3. Lpí na formě namísto obsahu, soustředí se na podružné otázky a ignorují vyšší cíle a pravidla šarí’y.
3. Lpí na formě namísto obsahu, soustředí se na podružné otázky a ignorují vyšší cíle a pravidla šarí’y.
‘Abís al-Ghiffárí رضى الله عنه uvádí následující Prorokůvصلى الله عليه و سلم hadís: „Předežeňte svými dobrými skutky šest věcí – vládu hlupáků, množství pořádkových sil, přerušování rodiných pout, zakázané druhy obchodování, lehkomyslné prolévání krve a generaci, kteří budou zpěvavě recitovat Korán, vybírajíce si za imáma toho, kdo z nich není nejznalejší a největšího vhledu, ale jen toho, kdo jim bude nejlépe prozpěvovat.“1
V mnoha hadísech jsou popsány vlastnosti odsuzovaných cháridžovců, například se od Prorokaصلى الله عليه و سلم vzpomíná, že se „objeví mladí nerozumní lidé, kteří budou vyzývat k tomu nejlepšímu, budou recitovat Korán, ale on na nich nezanechá žádné stopy. Budou opouštět náboženství tak, jako šíp vystřelený z luku.“2 ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه toto vysvětlil právě povrchním pochopením a pouhým vyslovováním slov Koránu namísto jeho pochopení.
Právě povrchní znalost víry cháridžovce dovedla k tomu, že jsou zdrojem pokušení pro tuto ummu až do Soudného Dne, jsou skupinou, mezi kterou se objeví před koncem dní ad-Dedždžál. ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Vzejde pokolení, které bude číst Korán, ale on na nich nezanechá žádné stopy. Kdekoli se objeví, zaslouží si být zničeni, dokud jejich velké vojsko nebude svědkem příchodu ad-Dedždžála.“3
Příkladem omezenosti takto povrchního chápání islámu v kontrastu se skutečnou znalostí je i rozprava, která se odehrála mezi cháridžovci na straně jedné a největším vykladačem Koránu všech dob, ‘Abdulláhem ibn ‘Abbásem رضي الله عنهما.
Když se objevily cháridžovci frakce harúríjja, shromáždili se ve svém hlavním centru, městě Harúra4. Bylo jich okolo šesti tisíc a odsouhlasili, že povedou ozbrojenou vzpouru proti chalífovi ‘Alímu ibn Abí Tálib رضي الله عنه.
Lidé spěchali k ‘Alímu, aby mu oznámili, že se proti němu chystá vzpoura, ale chalífa dobře znal předpovědi o cháridžovcích a odpověděl jim: „Nechte je být, já je první nenapadnu, protože oni mě napadnou první.“ Jednoho dne krátce před polední modlitbou přišel Ibn ‘Abbás k ‘Alímu a řekl mu: „Ó vládce věřících, odlož na chvíli modlitbu, chtěl bych s nimi promluvit.“ „Bojím se o tebe,“ řekl ‘Alí. Ibn ‘Abbás mu odpověděl: „Neboj se. Chovám se k lidem slušně a nikoho neurážím.“ ‘Alí tedy svolil, aby Ibn ‘Abbás odešel promluvit cháridžovcům do duše. Oblékl si překrásný jemenský plášť, upravil se, učesal a přesně v poledne vešel do jejich hlavního sídla. Právě obědvali. Na cháridžovcích byly patrné stopy usilovného uctívání, na čelech otlaky od množství dlouhých padání na tvář, ruce měli samý mozol, jako velbloudí nohy, byli oblečení do vytahaných košil s ohrnutými rukávy, jejich tváře byly pohublé. Ibn ‘Abbás je pozdravil: „Mír s vámi!“ „Mír s tebou, Ibn ‘Abbási,“ odvětili mu. „Co je to za plášť, co máš na sobě?“ zeptali se vyčítavě. „Což mne haníte?“ otázal se Ibn ‘Abbás, „i Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم přece nejlépe slušel jemenský plášť.“ Poté recitoval koránský verš:
مَنْ حَرَّمَ زِينَةَ اللَّهِ الَّتِي أَخْرَجَ لِعِبَادِهِ وَالطَّيِّبَاتِ مِنَ الرِّزْقِ
Kdo zakázal šaty ozdobné, jež Bůh seslal služebníkům Svým podobně jako výtečné věci pro obživu? (A’ráf:32).
„Co tě přivádí?“ zeptali se cháridžovci. Ibn ‘Abbás odpověděl: „Navštívil jsem i Prorokovy sahába, muhádžiry i ansáry, navštívil jsem i Prorokova صلى الله عليه و سلم bratrance a zetě. To mezi ně byl zjevován Korán a oni mu rozumějí lépe, nežli vy. Nikdo z vás není sahába. Povím vám, co říkají oni a jim pak povím, co mi řeknete vy.“ Někteří z cháridžovců řekli: „Nepřete se s Kurejšovci, neboť vznešený Alláh pravil:
مَا ضَرَبُوهُ لَكَ إِلَّا جَدَلًا ۚ بَلْ هُمْ قَوْمٌ خَصِمُونَ
A uvádějí ten příklad jen proto, aby hádat se mohli, vždyť věru oni jsou lid hádky milující. (Zuchruf:58).“
Několik, možná dva nebo tři, se ale rozhodlo Ibn ‘Abbáse vyslechnout. Ibn ‘Abbás se jich zeptal: „Co vyčítáte společníkům Prorokovým صلى الله عليه و سلم a jeho bratranci?“ Odpověděli: „Vyčítáme jim tři věci.“ „Jaké tři věci?“ zeptal se Ibn ‘Abbás. Odpověděli: „Za prvé, jako sudí v předpisech víry si zvolil lidi namísto Alláha, ač Vznešený pravil:
إِنِ الْحُكْمُ إِلَّا لِلَّهِ
„Rozhodnutí náleží jedině Bohu“ (Júsuf: 40 a 67). Za druhé, bojoval, ale nebral ani zajatce, ani válečnou kořist. Pokud byli nepřáteli nevěřící, bylo dovoleno je zajmout a když jimi byli věřící, nejenže nebylo dovoleno je zajmout, ale ani proti nim vůbec bojovat. A za třetí, zřekl se titulu vládce věřících. Pokud tedy není vládcem věřících, pak je vládcem nevěřících.“ Když je vyslechl, Ibn ‘Abbás se jich zeptal: „Máte sahábům za zlé ještě něco jiného?“ „Ne, to je vše,“ odvětili cháridžovci. „Teď mi upřímně řekněte,“ pravil Ibn ‘Abbás, „zda znovu rozvážíte svá stanoviska, pokud je vyvrátím slovy Vznešeného Alláha a hadísem Jeho Posla صلى الله عليه و سلم ?“ Odpověděli: „Samozřejmě.“
