OTÁZKA: Jsem rozhořčena současnou situací na Východě. Ukrajinští běženci jsou přijímáni, zatímco Syřany nechala Evropa umírat na tureckých hranicích zimou a nikoho nezajímali. Země EU v čele s Polskem a Litvou déle než měsíc ponechaly uprchlíky z Afghánistánu, Sýrie, Iráku a Jemenu u běloruských hranic, držely v lese v hraničním pásmu úplně bez humanitární pomoci, v mrazu je polévaly vodou z hadic, mlátily je a oplocovaly ostnatým drátem. Ačkoli Charta OSN uvádí, že uprchlíci by neměli čelit diskriminaci na základě rasy, náboženství nebo země původu. Nyní je však zřejmý nejen rasismus, ale i nacionalismus Evropské unie, která již v některých aspektech silně připomíná Třetí říši. Vezměme si například i zběsilý fašistický postoj Evropanů k Rusku a Rusům, který nyní jednoduše přestali skrývat.
ODPOVĚĎ:
My, kteří jsme aktivní v šíření informací o islámu a jeho naukách a kteří se v podmínkách ČR věnujeme vyzývání k islámu, si těchto negativních jevů dlouhodobě všímáme a nejednou jsme o nich referovali jak na internetu, tak i na sociálních sítích.
Proti vyjmenovaným křivdám a nespravedlnostem se nedá nic moc podnikat přímo, je však třeba na ně neustále poukazovat a upozorňovat. Zaujatost lze řešit aktivním jejím odhalováním a následným odstraňováním.
Ze samé historie evropské myšlenky a evropanství jakožto sdílené identity se také může vyvodit, že vznikala a byla budována původně v době boje s Osmany a následně v době nacionalizmů a koloniálních snah XIX. století čímž byla od počátku postavena do ostře protiislámské pozice, pak během první poloviny minulého století, kdy byla postavena do ostře protijaponské pozice a nakonec po roce 1945 v době studené války, čímž byla postavena do ostře protiruské a protičínské pozice. Velkou úlohu ve vývoji evropské identity tedy po většinu času hrály strachy a nenávisti ze všeho mimoevropského a nezápadního – ať již islámského či ruského, tak i z čínského nebo japonského vlivu. A po notnou část svého vývoje byla evropská myšlenka expanzivistická, v podobě doktríny o rozšiřování Unie je jí dodnes. To jsou historická fakta, která je nutno mít na zřeteli, hovoříme-li o Evropě a evropanství či o jeho případné reinterpretaci tak, aby zůstalo otevřené a inkluzivní.
Definovat sebe sama prostřednictvím kontrastní opozice oproti jiným je přirozené a lidské. Dělat to způsobem, který je dehumanizuje a dělá z nich ne-civilizované ne-lidi, je zcestné, nebezpečné a kontraproduktivní. Není to známka civilizovanosti, ale známka anti-civilizace.
V pohledu na dnešní situaci, kdy byl evropský status quo, blahobyt a mír rozvrácen v několika hodinách, je jasně vidět mylnost evropského mýtu o své vlastní dějinné a civilizační výjimečnosti. Válka a barbarské násilí není nic neevropského, co by patřilo do “divočiny” tam někde daleko za hranicemi starého kontinentu, do zemí, které nejsou “civilizované” a nejsou “tak úplně evropské.” Agresory i obětmi jsou v tomto konkrétním případě bílí evropští křesťané. Nepřipouštět si možnost, že se něco takového může mezi bílými evropskými křesťany stát, je důkazem evropské bílé křesťanské omezenosti, nedostatku rozumu a zahleděnosti do sebe sama. Bílý evropský křesťan není ani dokonalejší, ani civilizovanější, než kterýkoli jiný člověk jakéhokoli původu, vyznání a barvy pleti.
Výše uvedené samozřejmě platí i na opačnou stranu. Můžeme porovnávat solidaritu evropských vůdců s ukrajinským národem a solidaritu muslimských vůdců s národem palestinským, syrským, iráckým, jemenským, afghánským nebo s Ujgury či myanmarskými Rohingjy a dalšími a vyvozovat z toho důsledky, které nemusí být vždy příjemné a dobře vyznívající.
