Ahmed ibn Harb, syn Fejrúzův, velký šejch a příkladný učenec města Nejsábúr (Nišápúr), známý též jako Abú ‘Abdilláh an-Nejsábúrí, byl významný učenec, imám a asketa zříkající se tohoto světa. Studoval hadísy u Sufjána ibn ‘Ujejny, Ibn Abí Fudejka, ‘Abdulwehhába ibn ‘Attá a Abú Dáwúda at-Tajálisího.
Jahjá ibn Jahjá at-Tamímí o něm pravil: “Pokud nebyl Ahmed ibn Harb jedním z Bohu blízkých a k Němu přiblížených (arab. أولياء الله awlijáu ´lláh), pak opravdu netuším, kdo by jím mohl být.”
Jeden z jeho učedníků, Abu l-‘Abbás Ahmed ibn ‘Abdilláh, vyprávěl al-Hákimu an-Nejsábúrímu, že ho jednoho časného rána před úsvitem jeho učitel Ahmed ibn Harb popadl za plnovous a řekl mu: “Mládež ti prokazuje svou úctu, ale ty mezitím spíš!” A potom už po zbytek svého života nikdy neprospal svůj díl z nočního uctívání.
A Nasr ibn Mahmúd al-Balchí vyprávěl, že mu Ahmed ibn Harb jednou řekl:
“Padesát roků jsem uctíval Alláha, avšak slast v tomto uctívání jsem stále nenalézal. A to až do okamžiku, kdy jsem odvrhl tři věci.
Odvrhl jsem svou touhu učinit lidi spokojenými, což mi umožnilo vždy říkat pouze pravdu.
Odvrhl jsem společnost zkažených, což mi umožnilo vyhledávat společnost dobrých a zbožných.
A odvrhl jsem slasti pozlátek tohoto pomíjivého světa, což mi umožnilo nalézt slasti života na onom světě!”1