Islámská osvěta v ČR - sloni v porcelánu a ustrašené šedé myši, díl 1.

Současné události přinesly i možnost nahlédnout na dění v muslimských komunitách u nás, v užším smyslu slova na reprezentaci muslimů a islámu navenek, s jistou dávkou kritického odstupu. Obrázek, který před námi vyvstal, je v pravdě žalostný a to natolik, že již zasluhuje velmi ostrou a kritickou reakci.

Tato kritika se týká v prvé řadě nás na tomto portálu, snáší se na naši hlavu a zamýšlí se nad našimi vlastními chybami, což je krok, který musí předcházet jakékoli snaze hledat chyby druhých. Účelem naší výtky není napadat ostatní, ale poskytnout upřímnou bratrskou radu a napravovat vzniklé škody. Prosíme Alláha, aby napravil naše úmysly, naše mravy, aby přivedl do souladu naše slova a naše činy, aby odpustil naše křivdy a nespravedlnosti, kterých jsme se dopustili vůči islámu i vůči muslimům a aby nás uvedl na správnou cestu. Ámín. Kajeme se ze svých hříchů a napřahujeme ruku svým bratrům v islámu, abychom vůči sobě necítili žádnou zášť či pocit ukřivděnosti.

Říkáme však zároveň, že smysluplná islámská osvěta v našich zemích prakticky neexistuje. To, co nalézáme namísto ní, se islámské osvětě nepodobá ani z dálky, pohledem z okna jedoucího vlaku. To, co předvádějí samozvaní da’íjové v naší zemi, je parodií a karikaturou islámské osvěty. Namísto toho, abychom prezentovali vznešené hodnoty islámu, si počínáme buď jako sloni v porcelánu, anebo jako ustrašené šedivé myšky.

Pokud naše kontraproduktivní „islámská osvěta“ někomu prospívá, pak jsou to maximálně protivníci islámu, kteří se radují z každého našeho fiaska, kterých je bohatá sklizeň. Mezi námi mnozí nemají pro islámskou osvětu schopnosti ani osobnostní, ani morální, ani odborné předpoklady, někteří, jak se zdá, ani nevědí, co to دعوة da’wa je a jak má správně probíhat a jaké jsou různé její podoby. Nic neovlivní, nic nezlepší, nikoho k zájmu o islám nepřitáhnou a jediné, co dovedou, je sériově, jako na běžícím pásu, vyrábět další a další nenávistníky a provokovat jejich zášť.

Musíme si konečně uvědomit, že da’wa není ani zaměstnáním, ani povoláním. Je to poslání, je to tvrdá dřina a práce Božích poslů a proroků, mír s nimi všemi.

Vznešený Alláh praví:

وَمَنْ أَحْسَنُ قَوْلًا مِّمَّن دَعَا إِلَى اللَّهِ وَعَمِلَ صَالِحًا وَقَالَ إِنَّنِي مِنَ الْمُسْلِمِينَ

Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: “Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím.” (Fussilet:33)

Aš-Šewkání tento verš vyložil následovně:

„Každý, kdo spojí do jednoho výzvu k lidem, aby přijali to, co jim Alláh předepsal a konání dobrých činů, učinil něco nedostižného. Nikdo ho nemůže předehnat, ani neexistuje cesta jasnější, než je ta jeho a ani nikdo nemá více odměny, než on.“¹

Posel Boží صلى الله عليه و سلم jednou ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه pravil: „Pokud Alláh tvým prostřednictvím uvede byť i jediného člověka, bude to pro tebe hodnotnější, než stádo červených velbloudů.“²

Jeden z největších učenců minulého století, šejch Ibn Báz, napsal o intelektuální práci na poli da’wy, soupeřící a bojující proti náporu neislámských ideologií následující:

„Tak Vznešený Alláh napraví stav muslimů a vrátí jim jejich někdejší důstojnost, pomůže jim proti jejich nepřátelům a ustaví je Svými zástupci na zemi. Proto se musí vyprofilovat islámští osvětáři, jejichž hlavní náplní práce bude odborný výzkum a distribuce užitečných psaných děl, jakož i výzva k islámu, odpovídající na různé tendence a intelektuální útoky na islám. Je potřeba se zaměřit na tuto věrolomnou hru, protože nepřátelé islámu využívají všechny své možnosti, aby prostřednictvím různých organizací či elektronických i tištěných medií špinili obraz islámu a mátli muslimy. Všechny ty pochyby a dilemata okolo islámu musí být vyvrácena věrohodnou prezentací původní islámské věrouky, šarí’y, morálky a jednoznačným praktickým aplikováním islámských předpisů.“³

Islámská osvěta není záliba, volnočasová aktivita a hobby. Našim pseudoaktivistům lze tedy raději doporučit, aby se věnovali se něčemu jinému, při čem nebudou ubližovat ani sobě, ani komunitě jako celku. Pokud se už nechceme pokorně věnovat studiu islámských nauk, osobnímu pokroku a snaze být po všech stránkách soběstačnými a přínosnými členy společnosti, pak se raději věnujme třeba zahrádkářství. To je koníček, kterým alespoň nepoškodíme dobré jméno ostatních muslimů.

