"islámská osvěta", které chybí moudrost a znalost, poškozuje islám

 

 

 

 

 

 

Činy nepodložené naukou jsou odchýlenými a touha po získání nauky, která není provázena usilovným studiem, je jen prázdnou nadějí.

 

Alláh pravil:

Rci: „Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!“ (Júsuf:108)

 

Významem slova بَصِيرَةٌ basíra je jasný důkaz, resp. jeho znalost. Ten, který chce vyzývat k islámu a šířit islámskou osvětu, musí disponovat užitečnou znalostí nauk věrouky, povoleného a zakázaného, musí být znalý Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Měl by znát texty Koránu a Sunny, aby mohl lidem vysvětlit co je a co není správné.

 

Pokud by nebyl vybaven touto znalostí, nemohl by o tom mít ani tušení. Možná, že by tak vyzýval ke zlu a varoval před dobrem, aniž by o tom vůbec měl potuchy. Vůbec by si toho nebyl vědom. A nevědomost je zcela nejfatálnější chorobou.

 

Šiřitel islámské osvěty musí být vybaven znalostí, protože je tím, který vyzývá k Alláhuu. A každý, kdo vyzývá k Alláhu, bude vystaven útokům a pochybnostem, podněcovaným šejtány z řad lidí i džinů. Tyto pochyby a nejasnosti se budou týkat ‘akídy, halálu i harámu. Pokud znalostí nedisponuje a neumí tyto pochybnosti vyvrátit, možná bude zmaten a přemožen lidmi, kteří vyzývají ke zlu, čímž utrpí obrovskou porážku a ztrátu.

 

Tedy, kdokoli chce vyzývat na cestu Boží, musí být dobře připraven užitečnými vědomostmi a postředky, jak čelit svým oponentům.

Proto Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl Mu’ázovi رضي الله عنه: „Přicházíš k lidem z ahlu l-kitáb.“ Tedy, dej si pozor, těmto lidem se dostalo od Alláha písma již předtím, naučili se Zjevení, které k nim přišlo, ale špatně jej posléze interpretovali, mají pochybnosti a budou ti předkládat falešné argumenty. Ten, kdo k nim přichází, si všeho tohoto musí být vědom.

 

Tento hadís je tedy důkazem, že nezbytná je také znalost společenských poměrů v oblasti, kam chceme jít šířit islámskou osvětu. Měli bychom znát problémy dané společnosti a jejich pravou povahu. Měli bychom znát úroveň chápání v dané společnosti běžnou a připravit se na ni, abychom jí s úspěchem mohli čelit. V opačném případě budeme zmatení, zratíme se a možná budeme také převálcováni oponenty a islámské osvětě způsobíme porážku a ztrátu. Bude to prohra před Alláhem i před našimi oponenty a soky.

 

Nepřísluší se, abychom vůbec vkročili na pole islámské osvěty, dokud se nenaučíme užitečným naukám a zcela jim neporozumíme. Pokud někdo zná jen málo, nebo jen části, měl by šířit osvětu jen v rámci toho, co zná a nijak se nepouštět do toho, co nezná. Neměl by se pouštět do debat o sporných otázkách, ve kterých není dostatečně fundovaný. Může ale přispět měrou shodnou své znalosti, přičemž u otázek, ve kterých si není jist, se zastaví.

 

Na konci výše citovaného verše je Alláh slaven nad to, co je Mu připisováno v modloslužebnických představách, jako jsou společníci, tělesnost, nedokonalost a defekty. Tato konstatace je pojistkou správné věrouky, popírající vše to, čím Boha pošpinili svými slovy šejtáni z řad lidí i džinů.

 

Kdo chce šířit islámskou osvětu, musí touto velkou znalostí disponovat, jinak nemůže Alláha slavit a očišťovat od omezených představ, které si o Něm vymysleli lidé a které nejsou hodny Jeho Velkoleposti.

 

Zřeknutí se modloslužebníků pro věc Boží je dalším, co musí každý šiřitel islámské osvěty učinit. Jsou lidé, kteří se od modloslužebníků nijak nedistancují a raději namísto toho tvrdí, že lidé jsou svobodni ve věci svých světonázorů a náboženství. Možná někteří z nich dokonce volají po sjednocení křesťanství, judaizmu a islámu dohromady a zároveň se připisují islámské osvětě, aniž by se nedistancovali od modloslužebníků a aniž by považovali to, co zastávají, za blud a falešné, chybné náboženství. Toto je jasné pochybení. Jak mohou vyzývat k Jedinému Bohu a zároveň se nezříci model a jejich uctívačů, pod rouškou svobody vyznání? V tomto svoboda vyznání přece nespočívá. Existuje jen a pouze jedno jediné pravdivé náboženství, to je Náboženství Boží, které On seslal Svým Prorokům a popsal jej ve Své Knize:

