Islamofobie je realitou
Toto ovšem ani v nejmenším neznamená, že islamofobie jako specificky protimuslimská nenávist a závažný sociálně patologický jev, ohrožující kohezi celé společnosti, neexistuje. Naopak, islamofobie je reálnou a každodenní nenávistí podobně jako antisemitizmus nebo biologický či kulturní rasizmus. Podobně jako tyto má i oná své charakteristické projevy, své koncepty i svou historii.
Islamofobie je realitou
Toto ovšem ani v nejmenším neznamená, že islamofobie jako specificky protimuslimská nenávist a závažný sociálně patologický jev, ohrožující kohezi celé společnosti, neexistuje. Naopak, islamofobie je reálnou a každodenní nenávistí podobně jako antisemitizmus nebo biologický či kulturní rasizmus. Podobně jako tyto má i oná své charakteristické projevy, své koncepty i svou historii.
Pavel Barša vidí islamofobii jako kořen moderní „nové xenofobie,“ která vzniká upřením individuality muslimům, prezentovaným a intrerpretovaným jako kolektiv lidí bezmyšlenkovitě se řídících svými vlastmími vnitřními pravidly, stojícími v příkré opozici vůči západním hodnotám, principům a zákonům. [1]
S. Sayid datuje první použití termínu islamofobie pro protimuslimskou zaujatost a zášť již do roku 1918. [2] Abdoolkarim Vakil upřesňuje, že „islamofobii“ jako neologizmus pro potřeby svého životopisu Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم s názvem La Vie de Mohammed, Prophéte d´Allah, vynalezli francouzští muslimští autoři Étienne Nur-ed-Din Dinet a Sliman ben Ibrahim pro označení ostře negativního, uštěpačného a nesmiřitelně polemického tónu, se kterým se mnozí orientalisté či misionáři vyjadřovali k teologickým dogmatům islámu. Oba autoři věnovali svou biografii památce muslimských padlých na bojištích 1. světové války, kteří sice položili život za Francii, ale ta stále zpochybňovala loajalitu muslimských vojáků a ani neumožňovala jejich pohřeb podle muslimského ritu. [3] Problematika islamofobie v jejím dnešním kontextu podle Chrise Allena vyvstala poprvé v Británii následkem identitárního posunu v druhé a třetí generaci jihoasijských migrantů muslimského vyznání, kteří se přestali nadále identifikovat jako muslimové asijského původu, ale přímo jako britští muslimové. Předsudky proti nim poté přestaly cílit identitu asijskou a obrátily se proti jejich identitě muslimské, což spolu s nedokonalou protidiskriminační legislativou uspíšilo vznik stále dominantnější britsko-muslimské identity. [4] A. Vakil dává první použití slova „islamofobie“ v jeho dnešním kontextu v rámci anglickojazyčného prostředí do úst Edwardu Saidovi v několika kontextech v jeho dílech z roku 1985, kdy si jej propůjčil od francouzsky píšícího Hichema Djaita z textu poprvé jím čteného na jisté konferenci v roce 1975. Již v průběhu 90. let potom vznikala na Západě muslimská tělesa zaměřená na monitoring islamofobie a boj proti ní a už ve stejné době se samotný termín islamofobie ocitl pod palbou kritiky islamoskeptiků jak z hlediska příhodnosti pojmu tak z hlediska existence toho, co pojem označuje. Do konce tisíciletí (a s odstupem zhruba 10 let i v její postsocialistické části) se termín islamofobie v místních variantách udomácnil takřka ve všech jazycích Evropy od Středomoří po Skandinávii. [5] Už zpráva o zločinnosti v Británii v roce 1999 pro Anglii a Wales odhalila u muslimů jihoasijského původu čtrnáctkrát vyšší riziko, že se stanou obětí nenávistně motivované trestné činnosti různého druhu a intenzity. [6] Tedy ve všech případech šlo o dobu dávno před 11. zářím, vlnou islámsky zaštiťovaných teroristických útoků v západní Evropě či dokonce současnou uprchlickou krizí.