Následuje soupis a vysvětlení nejdůležitějších konkrétních prohřešků některých z těch, kteří se sami a dobrovolně zhostili úkolu prezentovat v Česku islám:

Drtivá většina, ne-li všechny tyto problémy, pocházejí od konvertitů.

Věz, že člověk není skutečným následovníkem islámu, dokud plně nenásleduje Korán a Sunnu:

فَلَا وَرَبِّكَ لَا يُؤْمِنُونَ حَتَّىٰ يُحَكِّمُوكَ فِيمَا شَجَرَ بَيْنَهُمْ ثُمَّ لَا يَجِدُوا فِي أَنفُسِهِمْ حَرَجًا مِّمَّا قَضَيْتَ وَيُسَلِّمُوا تَسْلِيمًا

Však nikoliv, při Pánu tvém, oni nebudou věřící, pokud tě neučiní rozhodčím v tom, o čem jsou ve sporu. Potom nenaleznou v duších svých pochybnosti o tom, cos rozhodl, a podrobí se plným podrobením. (Nisá:65)

Ty, kdož činí opak, varoval:

أَفَتُؤْمِنُونَ بِبَعْضِ الْكِتَابِ وَتَكْفُرُونَ بِبَعْضٍ

Zdaž věříte v jednu část Písma, zatímco druhou popíráte? (Bekara:85)

Každý lidský jedinec je do jisté míry determinován svým zázemím a svou životní zkušeností. To je danost a nikoli něčí vina. Již samým tím, že někdo není vychován podle zásad a pravidel islámu, je vychován způsobem, jakým si Alláh nepřeje, aby lidé své děti vychovávali. Přičemž toto chybné nastavení a výchovný handicap musí v průběhu života dlouze a usilovně napravovat. To je případ konvertitů či „znovuzrozených“ muslimů.

Lidé, kterým se po jejich narození nedostalo správné islámské výchovy, lidé, kteří nadto nemají ani osobní zkušenost s realitou muslimských společností a ani nedisponují patřičnou jazykovou či odbornostní průpravou, jsou dle mého názoru největším problémem islámské osvěty v naší zemi.

U žádné jiné části muslimské komunity jsem se nesetkal s takovou měrou a frekvencí neduhů srdce, jako je pokrytectví, namyšlenost, drzost, nemravnost, podlost a faleš. Právě u nich jsem viděl také nejvíce duševní nevyzrálosti, psychických problémů a žel také odpadlictví.

Společným jmenovatelem příčin problémů s konvertity a znovuzrozenými muslimy je primárně nedostatek času, který dotyční strávili čerpáním islámské nauky a mravnosti, stejně jako absence pevných základů, na kterých mohou stavět.

Napříč celým Koránem nalezneme množství odkazů a výtek, kterými jsou noví věřící káráni a vedeni k nápravě sebe sama. Velmi známou je v této souvislosti kritika nových muslimů mezi kočovnými beduíny:

قَالَتِ الْأَعْرَابُ آمَنَّا ۖ قُل لَّمْ تُؤْمِنُوا وَلَٰكِن قُولُوا أَسْلَمْنَا وَلَمَّا يَدْخُلِ الْإِيمَانُ فِي قُلُوبِكُمْ ۖ وَإِن تُطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ لَا يَلِتْكُم مِّنْ أَعْمَالِكُمْ شَيْئًا ۚ إِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَّحِيمٌ

A říkají kočovní Arabové: “Uvěřili jsme!” Rci: “Neuvěřili jste! Spíše řekněte: ,Přistoupili jsme k islámu!?, neboť víra ještě nevešla do srdcí vašich. Budete-li poslouchat Boha a posla Jeho, On věru nedopustí, aby ztratilo se něco ze skutků vašich, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný!” (Hudžurát:14)

Další verš v téže súře odsuzuje povýšenecký postoj těch, kteří právě přijali islám:

قُلْ أَتُعَلِّمُونَ اللَّهَ بِدِينِكُمْ وَاللَّهُ يَعْلَمُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَمَا فِي الْأَرْضِ ۚ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ

Rci: “Chcete snad poučovat Boha o náboženství svém, když Bůh dobře zná vše, co na nebesích je i na zemi? Bůh o každé věci je vševědoucí.”(Hudžurát:16)

Právě ti beduíni, kteří přijali islám mezi posledními, po smrti Prorokově صلى الله عليه و سلم odpadli od islámu a odmítli platit zekát, načež si je chalífa Abú Bekr رضي الله عنه musel podrobit silou.

