Jediná skutečná potěšení tohoto prokletého světa, díl 1.

Abu d-Dardá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

الدنيا ملعونةٌ، ملعونٌ ما فيها إلا ما ابتُغِيَ به وجهُ الله

„Tento svět je prokletý, všechno v něm je prokleté, kromě toho, co je konáno pro Tvář Boží.“ ¹

Isnád tohoto hadísu sice obsahuje neznámého vypravěče Chuddáše ibnu l-Muhádžira, avšak ostatní jeho vypravěči jsou spolehliví, jak uvádí al-Hajsemí. ²

Jako neproblematický (arab. لا بأس به lá be´se bih) z hlediska autenticity ho uvádí al-Muzirí, ad-Dimjátí, as-Sujútí a al-Albání.³

Al-Albání tento hadís na základě jeho podpůrných podání⁴ označuje za neproblematický  z hlediska svého smyslu.⁵

 

Podpůrná podání a diskuse o jejich autenticitě

Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم také řekl:

أَلاَ إِنَّ الدُّنْيَا مَلْعُونَةٌ مَلْعُونٌ مَا فِيهَا إِلاَّ ذِكْرَ اللَّهِ وَمَا وَالاَهُ وَعَالِمًا أَوْ مُتَعَلِّمًا

„Není snad tento vezdejší svět věru prokletý?! Prokleté je v něm vše, kromě vzpomínání Alláha a čehokoli, co k tomu vede, učence a toho, který nauku získává.“ ⁶

V jiné verzi Abú Hurejraرضي الله عنه říká: „Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:

الدُّنْيَا مَلْعُونَةٌ مَلْعُونٌ مَا فِيهَا إِلاَّ ذِكْرَ اللَّهِ وَمَا وَالاَهُ أَوْ عَالِمًا أَوْ مُتَعَلِّمًا

„Tento svět je prokletý, prokleté je vše, co je v něm, kromě vzpomínání Alláha, toho, co k němu vede, učence a toho, kdo získává nauku.“⁷

At-Tirmizího verze obsahuje samé známé spolehlivé vypravěče, kromě ‘Atá ibn Kurry, kterého ovšem jako důvěryhodného dokládá Ibn Hibbán s tím, že od něho uvádí hadísy i takové kapacity, jako byli al-Awzá’í a as-Sewrí, s tím, že ‘Atá v některých hadísech chyboval. ⁸ Tento detail v konečném důsledku snižuje celkovou věrohodnost hadísu ze stupně sahíh na stupeň hasan. Ibn Mádžovo podání je však dle al-Albáního autentičtější.

Hadís stejného znění se uvádí také od ‘Abdulláha ibn Mes’údaرضي الله عنه jako ojedinělé podání s dodatkem:

إلا أمرا بمعروف أو نهيا عن المنكر

„…kromě vybízení k dobru a odvracení od zla …“ ⁹

Ve verzi od Džábira ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه stojí navíc dodatek:

إلا ما كان منها لله عز وجل

„kromě toho v něm, co je pro Alláha Vznešeného.“ ¹⁰

Na autoritu Abú Se’ída al-Chudrího رضي الله عنه a Abu d-Derdáرضي الله عنه se uvádí dodatek:

إلا ما كان فيها من ذكر الله أو آوى إلى ذكر الله، والعالم والمتعلم شريكان في الأجر، وسائر الناس همج لا خير فيه

„…kromě toho na něm, kdo vzpomíná Alláha, či se ke vzpomínání Alláha uchyluje, kromě učence a adepta nauky, kteří jsou spolupodílníky na odměně. A ostatní lidé jsou sběř, není v nich žádného dobra.“¹¹

Správnější je ovšem názor, že se jedná o vysvětlující dodatek některého z vypravěčů, ať už Abú Se’ída samotného, nebo Abu d-Dardá´, ‘Abdulláha ibn Osmána či ‘Abdulláha ibn Mubáreka, k čemuž se přiklání i al-Albání – a Alláh ví nejlépe.¹²

