Žádní lidé nejsou dokonalí a nikdo se neubrání pochybením. Pokud by byli lidé bezchybnými a dokonalými, už by nebyli lidmi. Byli by anděly. Totéž platilo i pro naše zbožné předky. Jenže rozdíl mezi nimi a námi spočíval v tom, jak se stavěli ke svým pokleskům a s jakou péčí dbali na to, aby i to nejdrobnější a nejnepatrnější své zaváhání nahradili co největším množstvím dobrých činů.
Žádní lidé nejsou dokonalí a nikdo se neubrání pochybením. Pokud by byli lidé bezchybnými a dokonalými, už by nebyli lidmi. Byli by anděly. Totéž platilo i pro naše zbožné předky. Jenže rozdíl mezi nimi a námi spočíval v tom, jak se stavěli ke svým pokleskům a s jakou péčí dbali na to, aby i to nejdrobnější a nejnepatrnější své zaváhání nahradili co největším množstvím dobrých činů.
Když byla uzavčena smlouva u Hudejbíjje o příměří mezi muslimy z Medíny a modloslužebníky z Mekky, Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه vyjádřil Prorokovi صلى الله عليه و سلم své znepokojení nad podmínkami dohody, které se mu vůči muslimům zdály nefér. V zápětí si však uvědomil, že na něco takového neměl právo. Poté řekl: „Potom jsem stále a vytrvale uděloval milodary, postil se, modlil a propouštěl otroky. To kvůli tomu, čeho jsem se dopustil toho dne. Z obavy ze slov, která jsem tehdy pronesl, ačkoli jsem byl přesvědčen o tom, že v konečném důsledku sledují dobrou věc.“1
Al-Buchárí uvádí, že matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها se zapřísáhla, že už nepromluví se svým synovcem ‘Abdulláhem ibnu z-Zubejrem. Stalo se tak v době nepokojů po nástupu Jezída ibn Mu’áwíji do funkce chalífy v Damašku. Al-Miswer ibn Machrema a ‘Abdurrahmán ibnu l-Aswed ‘Áišu, jež byla z matčiny strany ‘Abdulláhovou tetou, navštívili a snažili se je usmířit. Potom jej dokonce dovedli do ‘Áišina domu. ‘Abdulláh svou tetu objal, prosil ji o odpuštění a plakal tak dlouho, dokud s ním ona nepromluvila. Jako odstupné ze svého slibu poté propustila rovných čtyřicet otroků.2
Uvádí se, že pokaždé, když ‘Abdulláh ibn Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنهما zmeškal společnou modlitbu v mešitě, modlil se celou následující noc nepovinné modlitby, jen aby to nahradil.
Ohledně Ibn Abí Rabí’i se uvádí, že se nestihl pomodlit dvě rak’át nepovinné modlitby před povinnou ranní modlitbou. Aby to vynahradil, propustil otroka.
Když jednou zavolala na ‘Abdulláha ibn ‘Awna matka, odpověděl ji trošičku vyšším hlasem, než na něj zavolala. V zápětí toho velmi litoval a aby to vynahradil, osvobodil dva otroky.3
1 Toto podání od Omara uvádí Ahmed v Musnedu, hadís č. 18930. Za hasan jej označil Šu’ajb al-Arnáút ve své korekci Ahmedova Musnedu Tahkíku Musned, 4/323.
2 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5725.
3 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 6/366.