V současné době jsou mezi muslimskou veřejností rozšířeny dva nesprávné a falešné názory týkající se masa poraženého nemuslimy.
V současné době jsou mezi muslimskou veřejností rozšířeny dva nesprávné a falešné názory týkající se masa poraženého nemuslimy.
První názor je vůči předpisům Božího zákona laxní a zužuje zákaz konzumace masa poraženého nevěřícími jen na staroarabské modloslužebníky, což jde proti praxi selef. Podle zastánců tohoto názoru neexistuje jasný zákaz konzumace masa nevěřících mimo křesťanů a židů a navíc cokoli není zakázáno, je tudíž povoleno.
Toto je chybné uvažování.[1] Poražená zvířata jsou v principu zakázána, dokud nedojde k šarí’atské proceduře, díky níž se stávají povolena. Důkazem je hadís na autoritu ‘Adího ibn Hátima, který se Proroka صلى الله عليه و سلم tázal co dělat, pokud u své kořisti kromě svého psa nalezne i cizího. Dostalo se mu odpovědi: „Nejez, protože jsi pronesl jména Božího při svém psu a nikoli při onom druhém.“[2] Tedy pokud je pochybnost, převáží zákaz, což by neplatilo v případě, že by maso bylo v principu povolené.
Pokud by bylo povolené maso všech nemuslimů, Alláh by nevzpomenul zvláště lidi knihy, arab. أَهلُ الكِتَابِ ahlu l-kitáb:
الْيَوْمَ أُحِلَّ لَكُمُ الطَّيِّبَاتُ وَطَعَامُ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ حِلٌّ لَكُمْ وَطَعَامُكُمْ حِلٌّ لَهُمْ
Dnes jsou vám dovoleny výtečné pokrmy; jídla těch, jimž dostalo se Písma, jsou vám též dovolena a pokrmy vaše jsou zase dovoleny jim. (Máida:5) Výtečné pokrmy se vztahují na maso poražených zvířat a na tom je idžmá‘. Toto se výslovně uvádí od Ibn ‘Abbáse, Abú Umámy, Mudžáhida, Sa’ída ibn Džubejra, ‘Ikrimy, ‘Atáa, Hasana, Mekhúla, Ibráhíma an-Nacha’ího, as-Suddího, Mukátila a Ibn Hibbána.
Ibn Kesír dodává důvod tohoto povolení: „Protože židé a křesťané stejně jako muslimové zakazují konzumaci toho, co bylo poraženo v jiném jménu, než Božím a tito porážejí ve jménu Božím, ač jinak věří v určité věci, nad které je Alláh vysoko povznesen.“[3]
Lidé knihy mají také ve svých písmech podobné předpisy týkající se porážky, jako muslimové, i když nejsou vždy a všemi dodržovány.[4]
Navíc podle šarí’atského pravidla tvoří všichni nemuslimové jednu skupinu, není-li stanoveno jinak. Tedy pokud je zakázáno maso modloslužebníků, musí být zakázáno i maso lidí knihy, přičemž explicitní znění koránského verše stanovuje v tomto úzce vymezeném případě opak.[5]
Povoleno je tudíž maso pouze od muslimů, křesťanů a židů a na tom je idžmá‘ sahábů.[6]
Skutečnost, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle Muhammeda ibn Hanífíjje pravil ohledně zoroastrovců: „Přistupujte k nim jako k lidem knihy,“[7] na tomto nic nemění, protože zde šlo o otázku vybírání džizje.[8] Navíc Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „jako k lidem knihy“ logicky ukazují na to, že lidmi knihy nejsou. Tohoto názoru je i Ibn Tejmíjja.[9] Důkazem omezení pojmu „lid knihy“ jen na židy a křesťany, je verš:
إِنَّمَا أُنْزِلَ الْكِتَابُ عَلَى طَائِفَتَيْنِ مِنْ قَبْلِنَا
Dvěma skupinám bylo sesláno před námi Písmo (An’ám:156)
Od Ibn Mes’úda se také traduje: „Nejezte žádné maso, kromě poraženého muslimy, či lidmi knihy.“[10]
Ibn ‘Abbás povolil jíst maso poražené muslimem, který zapomněl pronést jméno Boží a zakázal jíst maso poražené zoroastrovcem, který jméno Boží vzpomenul.[11]
Naopak druhý nesprávný názor ohledně masa lidí knihy představuje přehánění ve víře a tvrdí, že dnešní židé a křesťané nejsou oněmi židy a křesťany v době Proroka صلى الله عليه و سلم, neboť jejich věrouka se oproti jeho době změnila a zkazila ještě více. Proto jejich maso již nadále nemůže být povoleno. I toto jde proti praxi selef.