Současná hysterie z islámu má všechny rysy morální paniky
Pakliže tedy platí, že současné protimuslimské tendence v západním diskursu (záměrně se vyhýbám pro tyto potřeby až příliš vágnímu pojmu islamofobie) jsou právě probíhající morální panikou, potom je možno v celé situaci detekovat všechny klíčové znaky, které jsou pro detekci morální paniky určující. Dokonce můžeme míru této morální paniky kvantifikovat vhodně obodovanými dotazníky [7] a navrhnout možná její řešení.
Chris Allen si všímá, že mezi roky 1997 a 2007 podle analýzy agentury GLA z roku 2007 počet novinových titulků zaměřených na muslimy vzrostl o 270 % a 90% ze všech těchto titulků je negativních, hovořících o násilí, terorizmu, krizi, válce a hrozbě. [8] Podobně v USA (ale i v Evropě) roste počet seriálů a produktů populkultury, upevňující protimuslimskou mytologii dějin a vykreslující islám a muslimy v negativních stereotypech jako nepřátele všeho západního, jako teroristy a misogyny. Ve stejném duchu se vyjadřují i mnozí představitelé náboženského života nemuslimů. [9] Evropské centrum pro monitoring rasizmu a xenofobie od roku 2001 sleduje nárůst incidence přímých útoků proti osobám, které útočíci na základě určitých zvnějšku patrných charakteristik (specifický oděv, fyzický vzhled, jazyk …) správně či nesprávně identifikovali jako muslimy a z tohoto důvodu je napadli. V některých případech byly tyto incidenty nerozlučně spjaty s jinými formami rasizmu, v jiných naopak motivovány aktuálním děním a nevybíravými vyjádřeními veřejně činných osob, nicméně je jim vždy společná předpokládaná identifikace oběti v očích útočníků jako muslima. [10]
Splněn je i další předpoklad vzniku morální paniky – ztotožnění muslimů jako celku s fenoménem terorizmu a odmítání hodnot majoritní společnosti, což je obojí vysvětlováno skrze antagonizmus muslimové vs. nemuslimští Zápaďané. Tedy podobně jako byli v 70. letech v USA všichni mladí černoši a priori ztotožňováni s problémem gangsterství, jsou dnes muslimové ztotožňováni s terorizmem a nepřátelskostí vůči Západu, [11] do té míry, že stále větší podíl americké populace je ochoten slevit k diskriminaci muslimů např. při bezpečnostních prověrkách a kontrolních protiteroristických opatřeních, jak prokázal již výzkum americké Cornellovy univerzity z prosince 2004. Anketa ABC Newsu z března 2005 zase uvádí oproti roku 2001 trojnásobný nárůst procentuálního zastoupení u kladné odpovědi na otázku, zda hlavní proud islámu vybízí k násilí. Rada pro Americko-islámské vztahy (CAIR) uvádí v období 2004-2006 62% meziroční nárůst žalob na porušování občanských práv z důvodů protimuslimské nevraživosti a 18% meziroční nárůst islamofobních nenávistných trestných činů. [12] Stejná formace v období po smrti Usámy bin Ládina začátkem května 2011 registrovala u nemuslimských respondentů nárůst souhlasných postojů k tvrzení, že američtí muslimové již svou přítomností zvyšují pravděpodobnost teroristického útoku uvnitř území USA (z 27 na 34%) a k tvrzení, že američtí muslimové činí Ameriku nebezpečným místem pro život (ze 17 na 25%) a současně pokles v přesvědčení, že američtí muslimové podporují U
SA (ze 62 na 52%) a to i u liberálně smýšlejících. [13]
Německá nadace Friedricha Eberta v sociologickém průzkumu z roku 2010 krátce po vydání slavné knihy Thilo Sarrazina Německo páchá sebevraždu (Deutschland schaff sich ab, 2010), varující před islamizací země, přichází se zjištěním, že podle 53,7% západních a 75,7% východních Němců je třeba zásadním způsobem omezit praktikování islámu v Německu. Ve stejném roce došlo díky morální panice z islámu a muslimů i k založení protimuslimské politické iniciativy Die Freiheit (Svoboda), [14] předchůdkyně dnešní Pegidy. Podle jiného průzkumu, prováděného D. Pollackem z univerzity v Münsteru, má okolo 58% dotázaných západních a 62% východních Němců negativní vztah k islámu a jen okolo 20% z respondentů vnímá islámské náboženství a kulturu jako kompatibilní se západní. [15]
