Jen jsem chtěl být napořád vzpomínán ...

Bišr al-Cháfí řekl: “Nebojí se Alláha ten, kdo miluje slávu.” Také řekl: “Nevím o nikom, kdo by toužil po slávě, aniž by nepřišel o svou víru a nebyl zahanben přede všemi.” A také řekl: “Člověk, který prahne po tom, aby byl zmiňován, neokusí sladkost onoho světa.“¹

Pravdu děl dobrý Bišr a pravdivost jeho slov dosvědčuje i následující příběh, připisovaný Abu l-Feredži Ibnu l-Džewzímu:

“Jednou během hadždže se poutníci v Mekce nahrnuli k prameni Zemzem, aby si z něj nabrali požehnanou vodu. Shromáždilo se jich velké množství. K prameni přikráčel nějaký beduín, kterého nikdo neznal. Přistoupil až k vodě, vyhrnul si oděv a vymočil se do ní. Lidé byli pobouření a halasně to dávali na jevo. Házeli po beduínovi vše, co měli po ruce. Zadrželi ho a předvedli ho spravedlnosti.

Lidé se toho muže stále tázali: “Co tě přimělo vykonat takový čin?”

“Jen jsem chtěl, aby mé jméno bylo už navždy vzpomínáno, byť i v kletbách a nadávkách,” odpověděl onen beduín.“²

Muhammed ibn Sálih al-Munedždžid komentoval, že právě v tomto tkví největší nebezpečí honby za věhlasem:

“Tento příběh dokazuje, jak nebezpečnou je honba za slávou a věhlasem chorobou. Člověk kvůli ní dokáže udělat cokoli, co je potřeba i co není potřeba, co se sluší a patří, stejně jako to, co se nesluší a nepatří, jen proto, aby vystoupil z řady, aby vynikl, aby získal věhlas a slávu.“³

Životní praxe a každodenní zkušenost našich zbožných předků ztělesňuje velkou obavu z negativních následků touhy po slávě. Uvedeme několik příkladů:

Ibráhím ibn Adhem řekl: “Člověk se nestane upřímným vůči Alláhu, dokud se nezbaví lásky ke slávě.“⁴ Sám Ibráhím ibn Adhem jednou vstoupil do jedné z místních veřejných zahrad. Nějací lidé z daleka procházeli touto zahradou a doslechli se, že velký učenec Ibráhím ibn Adhem je někde tam mezi nimi. Opakovali: “Kde je Ibráhím ibn Adhem?” Ibráhím ibn Adhem se tedy mlčky připojil k oněm cizincům a opakoval spolu s nimi: “Kde je Ibráhím ibn Adhem?“⁵

Nu’ajm, písař pravověrného chalífy Omara ibn ‘Abdil’azíze, vypráví, že tento vladař jednou řekl: “Můj strach z přetvářky a touhy po slávě mi brání, abych řekl mnoho z toho, co by mělo být řečeno.“⁶

Ahmed ibn Hanbel poté, co se stal proslulým učencem hadísu a fikhu, řekl: “Raději bych si přál být v mekkánských údolích a zůstat naprosto neznámý. Věru je pro mne těžkou zkouškou to, že jsem se proslavil.”⁷

Hammád ibn Zejd řekl: “Ajjúb as-Sichtijání míval široký rudý šál, který nosíval jako ihrám a který si nechal i jako své pohřební roucho. Někdy se do něj i halil, aby nebyl poznán. Používal různé cesty, které měnil. Sám jsem byl velmi překvapený, kolik různých tras používal. Měnil cesty, kterými chodil, jen proto, aby se vyhnul lidem, co by ho mohli poznat a říci: “Podívejte se, támhle je Ajjúb!” Šu’ba k tomu dodává: “Někdy jsem chodíval s Ajjúbem kvůli nějaké potřebě, ale on si nepřál, abych ho provázel. A pokud si všiml, že ho lidé zpozorovali, raději hned změnil trasu, po které šel.“⁸

Naše dnešní společnost propadla kultu laskání ega. Každý den se na nás valí nová, další a další pokušení, jak ze sebe vytvořit hvězdu, veřejně známou osobnost, někoho, na koho si ostatní budou ukazovat prstem a za kým se budou otáčet. Navzdory tomu, že praxe našich zbožných předků je přesně opačná.

Končím zlatou radou, kterou poskytl Sufján as-Sewrí ‘Abdulláhu ibn Mubárekovi v jednom ze svých dopisů: “Šiř nauku a dej si velmi dobrý pozor na touhu po slávě.“⁹ Také řekl: “Boj se touhy po slávě, protože zříci se jí je omnoho těžší, než se zříci pozlátek tohoto světa.” A řekl také: “Boj se slávy, protože každý z těch, u nichž jsem studoval, mne varoval před touhou po slávě!”⁵