Jazyk jako původce rozkolu mezi muslimy

 

Alláh pravil:

وَقُل لِّعِبَادِي يَقُولُوا الَّتِي هِيَ أَحْسَنُ ۚ إِنَّ الشَّيْطَانَ يَنزَغُ بَيْنَهُمْ ۚ إِنَّ الشَّيْطَانَ كَانَ لِلْإِنسَانِ عَدُوًّا مُّبِينًا

Pán váš zná vás nejlépe, a zachce-li se Mu, smiluje se nad vámi, a bude-li chtít, potrestá vás. A neposlali jsme tě, abys byl nad nimi dozorcem. (Isrá´: 53)

 

Vznešený řekl také:

مَّا يَلْفِظُ مِن قَوْلٍ إِلَّا لَدَيْهِ رَقِيبٌ عَتِيدٌ

A člověk nevyřkne slovo jediné, aniž je vedle něho připraven dohlížitel.(Káf: 18)

 

وَإِنَّ عَلَيْكُمْ لَحَافِظِينَ كِرَامًا كَاتِبِينَ يَعْلَمُونَ مَا تَفْعَلُونَ

Nad vámi věru strážcové dozírají, zapisovatelé vznešení, kteří o činech vašich dobře vědí!(Infitár: 10-12)

 

أَمْ يَحْسَبُونَ أَنَّا لَا نَسْمَعُ سِرَّهُمْ وَنَجْوَاهُم ۚ بَلَىٰ وَرُسُلُنَا لَدَيْهِمْ يَكْتُبُونَ

Či se domnívají, že neslyšíme tajemství jejich i skryté rozhovory? Věru že ano a vyslanci Naši to u nich zapisují! (Zuchruf: 80)

 

Imám Ibn al-Kajjím al-Džewzíjja řekl:

„Udivující je, že člověk se bez potíží vyhýbá zákazům, křivdám, cizoložství, krádeži, pití alkoholu a nedovoleného pohledu, ale jen velmi těžce střeží svůj jazyk! Tak vidíš člověka, o kterém se říká, jaký je pobožný asketa, avšak říká věci, které bezpochyby vyvolávají Boží hněv. Tak člověk, čistý od těžkých hříchů a násilí, svým jazykem špiní čest kohokoli, mrtvého či živého, aniž vůbec pamatuje na to, co říká.“¹

 

Jednou jistý muž prošel před ‘Alkamou ibn Abí l-Wakkásem رضي الله عنه a ten mu řekl: „Máš konexe a nároky, ale vidím tě, jak pořád chodíš za těmi vladaři a říkáš jim cokoli, co si zamaneš! Věru jsem slyšel Bilála ibn Háris al-Muzeního رضي الله عنه, společníka Božího Posla صلى الله عليه و سلم, říci: „Věru někdo z vás vysloví nějaké slovo, se kterým je Alláh spokojen a nepředpokládá, kam až se toto slovo dostane. Alláh mu toto slovo připíše se vší tou spokojeností, trvající až do Dne, kdy před Ním dotyčný stane. A někdo z vás vysloví slovo, se kterým Alláh není spokojen, aniž předpokládá, kam až se dostae. A Alláh mu toto slovo připíše proti němu, s hněvem Božím, trvajícím až do Dne, kdy před Ním dotyčný stane!“ Poté ‘Alkama dodal: „Běda tobě! Podívej se, co je to, co říkáš? Kolikrát mi toto, co jsem slyšel od Bilála ibnu l-Hárisa, zabránilo promluvit!“²

 

Umm Habíba رضي الله عنها, matka věřících, uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Každé slovo syna Adamova je proti němu a nikoli pro něj, kromě řeči vybízející k dobru, zakazující zlo a vzpomínající Alláha.“³

 

Šekík uvádí, že ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه na pahorku Safá vyřkl telbíjju a poté řekl: „Můj jazyku, mluv jen dobro a dosáhneš užitku. Mlč a budeš uchráněn lítosti.“ lidé se zeptali: „Abú ‘Abdurrahmáne, toto jsi řekl ty sám, nebo jsi to slyšel (tj. je to hadís)?“ „Ne,“ řekl ‘Abdulláh, „ale slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Většina hříchů, ve které syn Adamův upadne, je způsobena jeho jazykem.“⁴

 

Proto je v mlčení spása.