Šejch Ibn ‘Usejmín ostře napadá takové uvažování a jasně stanovuje, že židé a křesťané byli nevěřícími již za Proroka صلى الله عليه و سلم a přesto Alláh jimi poražené maso učinil povoleným.[12] Ibn ‘Abbás uvádí, že důvodem je jejich víra v Tóru a Evangelium,[13] a jak tvrdí šejch ‘Azzám, nehledí se na jejich pozdější dezinterpretace a na to, nakolik byla jejich víra od doby proroka ještě dále změněna.[14]
Platí též princip, že povoleno je jen to maso od židů a křesťanů, které bylo poraženo přetětím karotid. Ibn ‘Arabí uvádí, že neislámským způsobem zabité maso je z právního hlediska považováno za mršinu, i když je zabito lidmi knihy, na základě konkrétního zákazu, podobně jako je zakázáno vepřové, i kdyby je porazili muslimové šarí’atsky přijatelným způsobem.[15]
Důkazem jsou slova Boží:
حُرِّمَتْ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةُ وَالدَّمُ وَلَحْمُ الْخِنْزِيرِ وَمَا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ وَالْمُنْخَنِقَةُ وَالْمَوْقُوذَةُ وَالْمُتَرَدِّيَةُ وَالنَّطِيحَةُ وَمَا أَكَلَ السَّبُعُ إِلا مَا ذَكَّيْتُمْ
A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno jinému než Bohu, dále zvířata zardoušená či zabitá úderem, pádem či bodnutím rohu nebo zakousnutá divokou zvěří – kromě těch, jež jste očistili.(Máida:3)
Tento verš omezuje základní obecný předpis povolenosti masa lidí knihy. Tedy maso, o kterém bezpečně víme, že nebylo předpisově poraženo, není halál, i kdyby je porazil kitábí.
Co se týče podmínky pronesení jména Božího, hanefíjský a hanbelovský mezheb ji považuje za stěžejní i pro lidi knihy. Jméno Boží musí být vysloveno, jak uvádí Ibn Kudáma a dodává, že pokud lidé knihy porazí maso ve jménu někoho jiného, nežli Alláha, jejich maso se stává zakázaným, což byl také názor ‘Alího, an-Nacha’ího, aš-Šáfi’ího, Hammáda, Isháka a tzv. ahlu r-ra´j.[16]
Tedy např. maso křesťanů je dovoleno do té doby, než se potvrdí zákaz tím, že někdo uvidí křesťana porážet zvíře a pronášet přitom jméno Ježíše, nebo nějakého světce apod. Potom je maso zakázáno.
Pokud křesťan pronese jméno Boží a myslí tím např. Ježíše, muslimům je dovoleno maso konzumovat, protože nemohou soudit myšlenky porážejícího a mají postupovat podle toho, co je jasné a zřejmé.[17] Toto je nejsprávnější názor, vzhledem na výslovný textuální zákaz konzumace jakéhokoli masa, nad kterým nebylo vzpomenuto jména Božího. Užití trpného rodu implikuje, že porážejícím může být jak muslim, tak i kitábí.
Pokud porážející odvrhnou vzpomenutí jména Božího, nebo maso zasvětí jako obětinu někomu jinému, než Bohu, pak není muslimům dovoleno maso konzumovat.[18]
Podle málikovského mezhebu nemá kitábí[19] na rozdíl od muslima povinnost pronést jméno Boží, tedy i když při porážce nepronese nic, je jeho maso pro muslimy halál, dokud se jasně nedokáže, že pronesl jiné, než Boží jméno.[20] Za tento názor se jakožto za nejsprávnější přimlouvá i šejch Ibn ‘Usejmín.[21]
Podle třetího, nejslabšího názoru není vzpomenutí jména Božího vůbec povinností a tedy i pokud by kitábí vyslovil jiné jméno, než jméno Boží, maso by bylo muslimům jíst dovoleno. Ibn Kudáma tento názor připisuje ‘Atáovi, Mudžáhidovi a Mekhúlovi.[22]
Je třeba mít na paměti, že zde hovoříme o křesťanech a židech praktikujících, kteří znají základní předpisy a články své víry a dodržují je, případně o osobách, které se tak jeví. Nehovoříme o tzv. kulturních židech a křesťanech a už vůbec ne o následovnících materialistických ideologií.
