Islámsko-právní předpisy o obětině

Kurban je zvíře, které je obětováváno ve dnech Svátku Oběti (arab. ‘ídu l-adhá, tur. Kurban Bajram) s cílem přiblížit se k Alláhu. Toto zvíře zároveň splňuje odpovídající předpisy.

Důkazem pro praktiku obětování je koránský verš:

Protož k Pánu svému se modli a oběť mu přinášej (Kewsar:2)

a rovněž mnoho podání ze Sunny. Hadísy o kurbanu jsou dvojího druhu – slova Posla Božího صلى الله عليه و سلم a praxe jeho samého. Džábir vypráví: „Byl jsem přítomen sváteční modlitbě s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم. Když dokončil kázání, sešel z minberu a přiveden mu je beran, kterého vlastní rukou zařízl, řka: „Bismilláhi, Alláhu akbar, toto jest ode mne a za ty z mé ummy, kteří nezařízli.“[1] Džunduba ibn Sufján vypráví: „Byl jsem přítomen svátku oběti s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم, načež spatřil maso kurbana zabitého před sváteční modlitbou. Řekl: „Kdo zařízne kurban před sváteční modlitbou, nebo předtím, než se pomodlíme, nechť jej zařízne znovu. Tito neobětovali. Nechť zaříznou s basmalou.“ Předpis kurbanu také dokládá jednomyslná shoda učenců.

 

Praktikováním tohoto způsobu uctívání následujeme ustálenou životní praxi Božího Proroka صلى الله عليه و سلم a sám akt obětování s sebou nese mnoho odměny, počínaje odměnou za vykonání Božího příkazu ze vzpomenutého verše a dále odměnou za následování činů Prorokových. Toto by měla být dostačující motivace každému opravdovému muslimu.

Co se týče hadísů zmiňujících obzvláštní odměnu tomu, kdo obětuje, ani jeden z nich není plně věrohodný. Právník málikovského mezhebu Ibnu l-‘Arabí řekl: „Neexistuje věrohodný důkaz o obzvláštní odměně za poražení kurbana.“ Ani podání, hovořící o tom, že ten, kdo kurbana porazí, bude mít za každý chlup na jeho těle odměnu, nebo že jeho čin bude odměněn než krev obětiny padne na zem, nebo že obětovat je to nejlepší, co lze učinit první den Kurban Bajramu, nejsou věrohodné, i když existují ve vícero řetězcích tradentů, které je posilují. A vzít takové podání, abychom byli motivováni k činu, není zcela od věci.

 

Další věc, která nás může inspirovat k vykonání tohoto vznešeného uctívání je moudrost, která se v něm skrývá. Je to zejména:

A pak jsme ti vnukli: „Následuj náboženství Abrahama, jenž hanífem byl, vždyť on věru mezi modloslužebníky nepatřil!“ (Nahl:123)

 

Co se týče islámsko-právního verdiktu ve věci poražení obětiny, většinový názor uvádí, že se jedná o potvrzenou, vyžadovanou sunnu (arab. Sunna muakkada) pro každého, kdo je toho schopen. Zastánci tohoto názoru jsou pravověrní chalífové Abú Bekr a Omar, dále učenci z řad tábi’ín jako Se’íd ibn Musejjib, Sufján as-Sawrí, ‘Alkama, Abdulláh ibn Mubárek, z imámů fikhu pak Málik, aš-Šáfi’í, Ahmed, Abú Hanífovi studenti Abú Júsuf a Muhammed aš-Šejbání, stejně jako učenci vymizelého záhirovského mezhebu. Důkazem tohoto názoru je hadís na autoritu Umm Selemy, kde Prorok صلى الله عليه و سلم praví: „Když nastoupí prvních deset dní zú l-hidždža a někdo od vás má úmysl porazit obětinu, nechť neodstraňuje nic ze svých vlasů a kůže.“[2] Zde podle těchto učenců není definována žádná povinnost.

Podle druhého názoru je poražení obětiny pro každého, kdo je toho schopen povinností. Tento názor zastávali Rabí’a ar-Ra’j, al-Lejs, al-Awzá’í a dle druhého podání od nich i Málik, Abú Hanífa a jeho studenti. Tento názor také preferuje šejchu l-islám Ibn Tejmíjja. Důkaz této druhé skupině poskytl již zmíněný 2. verš súry Kewsar, který obsahuje rozkazovací způsob, což je označení povinnosti. Dále je zde hadís na autoritu Abú Hurejry, že Boží Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdo možnost měl, ale obětinu neporazil, nechť se nepřibližuje k naší modlitebně.[3]“[4] Vzpomínaný hadís od Džábira, hovořící o nahrazení kurbanu zabitého před modlitbou za kurban jiný, zabitý po modlitbě, jde rovněž v podporu tohoto názoru, neboť je známo, že dobrovolný akt uctívání netřeba nahrazovat. Tito učenci vykládají ty, kteří zamýšlejí obětovat, zmíněné v hadíse Umm Selemy, jako ty, kteří jsou toho schopni.