 

‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Kdo mlčí, je spasen.“⁵ Sám Posel Boží صلى الله عليه و سلم mnoho mlčel, ale mluvil jen málo.⁶

 

Mu’áz ibn Džebel رضي الله عنه slyšel Proroka صلى الله عليه و سلم říci: „Zůstáváš v bezpečí, dokud mlčíš, protože když promluvíš, píše se to buď pro tebe, nebo proti tobě.“⁷

 

Chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Kdokoli více mluví, toho chyby vzrostou. Koho chyby vzrostou, toho hříchy vzrostou s nimi. A čí hříchy vzrostou, na toho má největší právo Oheň.“⁸

 

Hasan ibn ‘Alí رضي الله عنه se zeptal svého otce, jak se choval Boží Posel صلى الله عليه و سلم. ‘Alí رضي الله عنه mu odpověděl: „Posel Boží رضي الله عنه chránil svůj jazyk, kromě pokud byl dotázán na to, co se jej týká přímo.“⁹ Také řekl: „Nikdy nikoho nekritizoval, ani nikoho nepomlouval. Nikdy se nesnažil pídit po něčích chybách a nikdy nemluvil, leda tehdy, když za to očekával (Boží) odměnu.“¹⁰

 

Jezíd ibn Habíb pravil: „Kdo mnoho mluví, jen čeká, až přijde pokušení, zatímco ten, kdo mlčí, čeká, až přijde Boží milost.“¹¹

 

Fudajl ibn ‘Ijjád řekl: „Dvě vlastnosti zatvrzují srdce: mnoho mluvení a mnoho jedení.“ Také řekl: „Ten, kdo se o samotě cítí osaměle a namísto toho cítí užitek z toho, když je mezi lidmi, nebude nikdy zachráněn před rijá´ (vystavování vlastní zbožnosti na odiv lidem). Ani džihád, ani hadždž není těžší, nežli střežení vlastního jazyka.“¹²

 

Sufján říkával: „Dlouze mlčet je klíčem k uctívání.“

Abú z-Zejjál řekl: „Uč se umění mlčet tak, jako se učíš mluvit, protože stejně, jako je promluva tím, co tě správně nasměruje, pak je mlčení ochranným prostředkem. V mlčení je dvojí – získání znalosti od těch, kteří jsou učenější než ty a záchrana před těmi, kdo jsou nad tebe lepšími řečníky.“¹³

 

Ibráhím ibn Adhem pravil: „Pokud jsi smutný z toho, že mlčíš, pak si vzpomeň na svou spásu od poklesků jazyka.“ Jednou mu řekli: „Ten a ten se učí gramatiku,“ načež Ibráhím opáčil: „Více nežli to se potřebuje naučit mlčet.“¹⁴

 

Muwerrik pravil: „Je jedna věc, kterou hledám již tolik a tolik let, ale ještě jsem jí nedosáhl, ale nikdy ji nepřestanu hledat.“ „Co je to,“ zeptali se jej. Odpověděl: „Zanechání toho, co se mne netýká.“¹⁵

 

Táwús pravil: „Můj jazyk je jako šelma, pustím-li jej, sežere mne.“¹⁶

 

Ibnu l-Kajjím pravil: „Tvá slova jsou tvým otrokem do okamžiku, dokud neopustí tvá ústa, pak již jsi jejich otrokem ty.“¹⁷

 

Jeden ze selef viděl Málika jak mlčí a nic neříká. Neotáčel se ani napravo, ani na levo, dokud by někoho nevyslechl a krátce mu odpověděl. Když se jej zeptali, proč tolik mlčí, odpověděl: „Což něco jiného uvrhne tolik lidí do ohně jako toto?“ a ukázal na svůj jazyk.¹⁸

 

Abú Bekr ibn ‘Ajjáš řekl: „Nejmenším užitkem, který plyne z mlčení, je spása a to stačí jako jistota. A nejmenší škoda, kterou způsobuje mluvení je sláva a to dostačuje jako pokušení.“¹⁹

