5. Redukují islámskou osvětu jen na mluvené či psané slovo v mediích.
5. Redukují islámskou osvětu jen na mluvené či psané slovo v mediích.
Islámská osvěta (arab. دعزة da’wa) zdaleka není jen tvorba internetových prezentací, webů a videí o islámu ani diskusí a sdružováním se na sociálních sítích. Naopak, toto může být i velmi nezodpovědné a kontraproduktivní.
Da’wa znamená v islámských naukách výzvu k Božímu náboženství, nebo v arabském jazyce obecně výzvu k něčemu.
Vznešený Alláh říká:
وَاللَّهُ يَدْعُو إِلَىٰ دَارِ السَّلَامِ وَيَهْدِي مَن يَشَاءُ إِلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ
A Bůh zve lidi do příbytku míru a vede po stezce přímé, koho chce. (Júnus:25)
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ إِنَّا أَرْسَلْنَاكَ شَاهِدًا وَمُبَشِّرًا وَنَذِيرًا وَدَاعِيًا إِلَى اللَّهِ بِإِذْنِهِ وَسِرَاجًا مُّنِيرًا
Proroku, vyslali jsme tě jako svědka a hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele vyzývajícího k Bohu, s dovolením Jeho, a jako svítilnu zářící. (Ahzáb:45-46)
Ten, kdo se jí věnuje, tedy داعي dá’í, vyzývá k přijetí توحيد tewhídu, věčné doktríny Jedinosti a Jedinečnosti Boží, je světlem, majákem zářícím v temnotách neznalé společnosti. Užívá islámem dovolených prostředků k tomu, aby lidem doručil Boží poselství. Z toho jasně vyplývá, že da’wa znamená schopnost a dovednost interpretovat islám jako takový v celé jeho komplexitě od věrouky, přes praxi, náboženský zákon až po etický kodex. Recipienty islámské výzvy jsou nemuslimové i muslimové hříšní, kteří na svou víru v různé míře zapoměli, v širokém spektru od muslimů nijak svou víru nepraktikujících, až po ty, kterým v jejich oddaném praktikování nějaký důležitý element chybí.
Islámská osvěta je výzvou k tomu, s čím přišli všichni proroci, mír s nimi všemi, tomuto faktu je třeba podřítit vše a důsledně přijímat jejich interpretace i metodu. Da’wa se realizuje jak slovem, tak i činem.
Ten, komu Alláh nedopřál daru správné znalosti a moudrosti, nemůže o islámu hovořit, nebo hovořit ve jménu muslimů. To ale neznamená, že mu nemáme zakazovat působení v islámské osvětě. Jenže to musí probíhat jinak.
Uvědomme si, že islámská výzva neznamená jen propagaci a šíření psaného či mluveného slova. Je to i veškerá forma pomoci, kdy člověk investuje svůj čas, úsilí, námahu, energii a peníze tímto směrem na tyto věci. Nechť namísto nekvalitního vystupování či psaní dotyční jedinci především žijí svou víru v osobním životě, sponzorují mešity, asistují při tvorbě dizajnu webových stránek a mediálních prezentací skutečných a fundovaných osvětářů a učenců, nechť se zapojí do aktivit prospěšných pro celou společnost, vyčistí ulici nebo potok od odpadků, nakrmí bezdomovce, donesou oblečení, hračky a jiné potřebné věci do uprchlických táborů, dětských domovů, ústavů sociální péče, nechť se starají třeba i o zvířata v útulcích nebo v záchraných stanicích pro ohrožené druhy. Existuje bezpočet způsobů jak konat dobro a být prospěšný, stačí se jen dívat a zvolit podle svého zájmu, zaměření a predispozic to, k čemu má člověk blízko a čím bude muslimské komunitě i společnosti jako celku prospěšnější, než šířením bludů, nic neřešících komentářů a vstupů na sociálních sítích, povrchních a kontraproduktivních pseudočlánků na internetu, nepromyšlených mediálních trapasů apod.