Z historie také víme, že to vždy byli konvertité, potažmo čerství, noví muslimové, kdo byl nejnáchylnější ke zcestným interpretacím a sektářským bludům. Když se Ibn ‘Abbás رضي الله عنه vydal diskutovat s cháridžovci, aby jim vyvrátil jejich bludy, shledal, že mezi nimi nebyl nikdo, kdo přijal islám z rukou Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم. Všechno to byli čerství konvertité. Noví muslimové sehráli též poměrně negativní úlohu v šíření ráfidíjských a bátiníjských bludů, byli to oni, kdo do nich vnesl bludná učení dávných blízkovýchodních sekt. Tím, kdo vedl karámitské fanatiky, jež v ‘abbásovské době masakrovali poutníky v Mekce a na několik desetiletí ukradli z Ka’by Černý kámen, byl konvertovaný Peršan.

Také motivace změny přesvědčení bývá u různých lidí různá. Zdaleka ne vždy jsou konvertité hloubavými, svědomitými a statečnými svědky pravdivosti toho, co Alláh seslal svému Poslu. V našem prostředí se objevovali a objevují i náboženští dobrodruzi považující víru za pouhou zábavu, excentrici vzdorující proti společnosti jako takové, sociálně vydědění ubožáci, kteří zoufale potřebují někam patřit, či emočně labilní lidé měnící víru kvůli lásce existujícího nebo potenciálního partnera či partnerky. Leč islám je ovšem především autentickým způsobem a cestou, jak se stát po všech stránkách lepším služebníkem Božím a naplnit účel svého lidského bytí. Kdokoli myslí, že mu islám přičaruje přátele, sexuálního partnera, nekončící dobrodružství a munici k vyřízení si účtů se společností, musí dříve nebo později narazit. Zkušenost ukazuje, že právě z těchto jedinců a nikoli z upřímných hledačů pravdy se rekrutují i ti, kteří se islámu posléze zřeknou a zanevřou na něj.

Pod problémy s konvertity se podepisuje i negativní, konfrontační styl, jakým se dnešní populace dozvídá o islámu z medií, což ovlivňuje percepci muslimů ve společnosti a tím i důvody, proč si s myšlenkou konverze k islámu začnou pohrávat i jedinci, kteří nejsou psychicky zcela v pořádku a sami o sobě, svou minulostí a strukturou osobnosti, mohou představovat vážný problém.

Tímto nechceme generalizovat ani podněcovat zášť vůči někomu, kdo přijme islám později ve svém životě, naopak, generace sahábů رضي الله عنهم أجمعين, nejlepší pokolení ze všech pokolení lidských, bylo tvořeno převážně jedinci z nemuslimských rodin, kteří přijali islám až později během svého života.

Vznešený Alláh o nich hovoří:

وَالسَّابِقُونَ الأوَّلُونَ مِنَ الْمُهَاجِرِينَ وَالأنْصَارِ وَالَّذِينَ اتَّبَعُوهُمْ بِإِحْسَانٍ رَضِيَ اللَّهُ عَنْهُمْ وَرَضُوا عَنْهُ وَأَعَدَّ لَهُمْ جَنَّاتٍ تَجْرِي تَحْتَهَا الأنْهَارُ خَالِدِينَ فِيهَا أَبَدًا ذَلِكَ الْفَوْزُ الْعَظِيمُ

A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve”zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný. (Tewba:100)

Leč šlo o generaci, které se dostalo cti úspěšně projít školou Božího Posla صلى الله عليه و سلم a stát se těmi nejvybranějšími z muslimů, které všichni ostatní následují a za které prosí, slovy Božími:

وَالَّذِينَ جَاءُوا مِن بَعْدِهِمْ يَقُولُونَ رَبَّنَا اغْفِرْ لَنَا وَلِإِخْوَانِنَا الَّذِينَ سَبَقُونَا بِالْإِيمَانِ وَلَا تَجْعَلْ فِي قُلُوبِنَا غِلًّا لِّلَّذِينَ آمَنُوا رَبَّنَا إِنَّكَ رَءُوفٌ رَّحِيمٌ