Začal jim tedy vysvětlovat: „Co se týče vaší námitky, že vzal lidi za soudce v předpisech víry, nyní vám zacituji verš, ve kterém Alláh nechal na lidech rozsoudit v hodnotě čtvrt dirhamu a nařídil ostatním přijmout jejich soud, ač je mohl rozsoudit On Samotný. To ukazuje, že je možno brát lidi jako soudce:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا تَقْتُلُوا الصَّيْدَ وَأَنتُمْ حُرُمٌ ۚ وَمَن قَتَلَهُ مِنكُم مُّتَعَمِّدًا فَجَزَاءٌ مِّثْلُ مَا قَتَلَ مِنَ النَّعَمِ يَحْكُمُ بِهِ ذَوَا عَدْلٍ مِّنكُمْ هَدْيًا بَالِغَ الْكَعْبَ
Vy, kteří věříte! Nezabíjejte zvěř, jste-li ve stavu poutního zasvěcení! Kdo z vás ji úmyslně zabije, ať dá v náhradu tolik skotu, kolik zabil zvěře. A nechť dva muži spravedliví z vás to rozsoudí a nechť je to dáno jako oběť, jež dospěje ke Ka´bě. (Máida: 95). Zapřísáhám vás při Alláhu, řekněte mi, kdy je potřebnější zvolit rozhodce z řad lidí – když se jedná o urovnání sporu mezi muslimy a prolévání jejich krve, nebo když je řeč o obyčejném zajíci?“ „Samozřejmě, když jde o spory mezi muslimy,“ odpověděli oni. Poté pokračoval: „Vznešený Alláh v souvislosti se sporem mezi manželem a manželkou řekl:
وَإِنْ خِفْتُمْ شِقَاقَ بَيْنِهِمَا فَابْعَثُوا حَكَمًا مِّنْ أَهْلِهِ وَحَكَمًا مِّنْ أَهْلِهَا
A obáváte-li se rozvratu mezi oběma, povolejte rozhodčího z jeho rodiny a rozhodčího z její rodiny. (Nisá´:35). Zapřísáhám vás při Alláhu, řekněte mi, je více potřeba lidského smírčího ve věci sporů mezi muslimy a prolévání jejich krve, nebo ve věci zachování manželství? Je vám to už jasné?“ „Ano,“ odpověděli. Ibn ‘Abbás pokračoval: „A co se týká druhé námitky. On bojoval, ale nebral zajatce, ani válečnou kořist. Táži se vás, vy byste zotročili vaši matku ‘Áišu رضي الله عنها a zacházeli s ní jako s ostatními otrokyněmi? Pokud odpovíte, že byste s ní zacházeli jako s ostatními otrokyněmi, pak jste nevěřící, pokud odpovíte, že ona není vaše matka, pak jste nevěřící také, protože Vznešený Alláh pravil:
النَّبِيُّ أَوْلَىٰ بِالْمُؤْمِنِينَ مِنْ أَنفُسِهِمْ ۖ وَأَزْوَاجُهُ أُمَّهَاتُهُمْ
Prorok je bližší věřícím než oni sobě navzájem a jeho manželky jsou matkami jejich. (Ahzáb: 6). Nacházíte se mezi dvěma bludy. Co učiníte? Je vám to už jasné?“ Odpověděli: „Ano, je.“ Ibn ‘Abbás přistoupil k poslední námitce: „A co se týče vaší námitky, že se zřekl titulu vládce věřících, zpravím vás nyní o něčem, co přijmete. Totiž sám Prorok صلى الله عليه و سلم, když podepisoval mírovou dohodu na Hudejbíji, řekl ‘Alímu: „‘Alí, zapiš následující: „Toto je dohoda uzavření mezi Muhammedem, Poslem Božím a …“ načež nevěřící projevili nevoli a řekli: „Pokud bychom věřili, že jsi opravdu prorokem, nebojovali bychom s tebou.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم následně řekl: „‘Alí, smaž to! Ó Alláhu, Ty víš, že jsem opravdu Boží Prorok. ‘Alí, smaž, co máš a napiš: „Toto je dohoda uzavřená mezi Muhammedem ibn ‘Abdulláhem a …“ tedy sám Prorok صلى الله عليه و سلم, který je lepší, než ‘Alí, se zřekl svého titulu, ale tím přece nepřestal být Prorokem. Je vám to už jasné?“ Odpověděli: „Ano, je.“
Poté, co Ibn ‘Abbás takto vyvrátil jejich krátkozraké názory a unáhlené závěry, se dva tisíce cháridžovců zřeklo svých původních stanovisek. Ostatní se rozhodli bojovat za svůj blud a muhádžirové a ansárové رضي الله عنهم أجمعين jim uštědřili drtivou porážku.5
Vzpomenutá hudejbíjská dohoda podle Ibn Kajjíma znamenala, že Prorok صلى الله عليه و سلم Kurejšovcům kývl na určitá omezení – jmenovitě zákaz vstupu muslimů do Mekky v daném roce a omezení jejich pobytu v ní napřesrok, zákaz, aby nosili v Mekce zbraně a diskriminující podmínku, že kdokoli přeběhne od muslimů, nemůže být muslimům vydán zpět, ale kdokoli přeběhne od Kurejšovců, toho jim muslimové vydat musí, ač vědí, že jej Kurejšovci budou mučit. Posel Boží صلى الله عليه و سلم k těmto nespravedlivým podmínkám svolil, aby získal mnohem větší užitek a zvolil to nejmenší zlo ze všech možných zel.
Povrchní znalost víry tedy znamená neznalost nejvyšších cílů šarí’y – tedy zajistit ochranu a nedotknutelnost víry, života, lidské důstojnosti, rodové linie a majetku. Ignoruje hlaví principy analogie, zákazu škodit a snášet škodu, upřednostnění většího dobra, zabránění zlu, ulehčení při těžkosti i pravidlo nouze činící zakázené povoleným. Nepronikavost úsudku tohoto typu lidí, slabost jejich víry a mdlost jejich nepronikavého úsudku spolu s jejich nedovzdělaností a zanedbávání cílů šarí’y je vede k zahleděnosti do sebe sama a k pocitu, že jsou nejznalejší, i když jsou naprostými neznalci. Nestarají se totiž o její prohloubení, protože necítí, že by se mohli od někoho něčím obohatit. Opakují stejná témata a starají se jen o ně. Jejich znalost je ostrůvkovitá a nespojitá, nepropojují ji se znalostí vyšších cílů a priorit šarí’y, nespojuje vedlejší otázky s hlavními, nevracejí detaily pod principy hlavních regulí, ale tyto hlavní regule v konečném důsledku, aniž si to uvědomují, popírají lpěním na detailech. Nepronikají do hloubi a podstaty šarí’atských textů a pokud usuzují a vyvozují závěry, činí tak špatně a kontraproduktivně. Z přímé cesty brzy zbloudí a dopouštějí se přešlapů tu na jednu, tu na druhou stranu, ztrácejí z dohledu svůj cíl a tápou jako by byli ve tmě. Jejich povrchní pseudoznalost přináší celé komunitě obrovskou škodu, rozkol, pokušení, úzkoprsost, přehánění a extremizmus v náboženství.
