Jak se vyznat v chaosu muslimských názorů, díl 2.

Očisti své srdce

Vznešený Alláh v popisu Soudného dne varuje:

يَوْمَ لَا يَنفَعُ مَالٌ وَلَا بَنُونَ ‎﴿٨٨﴾‏ إِلَّا مَنْ أَتَى اللَّهَ بِقَلْبٍ سَلِيمٍ ‎﴿٨٩﴾

„v den, kdy nikomu ani majetek, ani synové neprospějí – kromě těch, kdož se srdcem upřímným k Bohu přijdou,“ (Nisá: 88-89)

An-Nu’mán ibn Bešír رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

أَلاَ وَإِنَّ فِي الْجَسَدِ مُضْغَةً إِذَا صَلَحَتْ صَلَحَ الْجَسَدُ كُلُّهُ، وَإِذَا فَسَدَتْ فَسَدَ الْجَسَدُ كُلُّهُ‏.‏ أَلاَ وَهِيَ الْقَلْبُ

„Pozor! Což není v těle jeden kousek, který, když bude vpořádku, bude vpořádku i celé tělo a když se pokazí, pokazí se i celé tělo? A což to není srdce?“¹

Srdce je místem, v němž se nachází niterné přesvědčení o Jedinosti Boží. V něm sídlí správná věrouka a přesvědčení muslima. V srdci se ukrývá upřímný úmysl, předpoklad veškerého uctívání. Srdce získává u Alláha nejhodnotnější charakteristiky vznešené mravnosti, ctnosti jako upřímnost, pravdymilovnost, duchovní čistota, skromnost, pokora a askeze. V srdci se nachází bohabojnost, která je smyslem, cílem a vrcholem veškerého lidského snažení na tomto světě. Na základě upřímnosti, ryzosti a bohabojnosti srdce nás Alláh chrání před zkažeností, domýšlivostí a přetvářkou, jakož i před zlem, nenávistí, podlostí a podvody lidí. Je to ryzost srdce, která nám umožňuje zvát ostatní ke skutečnému islámu hluboce a efektivně, cestou našich skutků, a nikoli jen plytce a bez odezvy, jen skrze naše pouhopouhá slova.

Je to srdce, v němž sídlí, roste a sílí skutečné přesvědčení o tewhídu, výhradním Božím nároku na uctívání. Osvojit si tato slova je prvním krokem na cestě víry, shodně slovům Ibn Tejmíji:

„Lepší je dopustit se mnoha hříchů a zachovat si správný tewhíd, nežli jen málo hříchů a dopustit se pochybení v tewhídu.“²

Sálih Áli š-Šejch píše:

„Kdo přijde o tewhíd, zpronevěřil Boží nárok, kladený na něj samého. I kdyby se na jeho čele zračila znamení padání na tvář, i kdyby se na jeho pleti objevily známky hojného půstu, nic by to neznamenalo, kdyby tewhídu nebylo.“³

Je to srdce, které je sídlem správné ‘akídy, správného islámského přesvědčení a věrouky, o níž Sálih al-Fewzán říká:

„Věrouka je základní kámen všeho. Každý nedostatek v ní je nedostatkem v samých základech víry.“⁴

Znalost této správné věrouky ovšem není neplodná a suchá teorie. Je to každodenní praxe, podle které se žije, ba dokonce je to sám život ve vší jeho svěžesti. Tvá víra totiž závisí na praktické čistotě tvého srdce zrovna tak, jako závisí i na teoretickém poznání tvé věrouky.

