Objasnění zdánlivého rozporu
Mnozí muslimští i nemuslimští myslitelé odnepaměti vyzdvihovali otevřený přístup islámu k tomuto světu, který není na rozdíl od jiných náboženských tradic vnímán jako slzavé údolí utrpení, z něhož jediná cesta vede skrze odpírání si jeho potěšení, mučivé praktiky a přísné odříkání. Islám, jak zdůrazňují, přece nevidí nic a priori špatného a hříšného na kráse, společnosti přátel, chutném jídle, životní pohodě či lidské sexualitě.
Vznešený Alláh ve Svém Písmu přece také praví:
إِنَّ فِي خَلْقِ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ وَاخْتِلَافِ اللَّيْلِ وَالنَّهَارِ لَآيَاتٍ لِّأُولِي الْأَلْبَابِ
Věru ve stvoření nebes a země a ve střídání noci a dne je znamení pro lidi rozmyslem nadané (Áli ‘Imrán: 190)
Na jiném místě popisuje Alláh krásy tohoto světa a jeho scenerií těmito slovy:
أَلَمْ تَرَ أَنَّ اللَّـهَ أَنزَلَ مِنَ السَّمَاءِ مَاءً فَأَخْرَجْنَا بِهِ ثَمَرَاتٍ مُّخْتَلِفًا أَلْوَانُهَا ۚ وَمِنَ الْجِبَالِ جُدَدٌ بِيضٌ وَحُمْرٌ مُّخْتَلِفٌ أَلْوَانُهَا وَغَرَابِيبُ سُودٌ
Což nevidíš, jak Bůh z nebe vodu sesílá, jejíž pomocí dáváme vyrůst plodům rozličných druhů? A na horách jsou pruhy bílé a červené a různobarevné i temně černé. (Fátir: 27)
Také o Poslu Božím صلى الله عليه وسلم vypráví matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها, že měl velmi rád sladké pochutiny a med.1
Podle Anase ibn Málika رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
حُبِّبَ إِلَىَّ النِّسَاءُ وَالطِّيبُ
„Libé vůně a ženy mi byly učiněny oblíbenými …“2
Ze života Posla Božího صلى الله عليه وسلم také dobře víme, že nebyl ani náhodou poustevníkem umrtvujícím své tělo i duši krutou, mučivou askezí.
Z tohoto úhlu pohledu mohou citované hadísy u některých vyvolat zdání rozporu.
Toto zdání rozporu se rozplývá, uvážíme-li spolu s výše uvedenými také následující koránské verše:
رَبَّنَا مَا خَلَقْتَ هَـٰذَا بَاطِلًا سُبْحَانَكَ فَقِنَا عَذَابَ النَّارِ
Pane náš, Tys věru nestvořil toto vše pro nic za nic – sláva Tobě! Ušetři nás trestu ohně pekelného! (Áli ‘Imrán: 191)
إِنَّمَا يَخْشَى اللَّـهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ ۗ إِنَّ اللَّـهَ عَزِيزٌ غَفُورٌ
A obávají se Boha ze služebníků Jeho jedině ti nejučenější a Bůh věru je mocný a odpouštějící. (Fátir: 28)
A toto zdání také pomíjí, pakliže uvážíme i pokračování výše citovaného Anasova hadísu, jenž pokračuje Prorokovými صلى الله عليه وسلم slovy:
وَجُعِلَتْ قُرَّةُ عَيْنِي فِي الصَّلاَةِ
„Leč potěcha mého oka byla učiněna v modlitbě.“
Hovoříme-li proto o nedokonalosti, neúplnosti, pomíjivosti a marnosti tohoto světa, myslíme jeho nedokonalost, neúplnost, pomíjivost a marnost v porovnání se světem oním, s realitou věčnosti, která přichází teprve po smrti. Z tohoto důvodu pak Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká, že skutečnou potěchou na tomto světě, který stejně jednou skončí, byť potrvá sebe delší dobu, je to, co nese plody i na věčnosti, co nepomine a naopak přetrvá. To je to, co je na tomto světě nejkrásnější a vše ostatní je pomíjivé, dříve či později nakonec stejně ústící v záhubu a marnost.