Muhárib vyprávěl: „Přátelili jsme se s Kásimem ibn ‘Abdurrahmánem a on byl lepší než my ve třech ohledech – v množství modliteb, v dlouhém mlčení a ve štědrosti.“²⁰

 

‘Abdulláh ibn Mubárek jednou přišel k Sufjánu as-Sewrímu, ale neřekl ani jediné slovíčko, dokud nevstal. Když odešel, řekl Sufján svým přátelům: „Chtěl bych být jako on.“²¹

 

Tento přístup selef vysvětluje an-Newewí:

„Věz, že povinností každého je chránit svůj jazyk před každým druhem hovoru, kromě toho, jehož dobro je očividné. Pokud mlčení a mluvení vychází nastejno, je Sunnou zdržet se slov, protože i dovolené slovo může člověka časem odvést k zakázanému, či zavrženíhodnému a toto se stává velmi často. A nic nelze porovnat se spásou.“ Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Proroka صيى الله عليه و سلم říci: „Kdo věří v Soudný Den, nechť řekne dobré slovo, nebo nechť mlčí.“²² Tento hadís ukazuje na to, že člověk nemá vůbec nic říkat, kromě pouze toho, co je dobré a užitečné.“²³

 

Někdo poprosil Selmána al-Fárisího رضي الله عنه o radu a on mu odpověděl: „Nemluv.“ dotyčný řekl: „Kdo žije mezi lidmi, musí také mluvit!“ Selmán pravil: „Pokud už musíš mluvit, tak nechť to budou slova pravdy, jinak mlč.“²⁴

 

Imám aš-Šáfi’í řekl: „Když namítnou: „Byl jsi argumenty poražen, ale i přesto dále mlčíš?“ řekni: „Věru by odpověď byla jen klíčem od bran zla.“

 

Kdosi okomentoval počasí slovy: „Dneska je nějak chladno …“ Mu’áfa ibn ‘Imrán se k němu obrátil a řekl: „A co jsi těmi slovy získal? Kdybys pomlčel, bylo by to pro tebe lepší.“²⁵

 

Abú Bekr Muhammed ibnu l-Kásim pravil: „Kdykoli před naším učencem Abú Ishákem aš-Šírázím někdo učinil nějakou chybu, řekl mu: „Který to okamžik mlčení jsi promeškal?“²⁶

 

Vznešený Alláh pravil:

A bojujte usilovně za Boha s úsilím, jež si zaslouží! (Hadždž: 78)

 

A nejbližším takovým nepřítelem člověka je šejtán, případně vlastní nepokorné ego, našeptávající mu zlo a jeho jazyk, kterým hovoří zlé řeči.

 

Fadl ibn ‘Ubejd uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Mudžáhidem je ten, kdo bojuje proti sobě samému na cestě Boží.“²⁷ Abú Házim řekl: „Bojuj proti sobě samému s ještě větší vervou, než s jakou bys bojoval proti nepříteli.“²⁸

 

Řeč hraje klíčovou úlohu v dalším šíření pokušení. Proto, tak jako je třeba vyhnout se rozkolu mezi muslimy fyzicky, tak je třeba vyhnout se mu i slovně.

 

‘Abdulláh ibn Mubárek toto vzdálení se rozkolu vyložil takto: „Někteří lidé toto vysvětlili, že když je člověk ve společnosti vzpomínající Alláha, bude činit to samé a pokud začnou říkat cokoli jiného, bude mlčet.“²⁹

 

‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه vyprávěl: „Seděli jsme s Prorokem صلى الله عليه و سلم, když nám vyprávěl o pokušení. Řekl: „Až uvidíte lidi, jak zanedbávají své dohody a když se vytratí mezi lidmi důvěra, když lidé budou takto“ a propletl prsty svých rukou. Zeptal jsem se: „Jak se mám v té situaci chovat, aby mne Alláh učinil tobě nejbližším?“ Odpověděl: „Drž se svého domu, dávej si pozor na jazyk, dělej jen to, o čem víš, že je dobré a vystříhej se všeho, o čem víš, že je špatné, starej se sám o sebe a zdrž se okolních mas lidí.“³⁰