Závěrem dodáváme, že jde přinejmenším o nejsilněji doporučovanou sunnu a tratí ten muslim, který je oběti schopen, ale nevykoná ji. Slovy imáma Šáfi’ího: „Porážení obětiny je sunna, kterou nenávidím, aby byla opomenuta.“

 

Poražení kurbana vlastní rukou je v každém případě hodnotnější a prioritnější, nežli udělení milodaru v protihodnotě obětního zvířete. To je stanovisko všech čtyř právních škol a většiny ostatních mudžtehidů, i když je povoleno dát protihodnotu, když nastane potřeba.

Předpis kurbanu platí pro všechny kategorie toho schopných lidí, ať už jsou domácí, nebo cestující, či poutníci, muži, anebo ženy.

 

Co se týče definice toho, kdo je schopen porazit obětinu, neexistuje zde žádný důkaz z Koránu ani z věrohodné Sunny. Veškerá ustanovení jsou vynesena cestou analogie a liší se mezi jednotnými mezheby.

Hanefíjský mezheb soudí, že se jedná o osobu, která disponuje určenou mezí pro zekát (arab. nisáb). Základem jejich analogie byl vzpomenutý hadís na autoritu Abú Hurejry.

Málikovský mezheb soudí, že obětovat má kdokoli, komu obstarání kurbana nezpůsobí finanční obtíže. Potenciální obětník si nemusí na obětinu půjčovat, pokud financemi nedisponuje.

Šáfi’íjský mezheb soudí, že obětovat mají všichni, jejichž majetek aktuálně ke dni svátku přesahuje základní potřebu jich samých i všech, které živí.

Podle mezhebu hanbelíjského je obětování závazné pro každého, kdo si obětinu může obstarat, i kdyby si na ni měl půjčit.

 

Každá obětina zároveň musí splňovat tyto podmínky:

 وَلِكُلِّ أُمَّةٍ جَعَلْنَا مَنْسَكًا لِيَذْكُرُوا اسْمَ اللَّهِ عَلَى مَا رَزَقَهُمْ مِنْ بَهِيمَةِ الأنْعَامِ

A každé obci jsme stanovili obřady, aby lidé vzpomínali jména Božího nad dobytčetem ze stád, jež jsme jim uštědřili. (Hadždž:34) To je potvrzeno jednomyslnou definicí, co je to „behímetu l-an‘ám“, jak uvádí ve svém tefsíru imám al-Kurtubí.

 

Většina učenců, kromě mezhebu Abú Hanífy, smýšlí, že pro jednu rodinu stačí jedna obětina. To se zakládá na hadíse od ‘Áiši, kde Prorok صلى الله عليه و سلم zažádal o ostrý nůž. Když mu hi dala, povalil na zem berana a pronesl: „Pane, toto je od Muhammeda a jeho rodiny a od Muhammedovy ummy.“[8] V obětování velblouda, či krávy může se spolu účastnit nejvýše sedm lidí i s rodinami, dle hadísu na autoriru Džábira: „V roce Hudajbíje jsme s Božím Prorokem صلى الله عليه و سلم porazili velblouda za sedm lidí a krávu za sedm lidí.“   

 

Co se týče toho, které zvíře je nejlepší obětina, existují tři názory. Podle mezhebů imámů Ahmeda a Šáfi’ího je nejlepší velbloud, pak kráva, pak ovce a nakonec koza, kvůli hadísu připodobňujícím odměnu toho, kdo první, druhý atd. přijde na páteční modlitbu k odměně toho, kdo obětuje zvířata v tomto pořadí.[9] Mezheb imáma Málika je toho názoru, že nejlepší je ovce, neboť Ibráhím obětoval berana a ovce a berani byli také nejčastěji obětováni za doby Proroka صلى الله عليه و سلم. Imám Abú Hanífa a jeho následovníci soudí, že nejlepší je jednoduše taková obětina, která je nejcennější a na které je nejvíc masa.

Co se týče barvy obětiny, nejlepší je bílá, neboť Prorok صلى الله عليه و سلم, jak známo, obětoval dva kastrované bílé berany. Žádná barva však není zavrženíhodná.

 

Spojovat kurban, tedy sváteční obětinu, s ‘akíkou, tedy obětinou při narození dítěte, je podle většiny učenců, jmenovitě málikovského, šáfi’ovského a většiny hanbelovského mezhebu zakázáno s odůvodněním, že obojí je zvláštním, samostatným druhem uctívání.

