Apologeti islámu při vyvracení tohoto nesmyslného obvinění často argumentují celou řadou údajů převzatých z různých děl zabývajících se životopisem Proroka صلى الله عليه و سلم, jeho sahábů a nejranějších generací muslimů, jako jsou historické záznamy Ibn Hišáma, Ibn Sa’da či at-Taberího.
Apologeti islámu při vyvracení tohoto nesmyslného obvinění často argumentují celou řadou údajů převzatých z různých děl zabývajících se životopisem Proroka صلى الله عليه و سلم, jeho sahábů a nejranějších generací muslimů, jako jsou historické záznamy Ibn Hišáma, Ibn Sa’da či at-Taberího.
Pro pochopení celého problému je nutno chápat pořadí jednotlivých zdrojů životopisu Božího Posla صلى الله عليه و سلم podle jejich autenticity:
-
Korán, jehož verše reagují na některé aspekty Prorokova صلى الله عليه و سلم života, jako odmítání poselství nevěřícími jak z řad modloslužebníků Mekky, tak i z řad židů a křesťanů, vznik komunity v Medíně, bitvy s Kurajšovci a ostatními nepřáteli, zázračné události apod.
-
Autentická Sunna, zejména tzv. Kutubu s-sitta – Šestero knih, tedy nejprve dva Sahíhy – al-Buchárího a Muslima a poté čtyři Suneny – Abú Daúda, an-Nesáího, at-Tirmizího a Ibn Mádže. Inkriminovaný hadís se nachází v al-Buchárího Sahíhu, což je pravděpodobně nejkvalitnější dílo svého oboru a jím zaznamenané hadísy jsou obecně považovány za nejautentičtější. Každý sahíh hadís musí splňovat podmínku spojitosti řetězce vypravěčů, arab. إسناد isnádu, dále, že všichni jeho vypravěči jsou spolehliví, arab. ثقة sikka, spravedliví a morálně bezúhonní (arab. عادل ‘ádil), jejich životopisná data se dostatečně překrývají a existuje možnost, že daný vypravěč je studentem šejcha, od kterého vypráví. Sahíh hadís musí být také prostý veškerých skrytých vad jak v isnádu, tak i v textu hadísu (arab. متن metn), vypravěči musí mít schopnost precizně přenést, co slyší, nebo co si zapsali, dalšímu a nesmí protiřečit autentičtějšímu podání.
Každý hadís v al-Buchárího Sahíhu musí být navíc vyprávěn tradentem, který explicitně uvede, že hadís obdržel od osoby, na kterou se odvolává.1 Pokud takový důkaz neexistuje, musí existovat důkaz, že učedník u daného šejcha dlouhou dobu studoval. Všichni al-Buchárího vypravěči musí být známí svou výjimečnou pečlivostí a precizností.2 Tyto podmínky si vedle standardních podmínek sahíhu přidal sám al-Buchárí, aby do své sbírky zařadil jen ty nejlepší ze sahíh hadísů. Proto se obecně dává přednost al-Buchárího sahíh hadísům nad sahíh hadísy, které zaznamenali jiní.
-
Teprve až po Koránu a autentických hadísech přichází biografické zdroje literatury Síra a historické kroniky, vznikající již ve druhé a třetí generaci po Prorokovi صلى الله عليه و سلم ve snaze uchovat historickou paměť na Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho misi generacím, které se s ním nesetkaly přímo.
Z tábi’ínů, tedy následovníků, 2. generace po Prorokovi صلى الله عليه و سلم, v tomto ohledu nejvíce úsilí vynaložili syn třetího chalífy Abán ibn Osmán, dále ‘Urwa ibn Zubejr ibnu l-‘Awwám, ‘Abdulláh ibn Abí Bekr al-Ansárí.