Ibn Tejmíja vysvětluje důvod tohoto poznatku:

„Srdce, pokud je měkké a jemné, jednodušeji a snáze přijímá znalosti, postupuje po správné cestě rozhodněji a neochvějněji, kráčí stezkou víry pevněji a dobrý čin na něj více působí. Leč pokud je hrubé a kruté, nauku přijímá jen těžce a obtížně.“⁵

Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه slyšel od Posla Božího صلى الله عليه وسلم následující zajímavý hadís:

 قَالَ مُوسَى‏ يَا رَبِّ عَلِّمْنِي شَيْئًا أَذْكُرُكَ بِهِ وَأَدْعُوكَ بِهِ‏ قَالَ‏ قُلْ يَا مُوسَى‏ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ‏ قَالَ‏ يَا رَبِّ كُلُّ عِبَادِكَ يَقُولُ هَذَا‏‏ قَالَ‏ قُلْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ‏ قَالَ‏ إِنَّمَا أُرِيدُ شَيْئًا تَخُصُّنِي بِهِ‏ قَالَ‏ يَا مُوسَى لَوْ أَنَّ أَهْلَ السَّمَاوَاتِ السَّبْعِ وَالأَرَضِينَ السَّبْعِ فِي كِفَّةٍ وَلاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ فِي كِفَّةٍ مَالَتْ بِهِمْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ‏

„Pravil Músá: „Pane můj, nauč mne něčemu, čím si Tě mohu připomínat a vzývat. Alláh mu odvětil: „Řekni: „Není božstva kromě Alláha!“ Músá namítl: „Pane, toto přece říkají všichni Tví služebníci!“ Alláh mu odvětil: „Músá! I pokud by se sedmero nebes se všemi svými obyvateli i sedmero zemí se všemi svými obyvateli postavilo na jednu misku vah a na druhou se postavila věta „není božstva kromě Alláha,“ pak „není božstva kromě Alláha“ by převážilo.“⁶

Posel Boží صلى الله عليه وسلم zde upozorňuje na rozdíl mezi teoretickým vědomostním a praktickým zkušenostním naplněním slov tewhídu.

Učit se svou víru představuje jednak obvyklý, školský rozměr, studijní dimenzi náboženské znalosti, naučení se náboženským faktům tak, jak je potřeba, navracení se k autentickým pramenům víry, šarí’atským textům a skutečným autoritám mezi učenci, aby správně položil základy své znalosti a na nich vystavěl vše další. To je záležitost intelektu, mysli, chápání a paměti.

Neméně důležitá, ba při pohledu na pokušení dnešní doby ještě důležitější, je však ve víře i praktická dimenze a osobní vztah k těmto náboženským faktům, což jsou záležitosti srdce, osobnosti a vnitřního prožívání. Toto se nelze naučit intelektem, tak jako se memorují fakta, jako se vyučují dějiny, zeměpis či přírodopis. Navíc právě srdce je nepostradatelné pro splnění nezbytné povinnosti každého věřícího – aby v sobě probudil opravdovou a ryzí víru a vychoval sám sebe v harmonickou islámskou osobnost.

A toto měl na mysli Abú Bekr ibn ‘Ajjáš, když řekl: „Vstup do nauky je snadný, avšak výstup z ní před Alláha je věru těžký!“⁷

‘Abdulláh ibn Mubárek v podobném duchu pravil pravil: „Nejvíce bázně by měli mezi vámi pociťovat právě ti nejučenější!“⁸

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Vědomost a čin jsou dvojčata, jejichž pravou podstatou a neoddělitelným rysem jsou vysoké ambice. Nevědomost a lhostejnost jsou dvojčata, jejichž nejniternější povahou je zahálka sama.“⁹

Vztah mezi vědomostmi a teorií rozumu a zkušenostmi a praxí srdce, v islámu podtrhuje i podání od Ismá’íla ibn Jahjá, jehož Sufján as-Sewrí jednou viděl smát se nedaleko Ka’by v Mekce. Okřikl ho tehdy: „Tady se směješ?! Člověk sem kdysi putoval jen aby si zde vyslech jeden jediný hadís a jeho odhodlání a neochvějnost na správné cestě šlo na něm vidět další tři dny!“¹⁰

Dnes čelíme mnoha různým pokušením, žijeme v prostředí, které není islámské, zasahují nás rozkoly v samotném chápání víry jako takové. Pokud nezískáme skutečný vnitřní vztah k Alláhu a zkušenostní rozměr svého islámu coby našeho vlastního životního postoje, pokud si toto nevybudujeme na zdravých základech sami ve svém srdci, potom na rozbouřeném moři postmoderního světa ztratíme orientaci a utoneme v něm. Možná vydržíme pádlovat proti mohutnému vlnobití rok, dva nebo tři. Ale co potom? Co za deset nebo patnáct let?

