Alláh Všemohoucí pravil:
Alláh Všemohoucí pravil:
قُلْ هَذِهِ سَبِيلِي أَدْعُو إِلَى اللَّهِ عَلَى بَصِيرَةٍ أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي وَسُبْحَانَ اللَّهِ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ
Řekni: „Toto je cesta má. Vyzývám k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!“ (12:108),
Toto je jeden z veršů, ze kterých zbožní předkové vyvozovali principy a pravidla islámské osvěty (arab. da’wa, dosl. výzva). To se také označuje arabským termínem usúlu d-da’wa, což se také někdy kryje s pojmem minhádž – metodika.
قُلْ „Kul“ – Řekni
Jsme instruováni informovat lidi, kohokoli, kdo bude následovat, příkazem „řekni.“ Tento verš, stejně jako jiné, je adresován prostřednictvím a příkladem Proroka صلى الله عليه و سلمmuslimům všeobecně a Prorok صلى الله عليه و سلم vysvětlil, jak islámskou osvětu provádět. To je důležitý příkaz k vykonání a proto bychom se měli naučit cestám a způsobům, jak jej naplnit.
هَذِهِ سَبِيلِي „házihi sebílí“ – Toto je cesta má
Slovo „sebíl“ je zde synonymem ke slovům „tarík,“ „minhádž“ a „Sunna.“ Prorokův společník Abdulláh ibn Abbás jej vysvětlil jako: „šarí’a – zákon, minhádž – metodika a Sunna – příklad.“[1] Jsme instruováni následovat sunnu islámské osvěty a toto je velmi důležitý bod.
أَدْعُو إِلَى اللَّهِ„ad’ú ilá lláhi“ – Vyzývám k Bohu
Tato fráze je slovesným tvarem 1. osoby singuláru přítomného času slovesa „da‘á“ – „vyzýval.“ Znamená svolávám, vyzývám, zvu k Bohu. Nelze chápat doslovně, Alláh je na trůně nad sedmero nebesy. Znamená to výzvu k „lá iláhe ille lláh“ – „není božstva kromě Boha,“ tedy že nikdo a nic nemá právo na to, aby bylo uctíváno, s jedinou výjimkou Boha, Stvořitele veškerenstva. Je to také výzva lidem k Jeho víře, Jeho Jedinečnosti a znalost o Něm cestou poznávání Jeho krásných přívlastků a vznešených atributů.
Také lze pro vysvětlení tohoto syntagmatu použít i vědu o arabské gramatice. Z kontextu je patrné, že se vztahuje ke slovům vyznání víry. Tedy část fráze odkazuje na celou frázi. Bůh tedy přikazuje lidi vyzývat k Tewhídu a nikoli k nějakému jednotlivci, lhostejno, nakolik by byl tento obdařen znalostí. Není to výzva k člověku, ke specifické skupině, mešitě, myšlenkovému proudu, projektu, nacionalizmu, mezináboženskému sbližování, -izmu, nebo schizmatu apod. Jediné, co je nám přikázáno, je vyzývat lidi k přijetí faktu, že „není božstva kromě Boha.“
عَلَى بَصِيرَةٍ „‘alá basíra“ – viditelným důkazem
Tato část nás zpravuje o tom, jak lidi vyzývat ke slovům vyznání víry. Slovo „basíra“ je do češtiny obtížně přeložitelné, kořen b-s-r evokuje zřejmost, očividnost. Basíra znamená jasný a nedvojsmyslný důkaz (arab. delíl) a srozumitelný argument (arab. burhán). Slovo delíl doslova znamená návod. Když se lidé ptají, jaký je „delíl“ určitého předpisu z Koránu a autentické Sunny, vlastně se ptají na návod. To je přesně to, jak zjevení působí. Toto je také cesta jak lidi vyzývat k islámu – skrze Korán a autentickou Sunnu.
Důkazy mohou být v základě dvojího druhu:
- Textuální (arab. naklí) – přenesený důkaz z Koránu a autentické Sunny, z výroků a prohlášení, pochopení Prorokových společníků a zbožných předků.
