‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že mu Selmán al-Fárisí, věrný druh Posla Božího Muhammeda صلى الله عليه و سلم, vypověděl svými vlastními ústy příběh své životní cesty.
Řekl:
„Narodil jsem se jako Peršan, byl jsem mužem mezi obyvateli Isfahánu, pocházím z nedaleké vesnice jménem Džejj. Můj otec byl starostou oné obce a já jsem pro něj byl tím nejdražším Božím stvořením. Miloval mne tolik, že mne raději držel doma u svého krbu, jako se opečovávají děvčata. Velmi usilovně jsem uctíval podle ritu zoroastrovského náboženství, až jsem se stal ochráncem posvátného ohně, který jsem ctil a ani na okamžik od něj neodcházel.
Můj otec měl obrovskou zahradu. Jednoho dne byl pohroužen do nějaké stavitelské práce a řekl mi: „Synku, dnes jsem natolik zaneprázdněn stavbou, běž a dohlédni na mou zahradu.“ Dále mi předal několik dalších pokynů, co ode mne chtěl. Vyšel jsem ven, zamířil k otcově zahradě a cestou jsem minul jeden z křesťanských kostelů, odkud jsem slyšel jejich hlasy, jak se modlili. O těchto lidech jsem nic nevěděl, protože otec mne držel v našem domě. Když jsem procházel okolo a slyšel jejich hlasy, vešel jsem dovnitř, abych se podíval, co dělají. Když jsem je uviděl, zapůsobila na mne jejich modlitba a lákala mne jejich cesta. Řekl jsem si: „Při Bohu, toto je lepší, nežli náboženství, které následujeme my! Při Bohu, neopustím je, dokud slunce nezapadne.“ Úplně jsem zapoměl na otce a jeho zahradu a nešel jsem nikam. Zeptal jsem se jich: „Odkud toto náboženství přišlo?“ „Ze Sýrie,“ odpověděli mi.
Potom jsem se vrátil ke svému otci, který mezitím vyslal nějaké lidi s úkolem nalézt mne. Úplně jsem jej rozptýlil od jeho práce. „Synu! Kde jsi byl celou dobu? Což jsem tě nežádal, abys udělal, co jsem ti nařídil?“ ptal se mne otec, když jsem se k němu vrátil. Odpověděl jsem: „Otče můj, prošel jsem okolo nějakých lidí, kteří se modlili ve svém kostele a zapůsobilo na mne to, co jsem spatřil z jejich náboženství. Při Bohu, zůstal jsem s nimi až do západu slunce.“ Otec řekl: „Synku můj, na té jejich víře není nic dobrého. Tvé náboženství a náboženství tvých předků je lepší, nežli jejich.“ Řekl jsem: „Nikoli, při Bohu, ono je lepší, nežli naše náboženství!“ Můj otec se o mne tolik bál, že mi dal na nohy okovy a držel mne doma.
Poslal jsem křesťanům vzkaz: „Pokud za vámi zavítá nějaký obchodník ze Sýrie, zpravte mne o tom.“ Zanedlouho ke křesťanům skutečně nějací syrští obchodníci dorazili a oni mne o tom zpravili. Také jsem jim řekl: „Až dokončí své obchody a budou se vracet zpátky domů do své země, zpravte mne o tom.“ Když se potom obchodníci vraceli, nějak se mi povedlo dostat se z řetězů a odešel jsem s nimi do Sýrie. Když jsme došli do Sýrie, zeptal jsem se jich: „Kdo z vás je nejlepší v tomto náboženství?“ Odpověděli mi: „Biskup v kostele.“
Vydal jsem se tedy za biskupem a když jsem k němu dorazil, řekl jsem mu: „Mám rád toto náboženství, chtěl bych s vámi zůstat a sloužit Bohu s vámi tu, ve vašem kostele, učit se od vás a modlit se spolu s vámi.“ „Pojď dál, řekl biskup.“ Vešel jsem tedy k němu, jenže biskup nebyl dobrý člověk. Přikazoval lidem dávat milodary, kázal jim o rozdávání almužen, ale sám si z nich nechával podstatnou část pro sebe a osobně chudým skoro nic nedal. Nashromáždil sedm truhlic plných zlata a stříbra. Když jsem sledoval, co dělá, začal jsem toho muže upřímně nenávidět. Potom biskup zemřel a křesťané se shromáždili, aby jej pohřbili. Řekl jsem jim: „Nebyl dobrým člověkem. Přikazoval vám rozdávat ze svého majetku, ale když jste mu své almužny odevzdali, nechal si je pro sebe a nikdy je chudým nedopravil.“ Obořili se na mne: „Jak to můžeš vědět?! Ukaž nám, kde má svůj poklad!“ Zavedl jsem je do skrýše, kde biskup své bohatství ukrýval a oni odtud vytáhli sedm truhlic plných zlata a stříbra. Když to uviděli, zapřísáhli se: „Při Bohu, tohoto nikdy nepohřbíme!“ Potom jeho tělo ukřižovali a zaházeli kameny. Na biskupský úřad po něm nastoupil jiný muž jmenovaný do této funkce.“