Známkou povrchnáho chápání víry je i hnidopišská posedlost drobnými a v konečném důsledku ne tolik závažnými detaily. Abú Weíl uvádí, že jistý muž jménem Nuhejk ibn Sinán přišel k ‘Abdulláhu ibn Mes’údovi رضي الله عنه a zeptal se ho: „Abú Abdurrahmáne, výrazغير آسن nezahnívající voda vyslovuješ jako ghajru ásin nebo ghajru jásin6?“ ‘Abdulláh se ho zeptal: „A to sis zapamatoval celý Korán a není ti jasné opravdu jen toto?!“ Dotyčný se pochválil: „Na každém rek’átu recituji nějakou delší súru!“ „Se spěchem a bez rozmýšlení?!“ otázal se Ibn Mes’úd káravě. „Věru někteří lidé budou recitovat Korán, ale on na nich nezanechá stopy, protože on zanechává stopy jen na tom, kdo jej čte se srdcem otevřeným.“7
Tedy, chceme-li pochopit Korán a hadísy do hloubky, musíme se výše uvedeného vyvarovat. Směrodajné je pro nás ve všech ohledech pochopení prvních generací muslimů, protože oni je chápali správně, jak vidíme v kontrastu mezi Ibn ‘Abbásem a cháridžovci. Správně pochopit náboženské texty je jedním z nejdůležitějších a nejhodnotnějších způsobů uctívání Alláha a jedním z největších požehnání, kterými Alláh lidi zahrnuje.
V tomto smyslu Ibn Kajjím napsal:
„Vznešený Alláh pravil:
وَدَاوُودَ وَسُلَيْمَانَ إِذْ يَحْكُمَانِ فِي الْحَرْثِ إِذْ نَفَشَتْ فِيهِ غَنَمُ الْقَوْمِ وَكُنَّا لِحُكْمِهِمْ شَاهِدِينَ فَفَهَّمْنَاهَا سُلَيْمَانَ ۚ وَكُلًّا آتَيْنَا حُكْمًا وَعِلْمًا ۚ وَسَخَّرْنَا مَعَ دَاوُودَ الْجِبَالَ يُسَبِّحْنَ وَالطَّيْرَ ۚ وَكُنَّا فَاعِلِينَ
A zmiň se o Davidovi a Šalomounovi; hle, oni vynesli rozsudek o poli, jež poškodilo stádo ovcí lidí jedněch, a byli jsme svědky rozsudku jejich. A vnukli jsme Šalomounovi pochopení věci té a oběma jsme darovali osvícení a vědění. A donutili jsme hory a ptáky, aby spolu s Davidem Naši pěli chválu. A tak jsme učinili. (Anbijá´78-79)
Vznešený Alláh pochválil dva veliké proroky, oba chválí a připisuje jim moudrost a znalost, leč Sulejmánovi dal něco navíc, zvláští porozumění.
Když se tázali ‘Alího رضي اله عنه, zda Prorok صلى الله عليه و سلم odkázal svému rodu (arab. أهل البيت ahlu l-bejt) něco zvláštního, odpověděl: „Nikoli, při Tom, Který dává zrnu vzklíčit a Který stvořil člověka! Leč Alláh dává lidem porozumět Korán a to, co je na tomto listě. A na něm je předpis ohledně odškodného za smrt, předpis o osvobozování zajatců a to, že muslim nebude zabit za nevěřícího.“8
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه v dopise, který poslal Abú Músovi al-Aš’arímu رضي الله عنه napsal: „Opírej se o pochopení, které ti je dáno.“9
Tedy správné pochopení je milostí Boží a světlem, které On dává člověku, takže on pochopí to, co nepochopí jiný a z šarí’atského textu vyrozumí to, co jiný nikoli, i když oba znají a chápou jeho základní poselství.
Porozumění Koránu a Hadísu je znakem upřímnosti a správného následování Hadísu, na základě čehož se učenci mezi sebou liší, přičemž jeden může mít hodnotu tisícovky jiných. Pohlédněme na Ibn ‘Abbásovo رضي الله عنه jedinečné chápání a pronikavost jeho vhledu, když se ho Omar, bojovníci od Bedru a několik dalších sahábů رضي الله عنهم أجمعين tázali na význam súry an-Nasr. Ibn ‘Abbás v ní viděl předzvěst toho, že se čas Proroka صلى الله عليه و سلم nachýlil ke konci, s čímž Omar souhlasil, ale ostatní sahábové to tak nepochopili. Ibn ‘Abbás byl mezi nimi nejmladší a nemohl svůj závěr vyvodit bez zvláštního daru porozumění, kterého se mu dostalo. Určití lidé jsou schopni vnímat určité významy, které většina ostatních není s to pojmout. K danému textu pak potřebují další indicie, avšak tomu, komu je dáno porozumění, nejsou žádné jiné indicie potřeba.“10
Kdo má správný úmysl a je obdařen správným vhledem a pochopením, tomu se dostalo nezměrného požehnání, jak píše Ibn Kajjím:
„Správné pochopení a dobrý úmysl jsou jedněmi z největších Božích darů člověku. Ba co víc, je to jedna z největších poct, které se může po samotném daru islámu člověku dostat. A islám jako takový spočívá právě na tom. Tímto způsobem se člověk zachrání před konáním těch lidí se zlým úmyslem, na které se Alláh rozněval a konáním těch, kteří ničemu nerozumí a stane se tím, kohož úmysl je čistý a koho Alláh zahrnul Svým dobrodiním, koho chápání je správné. Právě toto jsou následovníci Přímé cesty, o jejíž následování prosíme Alláha v každé naší modlitbě. Správné pochopení je světlem, které Všemohoucí Alláh dává člověku. Jím člověk rozlišuje správné od špatného, pravdu od lži, správné vedení od bludu, dobro od zla. Dává mu dobromyslnost, touhu po spravedlnosti, bohabojnost na veřejnosti i v soukromí, brání mu následovat tužby, upřednostňovat vezdejšek a ostražitost před vychvalováním ze strany lidí.“11
Krátkozraké vnímání víry je velmi naškodu i během procesu islámské osvěty, jak ukazují rady Božího Posla صلى الله عليه و سلم udělované těm, které vysílal šířit poselství islámu do jiných oblastí a míst.
