Abu d-Derdá رضي الله عنه byl jeden z nejbližších Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, ať je se všemi Alláh spokojen. Byl to významný islámský učene a vypravěč velkého množství hadísů, jejichž vyřčení byl sám osobně svědkem.
Abú Kilába vyprávěl, že Abu d-Derdá jednou šel ulicí jednoho města a přitom míjel dav místních muslimů obestoupený okolo člověka dopadeného jako pachatele veřejné nemravnosti a nějakého opovrženíhodného velehříchu, který nesmírně pobouřil tamní muslimský lid.
Lidé dotyčnému spílali, proklínali ho, nadávali mu, vrhali po něm předměty, bili ho vším, co měli po ruce, hnali ho ulicí a lynčovali.
Abu d-Derdá dav zastavil a sroceným lidem položil otázku: “Představte si, že by se tento muž třeba zřítil do hluboké studně? Nepokusili byste se toho chudáka zachránit a vytáhnout ho nahoru?“
“Ano, samozřejmě, že pokusili,” odpověděli lidé.
Abu d-Derdá jim odvětil: “Pak tomuto svému bratrovi takto neubližujte. Vy daleko spíše máte chválit Alláha a děkovat Mu co nejvíce a nejhojněji za to, že vy osobně jste neupadli do stejného hříchu jako tento muž a nedopustili jste se toho, čeho se dopustil on.“
“Což ty vůči němu necítíš vůbec žádnou nenávist?” podivili se oni.
Abu d-Derdá jim odpověděl: “Samozřejmě, že cítím nenávist a odpor k činu, kterého se tento muž dopustil. Ale je to přece pořád můj bratr, jen kdyby se ze svého zlého skutku kál!“1
Abu d-Derdá nám zde ukazuje princip, že milujeme dobro a dobré a distancujeme se od zla a zlých. Velká většina lidí však koná činy jak dobré, tak i špatné. U kohokoli převáží dobro, je dobrý člověk. U kohokoli převáží zlo, je zlý člověk. Na hříšníkovi nenávidíme jeho hřích, avšak dokud je muslimem, stále zůstává naším bratrem, kterého milujeme shodně síle jeho víry. Nepřetrháváme pouta s ním úplně, dokud stále existuje naděje, že se napraví a svého hříchu zanechá, byť by se jeho zločiny zdály běžnému chápání muslimských mas sebevíce odpudivé.
Vznešený Alláh totiž stanovuje princip:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ
“Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti.” (Máida: 2)
Wehb ibnu l-Werd pravil: “Bojte se Alláha a neproklínejte šejtána navenek, zatímco jste uvnitř jeho bratry!“2
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
“Považuj toho, kdo hřeší proti pravdě za stejného, jako je člověk nemocný, kterého chceš vyléčit a nechovej se k němu, jakoby to byl zločinec, kterého chceš potrestat!“3
A proto ke hříšníkům nepřistupuj s nenávistí, protože i oni se mohou napravit a vydat po správné cestě a i ty sám hřešíš. I oni i ty potřebujete někoho, kdo vás vytáhne z temné díry vězení hříchu, poskytne vám podporu a podpoří ve vás trpělivou snahu o sebenápravu. Nechť je jim tvá rada lékem a nikoli pomstou a nenávistným výpadem!
Nechť bude proto tvým jediným a největším přáním, aby se hříšník, kterého potkáš a u kterého spatříš hřích, před nímž tě Alláh uchránil, také vydal po správné cestě, kterou kráčíš i ty.