Al-Albání v diskusi o všech těchto verzích uvádí, že z hlediska isnádu jsou naprosto bezchybné jen verze Abú Hurejrovy, ostatním lze vždy něco vytknout, s tím, že z nich nejautentičtější je verze Džábirova. Nicméně všechny tyto ostatní verze jedna druhou navzájem posilují.¹³

 

Kontext předmětného hadísu v Koránu

Vznešený Alláh pravil:

كُلُّ مَنْ عَلَيْهَا فَانٍ وَيَبْقَىٰ وَجْهُ رَبِّكَ ذُو الْجَلَالِ وَالْإِكْرَامِ

Všichni, kdož na zemi jsou, dočkají se konce svého a zůstane jen tvář Pána tvého, majestátnosti a velkomyslnosti plného. (Rahmán:26-27)

Toto na mnoha dalších místech vykresluje působivými a jímavými příměry:

وَاضْرِبْ لَهُم مَّثَلَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا كَمَاءٍ أَنزَلْنَاهُ مِنَ السَّمَاءِ فَاخْتَلَطَ بِهِ نَبَاتُ الْأَرْضِ فَأَصْبَحَ هَشِيمًا تَذْرُوهُ الرِّيَاحُ ۗ وَكَانَ اللَّـهُ عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ مُّقْتَدِرًا

A uveď jim podobenství o životě pozemském: podobá se vodě, již sesíláme z nebe a s níž se mísí rostlinstvo země a pak stane se suchou travinou, již větry rozvanou. A Bůh všemocný je nad věcí každou. (Kehf:45)

أَلَمْ تَرَ أَنَّ اللَّـهَ أَنزَلَ مِنَ السَّمَاءِ مَاءً فَسَلَكَهُ يَنَابِيعَ فِي الْأَرْضِ ثُمَّ يُخْرِجُ بِهِ زَرْعًا مُّخْتَلِفًا أَلْوَانُهُ ثُمَّ يَهِيجُ فَتَرَاهُ مُصْفَرًّا ثُمَّ يَجْعَلُهُ حُطَامًا ۚ إِنَّ فِي ذَٰلِكَ لَذِكْرَىٰ لِأُولِي الْأَلْبَابِ

Což nevidíš, jak Bůh sesílá z nebe vodu a rozvádí ji do pramenů v zemi? Z ní potom dává vyrůst obilí druhů rozličných, jež posléze zvadne a žloutne před zrakem tvým. A nakonec je učiní slámou suchou – a v tom je věru připomenutí pro ty, kdož rozmyslem jsou nadáni. (Zumer:21)

اعْلَمُوا أَنَّمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا لَعِبٌ وَلَهْوٌ وَزِينَةٌ وَتَفَاخُرٌ بَيْنَكُمْ وَتَكَاثُرٌ فِي الْأَمْوَالِ وَالْأَوْلَادِ ۖ كَمَثَلِ غَيْثٍ أَعْجَبَ الْكُفَّارَ نَبَاتُهُ ثُمَّ يَهِيجُ فَتَرَاهُ مُصْفَرًّا ثُمَّ يَكُونُ حُطَامًا ۖ وَفِي الْآخِرَةِ عَذَابٌ شَدِيدٌ وَمَغْفِرَةٌ مِّنَ اللَّـهِ وَرِضْوَانٌ ۚ وَمَا الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلَّا مَتَاعُ الْغُرُورِ

Vězte, že život pozemský je pouze hra a zábava, marná okrasa, vzájemné vychloubání mezi vámi a soupeření v rozmnožování majetku a dětí. A podobá se dešti: nevěřícím se líbí rostlinstvo, jež z něho vyrůstá, avšak potom vadne a vidíš je zežloutlé, až nakonec se stane slámou suchou. A v životě budoucím je jednak trest přísný, avšak i odpuštění a zalíbení se Bohu. A život pozemský není leč užívání klamavé. (Hadíd: 20)

 

