Jen Pán můj mne v tísni vyslyší, díl V.

Úzký vztah mezi prosbou a Boží Jediností coby středobodem islámu

V prosbě jsou obsaženy jednak prvky žádosti (arab. الطلب at-talab) a taktéž prvky uctívání (arab. العبادة al-‘ibáda). Všechny ostatní skutky uctívání v sobě zároveň zahrnují i prvek prosby, neboť jsou motivovány láskou k Alláhu, strachem z Jeho trestu a touhou po Jeho odměně současně. Všechny druhy uctívání, tedy i prosba, jsou jasně a nezměnitelně dány a specifikovány Šarí’ou a není v nich dovolena lidská invence. Říkáme, že uctívání je التوقيفية at-tewkífíja, uzavřeno lidské interpretaci. Není v něm povolená analogie (arab. قياس kijás). Dovoleno je ve skutcích uctívání jen to, co je výslovně dovoleno Koránem a Sunnou, v protikladu k presumpci dovolenosti (arab. الإباحة الأصلية al-ibáhatu l-aslíja) v případě mezilidských vztahů (arab. المعاملات al-mu’ámelát).

Proto nelze o to, co může poskytnout jen Alláh, žádat kohokoli kromě Něho.

Prosba je aktem uctívání a prosit kohokoli jiného, než Alláha je aktem modloslužebnictví vyvádějícím z lůna islámu. Rozdíl mezi muslimem oddaným Jedinému Stvořiteli a nevěřícím modloslužebníkem spočívá také v tom, že skutečný muslim se s prosebnou modlitbou neobrací k nikomu jinému, nežli k Alláhu.

Alláh hovoří ústy Svých pravých služebníků:

قُلْ أَنَدْعُو مِن دُونِ اللَّهِ مَا لَا يَنفَعُنَا وَلَا يَضُرُّنَا وَنُرَدُّ عَلَىٰ أَعْقَابِنَا بَعْدَ إِذْ هَدَانَا اللَّهُ كَالَّذِي اسْتَهْوَتْهُ الشَّيَاطِينُ فِي الْأَرْضِ حَيْرَانَ لَهُ أَصْحَابٌ يَدْعُونَهُ إِلَى الْهُدَى ائْتِنَا ۗ قُلْ إِنَّ هُدَى اللَّهِ هُوَ الْهُدَىٰ ۖ وَأُمِرْنَا لِنُسْلِمَ لِرَبِّ الْعَالَمِينَ ‎

„Rci: “Máme snad vzývat vedle Boha něco, co nám nemůže ani prospět, ani uškodit, a obrátit se nazpět po stopách svých poté, co Bůh nás již jednou uvedl na stezku správnou, podobni tomu, jemuž satani dali zbloudit na zemi, ačkoliv má přátele, kteří volají zvouce jej k cestě správné: Pojď k nám!” Rci: “Vedení Boží je věru jediné správné vedení. A bylo nám nařízeno, abychom se odevzdali do vůle Pána lidstva veškerého.” (An’ám: 71)

Ohledně těch, kteří jsou vzýváni vedle Něho, Alláh hovoří:

أُولَٰئِكَ الَّذِينَ يَدْعُونَ يَبْتَغُونَ إِلَىٰ رَبِّهِمُ الْوَسِيلَةَ أَيُّهُمْ أَقْرَبُ وَيَرْجُونَ رَحْمَتَهُ وَيَخَافُونَ عَذَابَهُ ۚ إِنَّ عَذَابَ رَبِّكَ كَانَ مَحْذُورًا ‎

„Ti, které vzývají, sami prostředek hledají, jak co nejvíce se přiblížit k Pánu svému, v milost Jeho doufajíce a trestu Jeho se obávajíce, neboť Pána tvého trest je věru obav hodný.“ (Isrá: 57)

Ibn Tejmíja říká:

„Skutečná víra a přesvědčení, že není božstva kromě Jediného a Jedinečného Boha se odráží v tom, že neuctíváme nikoho a nic mimo Něho. To také znamená, že nikoho kromě Něho nevzýváme a k nikomu jinému se neobracíme v prosebných modlitbách. Na nikoho, kromě Něho, se plně nespoléháme. Nikoho, kromě Něho, se neobáváme. Nikoho, kromě Něho, plně a nade vše nectíme a neposloucháme. Všechny předpisy a skutky víry dodržujeme a vykonáváme jedině pro Něho a pro nikoho jiného z Jeho stvoření. Nebereme si ani anděly, ani proroky za pány vedle Jediného Pravého Boha. Jak bychom si tedy potom mohli brát za pány vedle Jediného Pravého Boha imámy, šejchy, učence, vládce a další? Posel Boží صلى الله عليه وسلم od Alláha zvěstoval kompletní Zákon víry a nic z něj nezatajil, ani neopomenul. A proto rozkazu žádného jiného stvoření, kromě něho, nepatří naše poslušnost.“¹

Tím, že je prosba uctíváním, musí podléhat předpisům uctívání – být zasvěcena výhradně Alláhu, Jedinému Pravému Bohu, a být provedena pouze tak, jak nás naučil Posel Boží صلى الله عليه وسلم co do způsobu, podmínek, kvantity, intenzity, důvodu, místa či času nebo periodicity jejího provedení. Kdo prosí Alláha jinak, než Sunna stanovuje, dopouští se zhoubné inovace (arab. بدعة bid’a). Kdo směřuje prosbu k někomu jinému, než k Alláhu, dopouští se otevřeného modloslužebnictví (arab. شرك širk).

‘Abdurrahmán ibn Jezíd uvádí, že ar-Rabí’ ibn Chusejm každý pátek navštěvoval ‘Alkamu, aby si spolu popovídali. Oba se pak stavili pro Ibn Jezída, který se k nim přidal. Jednou se ho ‘Alkama zeptal: „Už jsi slyšel to, co říkal ar-Rabí’ ibn Chusejm?“ „Co říkal?“ zeptal se ‘Abdurrahmán ibn Jezíd. ‘Alkama řekl: „Rabí’ říkal, že jistý muž z následovníků Písma mu řekl: „Všímáš si, jak moc lidí prosí a jak zřídka se stává, že jsou jejich prosby vyslyšeny? To proto, že Alláh nepřijímá žádné prosby, kromě těch, které jsou skutečně upřímné a věnované pouze Jemu!“ ‘Abdurrahmán ibn Jezíd řekl: „Dobrá, to samé přece říkal už i ‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه.“ „Co přesně říkal on?“ otázal se ‘Alkama. ‘Abdurrahmán mu odvětil: „Což jsi ho neslyšel říci: „Při Tom, vedle Nějž není nikoho hodného uctívání, Alláh nepřijme skutek toho, kdo se jím chce proslavit, zviditelnit či toho, kdo si jen tak pohrává. Přijme jen prosbu toho, kdo Ho vzývá z hloubi svého srdce.“ „Věru tak pravil,“ potvrdil ‘Alkama.²

Naopak sama síla a neochvějnost přesvědčení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží prosbu posiluje a bývá příčinou jejího vyslyšení. Lze říci, že čím více je věnována jen Alláhu Jedinému, tím spíše bude úspěšná.

Spojení čisté víry v Jedinost a Jedinečnost Boží (arab. التوحيد at-tewhíd) a prosby utištěného je přivedeno k dokonalosti v prosbě proroka Júnuse/Jonáše, mír s ním, který z útrob obrovské ryby zvolal:

وَذَا النُّونِ إِذ ذَّهَبَ مُغَاضِبًا فَظَنَّ أَن لَّن نَّقْدِرَ عَلَيْهِ فَنَادَىٰ فِي الظُّلُمَاتِ أَن لَّا إِلَٰهَ إِلَّا أَنتَ سُبْحَانَكَ إِنِّي كُنتُ مِنَ الظَّالِمِينَ ‎﴿٨٧﴾‏ فَاسْتَجَبْنَا لَهُ وَنَجَّيْنَاهُ مِنَ الْغَمِّ ۚ وَكَذَٰلِكَ نُنجِي الْمُؤْمِنِينَ ‎