Abú Músá al-Aš’arí رضي الله عنه vzpomíná, že když ho Prorok صلى الله عليه و سلم spolu s Mu’ázem ibn Džebelem رضي الله عنه posílal do Jemenu, řekl jim při odchodu: „Ulehčujte a nepřitěžujte, šiřte radost a neodpuzujte! …“12
Tedy, da’wa podle příkazu našeho Proroka صلى الله عليه و سلم nikdy neměla způsobit lidem problémy, nesnáze, smutek, zášť, strach a odpor. Pokud tedy někdo prezentuje islám způsobem, který podobné pocity u příjemců jeho výzvy vyvolává, pak nepostupuje v souladu s nařízením samotného Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Ulehčení, se kterými islám přichází, např. v modlitbě či půstu v nepohodlných situacích, jako je nemoc, cestování či sešlost věkem, nebo ospravedlnění v otázce donucení či krajní nouze, nebo rozlišování mezi činem úmyslným a neúmyslným, z něj činí víru přirozenosti, lidskosti a snadnosti, ve které není prostoru pro trápení a mučení ani jednotlivce, ani společnosti.
I samotná sankce v islámu má své stupně. Za příklad můžeme uvést případ sporu mezi muslimy. Vznešený Alláh praví:
وَإِن طَائِفَتَانِ مِنَ الْمُؤْمِنِينَ اقْتَتَلُوا فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا ۖ فَإِن بَغَتْ إِحْدَاهُمَا عَلَى الْأُخْرَىٰ فَقَاتِلُوا الَّتِي تَبْغِي حَتَّىٰ تَفِيءَ إِلَىٰ أَمْرِ اللَّهِ ۚ فَإِن فَاءَتْ فَأَصْلِحُوا بَيْنَهُمَا بِالْعَدْلِ وَأَقْسِطُوا ۖ إِنَّ اللَّهَ يُحِبُّ الْمُقْسِطِينَ
Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní! (Hudžurát:9)
Prvním krokem je tedy usmířit obě strany a pokud tento krok neuspěje, je možno sáhnout i k obraně těch, kteří byli napadeni.
Samotné dodržování povinností musí probíhat s určitým plánem postupně, není nutné zahrnout nového muslima hromadami příkazů a zákazů tehdy, když to může mít negativní dopad.
Džábir رضي الله عنه uvádí, že kmen Sekíf složil přísahu věrnosti Prorokoviصلى الله عليه و سلم. Stanovili si podmínku, že pokud přijmou islám, nebudou po boku Proroka صلى الله عليه و سلم bojovat a že mu nebudou platit zekát. Posel Boží صلى الله عليه و سلم jim to schválil a dodal: „Pokud skutečně přijmou islám, nakonec stejně budou platit zekát a budou také bojovat v džihádu.“13 An-Newewí říká, že šlo ze strany Proroka صلى الله عليه و سلم jen o dočasnou úlevu čerstvým muslimům, neboť existovala hmatatelná naděje, že až změně své víry přivyknou, sami začnou tyto povinnosti dodržovat.
Islámská osvěta a výzva k islámu také musí respektovat priority. Posel Boží صلى الله عليه و سلم Mu’ázovi ibn Džebel رضي الله عنه při jeho odchodu také řekl: „Přijdeš k národu lidí knihy, vyzvi je, aby dosvědčili, že není božstva kromě Alláha a že já jsem Boží Posel. Pokud tě v tom uposlechnou, pak je pouč, že jim Alláh nařídil vykonávat pět modliteb během dne a noci. Pokud tě v tom uposlechnou, pak je pouč, že jim Alláh nařídil dávat zekát, který se bere od jejich bohatých a dává se jejich chudým. Pokud tě v tom uposlechnou, neber jim ten nejcennější majetek a boj se prosby ukřivděného, věru mezi ní a Alláhem není zábrany!“14
Upozornil tedy Mu’áza, že jde k lidem, kteří jsou křesťané a tudíž již mají nějakou představu o tom, co je to zjevení. Výzva k islámu měla podle Prorokaصلى الله عليه و سلم mít následující priority: 1. Naučit lidi principům Boží Jedinosti a islámské věrouce. 2. Poté je poučit o individuálních aktech uctívání a 3. až nakonec islámskému způsobu organizace jejich společenských vztahů, se závěrečnou naléhavou výstrahou před jakoukoli podobou nespravedlnosti, bezpráví či křivdy.
Júsuf ibn Máhika byl u matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, když přišel jakýsi Iráčan a zeptal se: „Jaké roucho je nejlepší?“ Ona mu odpověděla: „Běda tobě. Kvůli čemu se na to ptáš? Na co ti to bude? Souvisí to s něčím?“ Dotyčný řekl: „Matko věřících, ukaž mi svůj mushaf.“ „Proč?“ zeptala se ho. Odpověděl: „Možná svůj přepíšu podle něj, protože myslím, že lidé ho nečtou tak, jak byl zapisován.“ „A co ti brání číst ho odzadu? Věru první přišlo zjevení súr al-mufessal.15 V nich se hovoří o Ráji a o Ohni. Až poté, co se lidé káli a přijali islám, byly zjeveny předpisy povoleného a zakázaného. Pokud by bylo jako první zjeveno „nepijte alkohol,“ lidé by řekli: „My se alkoholu nikdy nezřekneme.“ Pokud by bylo jako první zjeveno: „Necizoložte,“ lidé by řekli: „My se nikdy nezřekneme cizoložství.“ Věru v Mekce, když jsem ještě byla malou dívenkou, bylo Muhammedovi zjeveno:
بَلِ السَّاعَةُ مَوْعِدُهُمْ وَالسَّاعَةُ أَدْهَىٰ وَأَمَرُّ
Ba ano! Hodina bude časem schůzky jejich, Hodina velmi záludná a hořce chutnající.(Kamer:46)“ Súry al-Bekara a an-Nisá´ mu byly zjeveny, když už jsem byla s ním.“ Júsuf ibn Máhik pravil: „Potom před něj položila svůj mushaf a recitovala mu to, co on vynechal.“16
To samé lze pozorovat i na postupném zjevování Koránu i samotné misi Božího Prorokaصلى الله عليه و سلم, která trvala celých 23 let, z toho 13 let v Mekce a 10 let v Medíně. Mezi mekkánským a medínským obdobím Prorokovy mise je diametrální rozdíl, který je velmi dobře znám každému, kdo alespoň trochu ucítil vůni islámských nauk. Zatímco mekkánské období charakterizuje koncentrace na věrouku a důraz na osobní zbožnost, medínské období již staví základ právního pořádku a organizačního uspořádání muslimské komunity jakožto územně-správního celku a samostatného státního útvaru.
