OTÁZKA: Co přesně znamená vhodné (ma’rúf)? Jaký je vztah mezi termíny ma’rúf – vhodné (a munker, tj. zavrženíhodné) a termíny halál – povolené (a harám, tj. zakázané)? Jak souvisí se zvyklostí – ‘urfem, coby vedlejším pramenem islámského práva podle interpretace některých mezhebů?
ODPOVĚĎ:
Vzásadě možno říci, že se obě kategorie a z nich vycházející párové pojmové opozice doplňují a překrývají.
Rozdíl mezi nimi tkví především v pokrývané tematické rovině a vzhledem k odpovědi na otázku, odkud se původně bere škodlivost či prospěšnost dané záležitosti, zda je obsažena přímo v ní, či je k ní dodána až přímým Božím působením.
Věrouka ahlu s-sunna we l-džemá’a je pak střední cestou v opozici k těm, kteří hledají ve všem racionalizovatelná odůvodnění na straně jedné a mezi těmi, kteří na hledání rozumných důvodů v pozadí předpisů zcela rezignovali, na straně druhé.
Jisté věci jsou např. špatné samy o sobě a lidský rozum je schopen dosáhnout důvodu toho, proč jsou označeny za špatné. To je případ těžkých zločinů útočících na všemi lidmi uznávané hodnoty, jako jsou vražda či krádež, napadající život a majetek jiných lidí. Smyslem toho, že Alláh jasně odsuzuje všemi i jinak odsuzované jednání znovu ještě jednou, je ukázat na Boží vlastnosti Moudrosti, Spravedlivosti a Dobroty, díky čemuž soudný a morálně bezúhonný jedinec poznává dobro Boží zvěsti a je schopen ji vnímat jako poselství od Toho, kdo je pramenem a dárcem všeho dobra.
Příkladem druhé kategorie činů jsou ty, které jsou dobré či špatné na základě toho, co stanovil Alláh Svým Zákonem, jako např. vykonávání či naopak nevykonávání pěti povinných denních modliteb – to první je dobré a to druhé je špatné, protože tak stanovil Alláh. Jejich moudrost spočívá v dosažení a prokázání dobra dobrých, kteří tento Boží příkaz dodrží, a zla zlých, kteří tento příkaz respektovat nebudou. Ti první mají být na onom světě odměněni a ti druzí naopak potrestáni.
Dvojice pojmů معروف ma’rúf a منكر munker se pojí šířeji jak se šarí’ou ve vztahu mezi Božími služebníky navzájem, tak i s konvenční mezilidskou etikou, uznávanou lidmi obecně jako dobré a slušné mravy na základě jejich přirozenosti a racionálnosti. Tento významově protichůdný pár možno proto označit za horizontální etickou rovinu.
Vznešený Alláh je ručitelem a dozorcem nad tím, aby se k sobě lidé chovali podle tohoto mravního standardu, jehož nejjednodušším vyjádřením je zlaté etické pravidlo “jednej s druhým tak, jak chceš, aby bylo jednáno s tebou.” Tato etická rovina specifikuje, co je slušné, správné a přístojné mezi lidmi na tomto světě.
Pojem معروف ma’rúf je v Koránu vzpomenut osmatřicetkrát a je používán pro celou řadu činů a souvislostí, např. v pobídce na velkodušnou arbitráž v případě odplaty za vraždu, v souvislosti se závětí a právy dědiců, vztahů mezi manželem, manželkou a dětmi v manželském a rodiném životě, či v případě rozvodu, vztahu k otrokům a sluhům, hendikepovaným, sociálně znevýhodněným, v souvislosti s šířením nejobecněji chápaného dobra ve společnosti a bráněním nejobecněji chápanému zlu v ní, v souvislosti s dobročinností, laskavostí mezi přáteli a členy rodiny, vyřčeným dobrým slovem, férovostí, nebo příjemným vystupováním apod. Vždy se jedná o mezilidské jednání, které má být v muslimské společnosti jako celku prosazováno na úkor svého opaku, jež má být potlačován.
Rághib al-Isfahání definoval ve svém slovníku koránských pojmů termín معروف ma’rúf jako:
المعروف اسم لكل فعل يعرف بالعقل أو بالشرع حسنه.
“Al-Ma’rúf je označení pro každé jednání, které rozum, či Zákon uznává jako dobré.“1
A منكر munker je podle něj následně přesný opak toho, tedy to, co ani rozum, ani zjevený Zákon jako dobré nezná a neuznává.2
Al-Isfahání dál objasňuje smysl ma’rúfu příklady:
“Umírněnost obecně, ale i konkrétně, např. v rozdávání, dobré chování, oplácení lepším, dobré a slušné zvyklosti, cokoli, co Zákon i lidská racionalita přijme jako dobré.“2
Druhá dvojice pojmů, حلال halál a حرام harám, se naproti tomu pojí šířeji se šarí’ou coby zjeveným Božím Zákonem a úžeji s druhou kategorií činů. Jde v ní o to, že jedině Alláh může stanovovat povolené a zakázané a mimo Něho nikdo jiný. Poslouchat a respektovat Alláhem dané příkazy a zákazy je samo o sobě uctíváním (arab. العبادة al-‘ibáda) a proto poslouchat a respektovat jako povolené a zakázané něco, co stanoví člověk, by bylo přidružováním k Alláhu (arab. الشرك aš-širk), které vyvádí z lůna islámu.
