Je muslimům v nemuslimských zemích dovolena konvenční hypotéka? díl 1.

OTÁZKA: Evropská komise pro fetwy prohlásila, že muslimům v nemuslimských zemích je dovoleno vzít si klasický úvěr či hypotéku na dům, bez ohledu na to, že obsahuje zakázané úroky. V této fetwě Komisi podpořil i Dr. Júsuf al-Karadáwí. Je to pravda? Představuje to potom výjimku z předpisu zakazujícího úrok? A může se to týkat i Slovenska a Česka?

ODPOVĚĎ:

Je pravda, že nákup nemovitosti určené k přímému užívání cestou úrokové hypotéky v podmínkách pobytu v nemuslimské zemi za stanovení určitých podmínek někteří muslimští učenci skutečně dovolili. Historicky první fetwu dovolující muslimům určité typy úročných transakcí v podmínkách nemuslimského většinového okolí v situaci, kdy není možno koupit nemovitost jiným způsobem, vydal Muhammed Rešíd Ridá už před více než stoletím pro tazatele z indonéské Jávy.¹ Dr. Júsuf al-Karadáwí ve své knize Fikh muslimských menšin tento názor v západním menšinovém kontextu původně připisuje skupině indo-pákistánských hanefíjských učenců, kteří muslimským přistěhovalcům do Británie povolili koupi bytových prostor i přes skutečnost, že úvěr či hypotéka na ně je klasickou úrokovou transakcí, která je jinak v islámu zakázána. V 70. letech vydal pro podmínky USA a Kanady de facto stejnou fetwu přední syrský fakíh Mustafá az-Zerká a na tomto svém stanovisku vytrval až do 90. let. Toto stanovisko vyjádřil v celkem pěti svých fetwách v rozmezí asi čtvrtstoletí.² V roce 1985 kř. éry fetwu obdobného znění, taktéž povolující nákup nemovitosti na hypotéku, pro tazatele v USA povolili učenci z Kuvajtské rady pro fetwu.³ V roce 1999 kř. éry se ve stejném duchu vyslovila i Evropská komise pro fetwy na svém 4. zasedání v irském Dublinu. Komise ovšem formulovala své stanovisko krajní nouzí, podmíněně neexistencí šarí’atsky přijatelné alternativy, dokud není nalezeno trvalé islámem povolené řešení, výlučně v míře té, která zajistí muslimovi, který k tomuto řešení sáhne, jeho bytovou otázku, neboť právo na střechu nad hlavou je příkrou potřebou (arab. arab. الحاجة al-hádža) přerůstající v naprostou nezbytnost (arab. الضرورة ad-darúra) v pohledu muslimova majetku a důstojnosti jeho lidské existence.⁴

Al-Karadáwí ve vzpomínané své práci sám o svých osobních myšlenkových pochodech píše, že nejprve zastával klasické islámské stanovisko o zákazu tohoto druhu transakce, než na základě argumentů posléze svůj názor revidoval.⁵ Důvody, které vedly k vydání protichůdné fetwy al-Karadáwí shrnuje jako: nepevná úroková sazba při hypotéce, nutnost placení daně z nemovitosti, nedostatek kapitálu u hůře situovaných příslušníků muslimských menšin a jejich socio-ekonomické znevýhodnění, pakliže by zůstali pouze nájemci a nestali se přímými vlastníky bytu, prekarizace muslimské menšiny a rodin s vícero dětmi na trhu s nemovitostmi a jejich diskriminace oproti nemuslimské většině nebo rodinám s méně dětmi, výška splátky odpovídající průměrnému nájmu a pro muslimy a vícečetné rodiny omezené možnosti nabýt nemovitosti jiným způsobem.⁶