„A zmiň se o Muži s rybou; když odešel rozzloben a domníval se, že proti němu nic nezmůžeme. A volal nás v temnotách říkaje: “Není božstva kromě Tebe, sláva budiž Tobě! Věru jsem patřil k nespravedlivým!” I vyslyšeli jsme jej a zachránili jsme jej z útrap jeho. A takto My poskytujeme záchranu věřícím.“ (Anbijá: 87-88)

Za svou upřímnost, neochvějné přesvědčení o Jedinosti a Jedinečnosti Boží a za to, že prosil Alláha na místě, kde Ho nikdo jiný neprosil, za to, že nikdy neztratil naději na úspěch své prosby, ho Alláh vyslyšel.

To nás přivádí k dobrému mínění o Alláhu, který je vpravdě Tím, Kdo utištěného vyslyší, jenž je dalším nezbytným důsledkem tewhídu coby víry v Jedinečnost Boží v tom smyslu, jak Sám Sebe popisuje.

Muwerrak al-‘Idžlí řekl: „Prosil jsem svého Pána za to, co jsem potřeboval, více než dvacet let. Stále jsem to neobdržel, ale ještě stále jsem se nevzdal naděje!“³

Podstatu dobrého smýšlení o Alláhu přibližuje Muhammed Sálih al-‘Usejmín:

„Mít dobrou mínku o Alláhu znamená, že pokud člověk koná dobré skutky, má o Alláhu smýšlet pozitivně, mít naději, že jeho Pán jeho skutky přijme, že vyslyší jeho prosby, pokud Ho poprosí, že jeho prosby přijme a vyplní. Že pokud zhřeší a potom se kaje a k hříchu se nevrátí, Alláh jeho pokání neodmítne. Když Alláh předurčí nějakou pohromu na tomto světě, musí dotyčný zachovat dobré smýšlení o Alláhu, že tyto pohromy předurčil jedině pro nějaké ještě větší dobro a hlubší smysl. Musí mít dobré smýšlení o Alláhu ve všem, co Alláh ve vesmíru předurčí, ve všem, co Alláh stanoví ve Svém Zákoně, ve všem, co sdělí jazykem Svého Posla صلى الله عليه وسلم, musí být přesvědčen o tom, že se jedná o dobro, o něco, co je prospěšné pro Jeho stvoření, dokonce i když někteří lidé nedokáží pochopit přínos takových nařízení a moudrost za nimi skrytou. Proto je nezbytné, abychom se plně podvolili Boží vůli a Jeho předurčení, ať už se odráží v předpisech našeho náboženství, anebo v dění, které bylo dáno do vínku stvořenému světu. Musíme si zachovávat dobré smýšlení o Alláhu, protože Alláh si to vpravdě zasluhuje a kterému náleží všechna chvála a sláva.“⁴

K dobrému smýšlení o Alláhu patří i to, že se nikdy nedovrátíme od prosby k Němu, neboť se jedná nejen o základ všeho ostatního uctívání, ale také o skutek, který je ze všech ostatních skutků uctívání nejsnadnější provést. Skrze stálou prosbu rozvíjíme náš vztah s Jediným Pravým Bohem a bez většího úsilí stoupáme na úroveň toho, kdo se stále oddává uctívání.

Ibn Báz pravil:

„Prosit Alláha je předepsáno vždy a za všech okolností. Člověk k tomu dokonce nepotřebuje ani rituální očistu. Může prosit i člověk znečištěný velkou rituální nečistotou či menstruující žena.“⁵

Je možno prosit jiné, aby za mne prosili?

