OTÁZKA: Myslíte, že prvotní, nejpůvodnější křesťané (Jeruzalémská obec, židokřesťané) zastávali na Ježíše Krista názor, který byl bližší islámskému pojetí christologie, než pozdějšímu církevnímu? Zvláště když připustíme nesporný fakt, že církevní otcové si upravovali svá díla i jimi používané citace z písma, dokonce i Písma sama byla upravována. Proto je otázka Kristova Božství v textové kritice a rané církevní historii vystavena vážným trhlinám. Co o tom soudíte?
ODPOVĚĎ:
Co se týče Proroka Ježíše (arab. عيسى ‘Ísá), mír s ním, podle věrouky islámu není Božím synem. Je pravdivým slovem, příkazem buď, vloženým Duchem, tedy Džibrílem, do lůna Merjem/Marie.
Není a nebyl bohem ani polobohem, je člověkem z masa a krve, který se zrodil a který jednoho dne zemře a bude vzkříšen, aby stanul před Stvořitelem, který dal vzniknout i jemu. Je jako Adam stvořen bez otce. Ježíš je živým Božím zázrakem stvoření, Boží péče a pomoci, hrdým vítězem nad modloslužebnictvím a tyranií a také přislíbeným vůdcem všech věřících před příchodem Hodiny.
Ježíš je Mesiáš, Pomazaný (arab. المسيح al-mesíh), Kristus (z řec. χριστος christos), zosobňuje dobro přicházející od Jediného Stvořitele, koná zázraky z Jeho propůjčené moci a vede lidstvo ke spáse.
Nebyl ukžižován, ale Bůh ho zachránil a pozdvihl na nebesa, odkud sestoupí před koncem dní, aby dokončil svůj úkol, ke kterému ho Jediný Stvořitel vyvolil a předurčil.
Myslím, že názor, že původní židokřesťanská christologie byla té islámské bližší, než dnešní církevní, není zdaleka neopodstatněný. Soudím, že vaše uvažování je na dobré stopě.
Podle mne je ještě větším problémem, než samotné účelové upravování písma v pozdějším období to, co se stalo v období nejranějším v souvislosti se samým proniknutím prorocké zvěsti Ježíše Krista mimo původní jeruzalémskou obec aramejsky hovořících, kulturně hebrejských, židů, tedy následovníků halachy.
Jednalo se z mého muslimského pohledu o nedokonalý překlad poselsvtví monoteizmu do naprosto odlišných kulturních reálií helénského světa. Tímto neprecizním překladem – a mám na mysli překlad celé myšlenky, celého učení, nikoli jen pouhý překlad náboženských textů – pak došlo ke zkreslení celé věci.
Chybí nám ke srovnání originální verze textů Ježíšova Zjevení v jazyce, kterým Ježíš hovořil. Chybí jejich kopie a dokonce i kopie těchto kopií. Původním jazykem textů, které máme k dispozici je tehdejší hovorová řečtina (tzv. koiné) a to ještě nikoli kdovíjak sofistikovaná, která možná nebyla nejvhodnějším jazykovým mediem pro tak velikou věc, jako Boží Zjevení.
Navíc tuto řečtinu podle některých názorů někteří autoři existujících evangelií neovládali na pro tento účel uspokojující úrovni. Objevují se substrátové chyby a kalky naznačující, že písaři či přepisovači evangelií nebyli rodilými řeckými mluvčími, avšak ovládali někrerý ze semitských jazyků tehdejší Levanty – např. pro krev (řec. το ‘αίμα to haima), která je podstatným jménem látkovým bez plurálu, se v novozákonní řečtině na několika místech užívá plurálního neologismu τα ‘αίματα ta haimata, podle standardního řeckého vzoru plurálu, navzdory tomu, že v řečtině jde o podstatné jméno látkové, které žádný plurál nemá. Plurál naopak může výraz „krev“ mít v semitských jazycích, např. arabsky se krev řekne دم dem, v pl. دماء dimá´, podobně může mít výraz pro „krev“ tvar plurálu i v hebrejštině nebo aramejštině. Podobných příkladů je celá řada.
Z nějakého důvodu se tito Semité rozhodli psát v jazyce jiném než svém a Ježíšově rodném, jazyce, kterým hovořilo mnohem více lidí, byť ho neznali dokonale a ještě méně znali jazykové reálie, kontexty a konotace slov, která užili, v jejich novém prostředí. Tím – žel – vytvořili základní předpoklady pro nedorozumění.
Mohlo je motivovat očekávání brzkého opětnovného příchodu Ježíše před koncem světa (tzv. parúsie) a proto se snažili o rozšíření pravé víry na co největší množství lidí i za cenu toho, že nebudou hned dodržovat i všechna halachická nařízení a budou se ještě nějaký čas potýkat s nezvládnutými detaily věroučné doktríny. Možná ve strachu z nastupujícího konce dní i proto upřednostnili rychlost nad kvalitou a nemuselo to nutně být jen z nekalého úmyslu. A Bůh ví nejlépe.
Tyto jejich nedokonalé pokusy přetlumočit jazykově i kulturně semitský obsah zjevení do hovorové řečtiny pak převzali lidé, kterým bylo původní jazykové i kulturnní prostředí evangelií už naprosto cizí a kteří k textům přistupovali s vlastní předznalostí. Byli ovlivněni tehdejšími kulty (např. kulty Herákla, Osirise, Mithry apod.) a mystérii (např. dionýsovská či asklépiovská) anebo filozofiemi (např. gnózí a neoplatonizmem).
V těchto písmech, či spíše jejich neumělých přetlumočeních pak takto formovaní čtenáři nacházeli věci, které v nich najít chtěli, protože jim byly důvěrně známé a proto jim mohl být omylem přiřknut i význam, který původně vůbec nebyl zamýšlen. Díky tomu mohly do christologie proudit i prvky původně zcela cizí, ba dokonce protichůdné vůči původnímu striktnímu monoteizmu a vizi Ježíše jako Božího Proroka a Posla.
Nakonec i sám výraz Syn Boží měl v původním prostředí konotaci zmocněnce a doslovnější nabral až v prostředí řeckém, zvyklém na velké množství polobožských a pololidských mytologických figur.
Dále je možné, že už v této době dochází v christologii k úmyslným manipulacím a ústupkům motivovaným soutěžením s dalšími konkurenčními kulty. Tato tendence pak bude vrcholit v následujících obdobích po upevnění původních křesťanských obcí, kdy bude ta jeruzalémská odsunuta na okraj ve prospěch např. antiochijských a alexandrijských raných křesťanských škol.
V následujícím období formování církve pak proti sobě budou stát různé christologie a navzájem se obviňovat z hereze.
Formulace současné církevní doktríny o Kristu je pak dána výslednicí všech těchto vlivů dohromady ve snaze vyhnout se všem pohledům a implikacím, které byly odsouzeny jako bludné.
Ať nás všechny vede Všemohoucí k Jediné Pravdě. Ámín.
Odpovídal: Alí Větrovec