V dalších generacích to byli imám az-Zuhrí či ‘Ásim ibn Omar ibn Katáda al-Ansárí a především nejslavnější z raných životopisců Muhammed ibn Ishák (zemřel 152 hidžry/ 796 kř. éry), autor prvního a obsáhlého encyklopedického díla Síretu n-nebewíjja, obsahujícího autentická, slabá i vymyšlená podání, od údajů největšího stupně pravdivosti až po nepřátelskou propagandu nevalné kvality, vždy s uvedením řetězce tradentů, kteří slouží jako ručitelé pravdivosti, nebo důkaz padělanosti daného podání, či konstatováním, že vyprávění isnád nemá a nelze ho tedy doložit. Námitky proti tomuto dílu vznesli imámové Málik ibn Anas a Hišám ibn ‘Urwa, sami odboríci na hadísy, právě z důvodu obecně nepříliš velké spolehlivosti Ibn Ishákova materiálu. Rukopis díla se sice zachoval dodnes, ale v historii byl ztracen, proto se užívalo redigované stejnojmenné verze Ibn Hišámovy, která vyřadila nejslabší podání. Po ní následovaly další práce, jako Ibn Sa’dův (zemř. 230 hidžry/844 kř. éry) at-Tabekát, uvádějící i starší údaje al-Wákidího. Z pozdějších děl vzniklých po rozvoji metody kritické evaluace hadísů zmiňme at-Taberího (z. 310 hidžry/922 kř. éry) at-Tárích a mnohem pozdější Síru od Ibn Kesíra.
V této souvislosti připomínáme slova imáma Ahmeda ibn Hanbel zaznamenaná Ibn ‘Ádím (z. 365 h./ 375-376 kř. éry): „Tři druhy písemností nemívají základy – مغازي maghází, tj. vyprávění o taženích Božího Poslaصلى الله عليه و سلم a raných územních ziscích, ملاحم meláhim, tj. vyprávění vztahující se ke zkouškám před Koncem Světa a k jeho předzvěstem, a تفسير tefsír, tj. podání či glosy vysvětlující jednotlivé koránské pasáže.“3
Arabský pojem أصول usúl, překládaný zde jako základy, vysvětlili pozdější učenci al-Chatíb al-Baghdádí (z. 463 hidžry /1061 kř. éry) a Ibn Tejmíjja (z. 728 hidžry/1328 kř. éry) ve smyslu, že u podání týkajících se těchto témat se mnohdy stává, že buď mají velmi problematické isnády, nebo rovnou nemají vůbec žádné.4
Důležitým závěrem zde tedy je, že díla z oboru Hadísu všeobecně a jmenovitě Kutubu s-sitta obsahují celkově mnohem spolehlivější a pečlivěji evaluovanější údaje, než díla z oblasti Síry. Vypravěči údajů zaznamenaných ve sbírkách hadísů historicky podléhali mnohem přísnějším kritériím, než vypravěči údajů zaznamenaných v dílech o Síře. Jinými slovy, díla o Síře obsahují i podání těch vypravěčů, kteří by sítem autorů klasických sbírek hadísů nikdy neprošli. Sami tyto sbírky vznikly z potřeby pečlivě doložit, které hadísy jsou autentické a které méně nebo vůbec. Tuto potřebu dosavadní díla zabývající se Prorokovými slovy, činy a myšlenkami, kterým vévodila literatura Síry, nesplňovala.
Mnohá díla Síry také vznikla ještě předtím, než vznikly klasické sbírky hadísů a věda o hadísech se ustálila jako samostatný vědní obor, včetně své disciplíny o kritice vypravěčů. Autoři raných životopisných děl nežili v době tolik vzdálené událostem, o nichž hovořili. V jejich isnádech se nachází menší počet lidí a v době, kdy jejich díla vznikla, jejich čtenářské publikum bylo s jednotlivými osobami vypravěčů obeznámeno dostatečně na to, aby dokázalo vyrozumět, co je skutečnost a co je smyšlenka. Byly to totiž generace, které udržovaly v paměti vzpomínku na slavné začátky islámu a na život Posla Božího صلى الله عليه و سلم samého.