A ti, kdož přišli po nich, hovoří: „Pane náš, odpusť nám i bratřím našim, kteří nás předešli ve víře; a nevkládej do srdcí našich zlobu proti těm, kdož před námi uvěřili, Pane náš, vždyť Tys věru shovívavý, slitovný!“ (Hašr:10)

Hovoříme jen o tom, že noví muslimové, ve skutečnosti nejen konvertité, ale i lidé s muslimskými jmény, kteří svou víru objeví až později, sami potřebují intenzivní péči, průpravu, vzdělávání a výchovu. Zpravidla nemohou být ihned pár měsíců či let po přijetí islámu předáky islámské osvěty a muslimskými vzory hodnými následování. Výjimky sice možná existují, ale neustavují zákonitosti. Proto musíme být opatrní a každý případ posuzovat individuálně. Lidem, tím spíše někomu, kdo alespoň svým jazykem dosvědčuje, že není božstva kromě Alláha a Muhammed je Posel Boží, je třeba pomáhat nejen na cestě k duchovnímu sebezdokonalení, ale i jinak, což někdy vyžaduje i spolupráci s odborníky na duševní zdraví. Při dostatečném úsilí je možné i takové lidi začlenit mezi ostatní muslimy, ale svěřovat jim do rukou islámskou osvětu, je nebezpečný nesmysl.

Islámská osvěta v žádném případě neznamená naplnění touhy vytrubovat do světa své čerstvě nabrané a proto plytké, častokrát dokonce i pomýlené a pošetilé názory a všem dokola co nejhlasitěji a nejostentativněji vykřičet, že X.Y. je od nynějška neohroženým mudžáhidem, urputně bojujícím svým perem a svým jazykem, aby slovo Boží bylo nejvyšší.

Bez znalosti hovoří o Alláhu, jeho Poslu a Jeho Náboženství.

Šiřitel islámské osvěty musí disponovat pevnou a kvalitní průpravou v islámských naukách, zejména týkajících se Koránu, Sunny a islámské právní vědy. Bez nich je podoben pěšáku, který ani neví, jakým směrem má pochodovat.

Vznešený Alláh pravil:

فَاعْلَمْ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا اللَّهُ

Věz tedy, že není božstva kromě Boha (Muhammed:19)

Mu’áz ibn Džebel, veliký šiřitel islámu mezi Prorokovými společníky, pravil: „Znalost je vůdcem činu. Čin je jejím následovníkem.“⁴

Vznešený Alláh též pravil:

ۚ فَلَوْلَا نَفَرَ مِن كُلِّ فِرْقَةٍ مِّنْهُمْ طَائِفَةٌ لِّيَتَفَقَّهُوا فِي الدِّينِ وَلِيُنذِرُوا قَوْمَهُمْ إِذَا رَجَعُوا إِلَيْهِمْ لَعَلَّهُمْ يَحْذَرُونَ

proč by se z každé skupiny nemohl vypravit jeden oddíl, aby se lidé z něho poučili o náboženství a aby po návratu mohli varovat svůj lid – snad budou se mít na pozoru!(Tewba:122)

Ahmed ibn Hanbel o učených osvětářích pravil: „Chvála Alláhu, který určil učence za dědice proroků. Vyzývají zbloudilé ke správnému vedení a trpělivě snážejí muka, která jim tito připravují. Knihou Vznešeného Alláha oživují mrtvé a Jeho světlem navrací zrak slepým. Kolik lidí šejtán zabil, tolik oni vzkřísí z mrtvých. Kolika nebožákům dal zbloudit, tolik jich oni uvedli na správnou cestu. A jak odporně se vůči nim lidé chovají!“⁵

Muhammed ibnu l-Kásim ibn Challád pravil: „Říká se, že rozum je ukazatelem směru pro dobro a znalost je světlem rozumu. To je očista srdce od odpadu neznalosti. Znalost je nejlepší rádce, nejoddanější milovník, nejlepší přítel, nejlepší obchod, nejlepší zisk, nejlepší útočiště, nejlepší živobytí pro onen svět, štít před hříchem, pokoj srdce, zvětšení urozenosti, hrdost důstojného, pocta zbožného, ochránce v osamění, jistota v nesnázích, ukazatel poslušnosti a pokory vůči Alláhu a spoutání hříchu proti Němu, vůdce k Jeho spokojenosti a prostředek na cestě k Jeho milosti.“⁶