 

Již jsme vzpomněli hadís Umm Selemy, který zakazuje jakékoli odnímání z vlasů a kůže pro toho, který chce obětovat. V jiném podání téhož stojí vysvětlení této formulace: „nechť neodstraňuje žádné chlupy a nestříhá si nechty.“[10] Nejsprávnější a většinové pochopení tohoto hadísu je jeho pochopení jakožto přísného zákazu, protože existuje-li v textu formulace zákazu, je na úrovni harám, tedy přísného zákazu, za jehož překročení je hřích, dokud neexistuje žádný jiný text, který by tento zákaz zmírnil na úroveň zavrženíhodného. Chlupy, potažmo vlasy, označují veškeré tělesné ochlupení na jakémkoli místě těla a toto je zakázáno krátit, stříhat, vytrhávat, pálit, či jinak zneškodňovat. Zákaz se vztahuje výhradně na majitele obětiny. Nevztahuje se ani na členy jeho rodiny, ani na zplnomocněnce, který je mu určen pro samu porážku. Za překročení tohoto zákazu ovšem neexistuje zvláštní vykoupení. Zákaz také není podmínkou správnosti obětiny. Pokud by existovala potřeba, např. vyholení vlasů kvůli chirurgickému zákroku, pak není zákazu. Menšinové názory berou tento zákaz ve smyslu zavržení, či jej neberou v potaz vůbec.

 

Porážení obětiny je ohraničeno časově. Tento čas začíná ihned po skončení sváteční modlitby, která se dle Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم modlí od momentu, kdy slunce na obloze vyjde a vystoupá nad horizont na úroveň výšky oštěpu. V místech, kde se sváteční modlitba nemodlí, po vystoupání slunce do potřebné výše lidé počkají na dobu potřebnou pro modlitbu a kázání. Důkazem je hadís na autoritu Berá´y ibn ‘Azíba, kde Prorok صلى الله عليه و سلم říká: „První, s čím tento den začínáme, je sváteční modlitba. Pak se vracíme a porážíme obětiny. Ten, kdo obětuje před modlitbou, pak jde o maso, které daroval sobě a své rodině a s obětinou nemá nic společného.“[11] Co se týče konce tohoto času, existuje mnoho názorů, ale uvádíme dva nejsilnější. Podle málikíje, hanefíje a hanbelíje trvá tento čas až do západu slunce třetího dne svátku, neboť svátek oběti má tři dny. Podle mezhebu imáma Šáfi’ího trvá svátek oběti plné čtyři dny, takže tento čas analogicky končí západem slunce čtvrtého dne svátku. Tohoto názoru byli též ‘Atá´, al-Awzá’í, Mekhúl, šejchu l-islám Ibn Tejmíjja a jeho žák Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja. Tento názor je podepřen hadísem na autoritu Džábira ibn Mut’ima, kde Posel Boží صلى الله عليه و سلم prohlašuje: „Na všech obětištích Mekky lze porážet. Ve všech dnech tešríku (tj. dnech pobytu v Miná) lze porážet.“[12] Podle většinového názoru je porážení obětiny v noci povoleno, ale zavrženíhodno, kromě mezhebu imáma Málika, který to zakazuje. Nejlepším časem pro vykonání porážky obětiny je ovšem čas, kdy to činil Boží Prorok صلى الله عليه و سلم, tedy v první den svátku hned po skončení sváteční modlitby.

Podmínkami správné porážky obětiny jsou:

Pakliže někdo obětníkovi pomůže s porážením většího kusu, ničemu to nebrání. Povoleno je také, aby za obětníka obětinu porazil zplnomocněnec. Ten by měl být znalý v řeznictví i v předpisech porážky a oběti a sám být praktikujícím muslimem, známým a vyhlášeným svým praktikováním víry.

 

Co se týče rozdělení masa obětiny, neexistuje žádné přesné schéma z Koránu a Sunny, je zde ponechána volnost. Většina doporučuje maso rozdělit na třetiny. Jedna pak patří obětníku a jeho rodině, jedna přátelům a sousedům a jedna chudým a potřebným. Sníst něco masa z obětiny je dle většiny doporučeno. To se zakládá na koránském imperativu:

Jezte z nich a nakrmte nuzného a chudého! (Hadždž:28)

 

Dát část masa řezníkovi v odměnu za protislužbu porážky a rozbourání obětiny není povoleno na základě hadísu, kde Alí říká: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم mi nařídil rozdělit maso a kůže jeho obětin a nedát řezníku nic z toho. Řekl: „My mu za to dáme odměnu od nás.“[15] Jediná výjimka je v případě, že řezník sám je chudobný. Na základě tohoto hadísu a jiného hadísu, rovněž od Alího, kde Prorok صلى الله عليه و سلم říká: „Kdo prodá kůži obětiny, jeho obětina je neplatná, nemá nic z obětiny,“[16] je zakázáno cokoli z masa obětiny prodat.

 

Zdroj: prof. Elvedin Pezić, Shrnutí právních předpisů o obětině; redakčně upravováno a kráceno.

---