OTÁZKA: Je ráj, do nějž byl stvořen Adam, mír s ním, a kde pobýval se svou manželkou, stejným místem, jako ráj, do kterého se dostanou zbožní věřící po smrti? Lidé se ptají na ráj, ze kterého byl vyhnán Adam. Někteří říkají, že je to ten Věčný Ráj a jiní tvrdí, že je to není ten pravý Ráj. Kde je pravda?
ODPOVĚĎ:
Vznešený Alláh pravil:
يَـٰٓـَٔادَمُ ٱسْكُنْ أَنتَ وَزَوْجُكَ ٱلْجَنَّةَ
Adame, obývej s manželkou svou zahradu tuto! (Bekara: 35)
Munzir ibn Se’íd ve svém výkladu slov Božích uvádí, že „Alláh ubytoval Adama ve věčném Ráji, v tomtéž, do kterého v Soudný Den vejdou i pravověrní a zbožní, obyvatelé Ráje. Jiní tvrdí, že se jednalo o jinou rajskou zahradu, kterou Alláh stvořil speciálně pro Adama a jeho manželku a tedy že nejde o věčný Ráj. Tento druhý názor je velmi silně podložen a potvrzují ho četné důkazy do té míry, že je na místě rozpracovat obzvláště jen jeho.” Existenci dvou názorů na podstatu ráje, v němž žil Adam, uvádí i Hasan al-Máwerdí, dle nějž jedni tvrdí, že to byl věčný Ráj a další naopak zastávají názor, že to byl jiný ráj, vytvořený jako místo první zkoušky speciálně pro ně. Neměl to tedy být věčný Ráj, který Alláh učinil odměnou. Ti, kteří tento názor zastávají, se sami rozešli do dvou názorů:
První skupina se domnívá, že tento jejich ráj byl Rájem na nebesích, protože Alláh je z tohoto ráje spustil dolů na zem. Toto je názor al-Hasana al-Basrího.
Podle druhé skupiny se tento ráj nacházel přímo na tomto světě, protože Alláh je v něm zkoušel tím, že jim zakázal jen plody jediného stromu v něm, avšak dovolil jim všechny ostatní. Toto je názor Ibn Bahra a k této zkoušce podle něj došlo až poté, co Alláh nařídil Iblísovi padnout před Adamem na tvář. A Alláh ví nejlépe.
A další mimo ně říkají, že neexistují žádné rozhodující důkazy ani pro jeden z obou těchto názorů a proto je nejprve nutno přivést všechny jejich argumenty do souladu, aniž bychom cokoli s určitostí tvrdili a vynesli nějaký kategorický závěr.
Důkazy těch, kteří smýšlejí, že Adamův ráj je ten samý, jako i věčný Ráj:
1. Hadís uváděný Muslimem přes Abú Málika a Ibn Hazíma od Huzejfy, resp. podle jiného podání přes Rebí’u od Huzejfy رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
جْمَعُ اللَّهُ تَبَارَكَ وَتَعَالَى النَّاسَ فَيَقُومُ الْمُؤْمِنُونَ حَتَّى تُزْلَفَ لَهُمُ الْجَنَّةُ فَيَأْتُونَ آدَمَ فَيَقُولُونَ يَا أَبَانَا اسْتَفْتِحْ لَنَا الْجَنَّةَ . فَيَقُولُ وَهَلْ أَخْرَجَكُمْ مِنَ الْجَنَّةِ إِلاَّ خَطِيئَةُ أَبِيكُمْ آدَمَ لَسْتُ بِصَاحِبِ ذَلِكَ .
„Vznešený Alláh shromáždí všechny lidi a věřící zůstanou stát, dokud se k nim nepřiblíží Ráj. Potom odejdou k Adamovi عليه السلام a poprosí ho: „Praotče náš, popros, aby se nám otevřely brány Ráje.“ On jim však odpoví: „Což vás právě jedině hřích vašeho praotce Adama z Ráje nevyhnal? Já to nemohu učinit.“ [1] Tedy Ráj, kam touží vstoupit, je tentýž, jako ten, ze kterého byl Adam vyhnán.