Islamofobní rétorika se podle průzkumů princestonské a barcelonské univerzity z dubna 2011 v USA i EU stala celospolečensky akceptovanou, bez ohledu na pokles incidence islámsky motivovaného terorizmu i počtu zadržených muslimských pachatelů mezi roky 2009-2010. [16] Vytrvalé používání slovního spojení „islámský terorizmus“ vytváří v mentálních mapách nemuslimských posluchačů přímou spojitost mezi terorizmem a islámem, byť jde spíše o spojitost s konkrétními muslimy, nebo nanejvýše nejradikálnějšími proudy islamismu coby politické ideologie, nicméně po „muslimském“ resp. „islamistickém terorizmu“ v masmediích ani vidu, ani slechu. Navíc se objevil i neologizmus „islamofašismus,“ spojující islám s nejnegativnějšími asociacemi západní historické paměti. [17]
Francouzský statistik Marwan Muhammad si v souvislosti s islámem zaštiťovaným terorizmem všímá jeho přispění k současné morální panice tím, jak události zapadají do celospolečensky sdílené vize islámského ohrožení a podporují pradávné mýty, které o islámu jakožto nepřátelském světořádu panují odnepaměti. Kvůli rozměrům a časové blízkosti událostí potom emoční odpověď populace na ně drasticky předstihuje odpověď racionální. Ve výsledku nastupuje sekuritizace společnosti a uvalení pochybností a podezřívavosti vůči muslimským komunitám jako celku. Média zobrazují i pokojné sousedy arabského původu jako bestiální vrahy. Většina z lidí podrobených nestandardním celním nebo letištním kontrolám má plnovous nebo nosí na vlasech šátek. Uvádí, že např. v bankovním sektoru při skenování bankovních údajů pro potřeby bezpečnostních složek je vypracována metodologie „odkrývání vysoce podezřelých osob z terorizmu“ i když je jasné, že většina z takto identifikovaných rizikových jedinců budou nevinní občané. Největší riziko obvinění podstupují ti, kteří splňují pokud možno co nejvíce těchto charakteristik: používají hotovost spíše, než kreditní kartu, platí nájem a nikoli hypotéku, udržují finanční styky se zahraničím a neplatí si životní pojištění. Podle M. Muhammada ale tento systém není vytvořen pro odkrytí finančního chování teroristů, ale kopíruje to, jak se v prostředí financí chovají muslimové jako takoví. Ti jsou ale zodpovědní za méně než 1% celkového úhrnu teroristické trestné činnosti a navíc pachatelé útoků z 11. září 2001, nebo novějších útoků v Evropě se v bankách tímto způsobem nechovali. Proto není tento algoritmus v boji proti terorizmu účinný. [18] Islamofobní narativ, sdílený pravicí (vnímající islám jako nefrancouzský a podřadný) i levicí (vnímající islám jako nerovnostářský, zpátečnický a protisekulární) podle téhož autora nebyl ve Francii dlouhá desetiletí podrobován žádné kritice, což se ve výsledku v období mezi lety 2009-2010 projevilo zhruba jedním útokem na muslima každé tři dny a zhruba jedním útokem na mešitu každé tři týdny, z čehož se 41% odehrálo ze strany nebo na půdě nějaké státní či vzdělávací instituce, nebo bezpečnostní složky. [19] Evropský diskurs opakovaně vmétá svým muslimským menšinám do tváře dilematickou otázku, zda jsou v prvé řadě občany svých zemí, nebo muslimy, zda jsou dostatečně loajální a jakoukoli kritiku na svou adresu vidí jako podporu terorizmu. Kuriózní je případ berlínského imáma Yakupa Tasciho, který byl označen za kazatele nenávisti proto, že kritizoval ty z Němců, kteří se neholí v podpaží, za nehygieničnost, nebo bruselského vězeňského pedagoga Luka Vervaeta, jenž v několika svých komentářích pro vícero místních novin kritizoval diskriminační protiteroristické zákony. [20] Možná nejkurióznějším případem z této kategorie jsou pokusy zdiskreditovat pozdějšího amerického prezidenta Baracka H. Obamu během jeho volební kampaně užitím pomluv, že je muslim. [21] Velmi čerstvou vzpomínkou je i první unáhlené falešné vyhodnocení Breivikova útoku jako „akce džihádistů,“ kterého se dopustila nejen naše místní, ale i významná světová media, např. Washington Post.