Vznešený Alláh říká:

وَمَا أَرْسَلْنَا مِن قَبْلِكَ مِن رَّسُولٍ إِلَّا نُوحِي إِلَيْهِ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا أَنَا فَاعْبُدُونِ

„A nevyslali jsme před tebou žádného posla, abychom mu nebyli vnukli: “Není božstva kromě Mne; uctívejte Mne tedy!“ (Anbijá: 25)

Na jiném místě Vznešený Alláh přikazuje:

يَـٰٓأَيُّهَا ٱلنَّاسُ ٱعْبُدُوا۟ رَبَّكُمُ ٱلَّذِى خَلَقَكُمْ وَٱلَّذِينَ مِن قَبْلِكُمْ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ

„Lidé, uctívejte Pána svého, jenž stvořil vás i ty, kdož před vámi byli – snad budete bohabojní” (Bekara: 21)

Základním pravidlem je, že skutky uctívání koná každý sám za sebe a nespoléhá se v nich na druhé. Upřímnosti v prosbě se nejsnáze dosáhne, prosím-li sám za sebe. Prosit jiného, aby prosil za mne, je dovoleno jen občas a jen u živé osoby, u které se domnívám, že má větší šanci na vyslyšení prosby, např. jedná se o učence, který lépe ví, jakou prosbu pronést, jedná se o zbožného uctívače, který je Alláhu zřejmě blíže, jedná se o někoho, kdo právě vykonal či se chystá vykonat nějaký výjimečný akt zbožnosti, např. hadždž, anebo je v nějaké jiné příhodné situaci pro prosbu, např. cestuje, postí se apod.

Ibn Tejmíja popisuje svou zkušenost:

„Uvědomil jsem si, že nejlepší prosbou k Alláhu je ta, když člověk sám za sebe prosí, aby s ním byl Alláh spokojen.“⁶

Prosba pomáhá a pokud ji někdo odvrhuje třeba i jen tím, že svou povinnost prosby často přesměruje na druhého, je vystaven vlivu zla:

وَمَن يَعْشُ عَن ذِكْرِ الرَّحْمَٰنِ نُقَيِّضْ لَهُ شَيْطَانًا فَهُوَ لَهُ قَرِينٌ

„A tomu, kdo vyhýbá se připomenutí milosrdného, tomu přidělíme satana, jenž bude druhem jeho věrným.“ (Zuchruf: 36)

Muhammed Sálih al-‘Usejmín řekl:

„Když lidé opustí pravidelné prosby a vzpomínání Alláha, stanovené Šarí’ou, potom mezi nimi vzroste vliv džinů, kteří je mohou napadat a zahrávat si s nimi.“⁷

Muhammed Sálih al-‘Usejmín objasnil i pravidla, kdy je dovoleno žádat někoho jiného, aby za nás prosil:

„Jít za někým, o kom se domníváš, že je zbožný a že jeho prosba bude spíše přijata, je v jádru dovoleno, pod podmínkou, že se to nestane zvykem do té míry, že ho začneš žádat, aby za tebe prosil, pokaždé, když ho uvidíš. Učinit z tohoto zvyk je něco, co protiví praxi našich zbožných a ctihodných předků. Navíc tato praktika také ústí v rozvoj duchovního spoléhání se na prosbu jiných lidí.
Když někdo prosí svého Pána sám za sebe, je to pro něho lepší, protože tím uctívá Alláha, získává dobré skutky a přibližuje se k Němu. Prosebná modlitba je totiž sama o sobě skutkem uctívání. (…) Když někdo pronese prosebnou modlitbu, je odměněn za to, že uctíval Alláha. Navíc v sobě rozvíjí vlastnost spoléhání se na Alláha a zvyk obracet se k Němu Jedinému s žádostí o získání něčeho přínosného či ochrany před něčím škodlivým.
Pokud by se člověk stále jen spoléhal na prosbu někoho jiného za sebe, výsledek by byl přesně opačný. Dotyčný by se spoléhal na tuto osobu, namísto toho, aby se spoléhal na Alláha. A toto je velmi nebezpečná věc.
Ibn Tejmíja smýšlel, že pokud je záměrem tohoto dotyčného žádat jinou osobu, aby za něj prosila, proto, aby prospěch z takového skutku, za nějž je odměna, získala i ona, je jeho úmysl vpořádku a jak dotyčný, tak i prosící osoba získá svou odměnu v souladu s Prorokovým صلى الله عليه وسلم hadísem, v němž se uvádí, že tomu, kdo prosí za jiného, bude přidělen anděl, který na jeho prosbu odpovídá: „Ámín, a tobě to samé!“⁸ ⁹

