Islámská estetika a vztah k umění

Na základě zákazu figurativních zpodobnění je vztah islámu k umění, kreativitě a estetice vnímán nepřesně a pokřiveně. Islám však nebrojí proti tvořivosti, umění a krásnu jako takovému. Ba co více, islám přímo vybízí k tomu umění, které podněcuje lidskou šlechetnost a zbavuje všech podob hanebnosti, které člověka pozdvihuje a kultivuje jeho pocity. Zakazuje a ostře se vymezuje jen vůči tomu typu „umělecké tvorby,“ jenž rozpaluje tužby, svádí k hanebnosti, hříchu a modloslužebnictví či podporuje, zaštiťuje nebo omlouvá přestoupení hranic Božího řádu.

 

Zákaz figurativního umění neuvězňuje malíře, kreslíře a kaligrafy v abstraktnu, ale umožňuje jim pomocí technik pouhé abstrakce působit stejný estetický efekt, jakého dosahují nemuslimští umělci věrným zpodobňováním a portrétováním.[1] Navíc umožňuje také implikovat pocit nezobrazitelna.

 

Předpisy jasně definující charakter výtvarného, hudebního i dramatického estetického vyjádření tedy neznamenají protiumělecký a protiestetický duch islámu a šarí‘y. Muzejní sbírky a galerie celého světa jsou plné exponátů dokazujících přesný opak – nebývalý rozkvět umění v muslimském prostředí, které díky hranicím, inspiraci a námětům, daným především právě náboženstvím, získalo své jedinečné a nezaměnitelné rysy. Největšího rozvoje dosáhla architektura, ornamentální výzdoba, kaligrafie, geometrická a nefigurativní zobrazení, poezie a především užité umění v typických designech předmětů denní potřeby, jako textilií, keramiky, kovotepeckých výrobků, nářadí, zbraní a nástrojů.

 

Fakt, že islám s estetikou pracuje od nepaměti a že umění vždy bylo jednou z podob sebevyjádření muslimů, podporuje několik skutečností z života Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl člověkem vzešlým z prostředí staré Arábie, vyhlášeného mimořádnou kvalitou místního básnického umění, rozvinutého do mnoha podob a forem. Sám povzbuzoval některé básníky, jako např. Hassána ibn Sábita, aby ve své poezii vyzdvihovali víru a její vznešené ideály a vysoké principy. Posel Boží si oblíbil Hassánova vystoupení a byl si plně vědom síly uměleckého prožitku, který přinášel masám muslimů.

Básnickému umění napomáhal charakter arabštiny, pravidelný systém tvoření jejích slov, systém slovních kořenů a mimořádně logická struktura jazyka, stejně jako již tehdy propracovaný systém básnických meter.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم a jeho věrní druhové رضي الله عنهم ustavili do funkce muezína právě Bilála ibn Rebbáha pro nic jiného, nežli pro krásu a jímavost jeho hlasu.

 

Vrcholem v této oblasti estetiky je právě Korán, jedinečný a nenapodobitelný svou kompozicí, prací s verši a jejich rytmem, kreativním užitím slov a jasně srozumitelných neologismů, využitím emočního a zvukového efektu slov. Stal se zázrakem vloženým do rukou Božího Proroka صلى الله عليه و سلم takovým způsobem, jako byla do rukou Músáa vložena hůl-had a do rukou ‘Ísáa moc vyléčit od narození slepého muže. Korán se stal a dodnes zůstává jedním z nejpůsobivějších nástrojů šíření islámu.

 

Arabské písmo, které ve své nejranější podobě existovalo již před vystoupením Proroka صلى الله عليه و سلم, svou kurzívností a tvary, stejně jako kreativní mocí, která byla přisuzována písaři, tedy tomu, kdo jej ovládal, položilo předpoklad pro rozvoj kaligrafického umění.

 

Základem veškerého islámského umění je právě tato stará arabská estetika a její realizace je pramenem veškeré kreativity všech muslimů, lhostejno zda arabských, či nearabských.

 

Muslimové na všech místech světa, kam dospěli, rovněž přijali tu část uměleckého dědictví, která nedporovala šarí’e a obohatili se jí při tvorbě vlastní. Tak lze na mnohých klasických muslimských stavbách, jako jsou mešity, medresy a jiné, dodnes pozorovat dědictví starších vlivů byzantských, perských, afrických, či asijských.