Naše mise nejen v ČR, ale v drtivé většině tzv. západních zemí, kde muslimové žijí jako menšiny, se nachází ve fázi odpovídající období mekkánskému a nikoli medínskému. Organizace státoprávních, soudních a procesních vztahů v rovině jurisdikce, soudní moci a politické reprezentace se nás bezprostředně netýká, není životně nezbytným tématem klíčové důležitosti a není na pořadu dne.
Toto jsou obecně známé skutečnosti a je proto záhadou, proč nejsou dodržovány anebo jsou otevřeně porušovány v každodenní praxi písemného a slovního vystupování našich hovorců islámu. Řešit otázky džihádu nebo detaily stanovených trestů je nebezpečnou pastí, nalíčenou nepřátely této da’wy, jejímž cílem je otevřená diskreditace islámské výzvy a osvěty jako takové, jako nekompatibilní s místní společností. Veškeré úvahy o podobných tématech jsou navíc pro naši dnešní situaci naprosto irelevantní, nemohou nám nikterak pomoci, mohou pouze ublížit a navíc ti, ke kterým promlouváme, ještě nedosáhli takové úrovně znalostí, aby mohli pochopit jejich moudrost a přínos.
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, zeť a bratranec Prorokaصلى الله عليه و سلم a jeden z největších šiřitelů islámské osvěty právě o tom pravil: „Vyprávějte lidem jen to, co dokáží pochopit. Chcete snad, aby zneuvěřili v Alláha a Posla Jeho?“17
Ibn ‘Usejmín předkládá následující vysvětlení tohoto principu:
„Aspektem moudrosti v islámské osvětě je nepřivádět lidi do rozpaků věcmi, které nejsou s to pochopit. Naopak, vyzvu je nutno provádět postupně, krok po kroku, připravit mysli lidí na přijetí takových skutečností. (…)
‘Alího slova „chcete, aby zneuvěřili v Alláha a Posla jeho“ jsou řečnickou otázkou, kterou se zamýšlí kritika takového počínání. Znamená, že tím, když budeme lidem vyprávět něco, čemu nedokáží porozumět, můžeme způsobit, že začnou pochybovat o Alláhu a Jeho Poslu. To proto, že když jim něco takového, co nedovedou pochopit, předáte stylem Alláh pravil a Prorok pravil, budou si myslet, že jim lžete. Tedy neobviňují ze lži přímo Alláha a Jeho Posla, ale vás, že o Alláhu a Poslu lžete, když jim připisujete taková slova. (…)
Nemáme tedy předávat takovou znalost, i když je potřeba ji předat? Nikoli, jen je třeba předat ji tak, aby tomu druhá strana byla schopna správně porozumět. Toho se dosahuje postupným zasvěcováním, takže nakonec budou připraveni i taková slova přijmout a necítit se kvůli nim nesví. Nezříkáme se znalosti, kterou lidé nyní nechápou, jen říkáme, že netřeba začínat svou řeč tím, co vyvolá v lidech odmítavou reakci a proto o tom hovořit nezačínáme.“18
4. Podbízejí se, mají komplex méněcennosti, mentalitu poraženého a na přání publika mění názory.
Jsou mezi námi jedinci nestálí, nerozhodní, kolébají se ze strany na stranu, tam a spátky, nedokáží se vtěsnat do vlastní kůže a sedí na dvou židlích zároveň. Snaží se podbízet a vplazit se do přízně nepřátelsky zaujatého obecenstva za každou cenu, říkají vždy jen to, co chce protistrana slyšet a nikdy nedokáží hájit a prezentovat skutečný postoj islámu.
Těchto lidí jsou tři skupiny, buď pokrytci, či následovníci vlastních tužeb anebo ustrašení malověrní, kteří jsou vyděšení mocí a převahou Božích nepřátel.
O pokrytcích Vznešený praví:
إِنَّ الْمُنَافِقِينَ فِي الدَّرْكِ الْأَسْفَلِ مِنَ النَّارِ وَلَن تَجِدَ لَهُمْ نَصِيرًا
A pokrytci budou vskutku v nejnižším stupni ohně pekelného a nenajdeš pro ně pomocníka (Nisá´:145)
فِي قُلُوبِهِم مَّرَضٌ فَزَادَهُمُ اللَّهُ مَرَضًا ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ بِمَا كَانُوا يَكْذِبُونَ وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ لَا تُفْسِدُوا فِي الْأَرْضِ قَالُوا إِنَّمَا نَحْنُ مُصْلِحُونَ أَلَا إِنَّهُمْ هُمُ الْمُفْسِدُونَ وَلَٰكِن لَّا يَشْعُرُونَ
V srdcích jejich jest choroba a Bůh tuto chorobu rozmnožil; jim dostane se trestu bolestného za to, že lhali. A když se jim řekne: “Nešiřte pohoršení na zemi!”, tu odpovídají: “My ji jen polepšujeme!” Což však to nejsou právě oni, kdož pohoršení šíří, ale nemají o tom ponětí? (Bekara:10-12)
Tito pokrytci se usilovně, z celého srdce snaží zalíbit protistraně a ze všech sil kritizují ostatní muslimy. Nelze si nepovšimnout, jak příslušné koránské popisy odpovídají těm prapodivným zástupům dnešních nechtěných Zápaďanů a obskurních euro-muslimů, tedy těch synů ummy, které si lze koupit za jedno jediné euro.
Šejch Abú Usáma Selím al-Hilálí o pokrytcích hovoří:
„Ten, kdo zohledňuje vnější významy Koránu a Sunny, je pro ně člověkem bez rozumu. Kdo důsledně dodržuje nařízení šarí’atských textů, je pro ně jako osel nesoucí knihy, protože následuje tradici. Nepřijímají ty, kteří ve svých srdcích nosí zjevení a považují je za zlé znamení:
وَإِذَا قِيلَ لَهُمْ آمِنُوا كَمَا آمَنَ النَّاسُ قَالُوا أَنُؤْمِنُ كَمَا آمَنَ السُّفَهَاءُ ۗ أَلَا إِنَّهُمْ هُمُ السُّفَهَاءُ وَلَٰكِن لَّا يَعْلَمُونَ
A když se jim řekne: “Uvěřte, jako již uvěřili tito lidé!”, tu odpovídají: “Cožpak máme věřit tak, jako tito hlupáci?” Zdaž však nejsou právě oni hlupáci, jenže o tom nevědí? (Bekara:13).