Nepros mrtvé, ale pros za mrtvé

Vznešený Alláh si vyhrazuje prosebnou modlitbu jen pro Sebe stejně tak, jako si pro sebe vyhrazuje i modlitebny:

وَأَنَّ الْمَسَاجِدَ لِلَّهِ فَلَا تَدْعُوا مَعَ اللَّهِ أَحَدًا

„A modlitebny patří Bohu; nevzývejte v nich tedy spolu s Bohem nikoho!“ (Džinn:18)

Na jiném místě jednoznačně zakazuje:

وَلَا تَدْعُ مَعَ اللَّهِ إِلَٰهًا آخَرَ ۘ لَا إِلَٰهَ إِلَّا هُوَ ۚ كُلُّ شَيْءٍ هَالِكٌ إِلَّا وَجْهَهُ ۚ لَهُ الْحُكْمُ وَإِلَيْهِ تُرْجَعُونَ ‎

„Nevzývej spolu s Bohem žádné božstvo jiné, vždyť není božstva kromě Něho! A zahyne všechno kromě tváře Jeho – a Jemu náleží rozhodnutí a k Němu budete navráceni.“ (Kasas: 88)

Ohledně vzývání mrtvých je řečeno:

إِنَّكَ لَا تُسْمِعُ الْمَوْتَىٰ وَلَا تُسْمِعُ الصُّمَّ الدُّعَاءَ إِذَا وَلَّوْا مُدْبِرِينَ

„Ty věru nedokážeš, aby mrtví slyšeli či hluší tuto výzvu zaslechli, když zády se odvracejí;“ (Neml: 80)

Muhammed Sálih al-‘Usejmín k tomuto verši poznamenal, že zemřelý nemůže slyšet, pokud ho živí vzývají a volají na něho a ani nemůže tomu, kdo na něho volá a vzývá ho, odpovědět. Dále praví:

„Velkým bláznovstvím je přijít ke hrobu nějakého nebožtíka, který se v něm již rozložil, prosit ho a uctívat. Nikoli, právě onen nebožtík potřebuje, aby se za něj prosilo ještě více, než aby byl vzýván.“¹⁰

Na jiném místě stejný autor říká:

„Tím úplně nejlepším, co mohou živí učinit v souvislosti s mrtvými je, aby za ně poprosili prosebnou modlitbou.“¹¹

Nelze proto navštěvovat hroby zemřelých, ať už by se jednalo o kohokoli a prosit je, aby za nás oni orodovali u Alláha. Toto je velké modloslužebnictví (arab. الشرك الأكبر aš-širku l-akbar), vyvádějící člověka z lůna islámu, díky němuž se muslim stává odpadlíkem popírajícím svou víru. Takové přehánění ve vztahu k mrtvým předkům bylo v historii nejčastějším důvodem vzniku modloslužebných kultů. Toto není možné činit ani s výmluvou, že dotyční mrtví jsou prostředníky mezi námi a Alláhem, či že jsou Alláhu blíže a otvírají nám k Němu brány, jako královi dvořané otvírají brány k tomuto vladaři samému. Toto je ve vztahu ke Všemohoucímu a Všeslyšíímu Stvořiteli nepřípustná analogie a Alláhu nic není podobno. Stejného smýšlení byli i mekkánští modloslužebníci, jejichž tvrzení Korán vyvrací zde:

أَلَا لِلَّهِ الدِّينُ الْخَالِصُ ۚ وَالَّذِينَ اتَّخَذُوا مِن دُونِهِ أَوْلِيَاءَ مَا نَعْبُدُهُمْ إِلَّا لِيُقَرِّبُونَا إِلَى اللَّهِ زُلْفَىٰ إِنَّ اللَّهَ يَحْكُمُ بَيْنَهُمْ فِي مَا هُمْ فِيهِ يَخْتَلِفُونَ ۗ إِنَّ اللَّهَ لَا يَهْدِي مَنْ هُوَ كَاذِبٌ كَفَّارٌ ‎