Důvody, proč Alláh stanovuje určité věci jako zakázané může být očividný efektivní důvod zákazu dané věci (arab.العلة al-‘illa) jako např. opojnost v případě zákazu alkoholu, anebo skrytá moudrost v dané věci obsažená (arab. الحكمة al-hikma), která nemusí být známa přímo a každému. Alláh totiž zakazuje jak věc, kterou i lidé sami o sobě vnímají jako špatnou, tak i věci, které by jinak mohly být arbitrární.
Hovoříme-li o povoleném a zakázaném, hovoříme proto primárně o vztahu člověka, služebníka, nikoli k jinému člověku, služebníkovi, ale o vztahu mezi člověkem, služebníkem na straně jedné a Alláhem, jeho Pánem, na straně druhé. Tento významově protichůdný pár proto možno označit za vertikální etickou rovinu.
Tato etická rovina specifikuje, za co je člověk odměněn Alláhem (když si vybere halál a odvrhne harám), anebo za co je Alláhem trestán (pokud si zvolí harám a odmítne halál). Halál je definován jako opak harámu a harám je čin, který pokud se ho člověk dopustí, spáchá hřích, tj. zapíše se mu u Alláha jeden špatný skutek.
Obě tyto roviny jsou zmíněny vedle sebe např. v koránském verši:
قُلْ تَعَالَوْا أَتْلُ مَا حَرَّمَ رَبُّكُمْ عَلَيْكُمْ ۖ أَلَّا تُشْرِكُوا بِهِ شَيْئًا ۖ وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا ۖ وَلَا تَقْتُلُوا أَوْلَادَكُم مِّنْ إِمْلَاقٍ ۖ نَّحْنُ نَرْزُقُكُمْ وَإِيَّاهُمْ ۖ وَلَا تَقْرَبُوا الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ ۖ وَلَا تَقْتُلُوا النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّهُ إِلَّا بِالْحَقِّ ۚ ذَٰلِكُمْ وَصَّاكُم بِهِ لَعَلَّكُمْ تَعْقِلُونَ
“Rci: “Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům, nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střezte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete rozumní!” (An’ám: 151)
V tomto verši jsou jmenovány zákazy a příkazy typu uctívání jediného Stvořitele, úcta k rodičům, nezabíjení vlastních dětí a obecně žádného člověka mimo jasně stanovené případy, či nesmilnění. Všechny tyto imperativy, kromě toho, že jejich porušení představuje něco, co Alláh zakázal a co je hříchem, co je harám, jsou také ma’rúfem – přirozenou a smysluplnou konvencí uznávanou každým soudným a morálně zdravým člověkem či společností.
Obě roviny přivádí do souvztažnosti také Prorokův صلى الله عليه وسلم komentář na jiný koránský verš tak, jak ho zachytil jeho nejbližší společník Abú Bekr رضي الله عنه v podání od Kajsa ibn Abí Házima رضي الله عنه, jenž uvedl: “Abú Bekr se postavil, chválil a velebil Alláha a potom řekl: “Lidé! Věru vy recitujete verš:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا عَلَيْكُمْ أَنفُسَكُمْ ۖ لَا يَضُرُّكُم مَّن ضَلَّ إِذَا اهْتَدَيْتُمْ ۚ إِلَى اللَّهِ مَرْجِعُكُمْ جَمِيعًا فَيُنَبِّئُكُم بِمَا كُنتُمْ تَعْمَلُونَ
“Vy, kteří věříte! Za duše své jste sami odpovědni; neuškodí vám ten, kdo zbloudil, jste-li vy sami správnou cestou vedeni. K Bohu se všichni navrátíte a On vám již oznámí, co jste dělali.” (Máida: 105)
Avšak nechápete ho správně. Věru jsem slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
إِنَّ النَّاسَ إِذَا رَأَوْا الْمُنْكَرَ وَلَا يُغَيِّرُوهُ أَوْشَكَ اللَّهُ أَنْ يَعُمَّهُمْ بِعِقَابِهِ
“Pokud lidé uvidí nějakou nepřístojnost a nezmění ji, brzy již na ně všechny Alláh sešle Svůj trest.“3
Zatímco první případ ukazuje na sepětí mezi ma’rúfem a nepřekračováním Božích zákazů, druhý případ ukazuje na to, co se stane, dojde-li k rozštěpení mezi tím, co Alláh přikázal a tím, co si jako svou konvenci stanoví společnost. Pokud mezi jedním a druhým dojde k rozporu, pokud společnost nedbá na to, co Alláh zakázal a nebere Jím stanovené meze za limity vlastní společenské konvence a toho, co je jimi vnímáno jako přípustné jednání, Alláh sesílá trest.Z tohoto důvodu Alláh stanovuje jasný protiklad mezi věřícími, popsanými jako:
وَالْمُؤْمِنُونَ وَالْمُؤْمِنَاتُ بَعْضُهُمْ أَوْلِيَاءُ بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ
“Věřící muži a věřící ženy jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrženíhodné” (Tewba: 71)
التَّائِبُونَ الْعَابِدُونَ الْحَامِدُونَ السَّائِحُونَ الرَّاكِعُونَ السَّاجِدُونَ الْآمِرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَالنَّاهُونَ عَنِ الْمُنكَرِ وَالْحَافِظُونَ لِحُدُودِ اللَّهِ ۗ وَبَشِّرِ الْمُؤْمِنِينَ
“Kající se, uctívající, chválící, oslavující, sklánějící se, poklekající, přikazující vhodné a zakazující zavrženíhodné, dodržující ustanovení Boží… Oznam věřícím zvěst radostnou!” (Tewba: 112)
Právě takovým přislíbil Alláh svou pomoc:
الَّذِينَ إِن مَّكَّنَّاهُمْ فِي الْأَرْضِ أَقَامُوا الصَّلَاةَ وَآتَوُا الزَّكَاةَ وَأَمَرُوا بِالْمَعْرُوفِ وَنَهَوْا عَنِ الْمُنكَرِ ۗ وَلِلَّهِ عَاقِبَةُ الْأُمُورِ
“On pomůže těm, kteří – když jsme je upevnili na zemi – dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech.” (Hadždž: 41)
A mezi nevěřícími a pokrytci, popsanými jako:
الْمُنَافِقُونَ وَالْمُنَافِقَاتُ بَعْضُهُم مِّن بَعْضٍ ۚ يَأْمُرُونَ بِالْمُنكَرِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمَعْرُوفِ
“Pokrytci, muži i ženy, patří jedni k druhým: přikazují zavrženíhodné a zakazují vhodné” (Tewba: 67)
Z hlediska jazyka termín عرف ‘urf s termínem معروف ma’rúf sdílí stejný trojkonsonantní kořen s konotací známosti, jasnosti a dobrosti něčeho, v opozici k trojkonsonantnímu kořeni نكر n-k-r s konotací neznámého, ohavného a odvrhovaného. ‘Urf přímo nabírá konotaci vrcholu, nejlepší části něčeho.
Z hlediska terminologického je ‘urf definován ‘Abdulláhem ibn Ahmed an-Nesefím jako “to, co se ustálí mezi lidmi na základě logiky, zdravého rozumu a co přijme i zdravá lidská přirozenost.“4
Proto ‘urf musí splňovat následující podmínky:
1. obecnou závaznost v souvislosti s jazykovým územ, či danými pravidly chování, či územ v činu;
2. ustálenost dané praktiky mezilidského chování či úzu;
3. logičnost, rozumnost a odůvodněnost dané praktiky či úzu;
4. morálnost dané praktiky či úzu, tj. nesmí odporovat ani šarí’i, ani obecné morálce.5
Jen takový obyčej či úzus tedy může být zdrojem poznání islámskoprávního předpisu. Naopak obyčej i úzus, který není ustálený a je pouze krátkodobým módním trendem, obyčej, který je obecně považován za ohavný, který zdravá a nezkažená lidská přirozenost odmítá, nebo ten, který už nikdo nepraktikuje, který se změnil, nebo který je v nějaké kolizi s normativními texty šarí’y – Koránem, Sunnou a konsensem muslimských učenců, zdrojem islámskoprávního řešení nikdy být nemůže. ‘Urf je vedlejším pramenem islámskoprávní interpretace pro hanefíjský a málikovský mezheb.6
Odpověď na základě citovaných zdrojů sestavil: Alí Větrovec
- Viz Mu’džemu mufrádáti alfázi l-Kur´án, str. 343.
- Viz Ibidum.
- Jako součást trochu delšího hadísu zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4005; Ahmed v Musnedu, hadís č. 16. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 3252.
- Tak jeho definici uvádí Wehba az-Zuhajlí v Usúlu l-fikhi l-islámí, 2/828.
- Viz as-Sejjid Sálih ‘Awed v Aseru l-‘urfi fi t-tešrí’i l-islámí, str. 50.
- Viz Muhammed Mustafá aš-Šelebí v al-Medchal fi t-ta’rífi bil-fikhi l-islámí, str. 175-187.