Jsou dvojtvářní. S jednou tváří předstupují před věřící a s jinou před své druhy nevěřící. Mají dva jazyky, jedním promlouvají k muslimům, kteří k nim dle jejich vnějších projevů přistupují jakožto k muslimům, zatímco druhým vyjadřují to, co ukrývají v sobě ve skutečnosti:
وَإِذَا لَقُوا الَّذِينَ آمَنُوا قَالُوا آمَنَّا وَإِذَا خَلَوْا إِلَىٰ شَيَاطِينِهِمْ قَالُوا إِنَّا مَعَكُمْ إِنَّمَا نَحْنُ مُسْتَهْزِئُونَ
Když potkají ty, kdož uvěřili, říkají: “Uvěřili jsme”, když však zůstanou sami se svými satany, hovoří: “Jsme s vámi a tamtěm se jen posmíváme.” (Bekara:14).
Obracejí se zády ke Koránu i Hadísu, vysmívaje a urážeje ty, kteří následují Zjevení. Odmítají se mu podřídit, radují se ze znalosti, kterou mají a která jim, ať by již byla sebevětší, nijak neprospívá, protože jsou samolibí.“19
O těch, kteří váhají na kterou stranu se přidat, a tím se vlastně také dopouštějí pokrytectví, praví Všemohoucí:
الَّذِينَ يَتَرَبَّصُونَ بِكُمْ فَإِن كَانَ لَكُمْ فَتْحٌ مِّنَ اللَّهِ قَالُوا أَلَمْ نَكُن مَّعَكُمْ وَإِن كَانَ لِلْكَافِرِينَ نَصِيبٌ قَالُوا أَلَمْ نَسْتَحْوِذْ عَلَيْكُمْ وَنَمْنَعْكُم مِّنَ الْمُؤْمِنِينَ ۚ فَاللَّهُ يَحْكُمُ بَيْنَكُمْ يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۗ وَلَن يَجْعَلَ اللَّهُ لِلْكَافِرِينَ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ سَبِيلًا
Ti, kdož vyčkávavě pozorují, co bude s vámi, říkají, když se vám dostane vítězství od Boha: „Cožpak my nejsme s vámi?“ Když však něco z úspěchu připadne nevěřícím, tu zase těmto říkají: „Cožpak jsme se vám nesnažili pomoci a nebránili jsme vás před věřícími!“ Avšak Bůh vás rozsoudí v den zmrtvýchvstání a Bůh nedá nevěřícím možnost zvítězit nad věřícími. (Nisá´:141)
أَمْ حَسِبْتُمْ أَن تَدْخُلُوا الْجَنَّةَ وَلَمَّا يَأْتِكُم مَّثَلُ الَّذِينَ خَلَوْا مِن قَبْلِكُم ۖ مَّسَّتْهُمُ الْبَأْسَاءُ وَالضَّرَّاءُ وَزُلْزِلُوا حَتَّىٰ يَقُولَ الرَّسُولُ وَالَّذِينَ آمَنُوا مَعَهُ مَتَىٰ نَصْرُ اللَّهِ ۗ أَلَا إِنَّ نَصْرَ اللَّهِ قَرِيبٌ
Domníváte se, že vstoupíte do ráje, ač jste dosud nezakusili nic podobného tomu, co zakusili ti, kdož byli před vámi? Byli postiženi neštěstím a bídou a třásli se strachem, až konečně Posel a ti, kdož s ním uvěřili, zvolali: „Kdy přijde vítězná pomoc Boží?“ Což není pomoc Boží blízká? (Bekara:214)
لَا يَسْتَوِي مِنكُم مَّنْ أَنفَقَ مِن قَبْلِ الْفَتْحِ وَقَاتَلَ ۚ أُولَٰئِكَ أَعْظَمُ دَرَجَةً مِّنَ الَّذِينَ أَنفَقُوا مِن بَعْدُ وَقَاتَلُوا ۚ وَكُلًّا وَعَدَ اللَّهُ الْحُسْنَىٰ ۚ وَاللَّهُ بِمَا تَعْمَلُونَ خَبِيرٌ
Ti z vás, kdož rozdávali a bojovali ještě před vítězstvím, nejsou stejní jako ti, kdož vyčkávali; ti první jsou mnohem výše na stupních než ti, kdo rozdávali a bojovali až po něm. (Hadíd:10)
O těch, kteří jsou ustrašení, hovoří Vznešený Alláh:
إِنَّمَا ذَٰلِكُمُ الشَّيْطَانُ يُخَوِّفُ أَوْلِيَاءَهُ فَلَا تَخَافُوهُمْ وَخَافُونِ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ
Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící. (Áli ‘Imrán:175)
Ibn Kajjím praví:
„Součástí lsti Božího nepřítele [šejtána] je snaha zastrašit věřící svými vojsky a stoupenci. Činí tak ve snaze, že věřící budou natolik vyděšení, že nebudou schopni vzdorovat a usilovat proti němu, nebo vybízet jeho podporovatele k dobru, nebo jim zakazovat zlo. Proto nás Alláh zpravuje o tom, že součástí jeho léčky jsou výhružky a zastrašování. Alláh nám zakázal bát se jich, což je výklad většiny vykladačů, Svými slovy, že se nás satan snaží zastrašit svými stoupenci. Katáda praví: „On [šejtán] je [své stoupence] v srdci věřícího ukazuje jako mocnější, silnější.“ Kdykoli zesílí víra služebníka v Alláha, strach z následovníků šejtána poklesne. Kdykoli jeho víra oslabí, jeho strach z nich vzroste.“20
Vznešený Alláh varuje, že pokud propadneme strachu z lidí a nebudeme kvůli němu plnit své povinnosti, nahradí nás lidmi, kteří:
لَا يَخَافُونَ لَوْمَةَ لَائِمٍ
nebudou se bát výčitek nikoho
(Máida:54)
وَهُم مِّنْ خَشْيَتِهِ مُشْفِقُونَ
a oni se před Ním třesou bázní (Anbijá´:28)
Zjeveno je též:
وَقَالَ اللَّهُ لَا تَتَّخِذُوا إِلَٰهَيْنِ اثْنَيْنِ ۖ إِنَّمَا هُوَ إِلَٰهٌ وَاحِدٌ ۖ فَإِيَّايَ فَارْهَبُونِ
I pravil Bůh: “Neberte si božstva dvě, vždyť jen Božstvo jediné je – Já, a Mne se obávejte!”
(Nahl:51)
ۚ أَتَخْشَوْنَهُمْ ۚ فَاللَّهُ أَحَقُّ أَن تَخْشَوْهُ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ
Bojíte se jich snad? Však Bůh má větší právo na to, abyste se Ho obávali, jste-li vskutku věřící. (Tewba:13)
Strachu jsou tři druhy.