 

Šekík al-Balchí řekl: „K lidem přistupuj jako k ohni. Dopřej si jejich užitku, ale dej pozor, abys se o ně nespálil.“³¹

 

‘Abdulláh ibn Daúd pravil: „Kdo dovolí lidem, aby od něj získali vše, co si zamanou, tomu lidé uškodí na víře i v tomto životě.“³²

 

Zijád ibn Hádir pravil: „Chtěl bych být v železné ohradě s celou svou obživou, abych s nikým nemohl mluvit a nikdo nemohl mluvit se mnou, dokud se nesetkám s Alláhem Vznešeným.“³³

 

‘Ijjás ibn Mu’áwíjja ibn Kurra řekl: „Nejlepší z nich (tj. sahábů) byli ti, v jejichž srdcích nebylo zloby a kteří nepomlouvali.“³⁴

 

Tárik ibn Šiháb vyprávěl: „Chálid a Sa’d رضي الله عنهما se pohádali, načež k Sa’dovi přišel jeden člověk a začal o Chálidovi zle hovořit. Sa’d řekl: „Přestaň! To, co se mezi námi stalo, nedosáhlo stupně, aby to mělo vliv na naši víru!“³⁵

 

‘Ammár ibn Jásir رضي الله عنه slyšel kohosi urážet matku věřích ‘Áišu رضي الله عنها, načež mu řekl: „Zmlkni a přestaň hnusně štěkat! Dosvědčuji, že je manželkou Posla Božího صلى الله عليه و سلم v Ráji.“ Podle jiného podání mu řekl: „Zmiz, ty zkažený! Chceš snad urážet tu, která byla Prorokovi صلى الله عليه و سلم tou nejdražší?“³⁶

 

Abú Rášid vyprávěl, že k ‘Ubejdulláhovi ibn Omarovi přišel kdosi z Basry a řekl mu: „Přicházím z pověření tvých bratří v Basře, posílám ti pozdravy a mám se tě zeptat na dva lidi, na ‘Alího a Osmána. Jaký na ně máš názor?“ „Ptají se kromě těchto dvou ještě na někoho?“ zeptal se ‘Ubejdulláh. „Ne,“ odpověděl. Potom ‘Ubejdulláh poručil: „Vypravte jej zpět.“ Když jej vyprovodili, ‘Ubejdulláh dotyčnému vyslanci řekl: „Vyřiď jim, že je zdravím a že jsem řekl toto:

Obec tato již zmizela; jí dostane se toho, co si vysloužila, a i vám patří to, co jste si vysloužili. A nebudete tázáni na to, co oni dělali. (Bekara: 134)“³⁷

 

Šerík se tázal Ibráhíma ibn Adhema na to, co se stalo mezi ‘Alím a Mu’áwíjjou رضي الله عنهما, načež Ibráhím začal plakat. Šerík pravil: „A já jsem se kál, že jsem se vůbec zeptal.“ Poté Ibráhím zvedl hlavu a pravil: „Věru ten, kdo pochopil a poznal svou duši, se zaobírá jí a kdokoli poznal svého Pána, zaobírá se Jím, mimo všeho ostatního.“³⁸

 

aš-Šáfi’í uvádí, že Omara ibn ‘Abdul’azíze se tázali, co soudí o účastnících bitvy na Siffínu. Odpověděl: „Alláh před tou krví zachránil mé ruce, proto nechci tou samou krví ušpinit svůj jazyk.“³⁹

 

Ar-Rajjáš recitoval:

„Přísahám, že to hříchy mé mne zaměstnaly

Dokud On, co ve mne jest, nenapraví.“⁴⁰

 

Ibn Sírín slyšel kohosi proklínat al-Hadždžádže a tak mu řekl: „Přestaň s tím, kdybys věru mohl vidět na onen svět, i ten nejmenší hřích, který jsi učinil ty, by ti připadal mnohem větší, nežli ten největší, kterého se dopustil al-Hadždžádž. Musíš vědět, že Vznešený Alláh je Moudrý a Spravedlivý. Pokud něco al-Hadždžádžovi, za násilí a křivdy, jichž se dopustil vůči lidem, odejme, stejně tak odejme něco i dalším lidem kvůli jejich násilí a křivdě vůči al-Hadždžádžovi. Proto svou duši nezaměstnávej proklínáním druhých.“⁴¹

