Bohužel stále ještě převládá historicky nepřesný mýtus o meči jako prostředku k šíření islámu a všeobecný stereotypní předsudek charakterizující islám jako dobyvačné náboženství a kult násilí.
Bohužel stále ještě převládá historicky nepřesný mýtus o meči jako prostředku k šíření islámu a všeobecný stereotypní předsudek charakterizující islám jako dobyvačné náboženství a kult násilí.
Avšak islámská koncepce šíření víry tzv. da’wa a je založena zejména na osobní výzvě každého člověka, klade důraz na příkladný charakter každého muslima, jeho vzdělanost, právnost jednání. Nikdy nebyla spojena s násilným donucováním k přijetí islámu. Koncepce šíření víry ohněm a mečem je tedy odmítána.
V souvislosti s da’wa je třeba také připomenout, že podle údajů středověkých islámských historiků (Ibn Se’ad, at-Tabarí a Ibn Ishák) byli vysíláni do světa šiřitelé nové víry, již za života Proroka, mír a požehnání s ním – do Jemenu, Byzance, Persie, Bahrejnu, Habeše atd. V době pozdější se již druhové a následovníci Muhammeda, mír a požehnání s ním, vydávají na velmi vzdálená místa a usazují se v nich. Doložen je jejich pobyt v Zakavkazsku, Číně i v Andalusii, dokonce za vlády Osmána bin Affán, více než půl století před výpravou Tárika bin Zijáda.
Muslimská raná expanze probíhala v drtivé většině formou vojenských střetů pouze s armádami skomírající sásánovské Persie a s Byzantinci. Tito byli napadeni poté, když vyhlásili chalífátu válku zabitím poslů. Masakry místních se takřka nekonaly, pro ně byli jak Byzantinci tak i arabští muslimové cizinci, k nimž v podstatě necítili žádná pouta loajality, Židé, Aramejci, Egypťané a Berbeři neměli žádný důvod podporovat Byzanc.
Také islamizace dobytých území byla velmi volná, ještě po 150 letech po dobytí Egypta činili 70% jeho populace nemuslimové. V Palestině a Velké Sýrii bylo soužití všech tří nejběžnějších náboženství Knihy obzvláště smířlivé, stejně jako na Iberském poloostrově. Působil zde v 8. stol. např. sv. Jan Damašský, mnich, pravoslavný světec a neúnavný kritik islámu a autor četných polemik. To, že tyto polemiky, ve kterých označuje Muhammeda za lžiproroka, vůbec mohl psát, svědčí o značně tolerantním prostředí. Záporné excesy od tohoto normálu tolerance se samozřejmě na všech územích ovládaných muslimy občas vyskytovaly, leč nebyly pravidlem.
O postavení nemuslimů v době tureckých expanzí byla již řeč. Rozhodně nebylo takové, jako za doby raného chalífátu a potom vlády Umajjovců a Abbásovců, ale bylo zcela jistě lepší než postavení jinověrců, např. židů, v křesťanské Evropě.
Dnešní muslimské národy představují nesourodou směsici kultur a etnik. Islám přijímali za svou víru v několika vlnách, tak jak byla dobývána území muslimy dřívějšími a jak s nimi noví obyvatelé přicházeli do kontaktu:
1. 7.-8. století. Arabský poloostrov, východní část Malé Asie, Írán a většina severní Afriky.
2. 8.-10. stol. Zbytek severní Afriky, Pákistán, Indie, střední Asie, částečně Čína. První kontakty s Kavkazem.
3. 10.-13. stol. První pronikání islámu do jihovýchodní Asie, zbytku čínských (dnes muslimských) území, subsaharské Afriky. Ázerbajdžán. První kontakty muslimských národů s Balkánem, prostřednictvím obchodních tras ve Středomoří a Svaté Zemi
4. 13.-16. stol. Dokončení islamizace národů afrického Sahelu, Malé Asie, v Evropě Kavkazu a Balkánu.
5. 16. – 18.stol. Další pronikání islámu do černé Afriky a jihovýchodní Asie. Islamizace ostrovů v Indickém oceánu a východoafrického pobřeží. V Evropě nejpozději v této době přijímají islám Čečenci.