- Rozumové (‘aklí) – racionální důkazy, názory na základě odborného přístupu ke Koránu a autentické Sunně, vztahující se k dané problematice, začínáme se společníky Prorokovými, potom pokračujeme jejich následovníky a potom jejich následovníky. Poté přichází kdokoli z učenců, kteří následovali jejich metodologii, prosazující Korán a autentickou Sunnu a odvrhující omezenou lidskou interpretaci, ovlivněnou chtíči a tužbami, následujeme metodologii, jejímiž představiteli byli Buchárí, Ibn Tejmíjja, aš-Šewkání, Muhammed ibn Abdulwehháb, al-Albání a další. Dalším pramenem je arabská lingvistika, která závisí na zjevení a je s ním konzistentní. Musíme mít na paměti, že stále hledáme odpověď z přeneseného textu a k rozumovému úsudku se uchylujeme jen takovému, který se na nich zakládá, když se, přes interpretace učenců, nemůžeme dobrat k přenesenému textu jako takovému.
Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja pravil: „Nauka je to, co říká Alláh, co říká Prorok صلى الله عليه و سلم, a co říkají jeho společníci."
Proto ten, který chce lidi vyzývat k Bohu, musí být vzdělaný v tom, k čemu vlastně lidi vyzývá. To je velmi důležitá podmínka viditelného důkazu, protože pokud někdo neví, co hovoří, může lidi vyzývat k bezvěrectví a k modloslužebnictví, k inovaci ve víře a k velehříchům. Prorok Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Hledat znalost je povinností každého muslima a muslimky.“[2]
Alláh pravil: (Muhammed:19)
Druhou podmínkou viditelného důkazu je, že vyzyvatel (arab. da‘í) musí být obeznámen s těmi, ke kterým promlouvá. Taková znalost pomůže nalezení cesty k vyzývanému, nebo vyzývaným, aby přijali islám. Skrze ni vyzyvatel ví, jak se má a jak se nemá k vyzývaným obracet.
Když Prorok صلى الله عليه و سلم poslal Mu’áze, aby pečoval o Jemen, obeznámil jej, že přichází na primárně židovsko-křesťanské území.[3] S touto užitečnou informací Mu’áz věděl, že přichází k lidem, kteří už mají nějaký základ znalostí z předešlých poselství. Přístup k vyznavači konfuciánství je samozřejmě jiný, než přístup k sabejci, nebo křesťanu apod. Také je vhodnější, aby např. k Irům promlouval Ir a nikoli Angličan, jednak lidé lépe přijímají vlastního a jednak je zde zažitá nevraživost mezi zmíněnými národy.
Hadís o Mu’ázovi je také důkazem první podmínky viditelného důkazu, neboť zbytek jeho znění popisuje, že nejprve je nutno lidi instruovat o základních předpisech a povinnostech islámu. Mu’áz měl nejprve hovořit o tewhídu, následování Proroka صلى الله عليه و سلم, očistě, modlitbě apod. Prvním, co mu Prorok صلى الله عليه و سلم poručil, bylo lidi vyzvat k přijetí Jedinosti Boží slovy šehády.
Třetí podmínkou viditelného důkazu je mít respekt, být skromný a přívětivý, avšak nekompromitovat žádný z islámských principů, jako je např. podání ruky s osdobou opačného pohlaví, nebo podávání alkoholických nápojů během toho, když provádíme islámsku osvětu.