Krása, požehnání, dobro a útěcha ve všech Božích darech a rozmanitých, nesčetných podobách Jeho přízně, milosti a lásky není samoúčelná, nýbrž posvěcena ultimátním záměrem nasměrovat nás k Dárci toho všeho krásného, milého a lákavého okolo nás. A potom, v případě, že nepřekročíme zakázané a dostojíme závazkům, které jsou na nás kladeny, si můžeme všeho dobrého a rozkošného na tomto světě užívat plnými doušky a bez výčitek svědomí. Není nic špatného na kochání se krásami tohoto světa, dokud nás toto okouzlení neodvádí od Alláha a od našeho ultimátního cíle – aby s námi byl Alláh spokojen.
Alláh v Koránu zachovává příběh boháče Kárúna, který byl dovedným metalurgem a alchymistou, díky svým znalostem přírodních zákonitostí ho Alláh obdařil bohatstvím tak nezměrným, že svazky klíčů od jeho pokladnic musela nosit skupinka mužů. Když se vychloubal, že to, čeho se mu dostalo, je čistě výsledkem jeho snažení a dovedností, moudří z jeho národa mu odpovídali:
وَٱبْتَغِ فِيمَآ ءَاتَىٰكَ ٱللَّـهُ ٱلدَّارَ ٱلْـَٔاخِرَةَ ۖ وَلَا تَنسَ نَصِيبَكَ مِنَ ٱلدُّنْيَا …
Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském …(Kasas:77)
Ve stejném duchu je i koránský verš, konstatující lidskou náklonnost ke všemu, co je na tomto světě vnímáno jako hodnotné a cenné:
زُيِّنَ لِلنَّاسِ حُبُّ الشَّهَوَاتِ مِنَ النِّسَاءِ وَالْبَنِينَ وَالْقَنَاطِيرِ الْمُقَنطَرَةِ مِنَ الذَّهَبِ وَالْفِضَّةِ وَالْخَيْلِ الْمُسَوَّمَةِ وَالْأَنْعَامِ وَالْحَرْثِ ۗ ذَٰلِكَ مَتَاعُ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا ۖ وَاللَّـهُ عِندَهُ حُسْنُ الْمَآبِ
Je okrášlena pro lidi láska vášnivá k ženám, k synům, k nahromaděným kintárům zlata a stříbra, k čistokrevným koním, ke stádům i k polím obdělaným. To vše je však jen užívání života pozemského, zatímco u Boha je útočiště nejkrásnější. (Áli ‘Imrán: 14)
Vše výše vzpomenuté je dobrem a není na tom nic odsouzeníhodného, dokud to nenarušuje náš vztah ke stvořiteli či nároky a práva druhých lidí a dokud to nepřekračuje rozumnou míru.
Nikdy však nesmíme ztrácet ze zřetele ultimátní koránský imperativ:
وَسَارِعُوا إِلَىٰ مَغْفِرَةٍ مِّن رَّبِّكُمْ وَجَنَّةٍ عَرْضُهَا السَّمَاوَاتُ وَالْأَرْضُ أُعِدَّتْ لِلْمُتَّقِينَ الَّذِينَ يُنفِقُونَ فِي السَّرَّاءِ وَالضَّرَّاءِ وَالْكَاظِمِينَ الْغَيْظَ وَالْعَافِينَ عَنِ النَّاسِ ۗ وَاللَّـهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí. (Áli ‘Imrán: 133-134)
Toto je tajemství skutečného a opravdového vztahu k tomuto světu, který je v islámské interpretativní tradici nazýván jako الزهد az-zuhd, tedy odvržení části tohoto světa ve prospěch zisku světa onoho v jeho celistvosti.
To neznamená nosit zanedbané oblečení, stranit se lidí a držet se dál od společnosti. To neznamená si něco odpírat. Posel Boží صلى الله عليه وسلم se nejlépe uměl vyrovnat s tímto světem a nejvíce odolával jeho lákadlům a svodům, ale i přesto rád nosil nové šaty; zdobil se parfémy, oblékal si na setkání s delegacemi anebo v den pátku či svátku to nejlepší oblečení, jaké měl. Vyhledával společnost lidí a vyzýval je, aby konali dobro a učili se o svém náboženství. Svým následovníkům zakazoval chovat se jako poustevníci, mniši a asketové. Chtěl po lidech jedině to, aby se vyhýbali zakázanému a všemu, co Alláh nenávidí, přikazoval jim nesoutěžit v luxusu a nepředhánět jedny druhé v marnotratnosti.
