Jen Pán můj mne v tísni vyslyší, díl IV.

Ve svém životopise Ummu Ahmed Fátimy bintu l-Hasan al-Adželíje uvádí Ibn Asákír její slova: „Jednoho dne nevěřící v bitvě porazili muslimy. Ve vojsku byl skvělý kůň, který patřil jistému boháči, jenž byl ovšem také zbožným mužem. Jenže během bitvy ten skvělý kůň jen tak stál na bojišti a jeho vlastník mu domlouval: „Co je to s tebou? Běda tobě! Celý život jsem čekal na den, jako je tento!“ K§ň mu měl údajně odpovědět: „Čekáš, že mám podat nějaký výkon, když jsi nechal, aby o mne pečovali ošetřovatelé, kteří mne týrali a skoro mne nekrmili?“ Dotyčný odvětil: „Před Alláhem ti slibuji, že ode dneška tě budu krmit už jenom já sám a to z mé vlastní mísy!“ Kůň se rozeběhl a svým tryskem onoho vojáka zachránil. Poté už krmil svého koně jen ze své vlastní mísy, tak, jak přislíbil. Tento příběh se stal mezi lidmi známý natolik, že za dotyčným přicházeli mnozí lidé jen proto, aby tuto historku zaslechli přímo z jeho úst. Novinky o tom se dostaly až na byzantský císařský dvůr. Císař rozkázal: „Ať město, kde ten zbožný muž žije, zůstane v bezpečí!“ Císař chtěl přivést tohoto podivuhodného muže do svého města a proto za ním vyslal jednoho svého měšťana, muže, který předtím odpadl od islámu, aby mu ho přivedl. Odpadlík předstíral, že jeho úmysly vůči islámu a muslimům jsou přátelské a tak mu onen voják uvěřil. Jednoho dne putovali podél pobřeží, avšak odpadlík se spolčil s další osobou, oddaným stoupencem byzantského císaře. Dohodli se na tom, že si vzájemně pomohou muslimského vojáka zajmout, unést a dopravit k císaři jako zajatce. Když se chystali k rozhodujícímu úderu, muslimský voják obrátil svůj pohled k nebi a pravil: „Ó Bože, oklamal mne tím, že přísahal ve Tvém Jménu, proto mne zachraň jakkoli chceš. Potom najednou oba nepřátele uchvátily divé šelmy a muslimský voják vyvázl zdráv a bez úhony.“¹

Ibn ‘Asákír uvádí i příběh Abú Bekra Muhammeda ibn Dáwúda ad-Dínawerího, známého též jako ad-Dukkího. Ten cestoval na svém mezkovi z Damašku do města az-Zebedání a o své cestě pak vyprávěl: „Jednou si ke mně přisedl nějaký muž, projeli jsme nějaký kus cesty a otevřela se před námi opuštěná cestička. Můj spolucestující řekl: „Dej se tudy! Budeš to mít blíž.“ „Nemám potuchy,“ opáčil jsem. „Ano, opravdu, je to zkratka,“ dušoval se můj spolucestující. Vydali jsme se tedy po ní a najednou jsme se ocitli na kraji srázu, na jehož dně bylo úzké údolí poseté mrtvými těly. Dotyčný seskočil a pak mi poručil: „Drž se pevně hlavy mezka, dokud si znovu nenasednu.“ Pak si vyhrnul svůj oděv, vytáhl dlouhý nůž a zaútočil na mne. Utíkal jsem před ním a on se hnal za mnou. Prosil jsem ho, zaklínal Alláhem, aby mne nechal. Říkal jsem: „Vem si mého mezka i se vším, co je na něm!“ „Ha, stejně je můj,“ odvětil a ironicky dodal: „Stejně tě chci zabít.“ Strašil jsem ho Alláhem a Jeho trestem, pokud tak učiní, ale nenechal se odradit. Neměl jsem jinou možnost a vzdal jsem se mu. Řekl jsem mu: „Možná bys mi mohl nechat aspoň malou chvíli na poslední modlitbu.“ „Ale pospěš si,“ svolil mi neochotně. Postavil jsem se, abych se pomodlil. Jenže Korán jakoby se z mé mysli v tom okamžiku naprosto vytratil. Nemohl jsem si vůbec na nic vzpomenout. Ani na jediné písmeno. Zůstal jsem tam jen tak stát a on na mne volal: „Tak dělej, honem, honem!“ Pak Alláh dal, aby se na mém jazyku ocitla Slova Vznešeného:

أَمَّنْ يُجِيبُ الْمُضْطَرَّ إِذا دَعاهُ وَيَكْشِفُ السُّوءَ

„Ten, jenž utištěného vyslyší, když k Němu se modlí, jenž zlo odstraňuje…“ (Neml: 62)

Tu se z ničeho nic objevil v ústí té doliny rytíř, který mrštil své kopí proti onomu muži. Neminul cíl. Vrah se sesunul mrtev k zemi. Oslovil jsem svého zachránce: „Při Bohu, kdo jsi zač?“ Odpověděl: „Jsem vyslanec Toho, Kdo utištěného vyslyší, když k Němu se pomodlí, Toho, Jenž zlo odstraňuje.“ A tak jsem opět naložil své věci, nasedl na svého mezka a bez úhony dospěl do cíle své cesty.“²

Někteří z našich zbožných předků říkávali: „Pokud ti Alláh umožní to dobro, že jsi schopen prosit Alláha, potom čekej, že ti Alláh na tvou prosbu také odpoví, neboť On pravil:

ادْعُونِي أَسْتَجِبْ لَكُمْ

„Vzývejte Mne a Já vás vyslyším!“ (Gháfir: 60)”³

Ibn Tejmíja dodal:

„Co nejvíce prosit Alláha a obracet se k Němu v prosebných modlitbách je klíčem k veškerému dobru.“⁴

Poselství tohoto verše podle klasických i současných vykladačů

Ahmed ibn Muhammed as-Se’lebí s odvoláním na Abú Hátima a další autority výkladu Koránu smýšlí, že schopnost vyslyšet utištěného náleží na základě tohoto verše výlučně Jedinému Pravému Bohu na rozdíl od falešných božstev, které k němu lidé přidružují, protože On je o všem zpraven a vše stvořené je na povel Jeho vůli. Proto je počínání modloslužebníků marné a hodné výsměchu.⁵

Al-Máwerdí smýšlí, že ze všech proseb Alláh v tomto verši vyjímá jako zvláštní právě prosbu utištěného, načež vysvětluje:

„Je tomu tak ze dvou důvodů. Prvním je, že jeho touha po Alláhu je tím větší a prosba tím pokornější, čímž – a to je druhý důvod – o to více zasluhuje být přijata a vyslyšena, aby se utištěnému dostalo úlevy z toho, co ho tíží a splnění toho, co tak zoufale potřebuje. Odklonění zla pak možno spatřit ve dvojím – jednak v nasycení jeho zoufalé potřeby a jednak v tom, že z něj bude sejmuta jeho nesnáz. Toto zlo má tedy podobu jednak existující újmy a jednak panující tyranie. Dědictví jedněch po druhých možno vyložit trojím způsobem – jedni vládci střídají jiné vládce, jak smýšlí Katáda; nebo děti střídají své rodiče, jak smýšlí an-Nekkáš; anebo tím, že nevěřící přenechávají svou vládu nad zemí věřícím tím, že sami opustí svou nevíru a nahradí ji pokorností vůči Alláhu, jak smýšlí al-Kilbí. Jak málo lidí však pamatuje na Boží přízeň, kterou jsou zahrnováni!“⁶

Al-Kurtubí poskytl tento výklad:

„Zu n-Nún al-Misrí smýšlí, že utištěný zde odkazuje na každého, kdo přišel o všechny naděje a možnosti, jak dosáhnout svého cíle a zůstalo mu už jen obrátit se na Alláha Nejvyššího. Abú Dža’fer a Abú Osmán an-Nejsábúrí smýšlí, že utištěným je někdo, kdo padl na úplné dno. Sehl ibn ‘Abdilláh řekl: „To je ten, který když zvedne své ruce k Alláhu a prosí, nemá žádného jiného prostředku, jak se k Alláhu přiblížit.“ (…) Básník praví:

„Alláha prosím a úzko mně je
Už jiné naděje na úlevu nemám
K Pánu tak vzhlíží mnohé obličeje
V prosbě k Alláhu poslední východisko hledám.“

(…) Alláh zaručil, že toho, kdo Ho poprosí v tomto stavu, jistojistě vyslyší. Tuto vlastnost rovněž použil k popisu Sebe Sama. Důvodem je, že tak silná potřeba dotlačí člověka k naprosté upřímnosti a silám jeho srdce nedá rozptýlit se na cokoli jiného. Upřímnost služebníka Alláh promění na štít a záštitu pro něj, ať už je tento Jeho služebník za normálních podmínek věřícím, či nevěřícím, poslušným, či hříšníkem. O tom hovoří i koránská podobenství o mořeplavcích v bouři, vzývajících Jediného Pravého Boha, kteří poté, co jsou zachráněni a zdárně dopraveni na pevninu, propadají modloslužbě. (…) Tedy i v jejich případě je Alláh vyslyšel, když byli v tísni, odměnou za jejich momentální upřímnost. Učinil tak dokonce i navzdory tomu, že věděl, že když se zachrání a zdárně doplují do bezpečí ke břehu, budou k Němu znovu přidružovat falešná božstva a popírat Jeho výsadní právo Božskosti. (…) To samé platí i pro ty, jimž jiní uzurpovali jejich práva, jak možno spatřit v mnoha autentických hadísech. (…) Al-Ádžurrí uvádí od Abú Zerra, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم uvedl, že takovou prosbu vyslyší a nenechá nesplněnou, byť by ji vyřkl nevěřící proti věřícímu, anebo hříšník proti zbožnému. Za jeho upřímnost Alláh tohoto ukřivděného upřednostní i před tím, kdo má u Něho jinak větší postavení. Ani hříšnost hříšníka, ani nevíra nevěřícího totiž nijak neoslabují vládu a moc jejich Pána. A nijak nezmenšují právo člověka v tísni na to, aby mu byla jeho prosba vyslyšena. Vyslyšení prosby ukřivděného je pak vysvětlováno jako pomoc proti tomu, kdo mu ukřivdil, jeho ponížení ze strany Všemohoucího Alláha, možnost pro ukřivděného získat na něm své nároky zpět, přivolání někoho, kdo se zase zachová nespravedlivě vůči tomu, kdo se oné prvotní křivdy dopustil, shodně slovům Božím:

وَكَذَٰلِكَ نُوَلِّي بَعْضَ الظَّالِمِينَ بَعْضًا

„A takto my dáváme jedny nespravedlivé druhým jako souputníky“ (An’ám: 129)

Rychlost nápravy křivdy je potvrzena tím, že v hadísech se uvádí, že prosba křivdícího „bude odnesena nad mraky,“ tj. Alláh pověřil Své anděle, aby opakovali tuto prosbu a vynesli ji do nebes. Ona stoupá až nad nebesa. Nebesa jsou pro tuto prosbu jako kibla, kam směřuje. Andělé ji nesou dál až k Alláhu a přimlouvají se, aby poskytl ze Své milosti ukřivděnému Svou podporu a pomoc. V tomto je obrovské upozornění a varování před křivdou a nespravedlností jako takovou, neboť ona s sebou přináší Boží Hněv, protože znamená vzepření se Božímu Zákonu a neposlušnost vůči Alláhu. Toto je také vyjádřeno slovy Božími na jazyku Posla Božího صلى الله عليه وسلم:

يا عبادي إنِّي حرَّمتُ الظُّلمَ على نَفسي وجعلتُهُ بينَكم محرَّمًا فلا تَظالموا

„Služebníci Mí, Já jsem Sám Sobě zakázal křivdu, proto si navzájem nekřivděte…“⁷

Oběť nespravedlnosti je nepochybně člověkem v tísni. Blízko k ní má i cestující, protože je odloučen od svých blízkých a krajanů, bez svých přátel daleko od domova v cizím kraji a proto se svěřuje se svými potřebami jen svému Pánu a upřímně ho prosí. A On je ten, který vyslyší prosbu člověka v tísni, když se k Němu obrátí. To samé platí i pro prosbu rodiče za jeho potomka či proti němu, protože nikdo jiný vůči němu nemá více soucitu, náklonnosti a lítosti a nikdo také nepropadá většímu zklamání, pokud se vůči němu zachová nehezky a odmítne mu svou poslušnost a dobrotu. A nikdo není více raněn, pokud mu dokonce začne ubližovat. Tím získává na upřímnosti a tím má větší právo být vyslyšen.
Zlo zmíněné v tomto verši znamená těžkost či tyranii, jak se uvádí od al-Kilbího. Alláh dále tvrdí, že je schopen vyhladit jedno pokolení a nahradit ho jiným. Také je to on, kdo určil, že rodiče odejdou a svět po nich zdědí jejich potomci. A al-Kilbí smýšlí, že když jedno pokolení vymění nevíru za víru a hřích za poslušnost, jakoby se stalo někým úplně jiným. Jestvuje vedle Toho, Jenž je tohoto všeho schopen, nějaké další, jiné božstvo?“⁸

Abu l-Mensúr al-Máturídí říká:

„Víte dobře, že tím, kdo vyslyší utištěného a sejme z něj újmu, která ho tíží, je jedině Vznešený Alláh a nikoli modly, které vedle něj uctíváte. Proč tedy k Němu přidružujete jiná božstva a uctíváte je? Sama tato skutečnost je dostatečným důkazem proti modloslužebníkům, kteří marně doufají, že je vyslyší a pomohou jim jejich falešná, jimi samými vymyšlená a pojmenovaná božstva. Uvědomí si, že je jejich počínání nesmyslné? A není božstva kromě Alláha, ani vedle Něj, ani spolu s Ním, ani mimo Něho.“⁹

Fachruddín ar-Rází shledává v tomto verši dva aspekty Boží moci:

„Důkazem božství Jediného Pravého Boha je to, že Ho Jeho stvoření potřebují a nemohou se bez Něho obejít. Věz, že v tomto verši Vznešený upozorňuje na dvě věci: Zaprvé, že vyslyší utištěného, tedy někoho, koho něco tíží, jako např. choroba, chudoba, či pohroma nebo nepřízeň osudu, anebo dokonce tíseň spáchaného hříchu, pokud se k Němu takový člověk pokorně obrátí. (…) Pokud by se však někdo tázal, že kolik je těch v tísni, kteří se obracejí k Alláhu, ale on je nevyslyší, může se mu odpovědět pravidlem z metodologie islámsko-právní nauky (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh), že pravidlo vztažené na obecné pojmenování nemusí platit pro všechny, kteří do dané kategorie spadají, dokud do něho spadá většina. Tedy pokud je nějaká konstatace vyřčena obecně, je pravdivá, dokud je obecně platná, navzdory možným specifickým výjimkám. Dále je možno odpovědět, že Alláh neříká, že vyslyší prosícího hned namístě a v přesně tak, jak si prosící zamýšlel. Prosba má totiž své nutné podmínky, aby bylo dosaženo jejího splnění. (…) V tomto verši jde o to, že nikdo jiný, než Alláh, není schopen z člověka ve svízelné situaci sejmout jeho svízel, dokonce ani tento člověk sám. To může jedině Všemohoucí, pro Něhož není nic nemožné a jedině Vševládnoucí, jehož nemůže nikdo přemoci. Druhou věcí, na kterou Alláh v tomto verši upozorňuje, je, že jedny obyvatele země činí dědici jiných jejích obyvatel, směňuje pokolení za další pokolení, nahrazuje jednoho vládce a vladaře jiným.“¹⁰

