2. I kdyby tato úleva z hlediska islámsko-právních předpisů sama o sobě sporná nebyla, je podložena na sporné charakteristice zemí, v nichž muslimské diaspory žijí, jako příbytku války, byť bližší kategorizací by tyto země spadaly v příbytek dohody. Ten sice není podle hanefíjského mezhebu, jenž tuto úlevu poskytuje, samostatnou kategorií a stále podléhá v majetko-právních vztazích předpisům pro příbytek války, nicméně jako takový zároveň není určen k trvalému osidlování muslimy. Proto chceme-li následovat dikci tohoto mezhebu, pak muslimové mají podle hanefíjců v zásadě prioritní povinnost emigrace (arab. هجرة hidžra) z tohoto území na území pod šarí’atskou jurisdikcí a jejich úsilí o vlastní osobní bydlení na území, kde se usazovat nemají, by pak bylo znovu minimálně sporné. Dochází tedy k nežádoucímu směšování názorů (arab. التلفيق at-telfík) z jednoho mezhebu (obecná dovolenost třeba i úrokové transakce v příbytku války shodně tamnímu obyčeji) a z jiných mezhebů (obecná dovolenost pobývat na daném území). Taková kombinace nemá precedens u našich zbožných předků, protože ti, co povolovali to první, nepovolovali to druhé a naopak. Navíc zde máme opření povolení úrokové transakce o nepříliš dobře doložený názor jediného sahábího. Pokud ho podepřeme nabízenou analogií na odpověď jiného mudžtehida v podobné, ale i přesto odlišné otázce (tj. směna rozdílného zboží), pak opět upadáme do pasti nesprávného kombinování mezhebů.
3. Pokud povolující fetwu podepřeme citovaným postojem k Benú Nadír, pak buď zůstane pochybnost, zda nebyl formulován ještě před konečným totálním zákazem úroku a nebyl proto později např. derogován či se týkal konkrétní specifické situace bez jiného řešení, anebo kombinujeme nekombinovatelné předpisy platné pro nemuslimy na územích, s nimiž jsou muslimové ve válečném stavu (arab. محاربون muháribún) s předpisy pro ty nemuslimy na územích, s nimiž mají dohody (arab. معاهدون mu’áhedún). Nechci ani domýšlet všechny možné negativní implikace takové záměny charakteristiky nemuslimů, o nichž je řeč. Dále podle oficiálního stanoviska hanefíjského mezhebu platí vzpomínaná úleva, která se od Abú Hanífy a Muhammeda aš-Šejbáního traduje, jen pro ty první z nich a nikoli pro ty druhé.1
Muslimové v evropských diasporách především nežijí mezi nevěřícími, s nimiž válčí, ale mezi nemuslimy, s nimiž je pojí dohody a sousedský smír. Současný Západ proto nelze charakterizovat jako území války, ale jako území dohody, jak argumentuje i Wehba az-Zuhajlí:
„Dáru l-harb v dnešní době ve své podstatě téměř neexistuje, anebo je zcela omezen. Nemuslimské země obecně jsou dnes zeměmi příbytku dohody a nikoli příbytkem války.“2
Hanefíjští kritici vzpomenutých fatew také poukazují na skutečnost, že tato úleva se týká přijímání a nikoli dávání úroku a proto nemůže posloužit jako argument. Nicméně o tomto bodě lze spolu s obhájci této fetwy diskutovat v souvislosti se smyslem nařízení, jímž je v tomto případě získání finančního profitu muslimem, což je v tomto případě nakonec splněno získáním nemovitosti, ale samozřejmě, jak by namítli kritici, až poté, co si nemuslimský věřitel přivlastnil významnou část muslimova majetku cestou úroku na hypotéce. Buď jak buď, odporuje to stanovisku předního hanefíjského právníka al-Marghínáního, že „není úroku mezi muslimem a nepřátelským nevěřícím v zemi války.“3 Tento závěr podporují i pozdější hanefíjci, kteří dodali podmínku, že nevěřící nemají z průběhu takové transakce mít žádný prospěch na úkor muslimů.4
