den. Toto si dobře zapamatuj, protože na jiném místě takto jasné ozřejmění možná nenalezneš.“⁸

 

Al-Albání také říká:

„Z tohoto hadísu se také dá vyrozumět, že neznalost (arab. جهل džehl) může u lidí narůst do takového stupně, že z islámu budou znát jen šehádu, což samo nemusí znamenat, že znají i ostatní pilíře islámu a mají vědomosti o tom, jak je správně vykonávat. Ale na toto hadís neodkazuje.

Lidé, o kterých hovoří, se více podobají na nově přistoupivší k islámu, nebo na lidi žijící v izolaci od ostatních, nebo bydlící daleko od ostatních ve městech nevěřících. Ti z islámu často neznají nic, než jen šehádu.“⁹

 

Ibn Tejmíjja říká:

„Kdo bude vědět, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Božím Poslem a v toto uvěří, aniž zná sumu toho, s čím byl Muhammed صلى الله عليه و سلم poslán, toho Alláh nebude trestat za neznalost toho, co se k němu nedostalo, neboť pokud Alláh netrestá člověka za samou jeho nevíru, kromě poté, co se mohl seznámit s vírou, potom ho nebude trestat ani za zanechání některých náboženských předpisů, dokud s nimi nebude seznámen. Toto je obecně známou zvyklostí Božího Poslaصلى الله عليه و سلم v otázce podobných situací.“¹⁰

 

Dr. Muhammed al-Wuhejbí říká:

„Tento hadís, i když hovoří o podmínkách lidí na konci dní, kdy se již nebude nic vědět ani o modlitbě, ani o půstu, je důkazem podloženosti námitky neznalosti, neboť některé časové a místní okolnosti se nápadně shodují se situací, kterou tento hadís popisuje, kvůli široké rozšířenosti neznalosti a slabosti světla poselství. Díky tomu zůstává mnoha lidem neznámý velký počet jasných a široce doložitelných předpisů, jako je i povinnost modlit se či postit. Ale souhlasné potvrzení (arab. إقرار ikrár) je nevyhnutelné, protože na něm se zakládá spása. Bez něj lidé nebývají muslimy.“

 

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja říká:

„Veliké množství lidí žije v místech a v dobách, ve kterých mnohé prorocké znalosti vymizely a vybledly, takže nezůstal nikdo, kdo by zpravil lidi o tom, s čím Alláh seslal Svého Poslaصلى الله عليه و سلم, z Knihy i Moudrosti, dokonce ani nebude existovat někdo, kdo by je o tom zpravil. A takoví lidé nejsou nevěřící. Proto se učenci shodují na tom, že pokud lidé, kteří vyrůstali v divočině, na místě vzdáleném od učenců a věřících, nebo lidé nově přijmuvší islám, popřou něco z jasných a široce doložitelných předpisů islámu, nečiní je to nevěřícími, naopak na nich je naučit se to. Důkazem je hadís (…)¹¹“¹²

Tedy, lidé z výše uvedených kategorií mají polehčující okolnost a omluvu neznalosti, protože nad nimi nebyl ustaven důkaz.“¹³