Selmán dále řekl: „Neviděl jsem nikoho z lidí modlících se pětkrát denně, kdo by své modlitby vykonával s takovým zápalem a nasazením, jako on. Zříkal se tohoto světa a usiloval o svět onen ve dne i v noci – a to tak, že jsem nikdy nikoho usilovnějšího neviděl. Miloval jsem ho tolik, jako jsem předtím nikoho nemiloval a nějakou dobu jsem u něho zůstal. Když umíral, řekl jsem mu: „Otče biskupe, byl jsem s vámi a miloval jsem vás, jako jsem nikoho předtím nemiloval a nyní vás dostihl Boží osud. Poradíte mi, ke komu mám nyní jít? Co mi odkazujete, abych učinil?“ Řekl mi: „Synu, při Bohu, nevím už o nikom dalším, kdo by dnes následoval to, co následuji já. Lidé jsou ztraceni. Pozměnili a opustili téměř vše, co jsme následovali a za čím jsme stáli, kromě jednoho muže v Mosulu. Jmenuje se tak a tak. Následuje to, co jsem následoval i já.“
Vypravil jsem se tedy do Mosulu za oním mužem a shledal jsem ho být dobrým člověkem, následujícím totéž, co následoval i biskup. Ale i ten brzy zemřel. Když umíral, vyprávěl jsem mu o tom, jak mi biskup na smrtelné posteli odkázal držet se ho a zeptal jsem se: „Za kým mám jít teď? Co mi přikazuješ?“ Odpověděl mi: „Synu, při Alláhu vůbec nevím, že by snad existoval někdo, kdo následuje to, co následuji já, kromě snad někoho v Nisibidě [1]. Jmenuje se tak a tak, běž a uvidíš.“
Když zemřel a pochovali jsme ho, odešel jsem hledat toho muže z města Nisibis. Když jsem k němu dorazil, povyprávěl jsem mu svůj příběh i to, co mi odkázal můj někdejší společník. Řekl mi: „Zůstaň tu se mnou.“ Zůstal jsem a zjistil jsem, že následoval přesně totéž, co i oni dva před ním. Zůstal jsem s dobrým člověkem. Při Alláhu, i on se brzy ocitl na smrtelné posteli a já jej znovu prosil o radu, tak jako biskupa i muže z Mosulu: „Co mi radíš ty? Ke komu mám jít teď?“ Odpověděl: „Synu, při Alláhu, opravdu nevíme už vůbec o nikom, kdo by následoval to, co následujeme my, kromě snad jednoho člověka v Amoriu [2]. Následuje něco podobného tomu, co jsme následovali i my. Pokud chceš, běž za ním – i on následuje naši cestu.“
Když zemřel a byl pochován, vyhledal jsem onoho muže v Amoriu a povyprávěl mu svůj příběh. „Zůstaň se mnou,“ řekl mi. Uposlechl jsem ho a shledal jsem, že následoval tu samou cestu jako oni muži před ním. Vydělal jsem si i něco jmění, až jsem získal stádo krav a ovcí. A potom osud dostihl i tohoto mého učitele. Když umíral, opět jsem se ho tázal o radu: „Ke komu mi radíš jít teď? Co mi přikazuješ?“ Odpověděl: „Synu, při Alláhu, nevím vůbec o nikom, koho bych ti poradil, ke komu bych tě nasměroval. Ale říká se, že nadchází čas, kdy by měl přijít prorok, jenž bude poslán s náboženstvím Abrahámovým. Měl by se objevit v zemi Arabů a přesídlit do města mezi dvěma lávovými poli s černými skalami, mezi nimiž rostou palmy. Bude oplývat vlastnostmi, jež nebudou skryté. Bude jíst to, co dostane darem, ale netkne se toho, co bude určeno jako almužna. Mezi jeho lopatkami je znaménko proroctví. Pokud dokážeš vyrazit do této daleké země, učiň tak.“ Potom zemřel.