A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!”(An’ám:153)

 

Náboženství je jen jedno a tímto jedním jediným je Islám. Kdokoli jej nenásleduje, je v bludu. Alláh praví:

Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí. (Áli ‘Imrán: 85)¹

 

 

 

Islámská osvěta je samozřejmě povinností pro každého, kdo je schopen ji v praxi splnit jak po stránce fyzické, tak i mentální a intelektuální. Kdo není da’wy schopen, měl by prosit Alláha za muslimy, aby je podpořil, dal jim úspěch. Pokud je takový člověk bohatý, měl by islámskou osvětu finančně podporovat tím, že zaplatí tištění a distribuci knih.

 

Co se samotných fatew týče, toto je kritická otázka. Není v žádném případě dovoleno nikomu, kromě lidí, které pro tento úkol kvalifikuje jejich znalost, získaná přímo od učenců, aby dávali fetwy, leda v případě nouze, kdy není k dispozici nikdo, kdo by byl znalejší, nežli oni.

 

 

 

Pro vyzyvatele k islámu je povinností začít se záležitostmi věroučnými, protože ty jsou základem. Poukaz na hodnotu dobrého činu přichází až po očištění věrouky, přičemž šiřitel islámské osvěty musí vždy začínat od toho, co má přednost a poté přecházet k dalším věcem.

 

Posel Božíصلى الله عليه و سلم vždy začínal věroukou, v Mekce strávil celých 13 let jejím vyučováním. Právní záležitosti přišly až po hidžře. Z tohoto můžeme dedukovat, že šiřitel osvěty musí při své práci využívat moudrost a uspořádat věci, o kterých hovoří, podle pořádku jejich priorit, léčit každé zlo tak, jak je potřeba. Ten, kdo je postižen odchylkou ve věrouce, musí dostat radu, která se jeho odchylky týče, měly by mu být předloženy důkazy, měla by mu být vysvětlena správná cesta. A koho věrouka je správná, avšak není setrvalý v konání dobrých činů, nebo se stal obětí některých nedovolených činů, pak v jeho případě užíváme diskuze, připomenutí a varování.

 

Šiřitel islámské osvěty přistupuje ke každé společnosti podle zla, které ji sužuje. Léčí ho tím nejvhodnějším způsobem. Co se týče omezení se výhradně na fadáilu l-a’mál, nebo se omezit jen na nápravu ‘akídy a odstranění modloslužebnictví, toto vše je jasným bludem a zjevnou nevědomostí. Da’wa vedená ani jedním takovým stylem nemůže vést k žádnému dobrému výsledku.²

 

 

 

Výraz churúdž fí sebíli lláh, dosl. tažení na cestě boží, je výraz, který je historicky spojen s bitvami. Ale to, co nazývají churúdžem dnes, je inovace, která nebyla známa nikomu ze selef.

 

Lidé odjížděli, aby jiné vyzývali k Alláhu. Ale taková cesta nemá stanovenou hranici počtu dní, naopak, kdo šíří islámskou osvětu, tak činí, jak nejlépe může, podle svých schopností a možností, bez omezování se na jednu specifickou skupinu, nebo ohraničený počet, dejme tomu, čtyřiceti dní, nebo více či méně.

 

Podobně, to, co je vyžadováno od každého šiřitele islámské osvěty je, aby byl z hlediska znalosti kompetetním. Neznalci je šíření islámské osvěty zakázáno.

Alláh praví:

Rci: „Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem (Júsuf:108)

Znalost jasných důkazů je nezbytná, protože šiřitel osvěty sám je ten, kdo si v prvé řadě musí být velmi dobře vědom, k čemu vlastně lidi vyzývá. Musí vědět, co je to povinnost, co je doporučené, zakázané nebo zavrženíhodné. Měl by vědět, co je to hřích, co je to nevíra, modlosluženictví, co je to hanebnost. Měl by znát pravidla a úrovně zavržení.

 

Takový churúdž, který lidi oddaluje od cesty nauky je falešným činem (arab. bátil), neboť hledání znalosti je povinností a nelze jej dosáhnout jinak, nežli učením se a studováním. Znalost nepřichází žádným snovým vnuknutím (arab. ilhám), toto je smyšlenka a blud súfíjů, neboť čin, který se nezakládá na znalosti, není přijat, neboť je nesprávný. A tvrzení, že znalost lze získat jakkoli jinak, nežli studiem, je blud a falešná víra.³

 

Odpovídal: šejch Sálih al-Fewzán

Zdroj: Muntakatu l-fetáwá we l-muhádaráti fi l-‘akídeti we d-da’wa, otázky 43. – 52., str. 59-61.