První je způsobem náboženského uctívání, který nesmí náležet nikomu jinému, nežli Alláhu. Je popsán Božími slovy:
أَلَيْسَ اللَّهُ بِكَافٍ عَبْدَهُ ۖ وَيُخَوِّفُونَكَ بِالَّذِينَ مِن دُونِهِ
Což Bůh nestačí služebníku Svému, když nevěřící tě zastrašují těmi, které si vzali vedle Něho? (Zumer:36)
Když cítíme takový strach z něčeho jiného, nežli Alláha, pak se jedná o pověrečný strach z falešných božstev a tedy formu modloslužebnictví.
Druhý případ je neučinit nějakou povinnost nebo se zříci něčeho z víry, kvůli strachu z lidí, což je těžkým hříchem až modloslužebnictvím v závislosti na situaci, důležitosti a váze toho, čeho se zříkáme.
Třetí formou strachu je přirozený a instinktivní strach z reálných hrozeb a nebezpečí, který je z hlediska víry indiferentní potud, pokud nepřeroste únosnou mez a nepřeváží přesvědčení, že vše je v Rukou Božích a nestane se nic, co Alláh nepředurčil.
Nejlepším lékem na strach je pokus jej racionalizovat a zpředmětnit. Zobrazit si jeho důvod. Ustrašení mezi muslimy se bojí primárně o dvě věci, jednak o svou obživu, tedy o místo, plat, postavení a vliv a druhak se bojí smrti. Obojí je nepřípustné a skutečný موحد muwehhid, tedy následovník učení tewhídu dobře zná slova Boží:
إِنَّ الَّذِينَ تَعْبُدُونَ مِن دُونِ اللَّهِ لَا يَمْلِكُونَ لَكُمْ رِزْقًا فَابْتَغُوا عِندَ اللَّهِ الرِّزْقَ
Ti, které vedle Boha uctíváte, nemohou vám dát obživu žádnou, usilujte proto nalézt svůj příděl obživy u Boha (‘Ankebút:17)
وَلَا تَمُدَّنَّ عَيْنَيْكَ إِلَىٰ مَا مَتَّعْنَا بِهِ أَزْوَاجًا مِّنْهُمْ زَهْرَةَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا لِنَفْتِنَهُمْ فِيهِ ۚ وَرِزْقُ رَبِّكَ خَيْرٌ وَأَبْقَىٰ
A nevrhej zrak svůj žádostivě na to, co dali jsme některým párům z nich v užívání – to nádhera pomíjivá je života pozemského, abychom je tím uváděli v pokušení; vždyť štědrost Pána tvého lepší je i trvalejší. (TáHá:131)
أَيْنَمَا تَكُونُوا يُدْرِككُّمُ الْمَوْتُ وَلَوْ كُنتُمْ فِي بُرُوجٍ مُّشَيَّدَةٍ ۗ وَإِن تُصِبْهُمْ حَسَنَةٌ يَقُولُوا هَٰذِهِ مِنْ عِندِ اللَّهِ ۖ وَإِن تُصِبْهُمْ سَيِّئَةٌ يَقُولُوا هَٰذِهِ مِنْ عِندِكَ ۚ قُلْ كُلٌّ مِّنْ عِندِ اللَّهِ ۖ فَمَالِ هَٰؤُلَاءِ الْقَوْمِ لَا يَكَادُونَ يَفْقَهُونَ حَدِيثًا
Ať kdekoliv budete, smrt vás zastihne, i kdybyste byli ve věžích opevněných. Stane-li se těmto lidem něco dobrého, říkají: “Tohle je od Boha”, však postihne-li je co zlého, tu říkají: “Tohle je od tebe, proroku!” Rci: “Všechno od Boha přichází!” A co je těmto lidem, že málem nemohou pochopit to, co se jim říká? (Nisá:78)
Toto byla praxe prvních šiřitelů islámu, kteří za svou misi neváhali obětovat cokoli a vše. Příkladem takových jsou věřící z lidu faraonova:
قَالَ آمَنتُمْ لَهُ قَبْلَ أَنْ آذَنَ لَكُمْ ۖ إِنَّهُ لَكَبِيرُكُمُ الَّذِي عَلَّمَكُمُ السِّحْرَ ۖ فَلَأُقَطِّعَنَّ أَيْدِيَكُمْ وَأَرْجُلَكُم مِّنْ خِلَافٍ وَلَأُصَلِّبَنَّكُمْ فِي جُذُوعِ النَّخْلِ وَلَتَعْلَمُنَّ أَيُّنَا أَشَدُّ عَذَابًا وَأَبْقَىٰ قَالُوا لَن نُّؤْثِرَكَ عَلَىٰ مَا جَاءَنَا مِنَ الْبَيِّنَاتِ وَالَّذِي فَطَرَنَا ۖ فَاقْضِ مَا أَنتَ قَاضٍ ۖ إِنَّمَا تَقْضِي هَٰذِهِ الْحَيَاةَ الدُّنْيَا
I řekl Faraón: “Jak to, že jste v něj uvěřili, dříve než jsem vám to dovolil. On zřejmě je vaším mistrem, jenž kouzlům vás naučil. Dám vám useknout vaše ruce pravé a nohy levé a dám vás ukřižovat na kmeny palmové. Pak poznáte, kdo z nás je v trestání silnější a vytrvalejší!” Odpověděli: “Nedáme ti přednost před tím, čeho se nám dostalo z jasných důkazů, ani před tím, jenž nás stvořil. Rozhodni to, o čem chceš rozhodovat, avšak můžeš rozhodovat jen o věcech tohoto života pozemského. (TáHá:71-72)
Anebo jím je Hubejb ibn ‘Ádí رضي الله عنه, jenž řekl předtím, než ho Kurejšovci rozčtvrtili zaživa: „Je mi naprosto jedno, zda mne zabijí, pokud budu muslim, ať to bude kdekoli, já zemřu kvůli Alláhu.“
Tito lidé pronesli tato slova tváří v tvář jisté smrti. Proč se tedy bojí ti, kterým přece o život vůbec nejde?
Což neslyšeli slova Boží:
وَادْعُ إِلَىٰ رَبِّكَ ۖ إِنَّكَ لَعَلَىٰ هُدًى مُّسْتَقِيمٍ
Vyzývej k Pánu svému, neboť tys věru na cestě přímé! (Hadždž:67)
Někteří z našich selef pravili: „Kdokoli se bude bát Alláha, toho si i lidé, ač neradi, nakonec zamilují.“21
Za žádnou cenu nesmíme dopustit, aby někdo měnil obsah víry a jejích předpisů jen proto, aby ukojil tužby lidí.