Dokonce i uvnitř obecně a převážně stereotypizující narace západní politické karikatury, která v tomto kontextu vešla ve známost trestuhodnými hanokresbami dánského Jylands Postenu v roce 2006, vidíme jistý posun od čistě urážlivých a ponižujících zobrazení k zobrazením akcentujícím hrůzu, agresivitu a nebezpečí. Ještě v 50. a 60. letech byl pro americké karikaturisty ve vztahu k Arabům a muslimům charakteristický motiv orientálních krasavic, jedna karikatura např. zachycuje egyptského vládce Gamála ‘Abdunnásira stylizovaného do podoby Kleopatry, ovívané pštrosím peřím s nápisem „americká“ a „sovětská pomoc.“ V další fázi, od 70. let, která časově i fakticky koresponduje se vzrůstem ekonomické moci sdružení zemí produkujících ropu (OPEC) začíná postupně dominovat stylizovaná karikatura přehnaně maskulinního, bradatého, nosatého a chlupatého Araba v kufíji, ozbrojeného krvavým nožem, aby byla postupně od íránské revoluce vystřídána dnes známými po zuby ozbrojenými fousáči v turbanu. Charakteristické je i zobrazování muslimek jako utlačovaných, které vystřídalo harémová zobrazení v téže době, kdy Arabové a muslimové přestali být zobrazováni jako pasivní a zženštilé postavičky. Typickou se v tomto ohledu jeví karikatura aféry Abú Ghrajb, ve které si na křesle rozvalený Arab s turbanem, bradou a dlouhým zahnutým nosem v novinách prohlíží fotografii americké vojákyně tahající na vodítku iráckého vězně. Nohy má přitom položeny na zádech své klečící manželky se zahalenou tváří jako na taburet. Zahalená Arabka si pak svého muže představuje v přesně stejné póze, v jaké je zachycen na fotografii onen vězeň. [22] Leč i tyto motivy byly nakonec vystřídány motivy muslimek schovávajících pod abájou bomby, nebo dokonce těhotných muslimských žen, v jejichž lůně se namísto dítěte ukrývá výbušnina.
Skoro pokaždé, když se v masmediích hovoří o terorizmu, stojí v pozadí za hlasatelem obrázek zahalené ženy, modlících se mužů, nebo alespoň mešity. Tento způsob medializace přinesl i konkrétní oběti na život
ech:
Egyptská vědkyně na stáži v Německu, Marwa El-Sharbini, byla na dětském hřišti vulgárně insultována jistým Alexandrem Wiensem kvůli svému hidžábu a na výtržníka následně podala žalobu. Ten se na ni během soudního přelíčení v drážďanské soudnici vrhl a během 13 sekund trvajícího útoku ji ubodal 30 ranami nožem. Když jí přispěchal na pomoc její manžel, přítomný policista jej postřelil služební zbraní, neboť se domníval, že útočníkem, který ženu napadl, je právě on. Media ovšem celou věc interpretovala jen jako hádku na hřišti. Ředitelka Institutu mediální zodpovědnosti v Erlagenu, Dr. Sabine Schiffer jasně pojmenovala důvody útoku – islamofobní předsudky vraha, podle něhož si muslimové „nezasluhují žít, nebo alespoň ne v Německu“ a špatnou medializaci, za což čelila výhružkám smrti a žalobě pro urážku policie. [23]
V Oak Creeku ve Wisconsinu, USA, zase v srpnu 2012 došlo k sérii 10 vražd sikhských věřících, jejichž motivem byla podle zprávy organizace CAIR islamofobie, tedy útočníci si je prostě jen spletli s muslimy. [24]
Medializaci morální paniky západních nemuslimských společností z islámu a muslimů dále dokládá např. incident vandalského útoku na dům ve vlastnictví britských veteránů z Afghánistánu, kterého se měli podle zprávy deníku The Sun z října 2006 dopustit muslimové. Další vyšetřování útoku v dobře situované bělošské čtvrti Windsoru sice nakonec žádnou participaci muslimů neprokázalo (nejbližší komunita žila 10 km od místa činu), deník byl donucen se za falešnou zprávu omluvit, omluvu ovšem odbyl jen pár řádky uprostřed tištěné verze novin a článek o lynčujícím davu muslimů vyhánějícím vojáky je