Ibn Tejmíja o skutečných následovnících toho pravého islámu říká:

„Když jsou pevně přesvědčení podrobeni zkoušce, pevně a neochvějně zůstávají věrni tomu, co následují, na rozdíl od jiných, kteří se podvolí, rezignují a dovolí své víře, aby oslabila.“¹¹

Sami jsme svědky, že před deseti či patnácti lety byli mezi námi lidé, o nichž dnes nemáme tušení, kde mezitím skončili. Dokonce jsou mezi nimi i lidé, kteří získali jistý objem vědomostí o islámu. Pokud se to mohlo stát i jim, co potom my, kteří jsme naprostí laikové? Proto je třeba se připoutat k praktickému, niternému prožívání své víry a k lidem, kteří pevně kráčí touto cestou, coby našim učitelům, získávat od nich nejen teoretickou nauku, ale praktickou zkušenost víry a životní moudrost a zapotit se na této cestě.

Ti, kteří namemorovali spoustu údajů o islámu, ale selhávají v praktickém každodenním životě věřícího muslima, nemají daleko k samotné esenci pokrytectví, jak ji popisuje Huzejfa رضي الله عنه: „O islámu hovoříš, avšak sám nekonáš tak, jak kážeš.“¹²

Naproti tomu o upřímnosti Abú Ja’kúb an-Nehrádžúrí řekl: „Upřímnost znamená soulad v pravdě mezi tím, jaký jsi v soukromí a tím, jaký jsi na veřejnosti. Pravá podstata upřímnosti je vždy hovořit pravdu, i v těch nejobtížnějších a nejdůležitějších momentech.“¹³

Proto nesmíme být jako ti, kteří přistoupili ke skutečnostem víry jako k memorovatelným střípkům informací z kteréhokoli jiného lidského oboru či vědy. Před tímto varovali mnozí naši zbožní předkové.

Například Sufján as-Sewrí řekl: „Nauka se učí pouze proto, aby byla praktikována a probudila bohabojnost vůči Alláhu Vznešenému.“¹⁴

Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín v tomto kontextu pravil:

„Nalezneš některé lidi, kteří ačkoli toho znají přehršel, jakoby byli negramotní. Efekt toho, co znají, na nich nemůžeš spatřit, ani na jejich uctívání, ani na jejich mravech, ani na jejich jednání.“¹⁵

Takový člověk se modlí pět roků, ale žádná změna na něm není vidět. Modlí se deset let a stále nic. Po dvaceti letech mu je úplně jedno, bude-li přítomen na místě, kde se hřeší, anebo nikoli. Prostě ho to nezalamuje, protože tam někde hluboko uvnitř vůbec nic necítí. Modlí se celý život. Pak, najednou, ho nějací lidé vyzvou, aby udělal něco, s čím Alláh nikdy nemůže být spokojen. A on uposlechne jakoby nic. Přijde a ještě se stane hlavním a prvním v páchání tohoto hříchu. A vůbec mu to nevadí. A k tomu je to třeba bratr s plnovousem či sestra ve skutečném šarí’atském hidžábu. A oba se dušují, že se pětkrát denně modlí. To potom hrůzou vstávají vlasy na hlavě a mráz běhá po zádech.

Dobrá. Modlitba, hidžáb, plnovous … ale jaké plody toto v jejich případě urodilo? Jak se takoví lidé změnili? Jak změnilo jejich uctívání způsob, kterým rozmýšlejí a uvažují o věcech okolo sebe? Jak jejich každodenní islámská praxe změnila jejich osobní vztah k Alláhu? Jak se změnil jejich vztah ke Koránu? Nakolik? Jak moc?

