OTÁZKA: Jaký je rozdíl mezi pojmem ‘akída a pojmem menhedž? Je správné mezi nimi rozlišovat v praxi?
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Jaký je rozdíl mezi pojmem ‘akída a pojmem menhedž? Je správné mezi nimi rozlišovat v praxi?
ODPOVĚĎ:
Arabský pojem عقيدة ‘akída je pojmem, kterým islámské nauky označují věrouku, tedy soubor sdílených přesvědčení a náboženských představ založených na Zjevení, které jsou určující pro islám, které pojí muslimy dohromady, jsou pro ně charakteristické a které určují náboženské pozadí a směřování slov a konání muslimů.
Pojem منهج menhedž je obecnější a zahrnuje celkovou cestu metodologii, celkový způsob a metodu nahlížení na islám a na jeho uvádění do praxe.
Pro spásu na onom světě je nezbytné a určující následovat jak věrouku, která je prioritní, tak i šířeji definovanou metodologii zbožných předků, tedy jak ‘akídu, tak i menhedž.
Když byl šejch Sálih al-Fewzán dotázán na význam pojmů věrouka a metodologie, odpověděl:
„Metodologie (arab. منهج menhedž) je omnoho obecnější, nežli věrouka (arab. عقيدة ‘akída), metodologie se odráží ve věrouce, stejně jako v přístupu k druhým (arab. السلوك as-sulúk), v mravnosti (arab. الأخلاق al-achlák) nebo i ve vzájemných mezilidských vztazích (arab. معاملات mu’ámelát). Vše, co řídí jednotlivé kroky muslima na jeho životní cestě, vše, čím se v každém jejím ohledu muslim řídí, lze označit jako menhedž. Co se věrourky týče, pod ní se myslí pilíře víry (tj. víra v Alláha, Jeho anděly, Jeho Knihy, Jeho proroky, v Soudný Den a v předurčení – pozn. překladu) a význam dvou svědectví (tj. že není ničeho hodného uctívání, kromě Alláha a že Muhammed صلى الله عليه و سلم je Poslem Božím – pozn. překladu), jejich podmínek a toho, co je zneplatňuje.“ [1]
Ačkoli přesná náplň obou termínů a to, pro co bývají používány, se lehce odlišuje, není důvodu klást mezi nimi rozdíl, neboť mezi nimi existuje naprosté propojení, jsou navzájem neoddělitelné.
Tuto propletenost popírají jedině sektáři a následovníci partají, kteří sice uznávají nutnost správné ‘akídy, ale popírají nutnost následování správného menhedže, což je špatný přístup. Muslim je povinen následovat to, co mu ukládá šarí’a nejen co se týče ‘akídy, ale také co se týče menhedže, podle pochopení zbožných předků, nevyjímat z toho žádnou oblast islámu.
Správná metodologie je založena na textech Koránu a Sunny, týká se nejen věrouky, ale také správného způsobu vyzývání k islámu (arab. الدعوة ad-da’wa), správné metodologie islámské právní vědy (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh) či vydávání náboženské odpovědi, tedy fetwy. Tedy rozdělovat od sebe ‘akídu a menhedž znamená rozdělovat od sebe různé aspekty islámu jako náboženství, pročež je takový přístup nesprávný.
V odpovědi na otázku rozdílu a nutnosti rozdělovat ‘akídu a menhedž proto Stálá komise pro fetwy stanovuje:
„V základu není mezi ‘akídou a menhedžem žádného rozdílu. Oba termíny odkazují k tomu, v co člověk věří ve svém srdci, vyznává svým jazykem a podle čeho se také řídí ve svých tělesných úkonech. Oba zahrnují víru v Jedinost Alláha jakožto Pána, Jeho Jedinost coby Jediného, kdo má nárok být uctíván a Jedinečnost jeho vznešených přívlastků a atributů, zahrnují dále nutnost uctívat jen Jeho Jediného, víru v závaznost Šarí’y ve slovech i činech, v následování Koránu a Sunny (čehokoli, co se dochovalo od Proroka صلى الله عليه و سلم) a bylo převzato zbožnými předky a imámy této ummy. Obecně tedy není rozdílu mezi ‘akídou a menhedžem, obojí odkazuje na to samé, tedy na to, co všichni muslimové musí dodržovat a čeho se mají pevně držet.“ [2]
Šejch Násiruddín al-Albání dále ohledně těch, kteří rozlišují nutnost přijímání správné ‘akídy a tolerují nenásledování správného menhedže, odpověděl:
„To, v co věřím a s čím uctívám Alláha je, že ve věci ‘akídy i menhedže zbožných předků existují věci všeobecné i konkrétní. ‘Akída je specifičtější než menhedž, jak všichni jistě víte. ‘Akída se přímo pojí s tím, co někteří právní znalci (arab. الفقهاء al-fukahá´) označují za nauku Boží Jedinosti a Jedinečnosti (arab. علم التوحيد ‘ilmu t-tewhíd) – a to je hlavní a základní aspekt islámu. Nicméně menhedž je věc omnoho širší, než jen ‘akída nebo tewhíd. Co se týče těch, kteří spatřují určitý rozdíl mezi obojím, mnohdy je vede jejich tužba učinit si povolenými ty způsoby a prostředky výzvy k islámu, které zbožní předkové nezastávali. Jinými slovy, smýšlejí, že mají svobodu rozhodnout se pro jakýkoli způsob či prostředek, který jim dle jejich smýšlení účiněji dopomůže doručit (a zaktuálnit) islám – a dobře si jste vědomi jaké příklady tohoto druhu či typu mám na mysli. (…)
Tedy my říkáme, že to, co přišlo v Knize Boží a Sunně a to, na čem byli zbožní předkové, co se týče účelů, cílů a prostředků, je pro celou ummu plně dostačující. Nicméně, důvod vedoucí některé lidi k tomu, aby učnili některé z těchto způsobů a prostředků povolenými, mohu říci, v konečném důsledku sami sobě povolují slepě následovat nevěřící pod záminkou snahy aktualizovat učení islámu a dosáhnout toho, co oni nazývají demokracií a sociální spravedlností, což jsou ve skutečnosti pojmy, které u nich samotných nepožívají větší úcty. Tedy, tito muslimové, si touto obezličkou povolují následování nevěřících co se týče těchto svých způsobů a prostředků.
My ovšem tvrdíme, že Vznešený a Všemohoucí nás skrze Svou šarí’u učinil na nich nezávislými. Aplikace rozdílu mezi ‘akídou a menhedžem vede k
tomu, že začneme cítit potřebu zavádět nové a cizí prostředky a způsoby a čerpat z nich. Ano, ony prostředky pro ně samotné častokrát mohou být účinné a dobré, ale jen proto, že nemají Šarí’u, kterou by následovali a která by je vedla. A právě z tohoto důvodu říkáme, že menhedž je i něčím více, nežli jen ‘akídou a tewhídem, neboť je nezbytné pevně se přimknout k tomu, na čem byli zbožní předkové (arab. السلف الصالح as-selefu s-sálih) co se týče obojího, jak toho, co je obecnější, tedy menhedže, tak i toho, co je mnohem konkrétnější, tedy ‘akídy.” [3]
__________________________________________
[1] Viz Adžwibetun mufídetun ‘ani l-as´ileti l-menáhidži l-džedída, str. 75. Viz také str. 123.
[2] Viz Fetáwá l-ledžneti d-dáima li l-buhúsi we l-iftá´, 2/41, fetwa č. 18870.
[3] Viz časopis al-Asála, sv. č. 22.