A nejlepším vysvětlením je toto jeho vysvětlení skrze jeho osobní praxi během jeho života. Proto není možné stavět jen na jedněch důkazech a ostatní důkazy ignorovat. K pravdě se dobéře jen ten, kdo dá všem existujícím důkazům jejich patřičnou váhu. Naopak ti, kteří ke koránským veršům a materiálu Sunny přistupovali selektivně, vždy zbloudili a sešli na zcestí.
Skutečné potěšení tkví v náboženské nauce
Podle našich zbožných předků ke skutečně největším potěšením tohoto světa patří nauka o věcech víry a její získávání.
Toto velmi dobře rozpoznával i Posel Boží صلى الله عليه وسلم, když ve svých odpovědích míval ve zvyku motivovat tazatele k dalšímu studiu tím, že mu otevřel i nějakou další kapitolu poznání, mimo tu, na kterou se tázal.
Abú Hurejra رضي الله عنه vypráví, že když se ho například tázali, zda je možné použít mořskou vodu k rituální očistě, odpověděl:
هُوَ اَلطُّهُورُ مَاؤُهُ, اَلْحِلُّ مَيْتَتُهُ
„Jeho voda je čistá a lze se s ní čistit. A cokoli z něho je dovoleno konzumovat, byť by to bylo už mrtvé.“3
Ibnu l-Kajjim k tomu poznamenává, že štědře rozdávat z nauky, kterou člověk získá, je ještě lepší a hodnotnější, nežli rozdávat z majetku a patří to k nejvznešenějším druhům štědrosti, neboť nauka je vznešenější, nežli pouhý majetek. Štědrost v pohledu nauky se odráží v detailních odpovědích, které plně nasytí zvídavost tazatele a neposkytnou mu jen strohou odpověď jen přesně na otázku, na kterou se tázal.
Dále Ibnu l-Kajjim uvádí příhodu, které byl svědkem u svého učitele Ibn Tejmíji. Když odpovídal, snažil se ve své odpovědi obsáhnout i názory všech čtyř mezhebů, důvody, proč zaujali poněkud odlišná stanoviska, logiku za nimi a zhodnocení, které z předložených stanovisek nejlépe odpovídá pravdě a důkazům. Potom se stručně dotkl také souvisejících otázek, které by se tazateli mohlo hodit znát.4
Ibn Tejmíja pravil:
„Tím největším potěšením tohoto světa je učit se o Alláhu. A tím největším potěšením světa onoho je pohlédnout do Jeho Tváře.“5
Jeho žák Šemsuddín Muhammed Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja řekl:
„Nauka pozvedá ducha a dává lidskému nitru pocit šíře do té míry, že je díky ní schopno pojmout snad celý svět.“6
Příkladem lásky k vědění a nauce v tomto chápání byli dávní učenci této ummy.