Řekl jsem si, že zůstanu v Amoriu tak dlouho, jak si Bůh bude přát. Poté přijeli nějací obchodníci z arabského kmene Benú Kilb a já se jich zeptal: „Vezmete mne s sebou do země Arabů? Dám vám za to tyto krávy a ovce!“ Odpověděli: „Ano. Dal jsem jim tedy výměnou své stádo a oni mne vzali s sebou. Oni mne však vzali do Wádí al-Kura, kde mne zradili. Zajali mne, unesli a prodali do otroctví jistému židovi.
Když jsem byl u něj, všiml jsem si palem. Doufal jsem, že je to ta zem, kterou mi můj druh popsal, ale jistý jsem si nebyl. Když jsem byl u žida, přišel za ním z Medíny jeho bratranec z kmene Benú Kurajza. Dotyčný mne prodal jemu a on mne vzal s sebou do Medíny. Při Alláhu, když jsem ji poprvé spatřil, rozpoznal jsem ji podle popisu mého druha. Zůstal jsem zde a Alláh vyslal Posla Božího صلى الله عليه و سلم do Mekky, kde zůstal, kolik jen Alláh chtěl. Já jsem o něm zatím nic neslyšel, protože jsem byl jakožto otrok plně zaměstnán prací.
Poté Prorok صلى الله عليه و سلم přesídlil do Medíny a při Alláhu, zrovna jsem pracoval v koruně datlovníku patřícího mému vlastníkovi. Ten seděl pod ním. Poté přišel i jeho bratranec, postavil se před něj a řekl: „Alláh ať zabije Benú Kajla! Při Alláhu oni se dnes shromáždili v al-Kuba’, aby přivítali kohosi, kdo dnes přijel z Mekky. Říkají o něm, že je Boží Prorok! Když jsem to uslyšel, zatřásl jsem se tolik, že jsem si myslel, že ze stromu spadnu svému vlastníkovi na hlavu. Slezl jsem dolů a začal jsem tomu jeho bratranci říkat: „Co to říkáš?! co to říkáš?!“ Můj vlastík se rozhněval a udeřil mne pěstí: „Tohle se tě netýká! Vrať se do práce!“ Řekl jsem: „Nic. Jen jsem se chtěl ujistit o tom, co řekl.“
Dodělal jsem, co bylo třeba a nadešel večer. Přišel jsem za Poslem Božímصلى الله عليه و سلم , když byl ještě v Kuba’. Vešel jsem k němu a řekl mu: „Slyšel jsem, že jsi čestný muž a že máš druhy, kteří jsou cizinci a potřebují pomoc. Tu je něco, co ti dávám jako milodar. Vím, že ty sám to potřebuješ ze všech daleko nejvíce.“ Přinesl jsem to až k němu a Posel Boží صلى الله عليه و سلم vybídl své společníky:
كُلُوا !
„Jezte!“
Ale sám se jídla zdržel. Řekl jsem si: „To je to první!“ Potom jsem odešel a donesl jsem dokonce další porci navíc.
Když se Posel Boží صلى الله عليه و سلم přistěhoval přímo do Medíny, přišel jsem za ním znovu a řekl jsem: „Všiml jsem si, že jsi tehdy nejedl z toho, co jsem přinesl jako milodar. Toto je dar, kterým si tě přeji poctít.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم si vzal něco z toho a potom přizval i své druhy, aby jedli s ním. „To je to druhé!“ řekl jsem si.
Poté jsem zašel za Poslem Božímصلى الله عليه و سلم , když byl v Bakí’u l-gharkad, kde jsme se zúčastnili pohřbu jednoho z jeho společníků. Byl oděn do dvou čtvercových přehozů a seděl mezi ostatními svými druhy.
Pozdravil jsem je pozdravem míru. Nenápadně jsem se pak přesunul za něj, abych se podíval, jestli má na zádech znaménko proroctví, které mi můj učitel kdysi popisoval. Když mne Posel Boží صلى الله عليه و سلم uviděl, jak se snažím mu dohlédnout na záda, odhrnul svůj horní přehoz a já jsem znaménko uviděl a rozpoznal. Pak jsem ho objal, políbil ho na to znaménko a rozplakal jsem se. Posel Boží صلى الله عليه و سلم mi řekl:
تَحَوَّلْ .