Oproti škodám pramenícím především z přímé účasti na úrokové ekonomice a překážkám pro rozvoj jejích bezúrokových variant pak al-Karadáwí staví výhody v podobě možnosti faktického snížení daně o úrokovou stopu, možnost snáze nashromáždit vlastní kapitál, materiální i nemateriální socio-ekonomické přednosti pramenící z osobního vlastnictví nemovitosti namísto jejího nájmu, protože cena nemovitosti obyčejně roste (ale může i klesat) a postupně klesají i splátky hypotéky oproti obyčejně rostoucímu nájmu.⁷ K tomu je nutno připočíst socio-ekonomickou emancipaci muslimů, osobní a náboženské výhody pramenící muslimům z možnosti zvolit si lokalitu vlastního bydlení, včetně prevence vzniku sociálně vyloučených lokalit s obecně vyšší mírou kriminality, jež v západoevropských velkoměstech existují zejména na činžákových sídlištích s pronajímanými dělnickými byty, které dnes obývají především muslimští a další přistěhovalci.⁸

Velká většina učenců, kteří vydaly inkriminované fetwy o povolenosti úrokových hypoték na obytné prostory pro osobní potřebu, se opírá o argument zastávaný Abú Hanífou a jeho učedníkem Muhammedem aš-Šejbáním, že pro muslima, který z nějakého důvodu pobývá na území nevěřících spadajícím do kategorie příbytku války (arab. ار الحرب dáru l-harb), tj. v zemích většinově nemuslimských, kde neplatí šarí’a, nejsou v nich na veřejnosti patrné symboly islámu a nemají s muslimskými zeměmi žádné diplomatické dohody, je muslimovi dovoleno z majetku nevěřících získat cokoli, co muslimovi tito nevěřící sami osobně poskytnou shodně své libovůli a svým obyčejům a zvyklostem, byť by to zahrnovalo i úrokovu transakci. Muslim od nich tedy může převzít jimi poskytnutý výnos úroku, avšak nesmí ho na ně uvalit sám ze své vůle.⁹ Podobné stanovisko uvádí at-Taháwí od Ibráhíma an-Nech’ího a s jistou mírou zavrženíhodnosti i od Sufjána as-Sewrího.¹⁰

Tento svůj názor opírají výše uvedení učenci o stanovisko Prorokova صلى الله عليه وسلم společníka ‘Amra ibnu l-Áse رضي الله عنه, který toto dovoloval jak ve vlastním dáru l-harbu, tak i na územích nevěřících, kteří už s muslimy uzavřeli mírové dohody (tzv. příbytek příměří, arab. دار الموادعة dáru l-muwáde’a či příbytek smlouvy, arab. دار الصلح dáru s-sulh, resp. دار العهد dáru l-‘ahd). Obě tyto kategorie se totiž podle hanefíjců v otázkách trestního, obchodního a majetkového práva řídí pravidly platnými pro dáru l-harb.¹¹ Doplňkovým argumentem pak může být úleva, kterou s jistou mírou zavrženíhodnosti dal Lejs ibn Se’ad nerovnocenným směnám zboží, např. otroků za jídlo, v podmínkách takových území, byť jsou v podmínkách šarí’atské legislativy nedovolené, pod podmínkou, že muslim tím získá reálný prospěch a zároveň nepůjde o podvod a nepodkope to důvěru mezi oběma stranami příměří či mírové dohody.¹² Důkazem stoupenců tohoto názoru je, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم dovolil muslimům obchodovat s nepřátelskými židy Benú Nadír a odkoupit od nich odklad dluhu, což je de facto úrok.¹³

Tento názor ovšem odmítají všechny tři zbývající mezheby (málikovský, šáfi’ovský a hanbelovský) i Abú Hanífův učedník Abú Júsuf a to je upřednostněná a správnější (arab. راجح rádžih) pozice.¹⁴ K tomuto názoru se klonil i Ibn Tejmíja.