„Což pouze Bohu víra upřímná nepatří? Ti, kdož si berou jako ochránce jiné než Jeho, hovoří: “My je uctíváme jen proto, aby nás co nejvíce k Bohu přiblížili.” Bůh věru pak mezi nimi rozsoudí to, o čem ve sporu byli. A Bůh zajisté nepovede správně ty, kdož lháři jsou a nevěřící zarputilí.“ (Zumer: 3)

Není možno pronášet prosby u hrobů mrtvých – ať už se jedná o kohokoli – s vírou, že jejich výjimečnost dodává naší prosbě k Jedinému Pravému Bohu o to větší váhu, shodně analogii s živými, nebo prosit tyto mrtvé o jejich přímluvu v Soudný den, neboť oni jsou v situaci a na místě, kdy nám na naši prosbu nemohou odpovědět. Obojí by bylo rovněž typem modloslužebnictví, avšak bez popření víry, z toho důvodu, že vede k předchozímu.

Mezi světem živých a mrtvých je totiž nepřekonatelná překážka, vzpomenutá slovy Božími:

وَمِن وَرَائِهِم بَرْزَخٌ إِلَىٰ يَوْمِ يُبْعَثُونَ

„Avšak za nimi stojí přehrada až do dne, kdy budou vzkříšeni.“ (Mu´minún: 100)

Také není dovoleno smýšlet, že hrob někoho významného, ať už je kýmkoli, je místem, kde je prosebná modlitba u Alláha blíže svému vyslyšení, neboť toto by bylo inovací v uctívání (arab. البدعة al-bid’a). Pro žádné z uvedených jednání neexistuje žádný důkaz ani z Koránu, ani ze Sunny, přičemž uctívání je věcí, v níž je důkaz vyžadován a kterou nelze posuzovat presumpcí dovolenosti.¹²

Přibližovat se k Alláhu prostřednictvím zemřelých dobrých lidí protiřečí šarí’atské logice uctívání věnovaného pouze Jedinému Pravému Bohu a oslabuje prosbu, jejíž síla je přímo úměrná jejímu vyhranění pro Jediného Pravého Boha. Je přímo odmítáno citovanými koránskými verši a odporuje praxi Sunny. Od Anase رضي الله عنه se uvádí, že v době Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه řekl: „Ó Bože, prosívali jsme kdysi Posla Božího صلى الله عليه وسلم, aby za nás prosil o déšť a Tys nám ho sesílal. Nyní prosíme jeho strýčka (tj. ‘Abbáse ibn ‘Abdilmuttalib رضي الله عنه), aby Tě za nás poprosil o déšť, sešli nám tedy déšť.“¹³ Tj. Omar a jeho lid žádali Proroka صلى الله عليه وسلم o takovou prosbu v době jeho života a poté, co odešel na onen svět, žádali o takovou prosbu dobrého člověka stále žijícího a přítomného mezi nimi. Sama skutečnost, že už nežádal Proroka صلى الله عليه وسلم po jeho smrti dokazuje, že k dobrým lidem se nelze po jejich smrti obracet o prosbu. Pokud by to bylo dovoleno alespoň u někoho, byl by tím někým ten nejlepší ze všech dobrých lidí, Posel Boží صلى الله عليه وسلم. Nicméně nestalo se tak a Omar i jeho společníci toto velice dobře chápali.

V islámu je předepsaným chvályhodným činem navštívit hroby, aby si člověk připomenul vlastní smrtelnost a aby se ponaučil z životních osudů svých předků. Nechť však žádný muslim neprosí mrtvé, ale vždy ať prosí za mrtvé, v jejich prospěch, za ně, aby jim Alláh odpustil či aby je pozvedl na stupních Ráje. Právě oni zoufale čekají na naše prosby a nemohou nás slyšet, ani nám nijak pomoci, pokud budeme my o něco žádat je.

This is post 5 of 6 in the series “Jen Pán můj mne v tísni vyslyší”