Tento článek vznikl na základě referátu na konferenci Orientalia antiqua nova v roce 2019. Je příspěvkem k naukám o významu koránských slova a ke koránské sémantické a sémantostylistické analýze. Pokouší se zodpovědět na otázky o vztahu mezi teologickou doktrínou, etikou a náboženským pluralizmem. Proč si islám nárokuje výsostní monopol na náboženskou pravdu? Mohou nábožensky “odlišní” shodně koránskému učení dosáhnout spásy? Jak toto poznání a toto chápání ovlivňuje vzájemné soužití mezi muslimy a nemuslimy? Odpovědi můžeme nalézat cestou analýzy koránských sémantických polí a konceptů spravedlnosti a křivdy, monoteizmu a polyteizmu či víry a nevíry a jejich následných průniků a překryvů. Jedná se o samotné jádro a srdce islámské sémantiky a leitmotiv islámského učení napříč celým koránským textem. Islámská soteriologie, či doktrína spásy, je tímto definována jako jednoznačně normativistická, ale nikoli zcela exkluzivistická. Koexistence mezi muslimy a jinověrci je doktrinálně umožněna přesvědčením, že nespravedlivé teologie jsou sice odsouzeny, ale až samotným Bohem na Onom světě, což dává prostor k možnému mírovému soužití různých věřících a světě tomto.
Jedinost Boží a přidružování k Bohu jako etické kategorie koránského textu