2. V al-Buchárího i Muslimově Sahíhu se uvádí dialog mezi Adamem a Músá/Mojžíšem عليه السلام, kde Músá Adamovi říká:
أَخْرَجْتَنَا وَنَفْسَكَ مِنَ الْجَنَّةِ …
„I nás i sebe jsi vyvedl z Ráje …“ [2]
Tj. pokud by Ráj byl na zemi, potom by byli vyvedeni z jeho zahrad a sadů. Nebylo by použito explicitně slova Ráj ve spojitosti s Rájem, do kterého mají vstoupit na onom světě, ve stejném smyslu jako u výše uvedených slov Adamových „nevyvedlo vás z Ráje nic jiné, nežli jen hřích vašeho praotce.“
3. Na podporu svých tvrzení citují i celý kontext výše uvedené koránské pasáže:
وَقُلْنَا يَـٰٓـَٔادَمُ ٱسْكُنْ أَنتَ وَزَوْجُكَ ٱلْجَنَّةَ وَكُلَا مِنْهَا رَغَدًا حَيْثُ شِئْتُمَا وَلَا تَقْرَبَا هَـٰذِهِ ٱلشَّجَرَةَ فَتَكُونَا مِنَ ٱلظَّـٰلِمِينَ فَأَزَلَّهُمَا ٱلشَّيْطَـٰنُ عَنْهَا فَأَخْرَجَهُمَا مِمَّا كَانَا فِيهِ ۖ وَقُلْنَا ٱهْبِطُوا۟ بَعْضُكُمْ لِبَعْضٍ عَدُوٌّ ۖ وَلَكُمْ فِى ٱلْأَرْضِ مُسْتَقَرٌّ وَمَتَـٰعٌ إِلَىٰ حِينٍ
I pravili jsme: “Adame, obývej s manželkou svou zahradu tuto! Jezte z ní podle libosti, kdekoliv se vám zachce, avšak nepřibližujte se k tomuto stromu, abyste se nestali nespravedlivými!” Avšak satan jim dal zhřešit a způsobil vyhnání jejich z místa, kde žili. I pravili jsme: “Odejděte! Jeden druhému budete nepřáteli; země bude místem pobytu vašeho a užívání dočasného!” (Bekara: 35-36)
Toto ukazuje, že šlo o sestoupeni z Ráje na nebesích na zemi, kvůli dvěma věcem: jednak samotný výraz اهبتوا ihbitú označuje sestoupení z vyššího místa na nižší a druhak je přímo následován konstatací لكم فس الأرض مستقر lekum fi l-ardi mustekarrun, tj. „země bude místem pobytu vašeho,“ z čehož se logicky rozumí, že předtím na Zemi nebyli.
4. Tento názor potvrzuje i verš:
فِيهَا تَحْيَوْنَ وَفِيهَا تَمُوتُونَ وَمِنْهَا تُخْرَجُونَ
Na ní žít budete a na ní i zemřete a z ní pak budete vyvedeni. (A’ráf: 25) Pokud byl jejich ráj součástí Země, potom by žili tamtéž jak předtím, tak i potom a také by tam byli vzkříšeni.
5. Adamův ráj je popisován vlastnostmi, které se mohou vztahovat jen na věčný Ráj, jako v Božích slovech:
إِنَّ لَكَ أَلَّا تَجُوعَ فِيهَا وَلَا تَعْرَىٰ وَأَنَّكَ لَا تَظْمَؤُا۟ فِيهَا وَلَا تَضْحَىٰ
Náleží ti, abys v něm nehladověl a nahý nechodil a abys v něm nežíznil a žárem netrpěl! (Táhá: 118-119)
Tohoto není možné dosáhnout na tomto světě, protože se toto člověku i tak občas stává, byť by žil tím nejpohodlnějším životem. Zde Alláh porovnává hlad a žízeň s nahotou a vystavením žáru, tedy s vnějšími viditelnými nepřízněmi osudu. Říká, že obyvatelům Ráje nenáleží, aby v něm trpěli jakýmkoli strádáním, ani viditelným, ani neviditelným. Tato slova nejlépe porovnávají hlad a žízeň s nahotou a vystavením žáru. Takto bývá popisován život obyvatel věčného Ráje.