Proto si dejme pozor, jak strávíme svůj volný čas a čemu zasvětíme svůj život. Abú Berza al-Aslemí رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Nohy Božího služebníka se nepohnou z místa, dokud nebude tázán na trojí – na svůj život, jak jej prožil, na svou znalost, jak s ní naložil a na své tělo, jak ho opotřeboval.“1
6. Předvádějí se před ostatními, chybí jim pokora, skromnost a sebekritika.
Alláh Vznešený praví:
لَا تَحْسَبَنَّ الَّذِينَ يَفْرَحُونَ بِمَا أَتَوا وَّيُحِبُّونَ أَن يُحْمَدُوا بِمَا لَمْ يَفْعَلُوا فَلَا تَحْسَبَنَّهُم بِمَفَازَةٍ مِّنَ الْعَذَابِ ۖ وَلَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Nedomnívej se, že ti, kdož se radují z toho, co provedli, a rádi se nechávají chválit za to, co vůbec neudělali – nedomnívej se, že tito jsou bezpečni před trestem. Pro ně je určen trest bolestný. (Álu ‘Imrán:188)
Ubejj ibn Ka’b رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyprávěl: „Prorok Músá se obrátil k Izraelitům a oni se ho zeptali: „Kdo je nejučenější?“ „Já jsem nejučenější,“ odvětil Músá. Leč Alláh jej pokáral, protože znalost nepřipsal jemu a poté mu zjevil: „Jeden Můj služebník je znalejší než ty a žije na místě, kde se spolu potkávají dvě moře.“ „Pane můj,“ otázal se Músá: „Jak ho najdu?“ „Dej rybu do košíku,“ odpověděl Alláh, „a běž, dokud ji nevytratíš. Tam ho najdeš.“2
Omar ibnu l-Chattáb رضي اله عنه pravil, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl: „Islám zesílí natolik, že se obchodníci budou moci plavit po moři a lidé budou bojovat na cestě Boží. Poté se objeví pokolení, které bude číst Korán a říkat: „Není lepších recitátorů Koránu, nežli nás, nikdo není znalejší nežli my, nikdo není učenější více, než my!“ Poté se Posel Boží صلى الله عليه و سلم otázal svých sahábů: „Co myslíte, je v nich nějaké dobro?“ „Alláh a Jeho Posel vědí nejlépe,“ odpověděli sahába. Prorokصلى الله عليه و سلم jim pravil: „Oni jsou jedněmi z vás, jsou příslušníci této ummy, ale i tak budou palivem pekelným.“3
Vznešený Alláh varoval:
وَلَا تَكُونُوا كَالَّذِينَ خَرَجُوا مِن دِيَارِهِم بَطَرًا وَرِئَاءَ النَّاسِ وَيَصُدُّونَ عَن سَبِيلِ اللَّهِ ۚ وَاللَّهُ بِمَا يَعْمَلُونَ مُحِيطٌ
Nebuďte jako ti, kdož vyrazili ze svých obydlí domýšlivě a stavějíce se na odiv lidem, aby odvraceli jiné od cesty Boží – však Bůh objímá ve vědění svém vše, co dělají. (Anfál:47)
Moudrý Lukmán radil svému synu:
وَلَا تُصَعِّرْ خَدَّكَ لِلنَّاسِ وَلَا تَمْشِ فِي الْأَرْضِ مَرَحًا ۖ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ كُلَّ مُخْتَالٍ فَخُورٍ
Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť Bůh věru nemiluje domýšlivé vychloubače! (Lukmán:18)
Džundub ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo koná dobré činy pro prestiž, tomu dá Alláh pocítit hanbu. Kdo koná dobré činy, aby se s nimi ukazoval před jinými, tomu Alláh dá pocítit hanbu.“4 Tj. odkryje před lidmi jeho nečisté úmysly, lidé to rozpoznají a odsoudí a on se za to bude hanbit a stydět.