Imám všech vykladačů Koránu, Ibn Džerír at-Taberí, získával nauku celé roky, putoval za ní dlouhé měsíce z východu na západ a zpět, ze severu na jih a zpět. Studoval u mnoha slavných učitelů, jejichž výčet podali jeho životopisci. Mezi nimi byli: Ibráhím ibn Se’íd al-Džewherí, Ibráhím ibn ‘Abdilláh ibn Muslim al-Cháší, Ibráhím ibn Ja’kúb al-Džewzedžání, Ahmed ibn Ibráhím ad-Dewrekí, Ahmed ibn Mení, Ishák ibn Abí Isráíl, Ismá!íl ibn Músá al-Fezárí, Bahr ibn Nasr al-Chawlání, Bišr ibn Mu’áz al-‘Akdí, Abú Bišr ibn Hilál as-Sawwáf an-Numejrí, Temím ibnu l-Muntasir al-‘Abbásí, al-Háris ibn Muhammed ibn Abí Usáma al-Baghdádí, al-Hasan ibn Ahmed ibn Šu’ajb al-Hárání, al-Hasan ibn Sabáh al-Bezzár al-Wásití, al-Hasan ‘Arefa ibn Jezíd al-‘Abdí, al-Hasan ibn Muhammed ibnu s-Sabáh az-Za’ferání, al-Hasan ibn Jahjá ibn Kesír al-‘Anberí, Challád ibn Aslem as-Saffár, Rabí’ ibn Sulejmán ibn ‘Abdildžebbár al-Murádí, az-Zubejr ibn Bekkár ibn ‘Abdilláh az-Zubejrí, Zijád ibn Jahjá ibn Zijád ibn Hassán al-Hassání, as-Sárí ibn Jahjá ibnu s-Sárí al-Kúfí, Se’íd ibn ‘Amr ibn Se’íd ibn Abí Safwán as-Sukúní, Se’íd ibn Jahjá ibn Se’íd ibn Ábán al-Amewí, Sufján ibn Wekí’ ibnu l-Džerráh ar-Re’ásí, Selm ibn Džunáda as-Suwá’í, al-‘Abbás ibn ‘Abdil’azím al-‘Anberí, al-‘Abbás ibn Muhammed ad-Dewrí, al-‘Abás ibnu l-Welíd ibn Mezíd al-Bejrútí, ‘Ubejdulláh ibn ‘Abdilkerím Abú Zur’a ar-Rází, al-Fadl ibn Ishák ad-Dewrí, al-Kásim ibn Zekeríjá ibn Dínár, at-Tahhán al-Kúfí, Mudžáhid ibn Músá al-Chawárizmí al-Chat’alí, Muhammed ibn Ibráhím al-An’amátí, Muhammed ibn Idrís ibnu l-Munzir Abú Hátim ar-Rází, Muhammed ibn Ismá’íl al-Buchárí, Muhammed ibn Ismá’íl at-Tirmizí, Muhammed ibn Bišár Bundár, Muhammed ibn Humejd ar-Rází, Muhammed ibn ‘Abdilmelik ibn Abi š-Šewárib, Muhammed ibnu l-‘Alá al-Hamedání, Muhammed ibnu l-Musenna z-Zemán, Nasr ibn ‘Abdirrahmán ibn Bekkár al-Kúfí al-Wišáí, Nasr ibn ‘Alí ibn Nasr ibn ‘Alí al-Džehdemí, Henád ibnu s-Sárí, al-Welíd ibnu š-Šudžá’a, Muhammed ibn Hunejd ar-Rází, al-Musenná ibn Ibráhím al-Iblí, ‘Imád ibn Músá al-Kazzáz, Muhammed ibn ‘Abdila’lá as-San’ání, Wásil ibn ‘Abdila’lá ibn Hilál al-Asedí al-Kúfí, Júnus ibn ‘Abdila’lá as-Sedefí a další.7
Abú Bekr al-Kelwadání o největším znalci Sunny, kterého tato umma poznala, řekl: „Neviděl jsem nikoho, jako byl Muhammed ibn Ismá’íl al-Buchárí. Vzal si nějakou knihu nějakého šejcha, jen tak v ní listoval a během toho se naučil velkou většinu podání a jejich dodatků, které daná kniha obsahovala. A potom knihu zase vrátil.“8
Skutečné potěšení je v konání dobrých skutků
Tato nauka však není encyklopedickou teorií, ale především žitou, každodenní praxí ve všech oblastech života.
Al-Hasan al-Basrí praví: „Když se někdo vydal cestou nauky, velmi záhy se to dalo spatřit na jeho skromnosti, způsobu, jak se díval, na jeho jazyku a jeho rukou, na jeho modlitbě, jeho řeči a jeho nezájmu o lákadla vezdejšího světa. Když se něco naučil, snažil se to okamžitě převést do praxe a toto pro něj bylo lepší, než celý tento svět a vše, co obsahuje. A pokud tohoto dosáhl, rozdal to, aby za to získal štěstí na onom světě.“9
K pravému štěstí na tomto světě proto nutně patří i oproštění se od hříchů a konání dobra.
