Imám aš-Šewkáni, Alláh mu budiž milostiv, se poučnými slovy obrací na hledače vědění islámských nauk (arab.
Imám aš-Šewkáni, Alláh mu budiž milostiv, se poučnými slovy obrací na hledače vědění islámských nauk (arab. tálibu l-‘ilm طَالِبُ العِلْمِ) ve své známé knize Adebu t-taleb we muntehá l-‘areb, aby předal své zkušenosti ohledně následování spravedlivého a nestranného přístupu vůči druhým, aby se člověk klonil a vystříhal všeho, co by jej mohlo připravit o objektivitu a donutit k nespravedlivému jednání vůči komukoli. Vzpomenul několik důvodů a uvedl:
Věz, že hlavními důvody, kvůli kterým hledač nauky opustí spravedlivost a objektivitu, zapadaje v léčku nadržování a fanatizmu, jsou následující:
1. Dotyčný vyrůstá v oblasti, kde se následuje jen jediný mezheb, nebo následuje se jen jediný učenec. Proto se nevytvoří cit pro spravedlnost a objektivitu.
2. Touha po poctách a majetku, touha po funkcích a podíle na moci, doufaje v to, co je v rukou mocných, zdůrazňujíce to, co se jim zamlouvá, až se dotyčný odchýlí od spravedlnosti.
3. Pouštění se do rozprav a disputací s učenými lidmi, do dialogů, za účelem získání popularity a s touhou zvítězit nad nimi v diskuzi, což zvětšuje fanatizmus vůči tomu názoru, který dotyčný zastává, až se nakonec odchýlí od spravedlivosti.
4. Náklonnost k názoru a mezhebu svých přívrženců a oblíbenců, hledaje důkazy, které takový názor podporují, aby se člověk holedbal znalostí svých bližních, i kdyby se byli dopustili chyb, až se dotyčný odchýlí od spravedlivosti.
5. Odpor, který by zažil ze strany svého okolí a lidí v jeho blízkosti, pokud by odvolal to, co již jednou vyřkl, nebo změnil názor, který dříve zastával, i když zjistil, že je nesprávný. Takto se stává neobjektivním a fanatickým, aby si lidi nepoštval proti sobě, což jej vede pryč od spravedlnosti.
6. Uklouznutí, nebo chybná argumentace v diskuzi s někým, kdo je mladšího věku, slabší znalosti, nebo je méně známý. Proto dotyčný posléze trvá na své chybě, což jej svádí od spravedlivosti.
7. Přidržování se určitých pravidel a názor, že správné je jen to, co je v souladu s nimi a co s nimi v souladu není, musí být chybné. Tato pravidla netřeba brát povrchně a samoúčelně, stávaje se tak neobjektivním a stavěje ostatní předpisy na základě těchto pravidel. Toto odvádí od objektivity.
8. Spoléhání se na důkazy určitého předpisu přejímané jen z knih mezhebů a z ideologické literatury, neberouce v potaz ostatní důkazy, či důkazy ostatních. Toto není objektivní a odvádí to od spravedlivosti.
9. V otázce kritiky vypravěčů hadísů, tj. džerhu a ta’dílu se spoléhat na neobjektivní osoby a na fanatiky, kteří jako dobrého oceňují jen toho, kdo s nimi souhlasí a za špatného považují každého, kdo má jiný názor. Kdo staví na takových východiscích, stává se stejně neobjektivní až fanatický, scházeje z cesty spravedlivosti.
10. Předhánění se před svými konkurenty na podobné úrovni znalostí a hodnoty, což jednoho z takové dvojice vede k tomu, že názor druhého automaticky považuje za chybný, kvůli lásce ke svému názoru, čímž se stává neobjektivním a nespravedlivým.
11. Spoléhání se na názory a stanoviska nekonzistentní z pohledu idžtihádu a usúl fikhu, což nakonec člověka učiní neobjektivním a svede jej z cesty spravedlnosti.
Zdroj: Adebu Taleb, str. 31 – 122.
Zkrátil a upravil Sead ef. Jasavić, prof.fikhu a imám hlavní mešity města Plav, Černá Hora.