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Prorokصلى الله عليه و سلم před neupřímností v hledání nauky varoval následovně: „Kdo bude získávat nauku, která se získává jen pro Tvář Boží, kvůli vezdejšímu zisku, ten v Soudný Den ani neucítí vůni Ráje.“5
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم označil falešného učence, který se svou znalostí předvádí před lidmi, jako jednoho z prvních tří lidí, kteří budou uvrženi do Pekelného Ohně: „…Potom Alláh rozsoudí člověku, který získával znalost a předčítával Korán. I jeho předvedou, Alláh mu připomene Své dobrodiní vůči němu a on je dosvědčí. Poté se ho Alláh zeptá: „Co jsi učinil, aby ses Mi odvděčil za toto dobrodiní?“ Dotyčný odpoví: „Získával jsem znalost, vyučoval jsem ji jiné lidi a předčítával jsem Korán ve Tvém jménu.“ „Lžeš!“ řekne Alláh. „Znalost jsi získával, aby si lidé říkali, že jsi učenec a Korán jsi předčítáva, aby si řekli, že jsi dobrý recitátor. A též řekli.“ Potom bude nařízeno aby ho odsmýkali tváří po zemi a vhodili do Ohně …“6
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Prorokaصلى الله عليه و سلم ohledně přetvářky ve zbožnosti říci také toto: „Alláh Nejvyšší pravil: „Jsem Povznesen nad to, aby ke Mně bylo přidružováno. Kdokoli učiní nějaký skutek kvůli Mně a zároveň kvůli lidem, toho odměnu zničím, nechť pak jde k těm, v jejichž jménu to vykonal.“7
Mahmúd ibn Lebíd رضي الله عنه vyprávěl následující Prorokova صلى الله عليه و سلم slova: „Nejvíce se o vás obávám malého širku: přetváření se ve věcech víry. V Soudný Den, když nadejde zúčtování, Alláh řekne: „Jděte za těmi, před kterými jste se ukazovali, nechť vás oni odmění!“8
Džábir ibn ‘Abdulláh رضي الله عنه uvádí následující varování od Proroka صلى الله عليه و سلم: „Nezískávejte nauku proto, abyste soupeřili s učeným, ani proto, abyste diskutovali s nevzdělaným, ani proto, abyste díky tomu zaujímali nejlepší pozice. A kdo bude získávat nauku kvůli tomu, pak Oheň je pro něj, Oheň je pro něj!“9
Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Jak vám bude toho dne, kdy se mezi vás vkrade rozkol, ve kterém se lidé budou rodit a ve kterém budou umírat, pokušení, které lidé přijmou jako sunnu a když pomine, řeknou, že zmizela sunna.“ Zeptali se jej: „Abú Abdurrahmáne, kdy se to stane?“ Odpověděl: „Když bude mnoho recitátorů Koránu, mnoho bohatých, mnoho vůdců a málo skutečně učených a spolehlivých, když se dobré činy budou konat ve jménu tohoto světa a když se nauka nebude získávat kvůli víře.“10
Selím ibn Kajs uvádí, že Omar رضي الله عنه jednou kázal a mimo jiné hovořil i o pokušeních, která nadejdou před Soudným Dnem. ‘Alí رضي الله عنه se ho následně zeptal: „Vládce věřících, kdy se tak stane?“ „Když se nauka nebude získávat kvůli víře, když lidé budou hledat znalost, ale nebudou ji praktikovat a když se dobré činy budou konat ve jménu tohoto světa.“11
Abú ‘Ásim an-Nebíl uvádí, že jistý mladík se učil před Sufjánem as-Sewrím a jednou se začal chovat povýšenecky, pyšný na znalost, kterou získal, a to i nad staršími, než byl sám. Imám as-Sewrí se velmi nahněval a pravil: „Následovníci věrohodné Sunny se takto nikdy nechovali, nikdo z nich si nenárokoval být imámem a ani si nesedal do čela, dokud nauku nehledal třicet let! A ty se ještě drze vychloubáš a povyšuješ nad starší, než jsi ty sám? Jdi ode mne pryč a už se nikdy nepřibližuj k mému kroužku!“ An-Nebíl Sufjána také slyšel říci: „Když vidíš mladíka mnoho hovořit v přítomnosti učených lidí, i kdyby tento mladík byl neobyčejně učený, pak neměj naději, že od něho vzejde něco dobrého, protože takový ani neví, co je to stud!“12
Skutečný oddaný pěšák na poli islámské osvěty nikdy nesmí propadnout pocitu vlastní výjimečnosti, vyvolenosti a toho, že je něčím víc než všichni ostatní.
Milostivý Alláh popsal Své služebníky jako:
وَعِبَادُ الرَّحْمَٰنِ الَّذِينَ يَمْشُونَ عَلَى الْأَرْضِ هَوْنًا وَإِذَا خَاطَبَهُمُ الْجَاهِلُونَ قَالُوا سَلَامًا
Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými, odpovídají: "Mír s vámi!" (Furkán:63)
Vznešený Alláh vytýká v Koránu některým z vlastníků písma:
إِن زَعَمْتُمْ أَنَّكُمْ أَوْلِيَاءُ لِلَّهِ مِن دُونِ النَّاسِ فَتَمَنَّوُا الْمَوْتَ إِن كُنتُمْ صَادِقِينَ وَلَا يَتَمَنَّوْنَهُ أَبَدًا بِمَا قَدَّمَتْ أَيْدِيهِمْ ۚ وَاللَّهُ عَلِيمٌ بِالظَّالِمِينَ
Domníváte-li se, že jste Bohu bližší než ostatní lidé, pak si přejte smrt, jste-li pravdomluvní!“ Ale oni si ji nikdy nebudou přát kvůli tomu, co provedly již předtím ruce jejich. A Bůh dobře zná nespravedlivé. (Džumu’a:6-7)
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Pokud uslyšíš člověka, že říká, že lidé nestojí za nic a že jsou zatraceni, pak věz, že je mezi nimi nejhorší.“13
Podle učenců se tato slova vztahují na každého, kdo se tímto snaží lidi ponižovat a sebe vyvyšovat nad ně, kdo se snaží nalézat na nich jen chyby a odkrývat je před zraky všech, napadajíce tak jejich čest. Na každého, kdo se lidem vysmívá a odsuzuje je jako spějící do pekla, přičemž sebe staví do pozice svatého a ctnostného. Potom ne oni, ale právě on je ten nejzkaženější a nejvíce v ohrožení před pekelným trestem věčného zatracení.