Matka věřících proto ‘Áiša رضي الله عنها radila odvrhnout vše, co odvádí od trvalého potěšení a přináší prokletí: „Nepřijdete k Alláhu s ničím lepším, nežli s co nejmenším počtem hříchů. Kdokoli si přeje překonat ty, kteří jsou horlivější v uctívání, nežli on, nechť přestane konat hříchy.“10
Se’íd ibn Mensúr vypráví od Hazma, jak Kesír ibn Zijád položil al-Hasanu al-Basrímu otázku ohledně koránského verše:
رَبَّنَا هَبْ لَنَا مِنْ أَزْوَاجِنَا وَذُرِّيَّاتِنَا قُرَّةَ أَعْيُنٍ
Pane náš, dej nám v manželkách našich i potomcích našich oka ochlazení (Furkán: 74)
„Abú Se’íde, co znamená oka ochlazení? Je to na tomto anebo na onom světě?“
Al-Hasan mu odvětil: „To je ještě na tomto světě.“
„A co to znamená?“ otázal se znovu Kesír.
Al-Hasan mu odpověděl: „Při Alláhu, to je, když Alláh svému služebníkovi umožní spatřit dobré skutky své manželky, bratra či blízkého přítele. Při Alláhu, pro muslima není nic krásnějšího, nežli spatřit své dítě, svého otce či svého přítele, jak je poslušný vůči Alláhu!“11
Ibn ‘Abdilhádí vypráví, že když Ibn Tejmíju pro jeho názory uvěznili mocipáni tehdejší doby, spatřil, jak většina jeho spoluvězňů ubíjí svůj čas nejrůznějšími typy her, jako šachy, vrhcáby a jim podobné, do té míry, že kvůli nim zanedbávali svých pět povinných denních modliteb. Toto Ibn Tejmíja velmi ostře odsoudil. Přikazoval jim dbát na své modlitby, obracet se k Alláhu a konat co nejvíce dobrých skutků, slavit Alláha, toužebně se k Němu obracet a prosit ho o odpuštění za hříchy, které spáchali. Sám je naučil všemu, co z Koránu a Sunny potřebovali vědět, podnítil v nich touhu po vzdělanosti a získávání vědomostí o islámu. A nakonec se toto vězení stalo kvalitnější vzdělávací institucí, než leckterá škola. Do té míry, že někteří vězňové se šejchem zůstali i po uplynutí svého trestu a do vězení za ním nadále docházeli. Přednášky, které z cely vedl, byly tak hojně navštěvované, že vězení praskalo ve švech.12
Takto vede sdílená nauka ke stále většímu dobru, je-li provázena náležitým konáním.
Ibnu l-Kajjim praví:
„Kdykoli člověk cítí posvátnou bázeň vůči svému Pánu, obdrží další úroveň správného vedení. Tím je stále správněji veden, čím více je bohabojný. Kdykoli však o jistou část své bohabojnosti přijde, přijde i o srovnatelný kus správného vedení, shodně tomu, o kolik je méně bohabojný. A správného vedení získá více o tolik, o kolik je bohabojnější. A o kolik víc je bohabojný, o tolik víc je i správně veden.“ 13
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí pravil:
„Tou nejlepší ze všech dobrých zvěstí, kterou může člověk obdržet, je, když ho Alláh obdaří pevnou vírou a schopností vytrvale vykonávat zbožné skutky.“14
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:
„Věru dobrý život, dobré srdce a čistá duše, ničeho z toho nelze dosáhnout, nežli skrze víru a konání dobrých skutků.“15
Rady našich zbožných předků ohledně konání s trvalou hodnotou zmiňují tyto dvě podmínky správnosti jakéhokoli činu:
1. Upřímnost a správnost úmyslu, protože jinak čin nebude vykonán upřímně jen kvůli Alláhu.
2. Správnost daného činu z hlediska věrouky a praxe, která se nesmí odchylovat od toho, na čem byli Posel Boží صلى الله عليه وسلم a jeho společníci, nechť je se všemi Alláh spokojen.