Sahábí, slavný vojevůdce, válečník a dobyvatel Sa’d ibn Abí Wakkás رضي الله عنه své syny učil o těchto velkolepých dnech a řekl jim: „Synové moji, toto je vaše rodová čest, zapamatujte si to a nemrhejte tím.“5 Dalším ze sahábů, kdo věrně udržovali v paměti komunity tyto události, byl ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه.6
Z tábi’ínů Prorokův صلى الله عليه و سلم pravnuk Zejnu l-‘ábidín ‘Alí ibn Husejn pravil: „Vyučovali jsme dějinám tažení (arab. مغازي maghází), jako jsme vyučovali i Koránu.“7
O tom, že sahábové schvalovali výklad historie podaný tábi’íny, svědčí případ Ámira aš-Ša’bího, jehož výklad o dějinách ‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pochválil slovy: „Popisuje tažení tak, jakoby sám byl mezi mudžáhidy.“8
Toto dosvědčily i následující generace. Ibn ‘Abbásův propuštěnec a učedník ‘Ikrima podle vyprávění svého učedníka Sufjána ibn Ujejny „popisoval jednotlivá tažení tak, že posluchač viděl mudžáhidy na bitevním poli přímo před sebou.“9
Ovšem samotní sahábové přiznávají, že při podávání informací o věrouce a islámsko-právní vědě byli daleko více opatrní a zdráhaví, než při hovoru o historii. Sáib ibn Jezíd uvádí: „Byl jsem ve společnosti Talhy ibn ‘Ubejdulláha, Sa’da, al-Mikdáda ibnu l-Asweda a ‘Abdurrahmána ibn ‘Awf رضي الله عنهم. Nikoho z nich jsem neslyšel vyprávět od Božího Poslaصلى الله عليه و سلمnic, kromě, když Talha hovořil o bitvě na Uhudu.“10
Postavením autentického hadísu o ‘Áišině svatbě s Prorokem صلى الله عليه و سلم do kontroverze se vytváří tlak na jeho odvržení, následkem čehož nevyhnutelně vzniká revizionizmus v pohledu autenticity al-Buchárího Sahíhu, která začne být zpochybňována. Oproti němu se postaví konkurenční údaje, které odporují al-Buchárím od ‘Áiše samotné tradované verzi o jejím věku v okamžiku, když začala žít společně s Prorokem صلى الله عليه و سلم v jedné domácnosti.
Tím je posloupnost jednotlivých zdrojů, ze kterých muslimové poznávají životopis svého Proroka صلى الله عليه و سلم obrácena vzhůru nohama. Navíc je vnesena pochybnost, zda více než 1000 let systematické evaluace hadísů generacemi muslimských učenců má vůbec nějakou hodnotu.
Za pravdivější jsou pak ve výsledku brány ty údaje, které jsou dochovány omnoho méně spolehlivou cestou, než hadísy ve sbírce al-Buchárího, soubory obsahující nesrovnatelně větší počet neautentických, nedohledatelných a padělaných údajů, včetně těch nejprapodivnějších, hovořících o loupení, mučení či vraždách, které islamoskeptická tvorba tak ráda zmiňuje. Islamoskeptici tak uměle vytvoří falešné dilema, do kterého naženou muslimy, aby si vybrali, chtějí-li buď proroka-pedofila, nebo proroka-násilníka a následně čekají, aby jim muslimové, zahnaní do úzkých všeobecným společenským odsudkem pedofilního jednání, kývli na druhou možnost.
Kromě tohoto etického a praktického problému je tu ještě i problém epistemologický. Popíráme-li argument islamoskepse o Prorokově صلى الله عليه و سلم manželství s ‘Áišou tím, že ‘Áiša رضي الله عنها byla ve skutečnosti starší, jinými slovy tím potvrzujeme, že kdyby skutečně byla tak mladá, bylo by to špatné, proto to Prorokصلى الله عليه و سلم udělat nemohl a ona musela být zákonitě starší. Tím se dopouštíme téhož prohřešku jako islamoskepse – soudíme 1400 let starý dobově a místně specifický případ moderními standardy, což je, jak víme, anachronizmus. Trváním na takových argumentech a jejich nadřazováním nad nejautentičtější zdroje přistupujeme na islamoskeptiky stanovená pravidla hry. Klesáme k defétizmu.