Člověk, který se zoufale brání sebekritice a není schopen připustit, že by chyba mohla být i na jeho straně, nebo straně těch, kterých se zastává, často sklouzává ke konspirativnímu myšlení, věří a propaguje konspirační teorie. Jenže zlo je zlem, váže se k činu a je irelevantní, kdo je jeho skutečným pachatelem. Zastánce konspiračního vidění světa smýšlí, že on nemůže pochybit, ale chybují všichni dokola, kteří se proti němu spikli. Toto myšlení vyvěrá z pýchy, nedostatku zdravé sebekritičnosti a navíc dává svému nositeli vnitřní útěchu tím, že se jeho oběť ztotožní s mytologickou postavou vyvoleného hrdiny, čelícího úkladům temných sil. Tak může dotyčný ztratit vlastní soudnost a začít věřit tomu, že za všechny hříchy muslimů mohou nevěřící v přestrojení za muslimy. Nebo ku příkladu tomu, že Američané nikdy nepřistáli na měsíci, že způsobili pomocí svých výzkumných projektů zemětřesení a tsunami v Indonésii, že OSN šíří vakcinací kojenců v muslimských zemích Sahelu virus HIV a že Mossad navádí žraloky v Rudém moři k tomu, aby útočili na plavce v egyptských letoviscích, škodíce tím turistickému ruchu i ekonomice. Podobná přesvědčení se zdají protistraně směšná. A není divu, protože směšná jsou. Navíc není často možné odlišit, co z nich jsou fakta a co z nich jen vyprávěnky, které mezi lidmi kolují.
A Posel Boží صلى الله عليه و سلم zakázal vyprávění všelijakých neověřených historek, které mezi lidmi kolují, když ‘Awfovi ibn Málikovi al-Ašdže’ímu رضي الله عنه řekl: „Historky vypráví jen povýšenecký, poníženecký či namyšlený člověk.“14
7. Nejsou jednotní a ochotní ke spolupráci, nerespektují autority a duplikují činnost druhých.
Vznešený Alláh pravil:
وَلْتَكُن مِّنكُمْ أُمَّةٌ يَدْعُونَ إِلَى الْخَيْرِ وَيَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ ۚ وَأُولَٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ
Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. A takoví budou blažení. (Áli ‘Imrán:104)
Z tohoto příkazu, který je vyřčen v množném čísle a který obsahuje slovo umma, jednoznačně užívané ve smyslu nějakého lidského celku, obce, národa apod., nedvojsmyslně vyplývá, že da’wa je primárně kolektivní povinností.
O pár veršů dále Vznešený prohlašuje o věřících jako o kolektivu:
كُنتُمْ خَيْرَ أُمَّةٍ أُخْرِجَتْ لِلنَّاسِ تَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَتَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ وَتُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ
Vy jste národ nejlepší, jenž kdy povstal mezi lidmi; vy přikazujete vhodné, zakazujete zavrženíhodné a věříte v Boha. (Áli ‘Imrán:110)
Naopak o pokrytcích říká:
الْمُنَافِقُونَ وَالْمُنَافِقَاتُ بَعْضُهُم مِّن بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِالْمُنكَرِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمَعْرُوفِ
Pokrytci, muži i ženy, patří jedni k druhým: přikazují zavrženíhodné a zakazují vhodné a zavírají ruce své. (Tewba:67)
Al-Kurtubí si povšiml tohoto rozdílu a označil přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného za rys, kterým Alláh tyto dvě skupiny lidí odlišil od sebe.
Když Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyprovázel své dva vyslance do Jemenu, aby tam šířili islám, přikázal jim navíc také: „.… Buďte jeden vůči druhému pokorní a nerozcházejte se mezi sebou!“15
Toto spadá v obecný princip příkazu shody a jednoty a zároveň zákazu nejednotnosti a vzájemných sporů.