Bišr ibnu l-Háris vybízel k upřímnosti úmyslu: „Nekonej proto, abys byl vychvalován, ukrývej své dobré činy tak, jako ukrýváš i své špatné.“16
Podmínku správnosti zmiňuje al-Ádžurrí, když praví:
„Chce-li Alláh pro člověka dobro, učiní ho následovíkem Sunny, dá mu získat nauku, aby od sebe odstranil nevědomost, nedá mu debatovat, aby skrze debaty získal tento svět, dá mu uniknout před inovacemi a dá, aby Ho prosil o úspěch.“17
Muhammed Amín aš-Šinkítí proto pravil, že „člověk ze svého činu nemá užitek, dokud tento čin není postaven na správné věrouce.“18
Šejch Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í uzavírá:
„Proto pokud kdokoli začne cítit okouzlení vlastní osobou, nechť porovná sebe sama nikoli se svými současníky, ale s učenci dávných dob – s háfizy Ibn Hadžerem či Ibn Kesírem, s šejchu l-islám Ibn Tejmíjou a dalšími jim podobnými.“19
Poučení z tohoto hadísu
Ahmed Hutajba vyvodil z tohoto hadísu následující poučení:
„Posel Boží nás v tomto hadísu učí, že celý tento svět je prokletý a hodný odvržení, pro Posla Božího صلى الله عليه وسلم neměl žádnou hodnotu, kromě toho všeho v něm, co nás přibližuje k Alláhu Vznešenému, jako je vzpomínání Alláha, modlitba k Němu, skutky poslušnosti vůči Němu, vybízení k dobru a odvracení od zla a vše ostatní, co vzpomínku na Boha provází, ať už se jedná o nauku či čin. Hadísy tohoto typu nás pobízí k tomu, abychom vždy setrvávali v procesu získávání vědomostí o své víře, protože dokud tak člověk činí, je na dobré cestě a věnuje se tomu nejlepšímu, čemu se lze na tomto světě věnovat. A pokud se naopak věnuje něčemu jinému, má se od toho vzdálit a zanechat toho.“20
‘Abdulkerím al-Chudajr proto stručně shrnuje podstatu celého tohoto pojednání:
„Cokoli na tomto světě nás nevede ke vzpomínce na Alláha, v tom není pražádného dobra.“21
Ať nás Alláh učiní těmi, kteří tento pomíjivý svět využijí jako dílnu k práci na díle světa onoho, těmi, kteří neupřednostní pomíjivé nad trvalým a kteří naleznou na tomto světě ryzí slast a to skutečné a opravdové potěšení, které vezdejší svět nabízí tomu, kdo je o ně připraven usilovat. Ámín!
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č 5431.
- Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 3940; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 13089. Jako hasan ho doložil Šu’ajb al-Arnaut v Techrídžu Musned, hadís č. 12293.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 83; an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 176 a 707; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 69; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 386; Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, hadís č. 131. Jako sahíh ho doložil Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 111.
- Viz Muchtesaru Medáridži s-sálikín, 2/43-44.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 14/163.
- Viz Zádu l-me’ád, 2/23.
- Viz Muhammed ibn Zejd al-Medchalí v Refíku l-džunneti bi-šerhi Saríhi s-sunna, str. 7-8.
- Zaznamenal Ibn Hadžer al-‘Askalání ve Fethu l-bárí, 1/486.
- Zaznamenal ‘Abdulláh ibnu l-Mubárek v az-Zuhdu wer-rekáik, 1/156.
- Zaznamenal Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 1/319.
- Uvádí at-Taberí ve svém Tefsíru, 19/318. Uvádí ho i Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 8/491.
- Více viz al-‘Uqúdu d-durríja fí zikri menákibi šejchi l-islám Ibni Tejmíja, str. 330-331.
- Viz al-Fewáid, 194.
- Viz Tefsír as-Se’dí, 1/50.
- Viz ad-Dijáu l-lámi’, str. 126.
- Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 10/476.
- Viz Kitábu š-šarí’a, str. 360.
- Viz al-‘Uzbu n-nemír, 5/569.
- Viz al-Bešáiru fi s-semái l-mubášir, str. 14.
- Viz Šerhu t-Terghíbi wet-terhíb, 6/53.
- Viz Šerhu Suneni t-Tirmizí, 16/7.