Pozdější vůdčí hanefíjská autorita a přední znalec detailů stanovisek tohoto mezhebu, Ibn ‘Ábidín ad-Dimeškí, věnoval detailům otázek obchodních transakcí shodně zvyklostem a obyčejům celé jedno své dílo, v němž sice píše, že „obyčejům a zvyklostem se v šarí’i věnuje pozornost a proto se může na jejich základě budovat předpis,“¹⁵ avšak své pojednání zakončuje slovy:

„Vše, co jsme uvedli o jednání shodně zvyklostem a obyčejů platí jen v situacích, kdy sám obyčej neprotiřečí šarí’i jako takové, např. tím, že by obsahoval úroky, nedovolené daně či cokoli tomu podobného.“¹⁶

Podobný výběr správnější pozice jako Ibn ‘Ábidín učinil mezi těmito protichůdnými názory svého mezhebu i další hanefíjec, Kemál ibn Hummám, ve třetím nejdůležitějším pramenném textu tohoto mezhebu.¹⁷ Proto není dovoleno, aby se muslim účastnil jakékoli úrokové transakce kdekoli, kdykoli, za jakýmkoli účelem a s kýmkoli, muslimem či nemuslimem.¹⁸

Na správnost tohoto upřednostnění ukazuje obecně hodně přísně a nekompromisně formulovaný zákaz úroků v Koránu i v Sunně, které přicházejí v obecném a všeobjímajícím znění bez formulovaných výjimek.

Vznešený Alláh praví:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَذَرُوا مَا بَقِيَ مِنَ الرِّبَا إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ ‎﴿٢٧٨﴾‏ فَإِن لَّمْ تَفْعَلُوا فَأْذَنُوا بِحَرْبٍ مِّنَ اللَّهِ وَرَسُولِهِ ۖ

„Vy, kteří věříte, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky úroků, jste-li věřícími! Jestliže tak neučiníte, připravte se na válku od Boha a posla Jeho.“ (Bekara: 278-279)

Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

اجْتَنِبُوا السَّبْعَ الْمُوبِقَاتِ

„Střežte se sedmi zničujících velehříchů!“

A mezi nimi vzpomenul také:

وَأَكْلُ الرِّبَا

„a pojídání úroků.“¹⁹

‘Abdulláh ibn Hanzala رضي الله عنهما uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

دِرْهَمُ رِبًا يَأكُلُه الرَّجُلُ وهو يَعلَمُ أشَدُّ عِنْدَ اللهِ مِن سِتَّةٍ وثَلاثينَ زَنْيةً

„Jeden dirham úroku, který člověk vědomě zkonzumuje, je u Alláha horší, nežli šestatřicetkrát sesmilnit.“²⁰

Beráa ibn Ázib رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:

الرِّبا اثنان وسبعون بابًا أدناها مثلُ إتيانِ الرَّجلِ أمَّه وإنَّ أربى الرِّبا استطالةُ الرَّجلِ في عِرضِ أخيه

„Úrok má dvaasedmdesát částí, z nichž nejmenší je jako když člověk sesmilní s vlastní matkou. A nejhorší lichvou je zabřednout do cti a důstojnosti svého bratra muslima.“²¹

Důvody upřednostnění fatew zakazujících hypotéky na osobní bydlení nad těmi, které je povolují, lze shrnout následovně:

1. Zatímco střecha nad hlavou a zajištění základního životního standardu je zcela jistě nezbytnou nutností (arab. ضرورة darúra) z hlediska ochrany majetku a osobní důstojnosti muslima, je přinejmenším sporné, zda má být zajištěna výhradně cestou osobního nabytí nemovitosti, obzvláště pak tehdy, když by tato snaha kolidovala s ještě větší nezbytností – ochranou jeho náboženského přesvědčení, která v žebříčku priorit stojí ještě výše než ochrana základního majetku a lidské důstojnosti. I nezbytné nutnosti mají své priority a pořadí, které nelze ignorovat. Nutnost nabýt vlastního bydlení hypotékou nelze vnímat jako krajní nouzi, dokud existuje jiný způsob získání nemovitosti či řešení bytové otázky a dokud k tomu nejsme přímo donuceni, shodně slovům Božím:

وَقَدْ فَصَّلَ لَكُم مَّا حَرَّمَ عَلَيْكُمْ إِلَّا مَا اضْطُرِرْتُمْ إِلَيْهِ

„Bůh vám již srozumitelně objasnil vše, co je vám zakázáno – leda jste-li donuceni.“ (An’ám: 119)