Ibn Tejmíja si naopak všímá této pozoruhodné souvislosti:

„Když modloslužebníci v nouzi volali na Alláha a vzývali jen Jeho Jediného, On vyslyšel i je. Co potom teprve věřící?“¹¹

Ibnu l-Kajjim říká, že „prosba je jedním z nejúčinnějších léků, z největších nepřátel ran osudu a životních zkoušek, odvrací je a hojí, brání, aby člověka zasáhly, ulehčuje těžkosti a snímá je, aniž by člověka zavalily. Prosba je zbraní věřícího.“¹² O několik stran dále pak v témže díle tvrdí, že „prosba ve vztahu ke kalamitám ústí ve tři situace: Buď je silnější a pohromu tím odežene, anebo je slabší a pohromu tím zmírní, anebo jsou stejně silné a navzájem se vyruší.“¹³

Šihábuddín al-Alúsí vyvozuje z celého kontextu verše následující:

„Podle at-Tíbího se verš týká v prvé řadě nevěřících, kteří k Alláhu přidružují falešná božstva. Ve slovech „činí z vás dědice na zemi“ je pro ně upozornění, že jim hrozí zkáza, pokud se neobrátí k Jedinému Pravému Bohu a nezačnou hledat útočiště a záštitu pouze u Něho a nikoli u svých falešných božstev a model. Tato výhružka je ještě umocněna slovy „je ten božstvem nějakým vedle Boha? Jak málo dbáte na připomenutí!“ Lidé mají tu vlastnost, že v dobách nouze opustí své modly a utíkají se k Jedinému Pravému Bohu. Tak činí v nesnázích, či kdykoli se jejich život ocitne v ohrožení. Když nebezpečí pomine, vracejí se ke své modloslužbě. (…) Tato modloslužba je důvodem jejich zatracení a nepřátelství vůči Jedinému Pravému Bohu, proto věz, že nikdo jiný kromě Něho není schopen sejmout z tebe tvou těžkost a uchránit tě před nebezpečím v jakémkoli ohledu. Vyslyšení prosby toho v tísni se děje tím, že Alláh z něj jeho tíseň nějakým způsobem sejme, avšak existují i další výklady. Dědictví a nástupnictví bývá vysvětlováno jak obměnou generací, tak i obměnou vlády. Toto vše dokáže pouze Jediný Pravý Bůh, ale lidé si to připomínají jen málo a jen vzácně, kromě malého množství z nich.“¹⁴

‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí vysvětluje:

„Může snad někdo jiný vyslyšet utištěného v jeho tísni, když už mu nezbylo nic jiného, než se uchýlit pouze k Jedinému Pravému Bohu? Kdo jiný může z jeho beder sejmout všechny obtíže, nesnáze a nebezpečí, rozmanité podoby zla a neštěstí, nežli Jediný Pravý Bůh? Kdo jiný, než Jediný Pravý Bůh nahradí jedno pokolení jiným a zabezpečí pro něj i obživu a živobytí, zahrne ho Svým dobrodiním a učiní z nich nástupce těch před nimi, aby opět poté usmrtil i je a nahradil je další generací? Je někdo jiný krom Alláha schopen něčeho takového? Nikdo jiný kromě Něho nic z toho nečiní a ani učinit nedokáže! A toto musí zákonitě potvrdit i ti, kteří Jeho výlučné a výhradní právo na uctívání neuznávají. Toto jejich uznání přichází v nejtěžších chvílích, kdy i oni opouštějí svá falešná božstva a uchylují se k Jedinému Pravému Bohu. Ale jen málo lidí z toho vyvodí patřičné důsledky a závěry.“¹⁵