Není nezbytně nutné, aby ten, kdo vyzývá k islámu byl dokonalým znalcem islámských nauk nebo alespoň jedné z nich, protože da’wa není záležitostí jen specializovaných islámských učenců. Naopak, da’wa je povinností všech muslimů (arab. فرض عين fardu ‘ajn) shodně jejich znalostem a možnostem, což ovšem neznamená, že každý má či může psát či hovořit v médiích. V těchto specializovaných oblastech je da’wa povinností komunity jako celku (arab. فرض كفاية fardu kifája), kterou z ní snímá specializovaná část.⁷

Tufejl ibn ‘Amr ad-Dewsí a Abú Zerr al-Ghiffárí رضي الله عنهما od Prorokaصلى الله عليه و سلم nezískali velkou znalost, ale i tak to, co věděli, šířili dále mezi své a nakonec celý jejich kmen přijal islám.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنه v tomto smyslu pravil: „Předejte ode mne byť i jediný verš.“⁸

Podobně během kázání na rozloučenou Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Nechť přítomný dostaví nepřítomnému. Možná ten nepřítomný pochopí lépe, nežli ten, kdo to slyšel.“⁹

Kdokoli má nějakou znalost o něčem, má ji předat tím nejvhodnějším, nejmoudřejším a nejefektivnějším způsobem.

Jenže pro tento úkol je nezbytné mít nezbytnou islámskou znalost a projít základní průpravou. Navíc ten, kdo zná jistý islámský předpis do detailů včetně důkazů z Koránu a Sunny, je sice znalcem tohoto předpisu, ale neznalcem v otázkách dalších, o kterých tedy nemůže hovořit. Proto je principem mlčet a hovořit vždy jen o tom, o čem člověk znalost má.

Mějme proto vždy na zřeteli, že pokud někdo chce vyzývat k islámu nejen běžnou lidskou radou v každodenním styku, ale i specificky cestou psaní textů, tvorby webových prezentací a stránek, nebo přednášením či diskusemi, musí být náležitě argumentačně vyzbrojen:

Musí být převědčen o výsadním postavení islámské nauky mezi všemi ostatními naukami, ať již se jedná o sumu islámských poznatků, které musí nezbytně znát každý muslim, nebo o jednotlivé odborné záležitosti, které jsou předmětem zájmu učenců. Suma nezbytné znalosti je definována základními pravidly věrouky ahlu s-sunna a tím, co je nezbytné pro plnění náboženských povinností a každodenní fungování dotyčného jednotlivého muslima, včetně základních otázek povoleného a zakázaného. Pokud mu něco z toho není jasné, má se tázat znalejších.
Musí znát základní principy koránských nauk, jejich základní termíny a postupy.
Musí dobře znát alespoň jedno dílo z oblastí hadísů, aby se mohl orientovat ve vysvětleních podaných samotným Prorokemصلى الله عليه و سلم .
Musí znát základní fakta ze životopisu Božího Poslaصلى الله عليه و سلم , aby věděl, jak správně šířit islámskou osvětu.
Musí vyzývat k islámu ve vší jeho komplexnosti, k cestě zbožných předků, a neredukovat islám jen na jediný mezheb nebo názory jednoho konkrétního učence či skupiny učenců.

Důvody, proč šiřitel islámské osvěty potřebuje komplexní znalostní a naučně-odbornou průpravu se odrážejí v následujícím:

Budou při své práci vystavení množství otázek, často velmi nepříjemných, na které musí správně odpovědět a svou odpověď nejlépe, nejpříhodněji, nejproargumentovaněji a s nejlepším efektem podat těm, které vyzývají,
Čím je objemnější znalost, tím větší je i hloubka poznání a moudrost, takže se šiřitel islámu může k tomu, koho vyzývá, obrátit moudřeji a adekvátněji reagovat.
Šiřitel islámu musí být vrcholně spravedlivý vůči šarí’atským textům, což znamená ve své odpovědi vždy zohlednit všechny údaje, které jsou mu z Koránu a Sunny k dispozici a podle toho odpovědět. Musí znát, co jsou základní pravidla, kterým se podřizují předpisy dílčí. Musí znát co je vymezením předpisu a co je jeho specifikací, co je obecným předpisem a co je výjimkou z něj. Musí znát, který předpis časově předcházel a který přišel až později. Musí znát, který předpis ruší a který je jím zrušený.

Věz, že první generace muslimů ustavily přísné podmínky tomu, kdo se rozhodne odpovídat lidem na jejich dotazy o islámu, či vynášet islámsko-právní rozhodnutí.