Skutečný věřící musí být naopak silný a pevný ve své věrouce i ve svém uctívání, musí být silný ve vědomostech o své víře a v jejich šíření, v získávání nových poznatků a jejich předávání dalším, musí být neochvějný ve své životní misi šíření Pravdy lidstvu, předávání zkušenosti svého osobního svědectví islámu, kterou si nese hluboko uvnitř ve svém srdci, musí být rozhodný a nezviklatelný při obraně svého islámského životního postoje, obraně sebe sama a obraně ostatních muslimů i islámu jako takového, musí být seriózní, odvážný a připravený stát za pravdou za všech okolností, i ve chvílích, kdy je to nejtěžší.

Muslimské ummě nemůže pomoci ten, kdo kvůli ní pláče a snaží se ostatní muslimy kvůli ní rozplakat. Pomáhá jí naopak ten, který pevně následuje islám a v jehož přítomnosti svou neochvějnost nacházejí i další jeho souvěrci. Islám je to, co získává převahu a nic nezískává převahu nad ním.

Al-Hasan al-Basrí pravil: „Koho slovo není moudrostí, toho slovo je výsměchem jemu samotnému. Koho mlčení není rozjímáním, toho mlčení je pro něj lhostejností. A koho pohledy nepřináší ponaučení, pro toho budou jen zahálkou.“¹⁶

Proto Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín začínajícím adeptům islámské nauky radíval:

„Každému jednomu radím, aby očistil svůj úmysl a vyhradil ho jen pro Alláha Jediného. Ničím cílem nesmí být dosažení vůdcovské pozice, slávy či bohatství. Cílem našeho studia nauky musí být odstranit od sebe samého ignoranci a zatvrzelost a potom pozitivně působit na ostatní a formovat je. Cílem našich snah musí být upevnění víry, její zachování, ochrana a obrana. A to je ten nejvznešenější ze všech cílů.“¹⁷

 

Miř k vyšším úrovním

Nespokoj se se základním minimem svých znalostí. Měj vyšší ambice a nepodceňuj se. Probuď v sobě touhu po poznání islámu. Nemusíš se stát islámským učencem. Stačí, když budeš tím, kdo si islámské učence oblíbil a miluje nauku, kterou oni nesou.

Abu l-Feredž ibnu l-Džewzí řekl:

„Věz, že první léčkou, do které prokletý šejtán lapá nic netušící syny Adamovy, je jejich oddalování od nauky a učenců, protože nauka je světlo a když je připraví o jejich světlo, může je v temnotách posílat, kamkoli se mu zamane.“¹⁸

Nejlepší almužnou, kterou můžeš jinému člověku poskytnout, je naučit ho něco o víře. Tím přinášíš největší dobro jak jemu, tak sobě. Kdykoli si o islámu čteš, učíš se o něm, posloucháš, opakuješ si, přinášíš užitek sobě samému na onom světě a to je to nejdůležitější. A kdykoli toto předáváš dál, vyzýváš k tomu, napomínáš, připomínáš, pobídneš, poučíš, pak přinášíš dobro a užitek i ostatním a to takový, s nímž se nic na tomto světě nemůže měřit.

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Alláh učinil nauku pro srdce tím, čím je déšť pro vyprahlou zemi. Tak jako na ní není bez deště života, tak i v srdci není života bez nauky.“ ¹⁹

Nemysli si, že na to musíš být učenec a že to nemůžeš činit, pokud učenec nejsi. Není povinností každého muslima získávajícího nauku, aby se stal šejchem či imámem, jen je potřeba, abys touto svou snahou o rozšíření si vlastních obzorů v islámu od sebe odstraňoval svou vlastní nevědomost, zachoval si správnou věrouku a uctíval Alláha tak, jak má. Každý muslim má povinnost vyhradit jistou část svého času a úsilí zdokonalování sebe sama v tomto ohledu. Každý muslim a muslimka, která následuje správné vedení a skutečný a pravý islám musí uvnitř sebe zapalovat plamen touhy po poznání své víry. To není povinností jen specialistů, kteří veřejně přednáší, vedou naučné studijní kroužky v mešitách a medresách, nebo vynáší fetwy.