Důkazy těch, kteří smýšlejí, že nešlo věčný Ráj, ale o nějaký jiný ráj, tj. zahradu na Zemi:
1. Alláh všem Svým věřícím přes všechny Své proroky, že do Ráje se vstoupí až v Soudný Den, že do té doby není možné do Ráje vejít a takto byl Ráj popsán i v Koránu. Není možné, aby Alláh popsa nějakou věc takto a potom se ukázalo, že tato věc dané charakteristiky nemá.
2. V popisech Ráje nacházíme, že je věčným útočištěm připraveným pro bohabojné, kteří ho poté, co do něj vejdou, už nikdy neopustí. Adam však v Ráji, ve kterém byl, věčně nezůstal. Alláh také říká, že Ráj je místem odměny a zásluh, nikoli místem povinností, příkazů a zákazů. Ráj je charakterizován v termínech spásy a nikoli pokušení a zkoušek. A Adam svou největší zkoušku zažil právě v něm. Má to být místo beze strachu a beze smutku, avšak Adam a Eva v něm před pokušeními v bezpečí nebyli. Alláh ho nazývá místem stálého pobytu, ale oni v něm věčně nezůstali, navzdory tomu, že obyvatelům Ráje Alláh říká:
لَا يَمَسُّهُمْ فِيهَا نَصَبٌ وَمَا هُم مِّنْهَا بِمُخْرَجِينَ
žádná starost se jich tam nedotkne a nebudou odtamtud nikdy vyhnáni. (Hidžr: 48)
Alláh také říká, že v Ráji nikdo nepocítí únavu ani žádnou námahu, avšak Adam po Ráji pobíhá a pracně přikrývá svou nahotu listím, což zajisté představuje určitou námahu. Také je řečeno, že v Ráji nebude žádného nepotřebného tlachání ani hříchů, avšak Adam ve svém ráji slyšel Iblísovy lži, Alláh nazývá Ráj místem pravdy, avšak Adam ve svém ráji slyšel Iblíse, jak lže a křivě přísahá.
3. Pokud by měl Adam ve věčném Ráji, který je svatým místem, v němž žijí jen ti, kteří nehřeší, jak bychom to pak mohli sladit s nečistými, zkaženými a opovrženíhodnými činy, které se v Adamově ráji staly? Šejtán ho ponoukal ke zlu buď prostřednictvím jeho vnitřního hlasu srdce, anebo přímo našeptáváním do ucha. Jak mohl někdo, kdo je prokletý, pobývat v příbytku bohabojných? A zrovna tak, když je Iblísovi řečeno:
فَٱهْبِطْ مِنْهَا فَمَا يَكُونُ لَكَ أَن تَتَكَبَّرَ فِيهَا فَٱخْرُجْ إِنَّكَ مِنَ ٱلصَّـٰغِرِينَ
Sestup odsud, neboť ti nepřísluší, aby ses zde pyšným ukazoval! Odejdi, neboť věru budeš z opovržených! (A’ráf: 13)
Jak mu mohlo být potom dovoleno, aby vystoupal nazpět do Ráje nad sedmero nebesy poté, co se na něho Alláh rozhněval a vyhnal ho z Ráje, protože byl pyšný a zpupný. Pokud by tomu tak nebylo, jak si potom vyložit tato Boží slova? Anebo – pokud to, co Iblís řekl o Adamovi – tedy že je lepší než on, protože byl stvořený z ohně a nikoli pouze z hlíny – nebyla pýcha a zpupnost, co by mělo jiného být pýchou a zpupností?