Ibn Kajjím uvádí:

„Imám Ahmed řekl: „Člověk nesmí vydávat fetwy, dokud nesplní patero podmínek:

Jeho úmysl musí být upřímný a čistý
Jeho znalost musí být široká a hluboká a zároveň on musí být mírný, stabilního rozpoložení a důstojný.
Musí být schopen vytrvat na tom, co tvrdí a připraven snášet životní zkoušky a pokušení.
Musí být po všech směrech nezávislý, aby ho lidé nemohli nijak ovlivňovat.
Musí dobře znát situaci lidí, kterým odpovídá.“

To poslední je velmi důležitá podmínka, bez které se neobejde ani muftí, ani soudce. Pokud člověk nezná tyto předpisy, nařízení o povoleném a zakázaném a není schopen je přivést do souladu, potom svými fetwami působí více škody, než užitku. Pokud soudce nezná předpisy a imperativy správného souzení, pak bude na případy pohlížet v opačném světle, křivdící stranu prohlásí za poškozenou a naopak. Tomu, kdo má být pod právní ochranou, tuto právní ochranu odejme a přiřkne ji obviněnému. Nebude s to odhalit a eliminovat léčky, podvody a intriky. Bludného sektáře bude považovat za upřímného věřícího. Lháře za pravdomluvného. Takto na sebe vezme šat lži, pod kterým se skrývá hřích, faleš a zkaženost. Ve své neznalosti zvyklostí a situace společnosti, v níž působí, nebude schopen se vyznat, kdo je kdo. Naopak, soudce musí velmi dobře rozpoznávat pletichy lidí, jejich podvody, jejich zkaženost a jejich společenské zvyklosti. Rozhodnutí i fetwa se může měnit v závislosti na době a místě, zvyklosti a tradicích dané společnosti. A toto vše je z Božího náboženství.“¹⁰

Ibn ‘Abbás رضي الله عنه ohledně odpovídání jednomu ze svých učedníků, ‘Ikrimovi, poradil: „Běž a odpovídej lidem. Pokud ti někdo položí otázku, která se ho týká, odpověz mu. Kdo ti položí otázku předpokládající nějakou situaci, tomu neodpovídej.“¹¹

Nejenže je neznalost prohřeškem proti islámské osvětě, protože ten, kdo něco nezná, nemůže o tom naučit druhé a stejně jako je vede svou znalostí, tak je odvádí do bludu svou neznalostí. Je to ale i obrovský a těžký hřích, před kterým nás Korán a Sunna varuje na bezpočtu míst.

Předpokladem dobré odpovědi je i znalost poměrů v jakých tázající žije a co je sám zač. ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه vypráví, že když seděli s Božím Prorokemصلى الله عليه و سلم, přišel jakýsi mladík a zeptal se: „Posle Boží, můžu jako postící se políbit svou ženu?“ „Ne,“ odpověděl Prorok. O chvíli přišel nějaký stařec a zeptal se Prorokaصلى الله عليه و سلم : „Můžu jako postící se políbit svou ženu?“ „Ano,“ odpověděl Boží Poselصلى الله عليه و سلم . Jeho společníci se na sebe zaraženě podívali, načež Prorokصلى الله عليه و سلم pravil: „Všiml jsem si, jak jste se jedni na druhé podívali. Stařec je schopen lépe se ovládat.“¹² At-Taberání uvádí, že když se v téže situaci ocitl Ibn ‘Abbás رضي الله عنه, zachoval se naprosto stejně.

Vznešený Alláh praví:

وَلَا تَقُولُوا لِمَا تَصِفُ أَلْسِنَتُكُمُ الْكَذِبَ هَٰذَا حَلَالٌ وَهَٰذَا حَرَامٌ لِّتَفْتَرُوا عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَفْتَرُونَ عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ لَا يُفْلِحُونَ

Neříkejte tedy to, co jazyky vaše lživě tvrdí: “Toto dovoleno je a toto zakázáno!” vymýšlejíce si tak proti Bohu lež. Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, ti nebudou mezi blaženými.(Nahl:116)

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم upozornit: „Hřích toho, kdo bude postupovat v souladu s fetwou, ponese ten, kdo fetwu vydal. Kdo bratra muslima nasměruje k nerozumnému činu, ten ho právě podvedl.“¹³