Alláh pravil Músáu a Hárúnovi:
اذْهَبَا إِلَى فِرْعَوْنَ إِنَّهُ طَغَى فَقُولا لَهُ قَوْلا لَيِّنًا لَعَلَّهُ يَتَذَكَّرُ أَوْ يَخْشَى
a k Faraónovi, jenž vzpurně si počíná, oba se vydejte a řečí mírnou k němu promluvte, snad vzpamatuje se či zalekne.“
(TáHá:43-44), a též:
فَبِمَا رَحْمَةٍ مِنَ اللَّهِ لِنْتَ لَهُمْ وَلَوْ كُنْتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لانْفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ فَاعْفُ عَنْهُمْ وَاسْتَغْفِرْ لَهُمْ وَشَاوِرْهُمْ فِي الأمْرِ فَإِذَا عَزَمْتَ فَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُتَوَكِّلِينَ
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění a poraď se s nimi v každé záležitosti. A až dospěješ k rozhodnutí, spolehni se na Boha, neboť Bůh miluje ty, kdož na Něj se spoléhají. (Álu ‘Imrán: 159). Proto neradno urážet věci, které nevěřící uctívají namísto Boha. Vysmívat se a rouhat bohům, které lidé uctívají namísto Boha je v opozici s Božím příkazem:
وَلا تَسُبُّوا الَّذِينَ يَدْعُونَ مِنْ دُونِ اللَّهِ فَيَسُبُّوا اللَّهَ عَدْوًا بِغَيْرِ عِلْمٍ كَذَلِكَ زَيَّنَّا لِكُلِّ أُمَّةٍ عَمَلَهُمْ ثُمَّ إِلَى رَبِّهِمْ مَرْجِعُهُمْ فَيُنَبِّئُهُمْ بِمَا كَانُوا يَعْمَلُونَ
Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti! A takto jsme zkrášlili národu každému činy jeho; leč posléze se navrátí k Pánu svému a On zpraví je o tom, co dělali. (An‘ám:108).
Součástí tohoto principu je také využívání všech povolených, ale pouze povolených prostředků. Jasnými interpretacemi několika koránských veršů a též několika hadísy jsou jasně zakázány různé typy hudebních nástrojů, užívaných v době Proroka صلى الله عليه و سلم. Proto není správné užívat jako prostředku pro islámskou misii hudbu.
Součástí tohoto principu je také příliš nezdůrazňovat strašlivé následky neuposlechnutí Božích příkazů. Lidi spíše motivovat a povzbuzovat, než zastrašovat. To je patrno z vícero veršů a hadísů.
أَنَا وَمَنِ اتَّبَعَنِي„aná we men ittebe’aní“ – já i ten, kdo mne následuje
Prorok صلى الله عليه و سلم a kdokoli jej následuje, je poslušný příkazu Božímu, vyzývá lidi k tewhídu pomocí důkazů a užitečné znalosti. Tato pasáž má přímou návaznost na Sunnu Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Alláh ve Své nekonečné moudrosti nejlépe ví, proč tento apel ve verši zopakoval i podruhé, aby ukázal na jeho důležitost.
Arabské zámeno „men“ – „kdo“ nebo „ten, kdo“ má všeobecný význam, není omezeno dobou, ani místem. Tedy, lhostejno, zda takový člověk, následující Proroka žije v jeho době, nebo v 17. století, nebo je-li např. slovanského původu, kdokoli, kdekoli a kdykoli. V tom není rozdílu, dokud dotyčný následuje Proroka صلى الله عليه و سلمa je poslušen tomu, co mu Bůh nařídil. Alláh praví: (4:80).
Islámská výzva a osvěta má tři základní aspekty:
1. Tewhíd.
2. Následování Proroka صلى الله عليه و سلم
3. Očištění srdce, jakožto důsledek víry v tewhíd a následování Proroka صلى الله عليه و سلم
وَسُبْحَانَ اللَّهِ „we subháne lláh“ – a sláva Bohu
Toto je zikr, připomínání si Boha, který je dalek veškeré nedokonalosti, nedostatku a omezení, stejně jako lží, které si o Něm lidé vymysleli. Je vysoko nad tím, aby měl rodiče, společníky, sobě rovné, družku, nebo potomstvo.
وَمَا أَنَا مِنَ الْمُشْرِكِينَ „we má aná mine l-mušrikín“ – a já nejsem z modloslužebníků
Tj. Prorok صلى الله عليه و سلم a ti, kteří jej následují, nepřidružují k Bohu a nejsou nevěřící.
Toto jsou základy výzvy k Alláhu, že není božstva kromě Něj, stanovené tímto veršem a verši dalšími. To je metodologie islámské osvěty, jak byla zjevena všem prorokům, Muhammedovi صلى الله عليه و سلم, Júsufovi, Ádemovi atd. Všichni vyzývali lid k přijetí tewhídu, vybaveni viditelnými důkazy.
autor: ‘Ádí bin Dawúd
zdroj: www.spubs.com (k 26. 1. 2011)