Vznešený Alláh praví:
إِنَّ الَّذِينَ يَكْتُمُونَ مَا أَنزَلْنَا مِنَ الْبَيِّنَاتِ وَالْهُدَىٰ مِن بَعْدِ مَا بَيَّنَّاهُ لِلنَّاسِ فِي الْكِتَابِ ۙ أُولَٰئِكَ يَلْعَنُهُمُ اللَّهُ وَيَلْعَنُهُمُ اللَّاعِنُونَ إِلَّا الَّذِينَ تَابُوا وَأَصْلَحُوا وَبَيَّنُوا فَأُولَٰئِكَ أَتُوبُ عَلَيْهِمْ ۚ وَأَنَا التَّوَّابُ الرَّحِيمُ
Ty, kdož zatajují to, co jsme seslali z jasných důkazů a správného vedení, poté, co jsme je lidem v Písmu vysvětlili, věru ty Bůh prokleje a proklejí je i proklínající, kromě těch, kdož kajícně se obrátí, polepší se a jasně to projeví; těm popřeji sluchu, vždyť Já jsem vyslyšující, slitovný. (Bekara:159-160)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Pravá víra není snahou uspokojit lidi konáním toho, s čím není spokojen Alláh.“
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Bojím se dne, kdy se budou nevěřící holedbat svým bludem, zatímco muslimové stydět za svůj islám.“
Posel Božíصلى الله عليه و سلمpravil: „V Den Vzkříšení se Alláh otáže Svého služebníka: „Co ti zabránilo v tomu, abys zabránil křivdě, kterou jsi viděl?“ „Ó Pane,“ řekne dotyčný, „bál jsem se lidí.“ Alláh namítne: „Což není přednější, aby ses obával spíše Mne?!“22
Matka věřících ‘Áiša رضس الله عنه řekla Mu’áwíjjovi ibn Abí Sufján رضي الله عنه: „Posel Boží pravil: „Kdokoli si hledajíce spokojenost Alláha proti sobě pohněvá lidi, tomu proti lidem Alláh vystačí. A kdokoli si hledajíce spokojenost lidí proti sobě pohněvá Alláha, toho Alláh lidem předhodí.“23 V jiném podání stojí, že Mu’áwíjja poprosil v dopise ‘Áišu o stručnou radu a ona mu odepsala slovy tohoto hadísu.24
Ibn Tejmíjja vysvětlil:
„Toto je nejvyšší pochopení víry. Kdokoli se snaží uspokojit Alláha i za cenu hněvu lidí, ten dosáhl nejvyššího stupně posvátné bázně vůči Alláhu a stal se Jeho nejoddanějším služebníkem. Alláh na oplátku dodrží Svůj příslib zodpovědnosti a ochrání spravedlivého. A On je pro Svého služebníka dostačující:
وَمَن يَتَّقِ اللَّهَ يَجْعَل لَّهُ مَخْرَجًا وَيَرْزُقْهُ مِنْ حَيْثُ ال يَحْتَسِبُ
A kdo je bohabojný, tomu On připraví východisko (Talák:2-3)
Alláh mu věru dostačí a nebude se muset spoléhat na lidi. A snažit se udobřit si všechny lidi nakonec také není možné.“25
Ibn Redžeb al-Hanbelí napsal:
„Pokud si někdo uvědomí, že každé z pozemských stvoření je vlastně špínou zemskou, že on sám je vlastně špínou zemskou, proč by měl vůbec někdo poslouchat zemskou špínu namísto Pána pánů? Jak se může někdo snažit vlichotit se špíně zemské tím, že si rozhněvá Vlastníka a Vládce veškerenstva? To je velmi podivná věc.“26
1Hadís je sahíh podle al-Albáního v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 979.
2Muttefekun ‘alejhi. Od ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3611 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1066.
3Hadís je sahíh, zaznamenal jej Ibn Mádža v Sunenu, č. 174.
4Harúra leží v Iráku, dvě míle od Kúfy.
5Podání je sahíh. Zaznamenali ho ‘Abdurrezzák v Musnedu, č. 18678; Ahmed v Musnedu, 1/342; Abú ‘Ubejd v al-Amwál, č. 444; an-Nesáí, v Chasáisu ‘Alí, č. 190; al-Fesewí v aI-Ma’rifetu we t-tárích, 1/522-524; al-Hákim v Mustedreku, 2/150-152; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/318-320; al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 8/179; Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-ilm, 2/103-104; Ibn Džewzí v Telbísu Iblís, str. 91-93; a Abu l-Feredž al-Džerírí v aI-Dželísu s-sálihu l-káfí, 1/558-560. Existuje v několika řetězcích vypravěčů, které se spojují u ‘Ikrimy ibn ‘Ammára, kterému událost vylíčil sám Ibn ‘Abbás.
6Výraz se objevuje v 15. ájetu súry Muhammed.
7Zaznamenal Muslim v Sahíhu, k hadísu č. 722.
8Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 111.
9Jeho řetězec vypravěčů je sahíh, více viz šejch Abú Usáma Selím al-Hilálí v Min wesájeti s-selef, str. 57-58. Výklad tohoto podání viz Ibn Kajjím v I’lámu l-muwekki’ín, 1/85.
10Viz Medáridžu s-sálikín, 1/41.
11Viz I’lámu l-muwekki’ín, 1/87.
12Hadís je muttefekun ‘alejhi, od Ibn Abí Músá ho zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, č. 69; a Muslim od Anase v Sahíhu, č. 1731.
13Zaznamenal Ahmed a Abú Daúd, al-Albání doložil jako sahíh v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1888.
14Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 1/50.
15To je jsou súry od Káf (50. súra) až do an-Nás (114. súra).
16Zaznamenal al-Buchárí, hadís č. 4993.
17Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, Kapitola o tom, kdo ve znalosti preferuje jisté lidi na úkor ostatních.
18Viz Ibn ‘Usejmín v Medžmú’u l-fetáwá, 10/140.
19Viz Mewsú’atu l-menáhí, 1/25.
20Citováno přes ‘Abdurrahmána ibn Hasan Áli Šejcha ve Fethu l-medžíd,
21Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/222.
22Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 3/27, 29, 77; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4017 a další. Šejch Ibn Báz jej doložil jako sahíh v Tashíhu fethi l-medžíd. Al-Albání jej doložil podobné podání jako sahíh v Sahíh Suneni Ibni Mádža, hadís č. 3244.
23Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2414. Al-Albání doložil jako sahíh v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1967.
24Zaznamenal Ibn Hibbán v al-Mewárid, hadís č. 1542.
25Viz Álu š-Šejch, op. cit., str. 16.
26Ibid., str. 17.