 

Zároveň na obrovském prostoru a napříč dlouhým časovým obdobím od Andalusie až do jižních Filipín všechny společnosti a národy vyjádřily svou fascinaci texty Koránu a Sunny, verši arabské či perské poezie a moudrými výroky, které zpracovali a ztvárnili prostřednictvím jedinečného a sjednocujícího umění arabské kaligrafie, přetvářející vyřčené ve vizuální. Svou nepopiratelnou estetickou hodnotu získaly, podněcovány Prorokovým صلى الله عليه و سلم příkladem, také ezán a recitace Koránu, byť by i sami interpreti z arabských slov, která pronášejí, nerozuměli skoro nic.

 

Chápou však intuitivně jejich zvukomalebnost, emoční jímavost a nezaměnitelný ráz zvuku, který se s nimi pojí. Podobně i touha po uctívání a víra v Boha motivovala muslimy ke stavbě sakrálních objektů, jako mešit či medres, nebo budov každodenního užití přinášejících prospěch celé společnosti, jako nemocnice, univerzity, bazary, soudní dvory apod. Všechny bývaly ozdobeny typickou ornamentální výzdobou a mnohde se nacházely kaligraficky stvárněné citace náboženských textů. Ač lidé ne vždy mohli porozumět přímo arabským slovům, vnímali estetiku ladných křivek kaligrafií, zdobících tyto veřejné budovy.

 

Tak se spojením estetického vědomí prvních muslimů z Arabského poloostrova s vlivy osvojených území zrodilo jedinečné islámské umění, islámské estetické vnímání, pracující s islámskými motivy, probouzející islámské hodnoty, podněcující islámskou zbožnost, inspirované islámským poselstvím a zasahující islámskou mysl. Je společné lidem mnoha ras, jazyků, životního stylu, etnického a kulturního původu, kteří žijí v nejrůznějších typech podnebí a krajin.

 

Jeho esence nebyla na Západě díky orientalistickým předsudkům nikdy plně uchopena, i když se mnohé západní směry v mnohém islámským uměním inspirovali a o jeho detailní výzkum se pokoušeli mnozí autoři jako Richard Ettinghausen, H. G. Farmer, M.S. Dimand, T. W. Arnold, E. Herzfeld, K.A.C. Creswell či G. von Grünenbaum.[2]

 

Všichni totiž odsoudili např. náboženskou kaligrafii jako, slovy Herzfelda, bigoterii, a soustředili se jen na okrajové umělecké prvky, projevy v jádru zakázané, vznikající i navzdory islámským nařízením. Podle nich vládcové zlatého věku muslimských říší navzdory fanatizmu mas shraňovali figurativní zobrazení, užívali v hudbě a opojných nápojích a tuto nepokornost vůči iracionálním islámským předpisům jim umožňovala jejich velká moc. Tito orientalisté nemohli islámským říším upřít jejich nepopiratelný úspěch a proto opakovali, že byl vyvzdorován a umožněn právě touto laxností vůči šarí’atským nařízením. Jde o velmi velké zjednodušení světa a historie. Nepochopili dokonce ani to, že právě i tyto podoby „umění,“ které islám jinak zakazuje, získaly v islámském světě jednoznačně rozpoznatelný a originální punc, jasně je odlišující od podobných počinů kdekoli jinde na světě. To proto, že islámské umění oceňovali standardy umění západního. Typ umělecké tvorby, kde chyběla figurativní zobrazení, dramatické umění a naturalizmus, je totálně zmátl.

 

Západní umění je dědicem umění antického, které si libovalo v naturalizmu, v přesných zpodobňováních přírody. Vrcholem přírody byl vnímán člověk. Proto lidská figura a tím spíše lidská tvář, dávající každému člověku jeho jedinečnost, byla automaticky považována za vrchol uměleckého mistrovství. Proto se stal člověk také mírou všeho, korunou stvoření, ztělesněním veškerých hodnot, kladných i záporných a proto také v těchto kulturách Bůh na zobrazeních vystupuje v podobě člověka. Proto jsou božstva ztělesněním aspektů lidství a proto jsou zpodobňováni jako idealizace toho, co má být člověk. Takto dochází ke zbožštění (řec. apotheosis) lidí, které je v islámu nepřípustným činem  – modloslužebnictvím.