Vznešený Alláh upozorňuje:
فَلَا تُزَكُّوا أَنفُسَكُمْ
“Nepovažujte tedy sebe za očištěné!” (Nedžm: 32)
Ibn ‘Abdilberr pravil:
“Když se někdo kochá sám sebou, je to důkazem jeho slabosti. Slabosti jeho rozumu.“1
Nicméně je třeba v tomto historickém běhu i dnešním dění hledat a nacházet i to pozitivní:
1. Je vidět, kde celou dobu vězela skutečná hrozba pro Evropu a kdo byl její reálný nepřítel. Tak dlouho se v evropském veřejném prostoru strašilo islámem a muslimy, až přišel ruský prezident a pokusil se vojensky zabrat Ukrajinu. Zároveň s tím se ukázalo, jak je Evropa závislá z jedné strany na Rusku coby dodavateli energie a surovin, a jednak na USA coby garantu bezpečnosti a stability. Ukázalo se, jak je dnešní Evropa nepřipravena vést vlastní, svrchovanou a svobodnou zahraniční politiku nepodléhající velmocenským zájmům ani Moskvy, ale ani Washingtonu. A je čím dál jasnější, že skutečný problém Evropy nejsou ani muslimské země na jih a východ od Středomoří, a ani její vlastní muslimské menšiny, ale především její vlastní neschopnost, nejednota a závislost na libovůli obou tyranských velmocí – USA a Ruska. Uvědomit si problém je prvním krokem k jeho nápravě. A proto je to dobrá zpráva.
2. Obnažen je otevřeně rasistický a protiislámský diskurs, o kterém v otázce hovoříte. Mluví se o dvojím metru, dvojakých standardech a pokrytectví a to dnes nejen v kruzích, které se proti němu stavěly už dávno předtím. Nyní je toto vše už jasně zřetelné všem, kteří jsou to ochotni vidět a vnímat. A to je samozřejmě dobře. Je správné, že se o tomto problému mluví a že se tyto věci vystavují na odiv. Právě teď je mainstreamovému evropskému myšlení vystaven účet a ukázáno zrcadlo, v němž je vidět nepěkný pohled. Čím je taková zaujatá rétorika otevřenější, tím méně je udržitelná, tím více lidem se hnusí a tím více je čím dál více lidmi předhazována každému, kdo se tímto druhem zaujatosti proviní. A to přece nemůže být špatně.
3. O to více je nyní zřejmá potřeba míru a soužití mezi rozmanitými národy, vyznáními a zastánci různých politických názorů. Mír a nekonfliktní soužití je dobro a dar, za který je třeba děkovat Vznešenému Alláhu. Je třeba vážit si toho, co máme a o této nutnosti se musí jasně hovořit. A je třeba vážit svá slova na adresu druhých v situaci, kdy potřebujeme zachovat klid, soudržnost a mír. Protože války nezačínají prvním výstřelem, ale prvním projevem slovní agrese na adresu druhé strany.
Vznešený Alláh varuje:
مَّا يَلْفِظُ مِن قَوْلٍ إِلَّا لَدَيْهِ رَقِيبٌ عَتِيدٌ
“A člověk nevyřkne slovo jediné, aniž je vedle něho připraven dohlížitel.” (Káf:18)
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:
“Tvá vlastní slova jsou tvými zajatci, dokud neopustí tvá ústa. Potom se ty staneš zajatcem svých vlastních slov.“2
4. Těší mě, že se objevila obrovská vlna solidarity s lidmi prchajícími z Ukrajiny před nynější invazí a z Ruska před bezprávím režimu, který tam panuje a který je za invazi na Ukrajinu přímo a bezprostředně zodpovědný. I když je tato solidarita ze strany evropského mainstreamu zatím jen “jednobarevná.” Možná, že se z této lekce poučíme a pochopíme, že postavit se za napadeného a utlačovaného je nutnost, bez ohledu na jeho náboženské vyznání, politické názory a barvu pleti. Možná, že kontakt s takovým množstvím válečných utečenců zmírní v Evropě i hrany odmítavosti vůči všemu cizímu a jinakému. Středomořská uprchlická krize, která uvázla řadu let na mrtvém bodě, došla k překvapivému vyústění a já přese všechno věřím, že nakonec půjde o vyústění pozitivní.