„Otoč se a sedni si směrem k nám.“
Otočil jsem se směrem k nim, přisedl jsem si a povyprávěl jim svůj příběh zrovna tak, jako ho teď vyprávím tobě, Ibn ‘Abbási!“ pravil Selmán.
Ibn ‘Abbás dodal: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم chtěl, aby jeho společníci příběh slyšeli. Selmán byl stále otrokem a musel pracovat. Promeškal kvůli tomu Bedr i Uhud, po boku Proroka صلى الله عليه و سلم nebojoval.“
Posel Boží صلى الله عليه و سلم Selmánovi řekl:
كَاتِبْ يَا سَلْمَانُ
„Sepiš se svým pánem smlouvu o propuštění z otroctví, Selmáne!“
Selmán dále vyprávěl: „Sepsal jsem tedy se svým pánem smlouvu o propuštění z otroctví za cenu třista datlových palem, které pro něj zasadím, a čtyřiceti ‘ukíjja [3] ve zlatě. Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl svým společníkům:
أَعِينُوا أَخَاكُمْ .
„Pomožte svému bratrovi.“
Pomohli mi tedy se sázením datlovníků. Jeden mi dal třicet malých sazeniček, další dvacet, třetí patnáct, další deset atd. Každý mu dal, kolik mohl, kolik měl, dokud pro mne nenasbírali všech tři sta stromků. Poté mi Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
اذْهَبْ يَا سَلْمَانُ فَفَقِّرْ لَهَا ( أي احفر لها موضع غرسها ) ، فَإِذَا فَرَغْتَ فَأْتِنِي أَكُونُ أَنَا أَضَعُهَا بِيَدَيَّ.
„Selmáne, běž a vykopej díry, kam mají být zasazeny. Potom, až budeš hotov, přijď za mnou a já je zasadím vlastníma rukama.“
Vykopal jsem tedy jámy, pomohli mi mí přátelé. Až jsem byl hotov, přišel jsem za Prorokem صلى الله عليه و سلم a řekl mu, že jsem hotov. Posel Boží صلى الله عليه و سلم šel se mnou až na místo a sazenice jsme donesli až tam. Potom začal Prorok صلى الله عليه و سلم jednotlivé stromky sázet do připravených děr. Při Tom, v Jehož Ruce je Selmánova duše, nebyla ani jediná sazenice, která by se neuchytila!
Vyplatil jsem se tedy stromy, ale stále mi zbýval peněžní dluh. Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم donesli z kořisti z jedné z výprav zlatý valoun velikosti slepičího vejce. Řekl:
مَا فَعَلَ الْفَارِسِيُّ الْمُكَاتَبُ ؟
„Co je s tím Peršanem, co má dohodu o výkupu z otroctví?“
Přivedli mne za ním a on mi řekl:
خُذْ هَذِهِ فَأَدِّ بِهَا مَا عَلَيْكَ يَا سَلْمَانُ .
„Selmáne, toto si vem a vyplať se ze svého dluhu!“
Řekl jsem: „Ó Posle Boží! Jak můžu za toto vyplatit vše, co dlužím?“
Řekl mi:
خُذْهَا فَإِنَّ اللَّهَ سَيُؤَدِّي بِهَا عَنْكَ .
„Vem si to a Alláh ti pomůže, aby ses vyplatil i ze zbytku toho, co dlužíš.“
Vzal jsem si to a zvážil jsem to pro ně. A při Tom, v Jehož Ruce je Selmánova duše, vážilo to čtyřicet ‘ukíjja! Vyplatil jsem se tedy ze svého dluhu, abych už nebyl otrokem. A byl jsem propuštěn na svobodu!
Potom jsem se účastnil po boku Proroka صلى الله عليه و سلم Příkopové bitvy a od té chvíle jsem už žádné další tažení nepromeškal.“
Zdroj: Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/441.
_____________________________________
[1] Řec. Nisibis, arab. نصيبين Nusajjibín je město na syrsko-turecké hranici s obyvatelstvem převážně arabského či aramejského a kurdského původu. Dnes se nachází na turecké straně hranic naproti syrskému al-Kámišlí a jmenuje se Nusaybin.
[2] Lat. Amorium, řec. Amorion, arab. عمورية ‘Ammúríjja, bylo starověké město založené v helénské době a nacházelo se ve Frýgii, na jihozápadě poloostrova Malá Asie, na území dnešního Turecka.
[3] ‘Ukíjja je staroarabská měrná jednotka hmotnosti. 1 ‘ukíjja = 127,34 g.