Můžete namítnout, že šejtán mohl Adamovi a Evě našeptávat i ze země, zatímco oni dleli v nebeských výšinách. Toto však nelze přijmout ani z hlediska jazyka, ani z hlediska empirie či rozumu. Tvdit, že šejtán vstoupil do hada a oklamal Adama a Evu tímto způsobem je dokonce ještě méně rozumné a o to více nesprávné. Není možné, že by šejtán vyšplhal do rajských výšin potom, co byl z ráje vyhnán, dokonce i kdyby byl v útrobách hada. Pokud by někdo namítl, že vešel do jejich srdcí a svedl je takto, pak je nutno dávat si velký pozor, protože i samotný Alláh popisuje jeho našeptávání jako obyčejná, slyšitelná slova:
فَوَسْوَسَ لَهُمَا ٱلشَّيْطَـٰنُ لِيُبْدِىَ لَهُمَا مَا وُۥرِىَ عَنْهُمَا مِن سَوْءَٰتِهِمَا وَقَالَ مَا نَهَىٰكُمَا رَبُّكُمَا عَنْ هَـٰذِهِ ٱلشَّجَرَةِ إِلَّآ أَن تَكُونَا مَلَكَيْنِ أَوْ تَكُونَا مِنَ ٱلْخَـٰلِدِينَ
Však satan jim oběma našeptal, aby odhalili to, co dosud před nimi bylo skryto z nahoty jejich, a řekl: “Pán váš zakázal vám tento strom jen proto, abyste se nestali anděly či nesmrtelnými!” (A’ráf: 20)
Toto by byl důkaz, že byl přítomen přímo u stromu spolu s nimi. Když pak Adam z ráje odešel a už v něm nepobýval, Alláh mu řekl:
أَلَمْ أَنْهَكُمَا عَن تِلْكُمَا ٱلشَّجَرَةِ وَأَقُل لَّكُمَآ إِنَّ ٱلشَّيْطَـٰنَ لَكُمَا عَدُوٌّ مُّبِينٌ
Což jsem vám dvěma nezakázal onen strom a neřekl vám, že satan je vaším nepřítelem zjevným?(A’ráf: 22)
Tedy když se v nich šejtán snaží vzbudit touhu, aby se stali něčím jako anděly a zůstali v Ráji věčně, užívá ukazovacího zájmena هذه házihi, tj. tento, užívaného v arabštině jen pro bezprostředně blízké objekty. Musel tedy být přímo u nich v ráji a všichni museli být přímo u toho stromu. Alláh, když Adamovi po opuštění ráje vyčítá jeho poklesek, naopak užívá ukazovacího zájmena تلك tilke, tj. onen, implikující nepřítomnost a dálku, jakoby se chtělo říci, že Adam a Eva jsou už z ráje pryč a už jsou od něj velmi daleko. Na strom, který jim byl zakázán, se už nemohou podívat, ztratil se jim totiž z dohledu.
4. Vznešený Alláh také říká:
إِلَيْهِ يَصْعَدُ ٱلْكَلِمُ ٱلطَّيِّبُ وَٱلْعَمَلُ ٱلصَّـٰلِحُ يَرْفَعُهُۥ
k Němu stoupají slova dobrá a On skutek zbožný k sobě pozvedá. (Fátir: 10)
Jak by k Němu do Ráje, na tak vznešené, svaté a čisté místo, potom mohl vystoupat tak ohavný skutek jako je lživý podvod a nejodpornější slova?
Řešení možných rozporů nabídnuté imámem Ibnu l-Kajjimem:
Věhlasný učenec Ibnu l-Kajjim na výše uvedené názory odpovídá ve svém díle Hádíju l-arwáh, kde s nimi polemizuje tímto způsobem:
Argumentace Abú Hurejrovým رضي الله عنه hadísem o tom, že z ráje lidi nevyvedlo nic jiné, nežli původní hřích jejich praotce Adama, ukazuje čistě jen na to, že Adamovi není dovoleno vejít do Ráje jako první, díky svému předcházejícímu poklesku na tomto světě, kvůli kterému také předtím musel Ráj opustit, podobně jako je na jiném místě řečeno: „Což jsem vám oběma nezakázal onen strom …“ (A’ráf:22). Nutně tedy neimplikují, že by se jednalo přímo o posmrtný Ráj či ráj na zemi. Nakonec ani Músá/Mojžíš nikde přesně netvrdí, že Adam způsobil vyhnání lidí právě z toho věčného Ráje.