4. Každý názor ve fikhu, tedy i ten, který není upřednostněn a je označen za méně správný (arab. مرجوح merdžúh), je nepochybně také minimálně vnitřně konzistentní (arab. موجه muwedždžeh) a jakákoli fetwa má či měla svoje místo a opodstatnění. Nicméně žádná fetwa jakkoli znalého učence především nikdy nemá sílu změnit nedvojsmyslný předpis Zákonodárce a tam, kde existuje jasný text Koránu a Sunny, není místo pro ničí idžtihád. Fetwa v takovém případě vždy řeší jen konkrétní situaci aplikace tohoto neměnného předpisu konkrétními muslimy na daném místě v dané době. I sám al-Karadáwí byl natolik objektivní, že ve svém výše citovaném díle uvádí i fetwy jiných komisí, které vyznívají opačně a hypoteční nákup nemovitosti nepovolují i přes jeho výše vyjmenované výhody.5 Také přímo referuje jím samým později oponovaný nesouhlas dvou členů Evropské komise pro fetwu – Muhammeda al-Berázího z Dánska a Suhejba Hasení ‘Abdulghaffára z Londýna, kteří rozhodnutí z Dublinu přímo na místě odporovali s tím, že potenciálně vede k povolování jasně zakázaného i mimo Komisí stanovených podmínek, že argumenty nevyhnutelnou nutností nejsou dostatečně silné, jakož i tím, že podložení hanefíjskou argumentací je, jak jsme viděli u autorit samotného mezhebu, rozporuplné. Oba protestující členové sami v Evropě žijí a tudíž důvěrně znají dilemata evropských muslimů. Al-Karadáwí cituje jejich vyjádření, které publikovali i v deníku aš-Šerku l-awsat takto:
„Žádná muslimská diaspora v jakékoli z evropských zemí nedospěla do tak závažné situace, že by žila na samé hranici snesitelnosti či blízko k tomu. K tomu připočtěme i existenci bytů v dostatečné míře v těchto zemích, což je jeden z faktorů, které vyvrací klauzuli nezbytné nutnosti a krajní nouze. S ohledem na to, že oba v Evropě žijeme, nevidíme žádnou tak naléhavou potřebu, že by dosahovala stupně nezbytné nutnosti a opravňovala by muslimské diaspory k využití takového druhu úrokové transakce, nehovoříc o rozhodnutí Evropské rady, která dovoluje využít této cesty i k nalezení bytů podle vlastího výběru. Ekonomická slabost a zranitelnost muslimských diaspor nevznikla díky tomu, že by neobchodovaly s úroky, ale díky jejich nejednotnosti a neexistence společného nakládání s financemi, které neinvestují a namísto toho individuálně ukládají na bankovní účty v konvenčních, úrokových finančních domech.“6
5. V neposlední řadě také neexistuje jeden jediný západní svět a jeden jediný západní státní, legislativní a ekonomický pořádek, v jehož rámci by muslimové žili jako menšina. Proto benefity, které jsou v odůvodnění těchto fatew uváděny, musí být vždy znovu zhodnocovány s ohledem na sociální, ekonomický a právní kontext každé další země, kde mají být tyto fetwy aplikovány, v našem případě s ohledem na Slovenskou či Českou republiku. Jsou také u nás muslimové ve stejné či obdobně znevýhodněné pozici? Je tato nevýhoda oproti ostatním slovenským či českým občanům opravdu tak velká, že nás opravňuje dopustit se jednání, které tak ostře kontrastuje s tak tvrdě formulovanými texty zákazu? A jsou výhody, které nám z tohoto jednání plynou, opravdu tak velké a tak nevyhnutelně nutné, že pro něco takového máme skutečné oprávnění? Na Slovensku a v ČR sice oproti evropskému průměru nadprůměrný počet obyvatel reálně bydlí ve vlastním domě, nicméně je to dáno nízkou mírou urbanizace spíše, než přímou dostupností vlastního bydlení. Úrokové sazby u hypoték jsou u nás na druhou stranu tak vysoké, že na ně většina obyvatel stejně nedosáhne, potažmo alespoň nepředstavují oproti nájmu takovou výhodu a významněji nesnižují už tak vysoké náklady na bydlení. Muslimská komunita v ČR a SR též není ekonomicky znevýhodněná oproti