Vznešený Alláh o náboženských neshodách mezi lidmi praví:
كَانَ النَّاسُ أُمَّةً وَاحِدَةً فَبَعَثَ اللَّهُ النَّبِيِّينَ مُبَشِّرِينَ وَمُنذِرِينَ وَأَنزَلَ مَعَهُمُ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ لِيَحْكُمَ بَيْنَ النَّاسِ فِيمَا اخْتَلَفُوا فِيهِ ۚ وَمَا اخْتَلَفَ فِيهِ إِلَّا الَّذِينَ أُوتُوهُ مِن بَعْدِ مَا جَاءَتْهُمُ الْبَيِّنَاتُ بَغْيًا بَيْنَهُمْ ۖ فَهَدَى اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا لِمَا اخْتَلَفُوا فِيهِ مِنَ الْحَقِّ بِإِذْنِهِ ۗ وَاللَّهُ يَهْدِي مَن يَشَاءُ إِلَىٰ صِرَاطٍ مُّسْتَقِيمٍ
Lidé byli národem jediným a poslal Bůh proroky jako hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli. A byli ve sporu jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti. A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. A Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé. (Bekara:213)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه uvedl, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Nerozcházejte se vzájemně! Věru ty před vámi přivedly ke zkáze vzájemné rozkoly!“16
Berá´a ibn Ázib رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Nerozcházejte se v názorech, protože pak se rozejdou i vaše srdce.“17
Žel islám a jeho prezentace je dnes nahlodávána zevnitř špatnou činností muslimů, kteří se ve svých stanoviscích nejsou s to dohodnout. Výsledkem toho je organizace uvnitř komunity jen velmi slabá a neposkytuje dostatečnou ochranu proti sílícímu a tendenčnímu působení protiislámských sil u nás i ve světě. Nejhorší je, že islámské osvětě se staví na odpor i určité množství muslimů, kteří vedou jistý druh kampaně na úkor pozitivních a jasně dokázaných hodnot islámu. Všichni muslimové se naopak musí snažit spojit své síly a odstranit vzájemnou nesnášenlivost ve svých řadách, aby bylo v této zemi podpořeno úsilí šířit islámskou osvětu, jednotnou na základě metody definované proroky Božími, mír a požehnání s nimi všemi, zbožnými předky této ummy a imámy ahlu s-sunna we l-džemá’a, které jsou závazné pro všechny.
V okamžicích, kdy se útoky na islám množí, je trestuhodné věnovat se vzájemným potyčkám a malicherným sporům. Namísto toho je nutné volat po jednotě a jediné, co ze svého středu vykázat musíme, jsou ideje hlásané ve jménu víry, které ovšem od její přímé cesty odvracejí a představují ji v pokřiveném světle. Pro je nutno navrátit se k původním způsobům osvěty a všechny argumenty a výklady posuzovat standardy Koránu, Sunny a praxe zbožných předků.
Položme si otázku. Kolik muslimů dnes pracuje na zlepšení stavu ummy a vyřešení jejích problémů? Několik milionů? Kolik jich pracuje na zlepšení situace komunity u nás? Deset? Sto? Pár stovek? A pomůže těchto pár stovek komunitě více, když bude pracovat samostatně, nebo v součinnosti? Kdyby každý z nás postupoval sám za sebe tak, jak si myslí, že je to správné, nikdy bychom se nedomluvili a panoval by chaos. Nebyli bychom s to splnit to, co od nás Alláh vyžaduje a co je naší povinností. Pokud to, co je naší povinností, nejsme schopni realizovat jinak, nežli součinností a spoluprací pod jedním vedením a pod jednou vlajkou, potom je tato spolupráce a poslušnost vůči tomuto vedení povinností. Protože podle pravidla usúlu l-fikhu to, bez čehož nemůže být nějaká povinnost splněna, se stává rovněž povinností.
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ
Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! (Nisá´:59)
Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنهvyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلمpravil: „Pokud trojice vyrazí na cestu, nechť si mezi sebou vyberou vůdce.“18
Pokud někdo nerespektuje autoritu, je to samo o sobě hříchem. Pokud někdo nerespektuje autoritu, která je nezbytná v organizaci kolektivní snahy, jakou beze sporu je i islámská osvěta, pak je to hříchem dvojnásobným.
Jak je možné, že je jedna činnost zajišťována nadbytečným počtem lidí a v několika různých provedeních, bez jakékoli spolupráce a vzájemné komunikace, dokonce do té míry, že došlo k duplicitním překladům některých knih? Jak je možné, že některé potřebné oblasti islámské osvěty vůbec pokryty nejsou? Dokud bude každý přesvědčen, že je sám sobě šejchem a sám sobě vůdcem, že sám nejlépe rozumí, co je islámská osvěta a jak ji v našich podmínkách vést, nepohneme se z místa a budeme trpět zlými následky našeho vadného počínání.