Co se pak týče agumentu slovy Vznešeného Alláha:
ٱهْبِطُوا۟ مِنْهَا جَمِيعًا
Odejděte odtud všichni! (Bekara: 38)
Tato slova přicházejí po opuštění ráje a termín الهبوط al-hubút, tj. sestoupení, nemusí označovat jen sestoupení z nebes na Zemi, ale jakékoli sestoupení z vyššího místa na nižší. Toto nelze popřít, neboť tento ráj se nacházel na nejvyšších místech země a oni z něj scházeli dolů. Příkaz se vztahoval jak na Adama, tak i na Evu a i na jejich nepřítele šejtána. Pokud měl být Ráj na nebesích, potom by s nimi on nemohl zůstat poté, co odmítl padnout před Adamem na tvář. Samotný tento verš je jedním z nejsilnějších argumentů proti výše uvedenému názoru, že posmrtný Ráj a Adamův ráj je jedno a totéž místo.
Boží slova ohledně Země „na ní žít budete a na ní i zemřete …“ (A’ráf: 25) nutně neznamenají, že předtím byli někde jinde, nežli na zemi, protože slovo Země je obecný sjednocující pojem. Oni byli na tom nejvznešenějším, nejlepším a nejúrodnějším místě země, někde, kde nemuseli zažívat ani hlad, ani chlad, ani žízeň a ani horko. Odsud byli rozehnáni jinam, do jiných končin zemských, kde se toto stalo běžnou součástí jejich života. Tam budou žít, umírat a odsud také budou vzkříšeni.
V ráji, v němž byli, nepamatovali námahu, únavu či utrpení, ale na místech na zemi, kam sestoupili poté, nalezli místo, kde k námaze, únavě a utrpení, jakož i k dalším nepříjemnostem, dochází.
Odpovědí na tvrzení, že Alláh popsal Ráj v termínech, jakým neodpovídá žádné místo na světě, je to, že takové vlastnosti nemá žádné místo jen na zemi, kam byli spuštěni, resp. poté, co k tomu došlo, už takové místo neexistuje.
Na tvrzení, že Adam věděl, že tento svět je pomíjivý a zanikne a pokud by jeho ráj byl na zemi, okamžitě by věděl, že mu Iblís lže, když mu říká:
يَـٰٓـَٔادَمُ هَلْ أَدُلُّكَ عَلَىٰ شَجَرَةِ ٱلْخُلْدِ وَمُلْكٍ لَّا يَبْلَىٰ
Adame, mám ti ukázat strom nesmrtelnosti a království nepomíjející? (Táhá: 120)
můžeme odpovědět dvěma způsoby:
Buď užitý termín الخلد al-chuld skutečně odkazuje na věčnost, což je specifičtější význam, než u pojmu ad-dewám, označující nepřerušenost. V jazyce tento pojem označuje dlouhý pobyt. A vše trvá tolik, kolik je určeno, že trvat má. Ze stejného kořene je odvozeno i označení مخلد muchalledun – věkovitý, určené člověku, který zestárne a dosáhne kmetského věku, anebo výraz خوالد chawálidun, označující kamené ohniště, jehož kameny zůstávají teplé ještě dlouho poté, co v jejich kruhu oheň vyhasne a ony jsou rozházeny ze svého původního umístění. (…) v podobném kontextu je užíváno i pojmu القديم al-kadím – tj. starobylý, starodávný, dávný, pro něco, co existovalo už dávno, daleko před daným momentem.
Vznešený Alláh říká:
وَٱلْقَمَرَ قَدَّرْنَـٰهُ مَنَازِلَ حَتَّىٰ عَادَ كَٱلْعُرْجُونِ ٱلْقَدِيمِ
A pro měsíc jsme příbytky stanovili, pokud se nevrátí podoben staré větvi palmové. (Jásín: 39)
قَالُوا۟ تَٱللَّـهِ إِنَّكَ لَفِى ضَلَـٰلِكَ ٱلْقَدِيمِ
Odpověděli: “Při Bohu, tys opět ve starém svém bludu!” (Júsuf: 95)
هَـٰذَآ إِفْكٌ قَدِيمٌ
Toto je jen výmysl prastarý (Ahkáf:11)
Vznešený Alláh také konec konců uvádí věčnost v ohni jako trest pro některé hříšníky, jako např. vrahy a Posel Boží صلى الله عليه و سلم toto uvádí i jako trest pro sebevrahy.