Kontext předmětného hadísu v Sunně

Abú Hurejraرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم řekl:

مَا مِنْ خَارِجٍ يَخْرُجُ يَعْنِي مِنْ بَيْتِهِ إِلَّا بِيَدِهِ رَايَتَانِ رَايَةٌ بِيَدِ مَلَكٍ وَرَايَةٌ بِيَدِ شَيْطَانٍ فَإِنْ خَرَجَ لِمَا يُحِبُّ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ اتَّبَعَهُ الْمَلَكُ بِرَايَتِهِ فَلَمْ يَزَلْ تَحْتَ رَايَةِ الْمَلَكِ حَتَّى يَرْجِعَ إِلَى بَيْتِهِ وَإِنْ خَرَجَ لِمَا يُسْخِطُ اللَّهَ اتَّبَعَهُ الشَّيْطَانُ بِرَايَتِهِ فَلَمْ يَزَلْ تَحْتَ رَايَةِ الشَّيْطَانِ حَتَّى يَرْجِعَ إِلَى بَيْتِهِ

„Nikdo nevychází z domu, leda že nad ním dvě ruce svírají dva praporce. Jeden je v ruce anděla a druhý v ruce šejtána. Věru, když člověk vyrazí za nějakým bohulibým účelem, následuje ho anděl se svým praporcem a dotyčný je i nadále pod andělským praporcem, až dokud se zase nenavrátí domů. Avšak pokud vyrazí kvůli něčemu, co Alláhu není milé, následuje ho se svým praporcem šejtán a dotyčný zůstává pod šejtánovým praporcem, až dokud se zase nenavrátí domů.“ ¹⁴

Abú Zerr al-Ghifáríرضي الله عنه řekl: „Můj milovaný blízký přítel (tj. Posel Božíصلى الله عليه وسلم) mi odkázal následujících sedm věcí: 1. Milovat chudobné a být jim vždy nablízku. 2. Raději se poměřovat s těmi, kteří toho na tomto světě mají méně, nežli s těmi, kteří toho mají více. 3. Udržovat rodinné vztahy a to dokonce i s těmi, kteří je se mnou zpřetrhali. 4. Nikoho o nic nežádat. 5. Hovořit pravdu, byť je hořká pro mne či pro toho, kdo naslouchá. 6. Nebát se posměšků posměváčků, pokud jde o práva Alláha. 7. A často opakovat, že není síly ani moci, kromě u Alláha, neboť tato slova jsou pokladem pod trůnem Božím či pokladem z pokladů Ráje.“ ¹⁵

Ohledně hodnoty náboženské nauky svědčí hadís od Safwána ibn ‘Asálرضي الله عنه, jenž vypráví, jak jednou přišel za Prorokem صلى الله عليه وسلم, který seděl v mešitě opřený o červený kus látky. Safwán ho požádal: „Posle Boží, přišel jsem za tebou, abych se přiučil něčemu z nauky.“
Prorok صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:

مرحبًا بطالبِ العلمِ، إنَّ طالبَ العلمِ تحفُّه الملائكةُ [وتُظلُّه] بأجنحَتِها، ثم يركبُ بعضُهم بعضًا حتى يبلغوا السماءَ الدُّنيا من محبَّتِهم لما يَطلبُ

„Vítej, hledači nauky. Věru andělé halí hledače nauky do svých křídel natolik, že šplhají jeden po druhém, dokud nedosáhnou nejnižší nebeské klenby, ze samé lásky k tomu, co hledá.“ ¹⁶

Ohledně hodnoty vzpomínání Alláha ‘Abdulláh ibn Busrرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:

خيرُ العملِ أن تُفارِق الدنيا ولسانُك رَطبٌ من ذكرِ اللهِ

„Nejlepším činem je, když tento svět opustíš, tvůj jazyk bude stále vlhký od vzpomínání Alláha.“¹⁷

Někteří v tomto kontextu citují i hadís ve znění:

الْعِلْمُ ثَلاَثَةٌ وَمَا سِوَى ذَلِكَ فَهُوَ فَضْلٌ آيَةٌ مُحْكَمَةٌ أَوْ سُنَّةٌ قَائِمَةٌ أَوْ فَرِيضَةٌ عَادِلَةٌ

„Znalost je trojího druhu a cokoli mimo to jest nadbytkem: Jasný verš, doložená sunna a spravedlivý dědický podíl.“¹⁸

 

Kontext tohoto hadísu ve slovech zbožných předků

‘Aláuddín al-Mughallatí tyto hadísy uvádí do kontextu slov tradovaných od zbožných předků či (ovšem nedoložitelně) možná i samotného Posla Božího صلى الله عليه وسلم: „Není dobra v tom, kdo není ani učencem, ani adeptem nauky.“¹⁹

Abú Hurejry رضي الله عنه se kdosi zeptal: „Nad čímpak pláčeš?“ Odpověděl: „Nepláču nad tímto vaším světem, ale o to více pláču, protože se budu muset vydat na cestu, na kterou si vezmu jen velmi málo zásob. Vydal jsem se vstříc výstupu, který končí buď tím, že se usadím ve výšinách Ráje, anebo propadnu do hlubin Pekla. A sám vůbec netuším, na kterém z těch dvou míst skončím.“²⁰

Al-Hasan al-Basrí říkával: „Hrob okouše tuk i maso, leč nikdy nepozře víru.”²¹ Také řekl: „Kdokoli má ve zvyku připomínat si svou smrt, pro toho se tento svět a život na něm stane v jeho očích nedůležitým.“²²

Když se Ibráhíma ibn Adhema vyptávali, jak se má, odpovídal: „Mám se dobře, dokud nenesu hříchy jiných lidí tím, že pošlapu jejich nároky anebo je sám vybídnu k tomu, aby hřešili.“²³

Ahmeda ibn Hanbela se zeptali: „Kdy si odpočineš?“ Odpověděl: „Teprve až učiním svůj první krok v Ráji.“²⁴

Takíjuddín Ahmed Ibn Tejmíja pravil:

„Pravá a skutečná víra v Jedinost a Jedinečnost Boží se pozná podle toho, že dotyčný věřící nemiluje, kromě kvůli Alláhu. Miluje, co Alláh miluje, kvůli Alláhu. Proto také nemiluje, leda kvůli Alláhu a také necítí odpor, leda kvůli Alláhu Jedinému.“²⁵

 

Vysvětlení tohoto hadísu islámskými učenci

Al-Munzirí uvádí tento hadís v kapitole O upřímnosti, pravdymilovnosti a správném úmyslu.²⁶  Podpůrné podání uvádí at-Tirmizí v Knize o odříkání podle Posla Božího صلى الله عليه وسلم v kapitole O hadísu, dle nějž je tento svět je prokletý; a Ibn Mádža v Knize o odříkání, v kapitole O příkladu tohoto světa.

Podle Muhammeda ibn ‘Abdilhádí as-Sindího se pod tímto světem nemyslí tento svět jako celek, ale cokoli v něm, co člověka odvrací od Alláha, z tohoto důvodu pak následuje jmenování uvedených výjimek.²⁷

Podle Dželáluddína as-Sujútího tyto hadísy ustavují obecné pravidlo o prokletí tohoto světa, neboť on toho, kdo mu propadne, odvádí v propast, kromě výše popsaných výjimek, díky kterým tento svět naopak přivede toho, kdo v těchto věcech nalezne zalíbení, do zahrad Ráje.²⁸
Na jiném místě pak as-Sujútí uvedl:

„Touto výjimkou je vzpomínání Alláha a cokoli, co k tomu vede či se na to podobá, tedy cokoli, co si Alláh oblíbil z dobrých činů či skutků, jejichž konáním se k Němu lze přiblížit, anebo cokoli, co Alláh vyžaduje, aby bylo konáno a následováno. Podle al-Mazharího je výjimkou vše na tomto světě, co posiluje služebníkovu lásku k jeho Pánu a posilňuje vztah s Ním. Vše ostatní, co není bohulibé a k Boží lásce nevede, je proto prokleté. S tím souvisí i zmínka o učenci a učedníkovi, kteří také vzpomínají Alláha a proto zasluhují být výjimkou. At-Tíbí uvádí, že zmíněné souvisení a následování toho, co souvisí se vzpomínkou na Alláha odkazuje na následování toho, k čemu tato vzpomínka vede, tedy pokud v člověku toto vzpomínání Alláha neprobouzí touhu konat v souladu s jeho vůlí, stává se i toto vzpomínání marným. Podle az-Zerkešího je vzpomínkou na Alláha v tomto hadíse cokoli dobrého, ať už jde o slovo anebo o úkon. Znalostí je pak jakákoli znalost, která souvisí s tímto dobrem, tedy cokoli, co je potřeba vědět k tomu, aby toto dobro mohlo být vykonáno. Další smýšleli, že touto naukou se myslí náboženské disciplíny.
Také se uvádí, že „tento svět je vězením pro věřícího,“ na rozdíl od nevěřícího, který bude postižen věčným utrpením na onom světě, ale na světě tomto se ničím neomezuje. An-Newewí v tomto hadísu spatřuje zákaz podléhat nízkým tělesným chtíčům a ukájet je zakázaným způsobem. Naopak věřícímu je uloženo jako povinnost poslouchat Alláha, díky čemuž pak spěje k věčné blaženosti zrovna tak, jako nevěřící spěje k přesnému opaku.
Tento hadís proto neznamená odvržení tohoto světa jako celku, jak se někteří mylně domnívají.“²⁹

Muhammed al-Munáwí k tomuto hadísu praví:

„Hadís hovoří o tom, že na tomto vezdejším světě není nic hodného chvály a obliby u Alláha, kromě toho, co se dále uvádí jako výjimka, všeho, co vede k zajištění užitku a zamezení škody, jako je například zbožná žena, díky které člověk tím, že ji pojme za manželku uchrání sám sebe před hříchem smilstva. Přikazování vhodného je obecný pojem pro vybízení k jakémukoli dobru, tedy čemukoli, co přináší užitek. Vzpomínání Boha je všeobecné označení pro jakékoli uctívání, do kterého spadá cokoli, co se koná s úmyslem čistě pro Tvář Boží. Toto je klíčem k věčnému štěstí. Tento hadís dokazuje, že chudoba má přednost před bohatstvím. Říkají, že Alláh bohatství proklel a dívá se na něj s odporem, kromě toho, co z něj je utraceno pro Jeho spokojenost. A proto ten, kdo si oblíbí to, co si Alláh oškliví, vystavuje sama sebe Božímu prokletí a hněvu. A jiní dodávají, že se zde odsuzuje pohlcování zakázaného zisku.“³⁰

‘Alí al-Kárí poskytl toto vysvětlení citovaných hadísů o prokletí vezdejšího světa:

„První věta (tj. u at-Tirmizího verze) je řečnická otázka z důvodu upozornění. Prokletí tohoto světa znamená jeho ošklivost v očích Božích, jeho oddálenost od Boha, prokleté je to, co je v něm, protože to odvrací od Alláha, kromě výjimek. Tou je vzpomínání Alláha a cokoli k němu vede, tedy cokoli Alláh miluje, od dobrých činů, zbožných skutků, tedy buď cokoli přibližuje k Alláhu, anebo cokoli vyplývá ze vzpomínání Alláha, tedy vzpomínání dobra a toho, co Alláh miluje, konání podle toho, co Alláh přikázal a co zakázal, protože skutečné vzpomínání Alláha toto vše vyžaduje. Podle al-Mazhara se to vztahuje na vše, co na tomto světě Alláh miluje, přičemž se specificky zmiňuje láska dvou lidí, pokud se milují kvůli Alláhu. Podle jiného výkladu je to vše, v co vzpomínání Alláha ústí, včetně dodržování Jeho příkazů a zákazů. A zbytek tohoto světa a všeho v něm je prokletý. Al-Ašref pod vzpomínáním Alláha a tím, k čemu ono vede, myslí následování a vykonávání toho, co Alláh stanovil za povinnost a vyhýbání se tomu, co stanovil jako zakázané. Dodání učence a učedníka je buď jmenováním další výjimky, anebo mezi všemi jmenovanými výjimkami platí vztah „nebo.“ Tj. Nic na tomto světě není hodno chvály kromě vzpomínání Alláha, souvisejících věcí, učence a učedníka nauky, resp. Jedině vzpomínání Alláha, související věci, učenec a učedník nauky jsou na tomto světě jediné výjimky, které nejsou odsouzeníhodné. Podle Abú Hámida al-Ghazálího prokletí tohoto světa znamená jeho menší hodnotu oproti světu onomu. Arabský výraz الدُّنْيَا ad-dunjá, označující tento svět, doslova znamená „spodní,“ nebo „nižší.“ A je tak nazván právě z toho důvodu, že je nižší v porovnání se světem oním. Také někteří řekli, že kolébka je prvním milníkem, a hrob milníkem druhým, mezi nimi je vzdálenost vytýčená sloupořadím, které zaplňuje celý obzor lidských očí. Aby se toto sloupořadí nestalo ruinou řítící se člověku na hlavu, je zapotřebí práce a nemožno se jen kochat jeho velkolepostí. Tedy vše, co na tomto světě existuje, ať už se jedná o svět rostlin a zvířat, či nerostů, nás může odlákat od původního jeho účelu, do té míry, že propadneme přetvářce či pohrdání jinými apod. To, co je na tomto světě krásného, lze proto vnímat buď samoúčelně, anebo to využít pro účel věčnosti, onoho světa. Pokud se člověk zamyslí nad skutečnou podstatou tohoto světa a jeho pomíjivostí, shledá, že na tomto světě nemůže nalézt skutečné a ryzí slasti, které by přetrvaly. A proto není tento svět hoden chvály, nicméně vše dobré v něm je možno využít ku prospěchu světa onoho. I jíst můžeme s úmyslem uctívání – když budeme jíst s úmyslem, abychom zesílili natolik, že budeme moci vykonat vše, co se od nás žádá. K tomuto pochopení vedou i slova dalších, kteří tento svět prohlásili polem, na němž se vysazují plodiny světa onoho.
‘Abdulláh ibn ‘Abbás pravil: „Alláh rozdělil tento svět do tří částí: první část věnoval věřícímu, druhou pokrytci a třetí nevěřícímu. Věřící člověk si na tomto světě bere zásoby pro svět onen, pokrytec se tímto světem krášlí a nevěřící si ho bere za prostředek užívání.“
Podle at-Tíbího není na tomto světě prokleté to, co vede k dobru a co má skutečnou hodnotu, co je dokázáno jako dobré z hlediska Božího Zákona. Z tohoto je obzvláště na samostatný stupeň postavena nauka, byť obecně spadá v dobro jako takové, avšak pro své mimořádné postavení je zmíněna zvlášť. Proto jsou i učenec a hledač nauky vyčleněni zvlášť mimo ostatní lidi, neboť všichni ostatní jsou jen dav bez většího významu.
Pod učenci se zde myslí jen ti skuteční učenci, kteří nejenže mají znalost, ale touto svou znalostí a poznáním víry se také řídí ve svých činech, svém jednání a konání. Nespadají sem nevědomí ignoranti, nebo učenci, kteří se tím, co znají, vůbec neřídí. A nespadají sem ti, kteří hledají výlučně nenáboženské poznání.
V tomto hadísu Alláh naráží na to, co představuje hlavu každého uctívání a vrchol veškerého štěstí, něco, co je pro uctívání tím, čím je hlava pro tělo, anebo duše pro člověka. Může snad člověk získat větší bohatství, nežli je jeho vlastní život? Může snad vyčíslit hodnotu svého života? Nikoli. Dokonce možno říci, že jen díky této věci tento svět stále existuje a nebesa i země drží pohromadě.
Muslim uvádí od Posla Božího صلى الله عليه وسلم slova:

لَا تَقُومُ السَّاعَةُ عَلَى أَحَدٍ يَقُولُ اللَّهُ اللَّهُ

„Nenastoupí Hodina, dokud bude živ někdo, kdo opakuje: „Alláh, Alláh.“³¹
Tento hadís patří k těm nejobsažnějším a nejstručnějším zároveň, nicméně se v něm ukrývá nezměrná moudrost. Je důkazem stručného a zároveň mnohomluvného způsobu vyjadřování (arab. جوامع الكلم džewámi’u l-kelim), schopnosti říci mnoho i malým počtem slov, kterou se náš vznešený a ctihodný Prorok صلى الله عليه وسلم vyznačoval. V tomto výroku shrnuje podstatu vznešené mravnosti a odsuzuje tu nízkou. Protože vznešená mravnost je to, co přináší Boží lásku a je také plodem vzpomínky na Něho.“³²

Al-Mubárekfúrí poskytuje toto objasnění at-Tirmizího verze:

„Prokletý zde znamená hodný zanechání, v Božích očích přezíraný, protože jeho lákadla oddalují od Alláha a zaměstnávají od vzpomínky na Něho. To co se vzpomínkou souvisí či k ní vede, je cokoli dobrého, dobrý skutek, úkon uctívání, přibližující služebníka k Bohu či cokoli na ten způsob, včetně zdržení se zakázaného, protože toto rovněž vyplývá ze vzpomínky na Alláha. Podle al-Muzhira je to cokoli, co posílí vzájemnou lásku mezi Alláhem a jeho služebníkem. A cokoli mimo to je prokleté.
K tomuto dobru, souvisejícímu se vzpomínkou na Alláha patří i jakákoli podoba následování Božího příkazu.
Učenec a učedník sice také souvisí se vzpomínkou na Alláha, nicméně jsou osobitou výjimkou, jak smýšlí i at-Tíbí.
Někteří další vyložili prokletí tohoto světa jako to, že ani on, ani cokol v něm není hodno chvály, kromě vzpomínky na Alláha, čehokoli souvisejícího, učence a hledače nauky. Podle dalších prokletí znamená nutnost zřeknutí se, protože stojí mezi člověkem a jeho věčností. Jiní smýšleli, že vezdejší svět je prokletý proto, že dokáže svou krásou člověka zmámit a opít, odvést ho od sloužení svému Pánu, rozdmýchat v něm tužby. Jiní přišli s výkladem, že tento svět a vše, co je v něm, oddaluje od Alláha, kromě výše uvedených výjimek.“³³

 