Aby byl někdo posuzován jako kitábí, musí podle šarí’y splňovat více, nežli jen to, že má křesťanské či židovské jméno a při sčítání lidu se vyhlásí za žida či za příslušníka některé z početných křesťanských denominací. Mnoho lidí, kteří se ke křesťanství nebo judaizmu např. na Západě připisují, ve skutečnosti nevěří v existenci Stvořitele a nenásledují učení své víry v praxi. Maso poražené jimi není halál.[23] Kulturní křesťan, jehož maso není halál, je někdo, kdo např. na otázku, jakého je vyznání, odpoví: „Můj otec byl katolík,“ nebo „o náboženství se nestarám.“
Podle Fejsala al-Mewlewího je důvodem snaha vyhnout se masu poraženému jako pocta modlám. [24]
Důkazem může posloužit tento precedens: Chalífa ‘Alí byl ‘Ubejdou tázán na maso nominálních křesťanů z kmene Benú Taghlab a dostalo se mu odpovědi: „Není dovoleno, protože oni nedodržují žádný předpis své víry kromě toho, že alkohol je dovolen.“[25] Tento předpis ovšem platí výhradně pro osoby, o kterých s jistotou víme, že svou víru ani neznají, ani nepraktikují. V případě osoby blíže neznámé, nesoucí křesťanské či židovské jméno a navenek neprojevující nic, co se křesťanské, či židovské víře příčí, ta je považována za kitábího a dotyčným poražené maso je halál.[26]
Pokud je osoba, která maso porazila, neznámá a neznámý je i způsob jeho porážky, platí následující řešení shodně situaci:
1. V případě muslimské země s velkou většinou muslimského obyvatelstva přistupujeme k masu jako k povolenému, dokud se jasně neprokáže opak, na základě principu, že maso poražené muslimy je poraženo předpisově, jak uvádí ‘Áiša od Proroka صلى الله عليه و سلم ohledně masa od nových muslimů. I kdyby nad nimi náhodou nebylo proneseno jméno Boží, bude nad nimi proneseno samotnými konzumenty na začátku jídla, což je učiní povoleným, jak uvádí Ibn ‘Abdilberr a Ibn Hadžer.[27]
2. V případě nemuslimské země, kde většina obyvatelstva nejsou kitábí, maso v principu není dovoleno, dokud se neprokáže, že bylo předpisově poraženo muslimem, nebo kitábím. Totéž platí pro země, kde žije smíšené obyvatelstvo muslimů a nemuslimů ne-kitábí. Důkazem je hadís, ve kterém se ‘Adí táže Proroka na druhého psa u své kořisti.
3. Země, kde muslimové a kitábí tvoří dohromady drtivou většinu. Pak je maso v principu dovoleno, dokud se neprokáže, že metoda využívaná při porážce nesplňuje šarí’atská kritéria. Potom se maso stává v principu zakázaným. Toto je případ velké většiny západních zemí.[28]
Maso ve velkém dovážené do muslimských zemí ze států většinově nemuslimských a ne-kitábíjských není tedy v základu halál, neboť není možno určit ani vyznání porážejícího, ani specifikovat metodu, kterou při porážce použil, ani to, zda vyslovil jméno Boží.[29] Ibn Báz uvádí, že maso dovážené ze zemí, jejichž většinu tvoří kitábí, je naopak v základu povolené, dokud se neprokáže, že nemohou být označeni za kitábí, případně porážejí nepřijatelným způsobem.[30] Ibn ‘Usejmín dodává, že jedná-li se o např. skutečně křesťanskou zemi, nemusí se každý jednotlivec pídit po způsobu porážky.[31]
Z výše vzpomenutých důvodů je zapotřebí, aby jak muslimské země, tak i muslimské komunity v diaspoře byly v produkci masa co nejvíce soběstačné, případně se orientovaly na import výhradně z většinově muslimských zemí, nebo od soběstačnějších muslimských diaspor, případně pečlivě dohlížely, aby porážejícím byl skutečný kitábí.
Muslimské instituce musí zajišťovat co nejpečlivější dohled nad podniky masného průmyslu a nad jatkami, které si osobují halál certifikáty. Jejich další udělování se musí řídit nejpřísnějšími kritérii. Musí také vyvíjet osvětu, a pokud mohou, přijmout legislativní kroky zamezující, aby se maso, které ve skutečnosti vůbec nesplňuje šarí’atské předpisy porážky, dostalo k muslimským spotřebitelům označené za halál.[32]
Řadoví muslimští spotřebitelé si musí uvědomit, že produkce halál masa, jako kterákoli jiná potravinářská produkce, či obchod všeobecně, se řídí zákony nabídky a poptávky. Měli by být proto informováni a mít jasno v tom, jaké maso si chtějí koupit a takové potom po prodejcích žádat.[33]
Pokud se někde halál masa nedostává, muslimové mohou žádat i košer maso, které je poraženo stejným způsobem a porážejícími byli židé, tedy kitábí.[34] Pokud bude existovat poptávka po halál mase, čímž myslíme maso zvířat předpisově poražených, bude existovat nabídka halál masa i trh s ním. Pokud bude halál maso široce žádáno, stane se, dá-li Bůh, omnoho dostupnějším, než v současnosti je.