‘Atá ibn Abí Rebbáh slyšel Ibn ‘Abbáseرضي الله عنه vyprávět, že v době Proroka صلى الله عليه و سلم se kdosi probudil ve stavu velké rituální nečistoty a jeho společníci mu nařídili okoupat se. Dotyčný se okoupal, ale kvůli zimě prochladl a na následky toho zemřel. Když to slyšel Posel Boží صلى الله عليه و سلم, rozhněvaně pravil: „Zabili ho. Alláh je zabije. Což se nemohli dotázat a dotazem ze sebe setřást neznalost?“¹⁴

Dotyčnému totiž stačilo jen provést tejemmum, náhradní očistu, popsanou veršem:

فَلَمْ تَجِدُوا مَاءً فَتَيَمَّمُوا صَعِيدًا طَيِّبًا فَامْسَحُوا بِوُجُوهِكُمْ وَأَيْدِيكُمْ

a nenaleznete-li vodu, omývejte se čistým pískem a otřete si jim obličeje i ruce své (Nisá´:43)

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Kdokoli bude dotázán o něčem, co nedokáže zodpovědět, nechť řekne: A Alláh zná nejlépe. Věru učencem je jen ten, kdo o tom, co neví, řekne: „To nevím.“ Alláh Svému Poslu صلى الله عليه و سلم pravil:

مَا أَسْأَلُكُمْ عَلَيْهِ مِنْ أَجْرٍ وَمَا أَنَا مِنَ الْمُتَكَلِّفِينَ

Nežádám od vás za to odměnu žádnou a nejsem z těch, kdož na sebe si berou, co nepřísluší jim. (Sád:86)“

Ibnu l-Kajjím napsal:

„Pokud je hrdinstvím dosáhnout postavení zástupce nějakého slavného a mocného, dobrotivého vladaře, jak velkou věcí je potom být náměstkem Pána země i nebes? Kdo takovou výzvu přijme, je povinen dobře se na to připravit, získat schopnosti, být si vědom závažnosti tohoto úkolu, bezpodmínečně a vždy hovořit jen pravdu a jít s ní ven. Nechť ví, že mu Vznešený Alláh pomůže a uvede jej na dobro, jakpak by ne, když je to pozice, do které Alláh pasoval Sám Sebe:

وَيَسْتَفْتُونَكَ فِي النِّسَاءِ ۖ قُلِ اللَّهُ يُفْتِيكُمْ فِيهِنَّ

A žádají tě o vysvětlení ohledně žen. Odpověz: “Bůh vám již dal o nich vysvětlení (Nisá:127)

Dostačuje hrdosti a poct, že totéž Vznešený Alláh také učinil:

يَسْتَفْتُونَكَ قُلِ اللَّهُ يُفْتِيكُمْ

A žádají tě o vysvětlení. Odpověz: “Bůh vám dává toto vysvětlení (Nisá:176).

Proto ať člověk dobře ví, čím je náměskem a že se jej Alláh bude v Soudný Den dotazovat na to, co říkal.“¹⁵

První generace muslimů si byli vědomi obtížnosti tohoto úkolu, proto jej naopak rádi přenechávali jiným, které považovali za znalejší, než sebe. V tomto smyslu ‘Abdurrahmán ibn Abú Lejla vypověděl: „Stihl jsem se setkat se sto dvaceti společníky Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, ansáry. Každý z nich, když byl na něco dotázán, si přál, aby namísto něj odpověděl někdo jiný.“ ¹⁶

Neznalým, polovzdělaným a těm, kteří hovoří, že znalost mají, ale spokojují se jen s jejím skromným objemem, spěchajícím hovořit o náboženství, aby nebyli odsouzeni za nečinnost či nařčeni z neznalosti, nebo přejícím si dosáhnout postavení, není v žádném případě možno dovolit vydávat fetwy.¹⁷ A jak bylo řečeno, kdokoli cokoli řekne o náboženství, ten již vydal fetwu.

Šejch Abú Usáma Selím al-Hilálí, přední student šejcha Násiruddína al-Albáního, napsal:

„Kdykoli vydáš fetwu, zaujal jsi pozici Božího zástupce hovořícího o povoleném a zakázaném, věz, že na to budeš tázán. Proto když se tě někdo otáže na něco, neodpovídej, aby ses jen tak tázajícího osvobodil. Přeptej se a odpověď si rozmysli, pokud víš, odpověz, pokud nevíš, mlč. Mlčení je v takovém případě lepší, jistější, moudřejší a mnohem lepší, než jakákoli odpověď.“¹⁸

Al-Kásim ibn ‘Abdulláh byl jednou na cosi tázán a odpověděl: „To nevím. Při Alláhu, je lepší, aby člověk, který se naučil základy islámu zůstal za neznalce, než aby hovořil o něčem, co nezná.“¹⁹

Proto je trestuhodné hovořit ve jménu muslimské komunity o islámu a za islám, aniž má dotyčný za sebou dlouhá léta jednak pečlivého, usilovného a důkladného studia pod vedením islámských učenců a druhak zároveň pokorné a intenzivní každodenní praxe.