8. Nejsou gramotní ani mediálně, ani kulturně a chybí jim všeobecný rozhled.
Úspěšný šiřitel islámské osvěty musí v sobě spojovat nejen znalost islásmkých nauk, ale i obecný a kulturní přehled. Musí mít znalosti i z věd přírodních a musí být mediálně gramotný.
Napříč koránskými příběhy o minulých poslech a prorocích vidíme, že každému národu se dostalo proroka z jejich řad, který rozmlouval jejich jazykem a přesvědčoval je argumenty, které pro ně byly nejsrozumitelnější a nejvíce odpovídali jejich době a místu.
Vznešený Alláh pravil:
وَمَا أَرْسَلْنَا مِن رَّسُولٍ إِلَّا بِلِسَانِ قَوْمِهِ لِيُبَيِّنَ لَهُمْ
A vyslali jsme každého posla jedině s jazykem lidu jeho, aby jim vše objasňoval. (Ibráhím:4)
Ibn Kesír ohledně tohoto verše říká:
„Z dobrotivosti Vznešeného Alláha je, že lidem vždy posílal proroky hovořící jejich jazykem, aby rozuměli tomu, co se od nich žádá a tomu, s čím proroci přicházejí.“
Úkolem islámské osvěty je poselství islámu shodně situaci, času a místu lidem přiblížit tak, aby je mohli co nejsnáze přijmout. Islámský osvětář a šiřitel víry nejenže musí hovořit jazykem těch, ke kterým se obrací, ale musí znát publikum, ke kterému hovoří, jeho kulturní pozadí, neislámské ideologie, které islámskému světonázoru na daném místě a v daném čase a situaci konkurují, musí bravurně zvládat umění argumentace, musí být velmi dovedným řečníkem. Hovořit stejným jazykem neznamená jen aktivně slovem i písmem ovládat daný jazyk, správně používat jeho slova, nechybovat v jeho gramatice a mít širokou slovní zásobu a vyspělou stylistiku. Chce-li někdo podnikat aktivitu na poli da’wy ku příkladu mezi Čechy, nesmí pro ně jeho poselství znít cize a nečesky, byť je formálně na úrovni článku z pera odborníka z Ústavu jazyka českého. Nesmí vyvolávat dojem, že dotyčný „jakoby na nás mluvil maďarsky.“ Musí znát významové odstíny slov, reakce, kterou jednotlivá slova vyvolávají v posluchačích, jejich pozadí i metody, jak na ně působit, aby nedošlo k nežádoucím nedorozuměním. Musí ovládat všechny nuance jazykové a vyjadřovací kultury.
‘Áiša رضي الله عنها popsala způsob, jakým k lidem promlouval Prorok صلى الله عليه و سلم, takto: „Slova Božího Posla صلى الله عليه و سلم byla jednoduše srozumitelná a jasná. Kdokoli jej slyšel, pochopil ho.“19 V dalším podání stojí: „…. kdokoli jej uslyšel, zapamatoval si jeho slova.“20
Nelze provádět islámskou osvětu bez znalosti cílové skupiny lidí, jejich kulturního zázemí, sociální situace a politických vztahů. Islámská osvěta vstříc nemuslimům, muslimům daleko od víry i muslimům praktikujícím se od sebe diametrálně liší. Islámská osvěta se také liší i vůči jednotlivým nemuslimům shodně náboženskému, politickému či názorovému proudu, který zastávají. Liší se i podle věku, pohlaví a psychologického nastavení dotyčných lidí.
Vznešený Alláh pravil:
ادْعُ إِلَىٰ سَبِيلِ رَبِّكَ بِالْحِكْمَةِ وَالْمَوْعِظَةِ الْحَسَنَةِ ۖ وَجَادِلْهُم بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ ۚ إِنَّ رَبَّكَ هُوَ أَعْلَمُ بِمَن ضَلَّ عَن سَبِيلِهِ ۖ وَهُوَ أَعْلَمُ بِالْمُهْتَدِينَ
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni. (Nahl:125)
Základními metodami jsou tedy moudrost, dobrá rada a konstruktivní diskuse.