1. Zaznamenali ho Ibn Abí ‘Ásim v az-Zuhd, hadís č. 127; at-Taberání v Musnedu š-šámíjín, hadís č. 612; as-Sujútí v Džámi’u s-saghír, 4267; a Ibnu d-Dejbe’ v at-Temejjuzu t-tajjibi mine l-chabís, str. 91.
2. Viz Medžme’u z-zewáid, 10/225.
3. Viz at-Terghíbu wet-terhíb, 140; Muttedžiru r-rádžih, str. 343; ad-Durru l-mensúr, 9/705; a Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 9.
4. Tato podpůrná podání viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2797.
5. Viz Sahíhu t-Terghíbi wet-terhíb, 1/107.
6. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2322 jako hasan gharíb. Uvádí ho i as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 1961 jako hasan. Jako hasan ho ocenil al-Albání v Techrídžu Miškáti l-mesábíh, hadís č. 5103; a Šu’ajb al-Arnaut v Techrídžu Šerhi Sunna, hadís č. 4028.
7. Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4112; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 1580; al-Asbahání v at-Terghíbu wet-terhíb, 2/232; al-Munzirí v at-Terghíbu wet-terhíb, 1/56. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíh Suneni Ibni Mádža, hadís č. 3336.
8. Viz Atbe’ tábi’ín, 7/252.
9. Takto ho zaznamenali al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3310; a at-Taberání v al-Awsatu, hadís č. 4248. Dárekutní ho uvádí jako sahíh v al-‘Ilel, 5/89. Al-Hajsemí ho ovšem oslabuje v Medžme’u z-zewáid, 1/222 kvůli spornému vypravěči Abu l-Mutarrifovi, kterého az-Zehebí označuje za slabého v at-Táríchu l-awsat, str. 181.
10. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 3/157; al-Asbahání v at-Terghíbu, 2/143; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 10512. Ibn Abí Hátim ho uvádí jako slova Muhammeda ibnu l-Munkedira v al-‘Ilel, 2/124.
11. Takto ho zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilm, 1/27; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 7/342; a Husejn al-Merwezí v az-Zuhd, podání č. 191 a 543.
12. Viz Irwáu l-ghalíl, hadís č. 414.
13. Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíhati we šej´un min fikhihá, 6/-703-707.
14. Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 8286. Jako sahíh ho doložil Ahmed Šákir v Techrídžu Musned, 16/125.
15. Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 5/119. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2166.
16. Zaznamenali at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 7347; a al-Munzirí v at-Terghíbu we t-terhíb, 1/75. Jako hasan ho doložil al-Albání v Sahíhu t-terghíbi wet-terhíb, 1/71.
17. Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3375; Ahmed v Musnedu, hadís č. 17716 ve stejném smyslu; a v lehce odlišné formulaci i Ibn Abí ‘Ásim v al-Áhádu wel-mesání, hadís č. 1357. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3282.
18. Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2885; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 54; a at-Taberání v al-Kebíru, 13/33. Jako sahíh ho ocenil al-Hákim v al-Mustedreku, 4/232; a as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, hadís č. 5691. V isnádu se však vyskytuje sporný vypravěč ‘Abdurrahmán ibn Zijád ibn An’am al-‘Ifríkí, proto někteří považují tento hadís za da’íf, jako Ibn Redžeb v ‘Ilmu s-selef, 3/10; či Ibn Hadžer v Techrídžu l-Miškáti l-mesábíh, 1/160. Podle al-Munáwího se v něm nachází i další slabý vypravěč, ‘Abdurrahmán ibn Ráfi’ at-Tennúdží, kterého odmítali al-Buchárí a Abú Hátim, viz Techrídžu ahádísi l-Mesábíh, 1/170. Neshoda panuje i u soudobých učenců, kdy jej kvůli těmto dvěma odmítá al-Albání v Da’ífu l-Džámi’, 3871; a Šu’ajb al-Arnaut v Techrídžu ‘Awásimi mine l-kawásim, 2/427; avšak přijímá ho Ahmed Šákir v ‘Umdetu t-tefsír, 1/467.
19. Viz Šerhu Suneni Ibni Mádža, 1/526.
20. Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá, 1/383.
21. Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Uzla, podání č. 204.
22. Viz Muchtesaru Minhádži l-kásidín, str. 383.
23. Zaznamenal al-Asbahání v Síretu s-selef, 1/973.
24. Zaznamenal Abú Ja’lá v Tabekáti l-hanábila, 1/291.
25. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/456.
26. Viz at-Terghíbu wet-terhíb, 1/24.
27. Viz Hášijetu as-Sindí ‘alá Sunen Ibni Mádža, 2/526.
28. Viz Kútu l-mughtezí ‘alá Džámi’i t-Tirmizí, 2/563.
29. Viz Šerhu Suneni Ibni Mádža, 1/303.
30. Viz Fejdu l-Kadír, 3/550.
31. Od Anase ibn Málika zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 148.
32. Viz Mirkátu l-mefátíh, 8/3240-3241.
33. Viz Tuhfetu l-ahwezí, 6/504-505.