Nakonec snaha popřít autenticitu al-Buchárím zaznamenané ‘Áišiny رضي الله عنها explicitní, přímé výpovědi argumenty poskládanými a implicitně vyvozenými z omnoho méně autentických zdrojů je vstupní branou pro tvrzení, že ‘Áiša, která je jednou ze skupiny sahába, jež od Proroka صلى الله عليه و سلم vyprávěli více než 1 000 hadísů, není schopna věcně hovořit sama za sebe, že není přesná, či ještě hůře, je dokonce, Bože odpusť, lhářka, poněvadž se snaží snížit věk svého vstupu do Prorokova صلى الله عليه و سلم domu, třeba aby posílila své politické nároky na vedení ummy po jeho smrti a podtrhla své zásluhy na islámu a muslimské komunitě v období jejího nejranějšího formování, jak tvrdí např. ráfidíjští ší’ité. Anebo, v mírnější podobě tohoto tvrzení, že věk ‘Áiši رضي الله عنها zkreslili vypravěči tohoto hadísu, jednající třeba na popud umajjovské vládnoucí vrstvy.Vypravěči tohoto hadísu ovšem patří k největším autoritám Sunny a předávají množství dalších podání, o jejichž autenticitě nepochybuje nikdo, kromě toho, jehož nepřátelství vůči ahlu s-sunna we l-džemá’a se již stalo zjevným.
Na druhou stranu je ale nutno vzít v úvahu opodstatněnou námitku, že společnosti bez obecně rozšířené a každodenně využívané znalosti písma nekladou takový důraz na znalost přesného data narození a samotná informace o věku ‘Áiše رضي الله عنها čistě teoreticky může být i mírně podhodnocená. Bez ohledu na její kvality jakožto vypravěčky, i ona byla ovlivněna prostředím, ve kterém vyrůstala, nehledě na to, že výpověď je sahíh, zcela autentická co se týče isnádu, řetězce jejích vypravěčů. Důvodem toho je, že sama hodnota informace o přesném věku ‘Áiši رضي الله عنها byla pro al-Buchárího a ostatní učence jen akademická a nevyplývaly z ní primárně žádné implikace na nábožensko-právní zásady islámu ve smyslu procedurálním nebo ve smyslu povoleného-zakázaného. Vhodné je ovšem říci, že je to i tak nejautentičtější záznam, který o jejím věku máme a navíc je přímý, totiž hovoří zde sama ‘Áišaرضي الله عنها . Proto ho lze směle považovat za historicky nejpřesnější a nejpravděpodobnější.
1Viz as-Sujútí v Tedríbu r-ráwí, 1/70.
2PHILIPS, Bilal. b.d. Usool al-Hadeeth – the Methodology of Hadeeth Evaluation. Dauhá: International Islamic Publishing House, str. 122.
3Viz Abú Ahmed ‘Abdulláh ibn ‘Ádí v al-Kámilu fí du’afá´i r-ridžál, 1/128; al-Chatíb al-Baghdádí v Džámi‘, 2/195. Uvádí jej i Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 13/346.
4Viz al-Chatíb v Džámi’, 2/195; a Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 13/196.
5Uvádí Burhánuddín al-Halabí v Síretu l-halabíjja, 1/1.
6Zaznamenal Ibn Sa’d v Tabekátu l-kubrá, 2/368.
7Zaznamenal Ibn Kesír v al-Bidájetu we n-nihája, 3/243.
8Zaznamenal Ibn Hadžer v Tehzíbu t-tehzíb, 7/266
9Zaznamenal Ibn Hadžer v Ibid., 5/574.
10Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2824.