Zákaz úroků je obecně na minimálně stejné úrovni jako zákaz podvádět či cizoložit. Nikdo z relevantích islámských učenců takové jednání muslimům nepovolil s odůvodněním, že se nacházejí mezi nevěřícími, kteří jisté formy obojího tolerují. Navíc i pokud by k takové krajní nouzi došlo, nebylo by muslimovi dovoleno vybírat si typ a lokalitu nemovitosti, kterou si za hypotéku pořídí, ale musel by se spokojit s první nabídkou a pokrýt své aktuální potřeby nejmenší možnou měrou zakázaného jednání, shodně principu z Prorokova صلى الله عليه وسلم hadísu v podání Abú Hurejry رضي الله عنه:

فَإِذَا نَهَيْتُكُمْ عَنْ شَىْءٍ فَاجْتَنِبُوهُ، وَإِذَا أَمَرْتُكُمْ بِأَمْرٍ فَأْتُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ

„Pokud vám něco zakážu, zdržte se toho. A pokud vám něco přikážu, vykonejte to, nakolik jen můžete.“²²

A v Muslimově verzi stojí:

‏ مَا نَهَيْتُكُمْ عَنْهُ فَاجْتَنِبُوهُ وَمَا أَمَرْتُكُمْ بِهِ فَافْعَلُوا مِنْهُ مَا اسْتَطَعْتُمْ

„Toho, co jsem vám zakázal, se vystříhejte a to, co jsem vám přikázal, vykonávejte, nakolik jen dovedete.“²³

Není tedy možno jen tak odvrhnout všechny důkazy pro kategorický zákaz a předložené argumenty tří mezhebů i druhého nejvěrnějšího Abú Hanífova učedníka k tomu. Snaha postavit tuto dovolující fetwu na základě ulehčení v rámci jediného mezhebu, které je i uvnitř něj odmítáno hned dvěma jeho velikány, je sama o sobě sporná.

1. Viz jeho sbírka al-Fetáwá, 5/1974-1978, fetwa č. 717.
2. Fetwy viz jeho dílo al-Fetáwá, str. 614-626.
3. Viz Fetwa č. 42 z r. 1985 ve sborníku Rady.
4. Celý text fetwy viz u al-Karadáwího, op. cit., str. 205-209.
5. Viz Fikhu l-akallíjáti l-muslima, str. 178-179.
6. Viz Ibid., str. 181-183.
7. Viz Ibid. 184-185.
8. Viz Ibid. 186.
9. Toto stanovisko viz u as-Serachsího v al-Mebsútu, 14/98; a u al-Kásáního v Bedái‘u s-sanái’, 5/192.
10. Viz Šerhu muškili l-ásár, 8/249, jako hasan a jako sahíh je ocenil indický hanefíjský učenec Zafer Ahmed al-Osmání v I’láli s-sunen, 14/350, který se sám vyslovil pro tuto zavrženíhodnost.
11. Viz al-Osmání v op. cit., 14/148, který toto uvádí od Ibn ‘Áhida v díle al-Amwál, str. 146, přičemž všichni vypravěči až k ‘Amrovi jsou spolehliví. Nicméně to nečiní spolehlivým samo podání, neboť jeho řetězec není spojitý až k ‘Amrovi, protože mezi ním a dalším vypravěčem jeden vypravěč chybí (podání je tedy مرسل mursel), jeho spolehlivost není prověřitelná a nelze jím tedy nic dokazovat.
12. Viz al-Osmání v op. cit., 14/147.
13. Viz Muhammed aš-Šejbání v Šerhu s-sijer, 13/228-229.
14. Viz as-Serachsí v op. cit., 14/98; a al-Kásání v op. cit., 5/192.
15. Viz Šerhu ‘ukúdi rasmi l-muftí, str. 75.
16. Viz Ibid., str. 80.
17. Viz Fethu l-kadír, 7/38.
18. Viz al-Medžmú‘, 9/391; a al-Mugní, 4/176.
19.  Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2766, a Muslim v Sahíhu, hadís č. 89.
20. Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 22007; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3381; a Ibn Abí ‘Ásim v al-Áhádu we l-mesání, hadís č. 2759. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3375.
21. Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-awsat, hadís č. 7151. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi‘, hadís č. 3537.
22. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7288.
23. Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1337.