‘Abdurrahmán as-Se’dí řekl:

„Účast na jediném setkání, kde se studuje nauka, je pro tebe lepší, než celý tento svět a vše, co je v něm. A nic se nemůže měřit s užitkem, který z něj vytěžíš a který si z něj odneseš.“²⁰

‘Abdul’azíz ibn Báz řekl:

„Pokud člověk na přednáškách není přítomen, pokud neposlouchá kázání a nevěnuje pozornost tomu, co říkají učení, pak se stává lhostejným. Jeho srdce může zatvrdnout a to dokonce až do té míry, že bude zapečetěno a on bude zapsán mezi ignoranty.“²¹

Nejlepší znalost je taková, která spočívá na pevných základech, na něž se nabalují další a další stupně a odvětví. Nauka je velkolepá a opravdu ji obsáhnou jedině velikáni.

Když se vydáš na cestu islámských nauk, nezapomeň, že jsou jich dva druhy – hlavní a pomocné – tedy jedny, které jsou cílem samy o sobě a druhé, které jsou prostředkem k pochopení těch prvních.

Ty hlavní, které jsou samy o sobě cílem zahrnují tu nejdůležitější ze všech – nauku islámské věrouky (arab. العقيدة al-‘akída), dále nauky o Sunně a hadísech, islámsko-právní vědu (arab. الفقه al-fikh) a nauky o Koránu, včetně tefsíru, tedy jeho výkladu, jenž je naukou královskou, protože se zabývá Slovem Božím. Toto jsou nauky, kterým je třeba se věnovat dopodrobna a jimiž je nutno se zabývat po většinu času. Těmto naukám se zasvěcují desetiletí, ba celé životy.

Ty pomocné, které jsou prostředkem k pochopení těch prvních, zahrnují terminologii hadísů, islámsko-právní metodologii (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh), životopis Božího Posla صلى الله عليه وسلم a nauky arabského jazyka. Pomáhají nám dobrat se poznání nauk prvních, hlavních. Proto se jim věnujeme tolik, kolik potřebujeme k pochopení nauk hlavních a nemusíme v nich zacházet do nejpodrobnějších detailů, studujíce jejich předmět zájmu dlouhé roky a desetiletí, ledaže jsme na sebe převzali břemeno stát se v nich expertem sloužícím potřebám celé ummy.

1. Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 52; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1599.
2. Viz al-Istikáma, 1/466.
3. Viz Šerhu Kešfi š-šubuhát, str. 15.
4. Viz Itháfu l-kárí bit-ta’líkáti ‘alá Šerhi s-Sunneti li-imámi l-Berbehárí, 126.
5. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 9/315.
6. Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 6218. Jako sahíh ho doložil Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 11/208.
7. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 8/503.
8. Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, podání č. 1271.
9. Viz Bedái’u l-fewáid, 3/206.
10. Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi’u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámi’, str. 234.
11. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/330.
12. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 2/363.
13. Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 15/233.
14. Zaznamenal Abú Bekr ad-Dínewerí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 943.
15. Viz Šerhu du’ái kunúti l-witr, str. 11.
16. Zaznamenal Abú Hámid al-Ghazálí v al-Ihjá, 4/424.
17. Viz Likáu l-bábi l-meftúh, str. 250.
18. Viz Telbísu Iblís, 1/289.
19. Viz Miftáhu d-dári s-se’áda, 1/487.
20. Viz al-Fewákihu š-šehhíja, str. 179.
21. Viz Medžmú’u l-fetáwá wel-mekálát, 12/324.