Anebo je způsobem odpovědi na tuto námitku skutečnost, že znalost o přesném okamžiku konce tohoto světa a nástupu světa onoho může přijít jedině cestou zjevení. A Adamovi v tom čase ještě žádné zjevení, které by mu toto objasnilo, nepřicházelo. Alláh ho o tom zpravil až poté, když mu dal zjevení a seslal mu jeho Svitky (arab. الصحف suhuf), jak se uvádí v hadísu od Abú Zerra رضي الله عنه. To se stalo až po jeho sestoupení na zemi[3], v souladu s dikcí samotného koránského textu:
قَالَ ٱهْبِطَا مِنْهَا جَمِيعًۢا ۖ بَعْضُكُمْ لِبَعْضٍ عَدُوٌّ ۖ فَإِمَّا يَأْتِيَنَّكُم مِّنِّى هُدًى فَمَنِ ٱتَّبَعَ هُدَاىَ فَلَا يَضِلُّ وَلَا يَشْقَىٰ
I pravil Bůh: “Sestupte z něho společně a buďte jeden druhému nepřítelem! A věru k vám přijde ode Mne správné vedení.” A ten, kdo následovat je bude, nezbloudí ani nebude nešťastný (Táhá: 123)
قُلْنَا ٱهْبِطُوا۟ مِنْهَا جَمِيعًا ۖ فَإِمَّا يَأْتِيَنَّكُم مِّنِّى هُدًى فَمَن تَبِعَ هُدَاىَ فَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ
Pravili jsme: “Odejděte odtud všichni! A až k vám přijde ode Mne správné vedení, ti, kdož následovat budou vedení Mé, nemusí se bát a nebudou zarmouceni. (Bekara: 38)
Názor šejcha aš-Šiblího a dalších učenců v této otázce:
Šarí’atský právník Bedruddín Abú ‘Abdulláh ibn Muhammed ibn ‘Abdulláh aš-Šiblí ve svém díle Gharáibu we ‘adžáibu l-dženna tuto otázku rozpracovává rovněž a taktéž se přimlouvá za názor, že ráj, v němž pobýval Adam není ten samý Ráj, který je připraven jako odměna pro zbožné věřící.
Další učenci, jako ‘Abdulwehháb an-Nedždžár, autor knihy Kisasu l-anbijá´ a také Muhammed Muttewelí aš-Ša’ráví jsou toho názoru, že ráj, kde pobýval Adam, se sice nenacházel na zemi a zároveň ani není totožný s Rájem na onom světě, připraveným pro bohabojné věřící. Je to tedy nějaký jiný ráj, který byl stvořen přímo pro Adama a jeho manželku. Důvodem toho je, že to, co se odehrálo v Adamově ráji, nelze rozumně spojit s podstatou Ráje na onom světě, tak jak je výše podrobně popsáno a vysvětleno.
Odpovídal: ‘Abdullatíf ibn ‘Ášúr
Zdroj: Ne’ímu l-dženneti fi l-Kur´áni we s-Sunna, str. 13- 21., redakčně upraveno.
_________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 195.
[2] V této formě výslovně s těmito slovy jsem hadís nenalezl ani u al-Buchárího, ani u Muslima, kteří uvádí jen obdobné varianty od Abú Hurejry رضي الله عنه, ale u Abú Dáwúda v Musnedu, hadís č. 4702 na autoritu Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه. Jako hasan se samými spolehlivými vypravěči jej oceňuje al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1702.
[3] Jasná odvolávka na hadís zaznamenaný at-Taberáním v at-Táríchu, 9/130; Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/166; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 361. Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 1/230, uvádí od Muhammeda ibn Isháka, že svůj svitek Adam před svou smrtí svěřil svému synu Šítovi. Naučil ho denní doby a to, jaké modlitby má během nich vykonávat.