Jak dosáhnout bohabojnosti – vysvětlení hadísu Božího Posla صلى الله عليه و سلم

‘Átíjja bin Urwa as-Sa’dí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

 

‘Átíjja bin Urwa as-Sa’dí رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

 

„Žádný ze služebníků nedosáhne toho, aby byl z bohabojných, dokud nezanechá toho, v čem není škody z obavy předtím, aby neupadl do toho, v čem škody jest.“[1]

 

Alláh سبحانه و تعالى v Koránu o bohabojnosti praví:

„Vy kteří věříte, bojte se Boha bázní Mu náležející" [Álu ’Imrán:102)

 

Ve své hodnotné Tuhfetu l-Ahwádi’, pod č. 2451, al-Mubárekfúrí komentuje „získání úrovně bohabojných“:

المتقي في اللغة اسم فاعل من قولهم وقاه فاتقى والوقاية فرط الصيانة وفي الشريعة الذي يقي نفسه تعاطي ما يستحق به العقوبة من فعل وترك

Al-Mutekí je v (arabském) jazyce jméno pro toho, kdo je ppozorný a bedlivě se střeží, aby se něčeho (z neposlušnosti) nedopustil, za co by mu šarí’a ukládala nějaký následek kvůli tomu, že něco učinil, nebo něčeho zanechal.

 

As-Sundí uvádí, že to znamená odvržení dokonce i neškodného, v čem není nic špatného, aby to bylo nahrazeno něčím lepším, bez ohledu na to, co je osobním zvykem a návykem.[2]

 

O ochraně sebe sama před škodou hovoří také Ibnu l-Kajjím ve svém al-Fewá‘id:

التقوى ثلاث مراتب
حمية القلب والجوارح عن الآثام والمحرمات
حميتها عن المكروهات
الحمية عن الفضول وعما لا يعنى . وقد كان السلف الصالح يتقون بعض المباحات خشية الوقوع في المحرمات , فيجعلون التقوى حائلا منيعا من الوقوع فيما حرم الله

„Bohabojnost je tří úrovní: 1. Chránit své srdce i údy před hříchem a věcmi zakázanými; 2. Chránit se před věcmi zavrženíhodnými a 3. Chránit sebe před přehnanou zvědavostí a tím, co se nás netýká. A zbožní předkové se bedlivě střežili i v povolených věcech, z obavy aby následně neupadli i do věcí zakázaných. Ze své bohabojnosti tak vystavěli neproniknutelnou bariéru, bránící jim upadnout do toho, co Alláh zakázal.

 

Ibn Redžeb zaznamenal, že selef si byli velmi vědomi Božích slov:

Bůh přijímá jen od bohabojných. (Má´ida: 27)

Vyvstává otázka: Nejsme-li bohabojní, znamená to snad, že naše činy nejsou přijaty? Pokud naše činy nepřinášejí kýžený efekt v předepsaných povinnostech uctívání (že nezvyšují naši bohabojnost), pak bude něco špatně s našimi prioritami. Tato starost sama o sobě dostačuje, aby pravému muslimovi nedopřála klidný spánek.

 

Podobně Alláh سبحانه و تعالى pravil o Koránu, že je:

„vedením pro bohabojné“ [Al-Baqarah, 2]

Znovu se musíme ptát: Může Korán vést i toho, kdo není bohabojný? Nebo je takwá – bohabojnost, prerekvizitou k tomu, aby byl jedinec veden Alláhem? Jednou ze základních přísad bohabojnosti je upřímnost (arab. ichlás) úmyslu. Pokud má někdo upřímný úmysl, lhostejno, zda je muslim, či nemuslim, toto se stává prostředkem k získání Božího vedení – a Alláh neuvede na sprvnou cestu žádného hanebníka, ani popírače víry, ani zrádce, kujícího spiknutí.

 

Pokud porozumíme místu, jaké v islámu zaujímá bohabojnost, vyjasní se nám, jak se chovat k věcem, které jsou sami o sobě považovány za povolené a indiferentní, když nejsou aktuálně potřeba a není účelem ulpívat na nich. Výše zmíněný hadís poskytuje doporučení a prostředky k výcviku svého vlastního srdce, aby se člověk stal bohabojným – neustálou bdělost před jakoukoli možností upadnutí ve škodu, či hřích. Mít stále na paměti vyšší cíl podněcuje podstatu bohabojnosti v nás a tak se stáváme více bdělími Božími Boží milosti a Velikosti

A Alláh Jediný vede správnou cestou.

---