 

Blízkovýchodní pozice je odlišná, do centra dění staví samotného Boha, který je mírou všeho a člověk je nedokonalý tvor tíhnoucí k sebezdokonalování dodržováním spravedlivého Božího pořádku, který je sám o sobě kladným a přínosným. Proto zde neexistuje prométheovská postava, která by člověka z moci Boží násilně vytrhovala. Člověk je nepřetržitě a plně zaměstnáván snahou uspokojit Boha a hledat vlastní dokonalost cestou poznávání a interpretace dokonalosti a nedokonalosti světa.

 

Obě tradice, sousedící a navzájem ovlivněné, byly zastoupeny v umělecké tvorbě již v předislámské době a rozdíl mezi nimi zesílil během helénské doby následující po invazi Alexandra Makedonského do Asie. Vrcholil římskou okupací Palestiny. Antická posedlost sochami kontrastovala s plochostí a prázdnotou stěn synagog.

 

Islám je poté dědictvím a dovršením nejdávnějších poselstev a jako takový toto opovržení figurativními zobrazováními plně přejímá. Nemožno jakkoli zpodobnit Boha, protože Ten je absolutně mimo stvořený svět a není ničemu podoben a není s ničím porovnatelný.  Islám je prost a sloboden od figurativního zpodobňování a je slavný tím, že se plně obejde bez zaměňování stvořené bytosti Stvořitelem a naopak. Tak učí princip tewhídu, jehož stěžejní a nezbytnou implikací je také popření existence jakýchkoli jiných věcí, které bývají běžně nazývány božstva a upření jim proklamovaného a přikládaného nároku na uctívání. Vrcholem krásna je sám Alláh a veškerá krása na tomto světě je pomíjivá. K tomuto popření jakékoli podoby idolatrie je následně užito i umění. Právě tewhíd a jeho apel je společným jmenovatelem veškerého islámského umění.

 

Transcendence Boží je ukázána faktem, že Boha nemožno jakkoli zobrazit, k ničemu připodobnit a tohoto je třeba být si stále vědom. Z tohoto důvodu se islámské umění obrací k jiným druhům krásy, k abstrakci, k vegetativním motivům, s pomocí nichž vytváří ornamentální vzory, arabesky, které možno opakovat donekonečna. Dokonce i řada vegetativních motivů obvykle nepředstavuje reálné rostliny, ale je vysoce stylizována v touze zříci se tvůrcovských ambic a zachytit neuchopitelnou estetickou esenci.

 

Proto je snaha uchopit islámské umění kritérii západní estetiky velmi neumělá a pochybná.

 

I na Západě samotném je totiž účel umění předmětem sporů estetických teoretiků. Podle prvních je samo umění vznešenější od toho, aby mělo jakýkoli cíl, a slouží tedy čistě a výhradně k hledání krásy a slasti z ní, která je užitkem sama o sobě. Proto podle nich nemůže mít umění žádný vztah k pravdě a falši, nebo k dobru a zlu. Tento názor zastupuje z filozofů např. Immanuel Kant. Západní modernita za tento svůj majoritní pohled, obhajující umění pro umění samo, vděčí zejména francouzské revoluci, která zprostila umění od jeho užitkového aspektu.

 

Druhý proud se zasazuje o praktický užitek jakéhokoli umění a je společný věřícím, moralistům a mnoha filozofům, včetně Sókrata. Ohledně cílů tohoto snažení nejsou zajedno, jmenují zobrazování skutečnosti, hledání hlubokých významů, vnitřní katarzi, zdokonalení mravnosti, studium světa atd. Islámské umění, jak jsme viděli, stojí a vždy stálo právě na premisách výchovy k nejdokonalejší mravnosti a k hodnotám islámu, či podle jiného názoru je jeho motivací výchova, obrana a léčba muslimské společnosti a kultivace jejích hodnot.[3]

 

V každé lidské kultuře tedy existují jisté podoby uměleckého sebevyjádření, které v sobě vždy kombinují estetický prožitek a účelovost. Z tohoto pohledu předvádí islámské pojetí umění vysoce důsledné uchopení tohoto pravidla a tzv. moderní, tedy západní pojetí umění, kdy je cílem umění opět jen umění samo o sobě, jemuž je přikládána tricksterovská funkce testování a mapování hranic společenské přijatelnosti, představuje naproti tomu úchylku, která na jiných místech v jiných časech nemá obdoby.

---