Ibn Kajjím vysvětluje:
„Vznešený Alláh rozdělil kategorie da’wy v závislosti na morální kvality lidí. Tomu, kdo přijímá pravdu a neprotiví se jí, třeba poselství doručit moudrým způsobem. Tomu, kdo pravdu sice přijímá, ale je vůči ní lehkovážný, je třeba přistupovat s krásnou radou, obsahující v sobě složku zákazu spojenou s povzbuzením k dobru a odvracením od zla. A s tím, kdo pravdu odmítná, je třeba vést uctivou a smysluplnou debatu.“21
Skutečná a smysluplná islámská osvěta potřebuje základní přehled o výkladu Koránu a textech Sunny, aby se vyhla špatným interpretacím islámských zdrojů a vystříhala se před podáními, která jsou slabá a neautentická. Potřebuje dostatek znalosti islámské právní vědy a její metodologie, aby vytvořila efektivní metodu výzvy a dokázala odpovědět na každodenní otázky, se kterými se střetává.
Potřebuje také znalost soudobé vědy, nejen exaktní, ale i humanitních oborů jako filozofie, historie, etiky, sociologie a psychologie. Vyzyvatel k islámu musí znát své publikum a být mediálně gramotný. Vědět, že media nejsou nezaujatá, že mají předem jasné stanovisko, kterého si musí být vědom, jak ovlivňuje celkové vyznění mediálního výstupu i jeho působení v něm. Musí znát mechanizmy změny názoru, jako je kognitivní disonance, teorie třech vlnových délek působení, efekt stáda, nadhodnocení většinového názoru a podhodnocení menšinového názoru v mediální reprezentaci a též vliv moci na mediální diskurs. Musí hovořit tak, aby zaujal a podnítil kritickou debatu, rozproudil smysluplnou diskusi, nikoli aby zapadl do každodennosti a nikoli aby šokoval a vytvořil protireakci.
1Hadís je sahíh. Zaznamenal ho Ahmed v Musnedu, 3/ 120, 180, 231 a 239; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 53; Ibn Abí Šejba al-Musennefu, 14/308; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá; 8/43, 44 a 172, vícero různými podáními.
2Tímto nejučenějším mužem byl al-Chidr z vyprávění v súře Kehf. Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenal ho al-Buchárí v Sahíhu, č. 122; a Muslim v Sahíhu, č. 2380.
3Hadís je hasan na základě podpůrných podání. Zaznamenal jej at- Taberání v al-Awsat, 6238; a aI-Bezzár v Kešfu l-astár, hadís č. 173, jako da’íf. Je posílen podáním od al-‘Abbáse ibn ‘Abdilmutteliba zaznamenaným od Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 6698; aI-Bezzárem v Musnedu, hadís č. 174 jako taktéž da’íf kvůli vypravěči Músá ibn ‘Ubejdu ar-Rebezím. Podobné se traduje od Ibn ‘Abbáse a ženy jménem Ummu l-Fadl. Al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/186, uvádí: „Hadís zaznamenal at-Taberání v al-Kebíru. Všichni jeho vypravěči jsou spolehliví, kromě Hind bintu l-Háris, která je neznámá.“ Al-Hilálí uvádí, že díky tomu je hadís celkově oceněn jako hasan.
4Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6499; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2987.
5Hadís je sahíh. Zaznamenal ho Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 3664; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 152; Ahmed v Musnedu, 2/238; Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fedlihi, 1/190; al-Baghdádí v Táríchu Baghdád, 5/346-347; v Iktidá´u l-‘ilmi we ‘amel, hadís č. 102; a v al-Fekíh we l-mutefekkih, 2/89; dále al-Hákim v Mustedreku, 1/85, přes Fulejha ibn Sulejmána, Abú Tawálu ‘Abdulláha ibn ‘Abdirrahmána ibn Ma’mera a Sa’ída ibn Jesára od Abú Hurejry. Al-Hákim říká: „Tento hadís je sahíh. Jeho vypravěči jsou spolehliví a splňují kritéria al-Buchárího i Muslima, ale oni jej nezaznamenali. Hadís od Fulejha spojeným řetězcem vypravěčů kromě Ibn Wehba traduje i další skupina muhaddisů." S ním souhlasí az-Zehebí. I když sám al-Buchárí i Muslim, stejně jako mnozí další, hadísy od Fulejha ibn Sulejmána přijímají, jiní ho odmítají. Jenže tento hadís nevypráví jen on sám. Vypráví jej také Abú Sulejmán al-Chuzá’í a je zaznamenán v Ibn ‘Abdilberrově díle Džámi’u bejáni l-‘ilm, 1/190, s následujícím isnádem: Ibn Wehb – Ibn Lehíja – Abú Sulejmán al-Chuzá’í – Abú Tawála – …Abú Hurjera. I když je Abú Lehíja slabým vypravěčem, hadísy, které od něj uvádí Ibn Wehb jsou správné. Tím je autentický i celý hadís a Alláh ví nejlépe.