 

Krev bývá častokrát prolita kvůli jedinému nevhodnému slovu. Nikdo na začátku ani netuší, čím mohou skončit pomluvy, klevety a štvaní jedněch proti druhým.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Mezi lidmi jsou věru ti, kteří jsou klíči k dobru a zavírají brány zla. A mezi nimi jsou věru i ti, kteří jsou klíči zla a zavírají brány dobra. Blahoslaven ten, komu Alláh vložil do rukou klíč dobra a běda tomu, komu Alláh vložil do rukou klíč zla.“⁴²

 

Také pravil: „Kolikrát jen člověk vyřkne jediné slovo, které Alláha rozhněvá a on si toho ani nevšimne, leč kvůli němu bude vhozen do Pekla.“

 

Abú Ma’bad ‘Abdulláh ibn ‘Ákim al-Džuhení, veliký tábi’ín, v jednom svém kázání pronesl: „Nepodpořím vraždu žádného dalšího chalífy po Osmánovi رضي الله عنه.“ Někdo překvapeně řekl: „Abú Ma’bade, cožpak jsi ty spoluviníkem jeho vraždy?“ „Ne,“ odvětil ‘Abdulláh, „ale myslím, že stálé vzpomínání něčích chyb dopomáhá k vraždě.“⁴³

Proto ti, kdo kritizovali Osmána رضي الله عنه byli více zaměstnáni jeho chybami, než svými vlastními, soudili je a vystavovali je na odiv dalším tak, jak jim jejich mdlý rozum a choré srdce velelo a tím zažehli požár rozkolu.⁴⁴

 

Když se Huzejfa رضي الله عنه dozvěděl o Osmánově رضي الله عنه vraždě, řekl: „Alláhu, proklej jeho vrahy a mučitele. Ó Alláhu, my jsme jej napomínali a on napomínal nás (tj. vzájemně jsme si přikazovali dobro a zakazovali zlo), leč tito to vzali jako ospravedlnění k rozkolu. Alláhu, nedej jim zemřít, leda ranou mečem.“⁴⁵

 

‘Abdurrahmán ibn Jezíd ibn Džábir vypráví, jak seděl s Radžá´em ibn Hejwou a hovořili o vděku za Boží dary. Radžá´ řekl: „Nikdo není opravdu vděčen Alláhu za Jeho dary.“ Jistý muž v plášti přes hlavu okolo nás prošel a řekl: „Ani vládce ne?“ Řekli: „A co s tímto má do činění vládce?! Vždyť je to jen člověk mezi ostatními lidmi.“ Nevěděli jsme, kdo muž v plášti byl, ale Radžá´ ná na něho upozornil: „Přišel k vám muž v plášti, až budete vyzváni, abyste se zapřísáhli, udělejte to.“ Nepochopili jsme, co tím má na mysli, dokud k němu nepřišel strážce a poté, co byl předvolán před vládce, bylo mu řečeno: „Ó Radžá´, vládce věřících byl v tvé přítomnosti vzpomenut a ty ses ho nezastal!“ Radžá´ řekl: „A o co šlo?“ Řekl: „Řekl jsi, že nikdo není opravdu vděčný za dary Boží. A když ti bylo řečeno, zda ani vládce, odpověděl jsi, že ten je pouze člověk mezi lidmi.“ Radžá´ pravil: „Tak to nebylo myšleno.“ Vládce řekl: „Opravdu, při Alláhu?“ „Opravdu, při Alláhu!“ zapřísáhl se Radžá´. Vládce si dal zavolat onoho strážce, který mu to řekl a dal jej zbičovat 70 ranami, dokud z něho necrčela krev. Zbičovaný strážce řekl: „Dovolil jsi, aby se toto stalo – a ty jsi Radžá´ ibn Hejwa?!“ Radžá´ odpověděl: „Sedmdesát ran přes tvá záda je lepší, nežli zabití jednoho jediného muslima.“⁴⁶