V jiném svém díle stejný autor dodává:

„Prosba je zbraní, již se může nalézt jak v rukou mocného, tak i v rukou bezmocného. Byla ochranou proroků i upřímných, oddaných jednotlivců. Pomocí prosby lze odehnat jakoukoli nesnáz či neštěstí.“¹⁶

Soudobý učenec Wehba az-Zuhajlí píše:

„Falešná božstva jsou jako němé sloupy. Na rozdíl od Jediného Pravého Boha nemohou ve skutečnosti ani vyléčit nemoc, ani zbavit chudoby, životní pohromy či tísně. Jen a pouze Jediný Stvořitel zbavuje všeho zlého a škodlivého, co člověka postihne, ať už se jedná o chudobu, chorobu, strach či cokoli jiného. On je ten, který učiní jedny dědici po druhých, kteří budou obývat jimi opuštěné příbytky. Jedno pokolení střídá jiným a dává potomkům přijít po jejich předcích. (…) Přemýšlejte tedy: Existuje nějaké jiné božstvo vedle Boha? Může někdo jiný dokázat něco z výše uvedeného, kromě Pravého Boha, který se těmito vlastnostmi vyznačuje jako jediný? Leč jen velmi málo z vás si skutečně připomíná Boží dary, kterých se vám dostalo, jen velmi málo z vás se vydává tím správným směrem a jen velmi málo z vás je vedeno po přímé a správné cestě.“¹⁷

O několik stran dále pak praví:

„Když bylo jasně doloženo, že nikdo z těch, kteří jsou uctíváni kromě Alláha, nedokáže přinést žádný užitek ani zabránit nějaké škodě, proč uctívat někoho jiného, nežli Alláha? Leč většina lidí i nadále tápe v temnotách nevědomosti v pohledu toho, jaké nároky na ně vyplývají z Jedinečnosti Boží.“¹⁸

Další současník, Abú Bekr al-Džezáirí uzavírá, že v tomto všem jsou nezpochybnitelné důkazy Jedinosti a Jedinečnosti Boží.¹⁹

Alláh veSvém stvoření učinil pro nás nezměrné dobro. Chová se k nám tak milostivě, jako by se k nám nechovali ani naši vlastní rodiče. Sesílá nám zjevení, v němž je uspokojení pro naše srdce i náš rozum a návod na čistý a ctnostný život. Za tyto jeho dary mu musíme děkovat tím, že budeme uctívat pouze Jeho a nikoli je – Bože chraň – odvrhovat tím, že Ho uctívat odmítneme, anebo k Němu budeme přidružovat jiné.

1. Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 6/185.
2. Zaznamenal Ibn Kesír v Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím, 6/184-185.
3. Uvádí Muhammed Sálih al-‘Usejmín v al-Kawlu l-mufíd, 2/165.
4. Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/661.
5. Viz al-Kešfu wel-beján, 7/219-220.
6. Viz an-Nuketu wel-‘ujún, 4/222.
7. Od Abú Zerra رضي الله عنه ho jako součást delšího hadísu zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2577.
8. Viz al-Džámi’u li-ahkámi l-Kur´án, 13/223-225.
9. Viz Te´wílátu ahli s-sunna, 8/128.
10. Viz Mefátíhu l-ghajb, 24/565.
11. Viz Džálisu l-mesáil, 1/71.
12. Viz al-Džewábu l-káfí, str. 4.
13. Ibid., str. 10.
14. Viz Rúhu l-beján, 10/217-218.
15. Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, str. 608.
16. Viz Medžmú’u l-muallefát, 23/736.
17. Viz Tefsíru l-munír, 20/13.
18. Viz Ibid., 20/16.
19. Viz Ajseru t-tefásír, 4/34.