Pokud ani tyto skutečnosti nedokáží všem nezvaným mluvkům zavřít ústa, pak nechť si uvědomí, že již přestali hovořit pro islám a začali hovořit proti němu.

Abú Ajjúb al-Ansárí رضي الله عنه vypráví, že Prorok صلى الله عليه و سلم jednomu muži, který jej poprosil o krátkou radu, mimo jiné řekl: „Neříkej slova, za která se budeš zítra kát.“²⁰

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také jistému muži poradil: „Vystříhej se všeho, za co se budeš muset lidem omlouvat.“²¹

Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Člověk vysloví slovo Alláhu milé, ani tomu nevěnuje pozornost a Alláh ho kvůli němu pozdvihne na vysoké stupně, jiný vysloví slovo, které Alláha rozhněvá, ani tomu navěnuje pozornost a bude kvůli němu uvržen do Pekla.“²²

1ABÚ IDRÍS, Husejn. b.d. Ud’u ilá sebíli Rabbik. b.m., str. 5

2Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2787.

3ABÚ IDRÍS, Husejn. b.d. op. cit. b.m., str. 5-6

4Ibid., str. 16.

5Ibidum.

6Ibidum.

7Podrobněji to objasňuje šejch Ibn Báz v Nasíhatu fi d-da’wa, str. 18 a 47-48.

8Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3461; Ahmed v Musnedu, 2/159; at-Tirmizí v Sunenu, 2669 a další.

9Muttefekun ‘alejhi. Viz al-Buchárí v Sahíhu, 4/442.

10Viz I’lámu l-muwekki’ín, 4/204.

11ABÚ IDRÍS, Husejn, op. cit., str. 49.

12Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/138.

13Hadís je hasan. Zaznamenal jej al-Buchárí v aI-Adebu l-mufred, hadís č. 59; Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 3657, Ibn Mádža v Sunenu. 53, Ahmed v Musnedu, 2/321 a 365, ad-Dárimí v Sunenu, 1/57, al-Hákim v Mustedreku, 1 /102 a 103; Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíhu we l-mutefakkih, 2/155 a další, dvěma řetězci vypravěčů spojujícími se v Abú Osmánovi at-Tanbezím, který hadís vypráví od Abú Hurejry. Isnád je hasan, Abú Osmánovo plné jméno zní Muslim ibn Jesár a je sadúk, pravdomluvný. Ad-Dárekutní o něm pravil: „Bere se v potaz.“ Az-Zehebí v al-Mízán k Abú Osmánovi poznamenal: „Jeho podání sice nejsou na stupni sahíh, ale on je sadúk.“ Ibn Hadžer v at-Tekríbu říká: „On je přijatelný.“

14Hadís je sahíh. Zaznamenal jej Ibn Mádža v Sunenu, 1/178; ad-Dárimí v Sunenu, 1/190/4; at-Taberání v al-Kebíru , hadís č. 11472; a al-Hákim v Mustedreku, 1/178. Abú Nu’ajm jej uvádí přes al-Awzá’ího, viz Hiljetu l-awlijá, 3/317-318.

15Viz I’lámu l-muwekki’ín, 1/7-8.

16Podání je sahíh. Zaznamenal jej ad-Dárimí v Sunenu, 1/53; Ibn Sa’d v at-Tabekát, 6/110; Ibnu l-Mubárek v az-Zuhd, č. 58; al-Fesewí v al-Ma’rifetu we t-tárích, 2/817-818 a další přes Sufjána, od ‘Atáa ibnu s-Sáiba, který vypráví od ‘Abdurrahmána. Všichni vypravěči jsou spolehliví, jen ‘Atá ke konci života hadísy poněkud pletl, ale Sufján vypráví od ‘Atáa ještě předtím, než mu paměť ke stáru zeslábla.

17Viz al-Hilálí v Mewsú’atu l-menáhí š-šar’íjjeti fí sahíhi sunneti n-nebewíjja, 1/130.

18Ibidum.

19Podání je sahíh, uvádí ho ad-Dárimí v Sunenu, 1/48, Ebú Husejma v al-‘Ilm, č. 90, Chatíb al-Baghdádí v aI-Fakíh we l-mutefakkih, 2/173, al-Fesewí v al-Ma‘rifetu we t-tárích, 1/546-547.