Vznešený Alláh přikázal:
إِنَّا أَنزَلْنَا إِلَيْكَ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ فَاعْبُدِ اللَّهَ مُخْلِصًا لَّهُ الدِّينَ
„Věru jsme ti seslali Písmo v pravdě, uctívej tedy Boha a zasvěcuj Mu svou víru upřímnou!“ (Zumer: 2)
V delším hadísu od Huzejfy رضي الله عنه Posel Boží Muhammed صلى الله عليه و سلم varoval:
وَيُقَالُ لِلرَّجُلِ مَا أَعْقَلَهُ وَمَا أَظْرَفَهُ وَمَا أَجْلَدَهُ. وَمَا فِي قَلْبِهِ مِثْقَالُ حَبَّةِ خَرْدَلٍ مِنْ إِيمَانٍ
„O člověku se řekne, jak pronikavé mysli je, jak dovedného jazyka je, jak krásně vypadá a jak je silný! Ale v srdci nemá víry ani tolik, kolik je semínko hořčičné.“1
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:
„Hovoříme-li o přidružování k Alláhu v úmyslu a motivaci (arab. الشرك في النية والإرادة aš-širku fi n-níjeti we l-iráda), hovoříme o moři bez břehů. Je jen málo těch, kteří se z něj zachrání.“2
Uvádí se, že jeden muslimský vládce si přál zbudovat ve svém sídelním městě velkou mešitu. Nařídil, že všem ostatním je zakázáno se na stavbě této mešity podílet, protože mešita měla být pouze jeho projektem. Komukoli jinému bylo zakázáno přispět na mešitu ze svých peněz, či trochou svého úsilí dopomoci k jejímu zbudování. Vladař chtěl, aby tato mešita byla plodem čistě jeho úsilí a pouze jeho peněz. Tak se i stalo. Mešitu už skoro dobudoval a nezapomněl na ni umístit ani pamětní ceduli se svým jménem.
Když vládce ulehl ke spánku, zdál se mu sen. Ve snu viděl, jak z nebes sestoupil anděl, přišel k nově zbudované mešitě a smazal vládcovo jméno z pamětní tabule. Namísto něj pak napsal jméno nějaké muslimské ženy. Vládce se probudil velmi znepokojen. Okamžitě poslal několik svých vojáků, aby se podívali a zjistili pro něj, jestli se na oné pamětní desce jeho jméno stále nachází. Vojáci odešli a velmi záhy poté sdělili vládci novinu, že jeho jméno se na oné pamětní tabuli stále nachází a nikdo ho nesmazal. „To jsou jen divoké a zmatené sny,“ konstatovali královi rádcové a doporučili svému panovníkovi, aby se jimi dále nezabýval.
Jenomže i druhou noc se onomu vladaři zdál naprosto stejný sen. Opět se s hrůzou probudil a znovu poslal své vojáky, aby prověřili, zda je pamětní tabule na nově zbudované mešitě vpořádku. Když se vojáci vrátili z výzvědů, řekli svému panovníkovi, že na tabuli je jeho jméno ještě pořád a nikdo ho nesmazal.
Když se mu tentýž sen zdál i třetí noc, konečně si zapamatoval jméno oné osoby, oné ženy, kterou andělé napsali na pamětní tabuli poté, co z ní seškrábali jeho jméno. Když se probudil, okamžitě nařídil svým vojákům, aby onu ve snu jmenovanou ženu okamžitě zatkli a přivedli ji k němu. Když se vojáci vrátili i s ní na jeho dvůr, vládce před sebou spatřil skromnou a chudou, vetchou stařenku, která se před ním třásla hrůzou.
„Pomohla jsi jakýmkoli způsobem při stavbě mešity, která měla být výlučně mým vlastním dílem?“ obořil se vladař na nebohou stařenku.
„Králi, jsem jen ubohá chudá stařenka. A slyšela jsem, žes vydal výslovný zákaz jakékoli účasti dalších osob na projektu výstavby tvé mešity. Jakpak bych tě mohla neuposlechnout?“
„Při Alláhu se tě ptám,“ zvýšil vládce hlas na stařenku, „jak jsi dopomohla výstavbě mé mešity?“
„Při Alláhu,“ přísahala stařenka, „pro výstavbu tvé mešity jsem neudělala vůbec nic, až na to, že …“
„Že co?“ skočil jí do řeči rozlícený vládce.
Stařenka začala vyprávět: „Až na to, že jsem jednou procházela kolem místa stavby tvé mešity a viděla jsem tam jednoho oslíka, kterého dělníci používali na přepravu dřeva a materiálu na stavbu. Byl přivázaný ke sloupu vedle mešity a opodál stálo vědro s vodou. Ubohé zvíře se natahovalo, aby se z něho mohlo napít, ale ne a ne na něho dosáhnout. Chudák oslík téměř zmíral žízní. Přišla jsem tedy blíž, popadla vědro a přinesla ho oslíkovi blíž, aby mohl pohodlně uhasit svou žízeň. Přísahám při Alláhu Všemohoucím, že jsem pro stavbu tvé mešity nevykonala kromě tohoto vůbec nic jiného.“
„To je to!“ pochopil vládce, „tys toto vykonala čistě ve Jménu Božím a Alláh od tebe přijal tvůj skutek. A já jsem budoval celou velikou mešitu, jen aby lidé hovořili, že toto je mešita krále toho a toho, ale Alláh můj skutek nepřijal.“
A potom samotný vládce nařídil, aby se jeho jméno z pamětní tabule smazalo a namísto něj se na ni napsalo jméno oné bohabojné a soucitné staré ženy.
Proto nepodceňuj žádný dobrý skutek, ani ten nejmenší, protože nikdy nevíš, jaký skutek tě přivede do Ráje a zachrání před Pekelným ohněm.