5. Také vztah Evropanů k Rusku je podobně ambivalentní a ne vždy vstřícný, podobně jako jejich vztah k muslimským přistěhovalcům a muslimským zemím. Chci věřit, že mnozí lidé snáze pochopí nespravedlnost paušálního odsuzování Ruska a Rusů bez ohledu na jejich osobní postoj k ruskému prezidentovi a jeho režimu. Ani za prezidenta, ani za režim běžní Rusové nemohou. Na základě tohoto případu pak tím snáze budou běžní Evropané moci odsoudit uplatňování kolektivní viny vůči muslimům a ostatním lidem z většinově muslimských zemí mimo Evropu, která je jim často kladena za násilí jejich extremistů či výstřelky jejich diktátorů.
6. Navíc už nyní nepůjde odignorovat roli cizího vměšování na politickou situaci jiných zemí. Ruský režim by se nyní nechoval tak, jak se chová, kdyby nebyla v dobách po rozpadu SSSR pošlapána velmocenská hrdost Ruska, jež bylo následně obkličováno cizími velmocemi bez ohledu na původní sliby. Ukrajina by nebyla v situaci, v jaké je nyní, kdyby se jí Rusko opakovaně nesnažilo zmocňovat jako nárazníkového státu a kdyby na jejím území neprobíhaly geopolitické hry velmocí po celá desetiletí. “Blízkým Východem” se nikdo nestává vlastní vinou, ale vinou silnějších hráčů v jeho okolí. To, co platí pro většinově muslimské země, platí i pro Ukrajinu a naopak. “Blízkovýchodně” tristní bezpečnostní stabilita dotčených zemí není důsledkem míry jejich “civilizovanosti,” ale míry nepřirozeného, ze zahraniční ovlivňovaného vývoje v nich. A – jakkoli dokázaná – přítomnost hrstky extrémistických a nepřátelských živlů je velmi chabou záminkou pro invazi silnější země na svrchované území té slabší. Na Ukrajině stejně jako kdekoli jinde na světě.
Jako věřící muslimové nesmíme zapomínat, že každá těžkost v sobě nese úlevu, shodně slovům Božím:
فَإِنَّ مَعَ الْعُسْرِ يُسْرًا ﴿٥﴾ إِنَّ مَعَ الْعُسْرِ يُسْرًا
“Vždyť se strastmi i úleva přichází, věru že se strastmi i úleva přichází!” (Šerh: 5-6)
V tomto verši je užito předložky مع me’a – “s” namísto předložky بعد be’de – “po,” čímž se zdůrazňuje, že jisté podoby ulehčení jsou obsaženy i v samotné té nesnázi, která nás právě potkala. Domnívám se, že mnohé z nich jsem právě vyjmenoval.
Ještě jednou zdůrazňuji, že ani muslimský svět není prost chyb. Rasismus a strach z jinakého, závislost na tyranských velmocech, neschopnost samostatné, konstruktivní a asertivní prezentace vlastních zájmů a svrchovaného geopolitického působení, neschopnost vnímat utrpení jiných navzdory zažívanému utrpení vlastnímu, netolerance k odlišnému názoru na aktuální dění, válečné štvaní a nesvoboda jsou problémy, které sužují i ummu islámu v míře větší než nemalé. Týkají se jak muslimských komunit v zemích historicky většinově muslimských, tak i přistěhovaleckých i původních menšin v zemích historicky nemuslimských.
Na závěr bych proto varoval své bratry muslimy před unáhlenými soudy, neobjektivitou a zaujatostí, díky kterým zaujímají tu či onu stranu konfliktu a fanaticky hájí to či ono vidění světa.
Vznešený Alláh praví jednoznačně a nedvojsmyslně:
وَلَا يَجْرِمَنَّكُمْ شَنَآنُ قَوْمٍ عَلَىٰ أَلَّا تَعْدِلُوا ۚ اعْدِلُوا هُوَ أَقْرَبُ لِلتَّقْوَىٰ
“Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti.” (Máida:8)
Ibnu l-Kajjim říká:
“Vědění a spravedlnost jsou dvěma kořeny veškerého dobra. A nespravedlnost a nevědomost dvěma kořeny veškerého zla.“3
Doufám a prosím Nejvyššího Alláha, že se tyto možné pozitivní trendy, které jsme zmínili, stanou skutečností a zlepší naši situaci jakožto muslimů žijících v evropském prostředí. Ámín.
Odpovídal: Alí Větrovec
Poznámka: Formulace otázky byla upravena a zjednodušena dílem kvůli pochopení kontextu a dílem z důvodu anonymizace tazatelky.