6Jde o část hadísu, dále se v něm jako první vzpomíná neupřímný statečný bojovník na cestě boží a neupřímný štědrý bohatý mecenáš. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1905.
7Zaznamenal Muslim v Sahíhu, 2985.
8Hadís je sahíh podle kritérií imáma Muslima. Zaznamenal jej Ahmed v Musnedu, 5/428-429; a al-Beghawí, hadís č. 4135.
9Hadís je sahíh na základě podpůrných podání. Zaznamenali ho Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 254; Ibn Hibbán v al-Mewáridu, hadís č. 90; al-Hákim v Mustedreku, 1/86; Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 1/87; Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefekkih, 2/88; a další, přes Ibn Abí Merjem, který uvádí, že jej o hadísu zpravil Jahjá ibn Ajjúb, jeho Ibn Džurejdž, jeho Abú Zubejr a jeho Džábir. Hadís jako sahíh doložil al-Hákim, v Mustedreku, 1/58. Souhlasí s ním az-Zehebí a al-‘Irákí v al-Mughní ‘an hamli l-asjár, 1/59, s dodatkem: „Jeho isnád je sahíh.“ V rukopise al-Busírího az-Zewáidu, hadís. č. 20, nachází dodatek: „Vypravěči tohoto hadísu jsou spolehliví a odpovídají Muslimovým kritériím.“ Al-Hilálí dodává, že jejich hadísy se nacházejí ve sbírkách Sahíh. Celé jméno Ibn Abí Merjem je Sa’íd ibnu l-Hakem al-Džumehí. Vypravěč Jahjá ibn Ajjúb je spolehliví a ti, kteří tvrdí opak, v kritice hadísů přeháněli. Sám isnád by byl sahíh, jenže Ibnu z-Zubejr a Ibn Džurejdž někdy neuvádějí zcela přesné informace. Hadís podporují podání od Abú Hurejry zaznamenané Chatíbem al-Baghdádím v al-Fakíh we l-mutefekkih, 2/88 jako hasan, Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 260, s da’íf isnádem a jiné podání od Ibn Omara v Sunenu Ibn Mádže, hadís č. 253, dle al-Hilálího rovněž slabé, neboť vypravěč Hammád ibn ‘Abdirrahmán al-Kelbí je slabý a vypráví od neznámého vypravěče Abú Kerba al-Azdího. O neupřímém hledání znalosti existuje celá řada slabých podání od Anase ibn Málika, Ka’ba ibn Málika, Huzejfy, ‘Abdulláha ibn Mes’úda, jenže jejich slabost je tak velká, že nedovoluje ani jejich užití jakožto podpůrných podání, například onoho prvního od Abú Hurejry, které je samo o sobě hasan.
10Sahíh. Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, 1/64; al-Hákim v Mustedreku, 4/514; a ‘Abdurrezzák v Musnedu, 11/352 s rozdílnými isnády.
11Sahíh. Zaznamenal ho ‘Abdurrezzák v al-Musennefu, hadís č. 20743; přes něj ho uvádí al-Hákim v Mustedreku, 4/451. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Sahíhu t-teghíbi we t-terhíb, hadís č. 106.
12Zaznamenal al-Bejhekí v al-Medhalu, podání č. 679.
13Hadís je sahíh, zaznamenal jej Málik v al-Muwetta’u, č. 1778 (dle podání Jahjá al-Lejsího); Muslim v Sahíhu, č. 6850; al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, č. 759; Abú Daúd v Sunenu, č. 4985; Ahmed v Musnedu, hadísy č. 7671, 8495, 10006, 100008; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5762; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 9086; a at-Tajálisí v Musnedu, hadís č. 2560.
14Hadís je sahíh. Zaznamenal ho Abú Daúd v Sunenu, č. 3665; Ahmed v Musnedu, 6/22, 23, 27, 29, různými cestami spojujícími se u ‘Awfa ibn Málika.
15Muttefekun ‘alejhi. Přesný zdroj hadísu o Abú Músá al-Aš’arím a Mu’ázovi ibn Džebel je uveden výše.
16Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5067.
17Hadís je sahíh. Zaznamenal jej Abú Daúd v Sunenu, č. 664; a an-Nesáí v Sunenu, 2/90.
18Zaznamenal jej Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 2608. Al-Albání jej doložil jako sahíh.
19Zaznamenal Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 4829.
20Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 4883.
21Viz at-Tefsír al-Kajjím, str. 334.