[1] Viz Faslu l-chitáb fí zebáihi ahli l-kitáb, str. 19-22.
[2] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 55/175.
[3] Tefsír Ibn Kesír, 2/19.
[4] Viz Lv 7:24; Dt 12:27-28; Sk 15:28-29, 21:25; 1K 10:20-21. I když se křesťané později vzdálili praxi kašrutu, je historickým faktem, že minimálně první generace křesťanů ji dodržovala. Tedy i Bible potvrzuje praxi zákazu mršin a porážení ve jménu Božím podříznutím. Toto jsou důvody povolení masa lidí knihy uváděné Ibn Kesírem v Tefsíru, 2/19.
[5] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: The islamic laws of animal slaughter, Santa Barbara: White Thread Press, str. 55.
[6] Uvádí ho Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-Fetáwá, 21/103.
[7] Viz Fethu l-Bárí, 6/302. Hadís v této podobě je mursel, neznáme sahábího, který jej vyřkl tábi’ínovi, i když podobné se traduje celkem od pěti sahábů. Je proto platným důkazem podle hanefíjského, málikovského a hanbelovského mezhebu. Ibn Tejmíjja rovněž uvádí mursel (bez uvedení jména sahábího) dodatek: „kromě ženitby s jejich ženami a pojídání jimi poraženého masa.“ Viz Medžmú’u l-fetáwá, 32/187. Tento dodatek je al-Albáním deklarován slabým v Irwá´u l-ghalíl, podání č. 1248.
[8] Viz al-Muhallá, 7/456.
[9] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 32/190.
[10] Tefsír Ibn Kesír, 2/19.
[11] Zaznamenal al-Hákim v Mustedreku jako sahíh dle podmínek obou šejchů. Az-Zehebí s ním souhlasí. Viz Kišáfu l-Kiná, 6/203. Podobné uvádí Abdurrezzák v Musennefu, 4/469 a ad-Dárekutní v Sunenu, 4/294 na autoritu Džábira a Ibn Mes’uda.
[12] Anglický překlad těchto šejchových fatew z 90. let byl otištěn v časopise al-Furqaan v kanadském Torontu v roce 2001. Viz www.triod.com.
[13] Medžmú’u z-Zewáid, 4/36. Uvádí jej také at-Taberání v al-Kebíru. Jeho isnád obsahuje sporného vypravěče Ismá’íla ibn Omara al-Bedžlího, kterého Ibn Hibbán a další považují za věrohodného a ad-Dárekutní za slabého.
[14] Viz šejch ‘Abdulláh ‘Azzám, az-Zebáihu we l-luhúmu l-mustewreda, str. 24.
[15] Ahkámu l-Kur´án, 2/253.
[16] Viz al-Mughní, 11/56. أَهلُ الرَأْيِ jsou původně irácká škola fikhu předcházející klasickým mezhebům. Kvůli omezenému přílivu textuálních důkazů kladli větší důraz na kijás a idžtihád, než jejich současníci, hidžázští أَهلُ الحَدِيثِ ahlu l-hadís, kteří se doslovněji drželi textů.
[17] Viz al-Kásání v Bedái’u s-sanái‘, 5/47.
[18] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 63.
[19] arab. كِتَابِيٌّ, tedy jedinec z lidí knihy.
[20] Viz aš-Šerhu s-Saghír, 2/170-171.
[21] Anglický překlad těchto šejchových fatew z r. 1993 kř. éry byl otištěn v časopise al-Furqaan v kanadském Torontu v roce 2001. Viz www.triod.com.
[22] Viz al-Mughní.
[23] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 64.
[24] Viz šejch ‘Abdulláh ‘Azzám, az-Zebáihu we l-luhúmu l-mustewreda, str. 25.
[25] Na autoritu Muhammeda ibn Sírína uvádí al-Džassás v Ahkámu l-Kur´án, 2/323.
[26] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 65. Stejného názoru je i šejch Ibn ‘Usejmín. Anglický překlad těchto šejchových fatew z roku 1993 kř. éry byl otištěn v časopise al-Furqaan v kanadském Torontu v roce 2001. Viz www.triod.com.
[27] Viz Fethu l-Bárí, 9/635-636.
[28] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 67.
[29] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 69.
[30] Viz al-Fetáwá min kitábi d-da’wa, 2/250-251.
[31] Anglický překlad těchto šejchových fatew z roku 1993 kř. éry byl otištěn v časopise al-Furqaan v kanadském Torontu v roce 2001. Viz www.triod.com.
[32] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 116.
[33] ‘USMÁNÍ, Takí; TOFT, Amir A. (překl.). b.d.: op. cit., str. 121.
[34] Viz šejch ‘Abdulláh ‘Azzám, az-Zebáihu we l-luhúmu l-mustewrida, str. 6.