většině, nežije v sociálně vyloučených lokalitách a sice možná čelí jisté formě diskriminace na trhu s bydlením, ta však není řešitelná tím, že se muslim stane kupcem namísto nájemníkem. Výběr příhodné bytové prostory z hlediska dostupnosti zaměstnání či vzdělávacích a náboženských zařízení je pro muslimskou komunitu v našich podmínkách také spíše ulehčen nájmem než koupí bytových prostor. Vlastní bydlení se proto u nás vyplácí oproti nájmu omnoho méně, než ve většině států EU a zájem o nájmy i u většinové populace obecně pořád spíše narůstá, namísto toho aby klesal, tak jako jinde v Evropě.7 Navíc středoevropská a obecně kontinentální socio-ekonomická tradice kontrastuje s relativně více dravým a konkurenčním prostředím anglosaských zemí, v nichž byly tyto fetwy dovolující hypotéky původně formulovány před pár desetiletími, ještě před velkou hypoteční krizí v nultých letech 21. století. I kdyby tyto fetwy nakonec bylo přeci jen možno v podmínkách, za nichž byly zformulovány, následovat, odlišné prostředí u nás by je dnes z platnosti stejně diskvalifikovalo, protože změna času a místa má přímý dopad na proměnu fetwy. Jiná situace v našich podmínkách vyžaduje jiná islámská řešení. Slepé uplatnění těchto povolujících fatew tedy nejenže přivádí do sporu islámské textuální podklady, ale ani nerespektuje jinou realitu, které taková fetwa nerozumí a kterou nijak nezohledňuje.
Na základě všech výše uvedených argumentů je věcí osobní zbožnosti každého jednoho muslima kdekoli na světě řídit se Koránem a Sunnou a ve věcech názorových neshod se vracet na ně a k nim se upínat pro dosažení rozřešení. Nelze následovat pohled omylných smrtelníků, ať už jsou sebevíc učení a zbožní, proti rozhodnutí a Zákonu Neomylného a Všeznajícího Stvořitele. Pokud se pravda stane zřejmou, pravdě odporující názor je odvržen jako falešný a nikdo nemá právo se jím řídit.
Apeluji na věřící, aby nenásledovali sporné úlevy některých islámských učenců, které se v moderní době objevily, drželi se dobře známých klasických stanovisek islámsko-právní vědy, nakolik to jen lze a nepodléhali číkoli populistické snaze poskytovat nepodložená ulehčení v rámci toho, co jiní islámští učenci označují jako moderní trend poskytování nepodložených úlev (arab. منهج التيسير المعاصر menhedžu t-tejsíri l-mu’ásir) na základě vybírání si vyhovujících právních řešení odevšad a odkudkoli podle libosti, bez ohledu na pramenné důkazy, šarí’atské cíle a islámsko-právní metodologii.
Vydávat fetwy není dovoleno každému a nadto není ani dovoleno běžnému muslimovi žonglovat si s názory islámských učenců, jak se mu zachce. Ba není dovoleno ani automaticky aplikovat na místním terénu cokoli z odpovědí zahraničních učenců, bez ohledu na místní reálie a kontext. Fetwy povolující hypotéky na osobní bydlení jsou jednak z islámského hlediska podle všeho nesprávné a jednak neodpovídají slovenským a českým reáliím. Nelze je proto brát za bernou minci – a Alláh ví nejlépe.
Ať nás Alláh všechny vede přímou a správnou cestou. Ámín!
- Viz Ibn Nudžejm v Bahru r-ráik, 6/226; a al-Merghínání v al-Hidája, 3/1011.
- Viz al-Mu’ámelátu l-málíjetu l-mu’ásira, str. 255.
- Viz al-Hidája, 3/1011.
- Viz Wehbí Gháwedží v Hášijetu ‘alá Multekái l-abhur, str. 413. Srov. az-Zuhajlí v op. cit., str. 255.
- Patří k nim např. fetwa Mezinárodní akademie islámsko-právní vědy, Viz rozhodnutí Akademie č. 23(11/3).
- Viz op. cit., str. 211-212.
- Více výsledky loňského sociologického průzkumu agentury IPSOS na 2000 respondentech. Zdroj: Index prosperity a finančního zdraví: Bydlení. Online na https://www.indexprosperity.cz/2023/bydleni/.