dodnes k nalezení na jeho webu. Takový druh informování o muslimech není podle P. Obornea a J. Jonese v britských mediích výjimkou, ale v případě jiných menšin, např. židů nebo homosexuálů, by byl nemyslitelný. [25] Jiným příkladem je případ falešné informace v novinách anglikánské církve o tom, že personály nemocnic jsou nuceny pětkrát denně obracet postele muslimských pacientů směrem na Mekku. [26] Oba autoři poukazují na dlouholetou britskou zkušenost s islamofobií a bojem proti ní, nicméně uzavírají, že je i zde na vzestupu a vidí ji jako poslední zatím nepotlačenou podobu nenávisti. [27] Britští muslimové jsou opakovaně podezříváni z neloajality vůči Británii, byť jsou vůči ní podle průzkumů Essexské univerzity z roku 2012 loajálnější, než jejich křesťanští krajané a až o třetinu častěji nežli oni žijí v nábožensky smíšených oblastech, navzdory obavám většiny z jejich ghettoizace. Nicméně 58% Britů i nadále spojuje islám s extremizmem, 47% z nich vnímá muslimy jako hrozbu, 45% si myslí, že jich je v Británii přespříliš a jen 28% z nich si myslí, že se muslimové do britské společnosti vůbec chtějí integrovat. [28] Podobně na britském příkladě podle studie Oxfordské univerzity nekoreluje vzrůst počtu migrantů s nárůstem kriminality, která v absolutních číslech klesá, zatímco se migrace v absolutních číslech zvyšuje. [29]
Podobně se medializace bez hlubší znalosti místních poměrů projevuje i v pokrytí otázky ghettoizace a problematických sociálně vyloučených předměstí obývaných západoevropskými muslimy. Např. ve Francii nejsou důsledkem neřízené migrace muslimů lačnících po západních benefitech, ani projevem muslimské neintegrovatelnosti, nýbrž systémovým selháním sociálních inženýrů 70. a 80. let, chtivých levné pracovní síly. [30]
Jako rozhodující vidí vliv medií také český sociolog Jan Sládek. [31]
Toto dokládá i průzkum Islámské nadace na Slovensku, sledující v období leden 2010 – květen 2014 užívání slova „šarí’a“ ve dvou slovenských a dvou českých internetových verzích tištěných medií. Největší část (okolo 30-40%) zpráv se slovem „šarí’a“ nebyla nijak kontextualizována, zbytek se týkal oblasti džihádu a fixních trestů. Zprávy např. o obchodním právu téměř chyběly. Poměrné rozložení bylo totožné, absolutní počet českých zpráv však 2-3 násobně převyšoval počet slovenských. Ve 22-36% případů se objevovaly vysloveně negativně hodnotící zprávy, pozitivní byly jen velmi zřídkavé. Je to jev, který nevyváží ani většina zpráv neutrálních. Navíc 5-16% zpráv bylo vyloženě nesprávných a označovalo za šarí’u praktiky zcela nešarí’atské. Pokud by se počítal nejen sám text, ale i výběr fotografií a vyznění nadpisu, řada zpráv neutrálních by se musela přesunout do kolonky negativní. [32]
Elke T. Schneider, zabývající se islamofobií v novinových článcích v Německu a Nizozemí již v roce 2011 přímo označila soudobý trend vnímání islámu a muslimů v Evropě za morální paniku splňující standardy morální paniky dle S. Cohena: diskurs vnímá islám a muslimy jako problém (což lze objektivizovat na průzkumech veřejného mínění anebo v přijímané legislativě), vzniká narace ostře rozdělující mezi „my“ a „oni“, pomalu se dospívá ke konsensu, který ani nemusí být celospolečenský, ale alespoň velmi výrazný a šířící se dále; a podle Goode a Ben-Yehudy v oblastech disproporcionality (morální panika z islámu a muslimů operuje s přemrštěnými čísly, přemrštěnými reakcemi na skutečné problémy, přemrštěnou pozorností věnovanou problematice muslimů oproti jiným závažným problémům, která se nadále zvětšuje) a v oblasti nestálosti. To se vidí na příkladu rozdílného stavu tematizace muslimské otázky v různých evropských zemích, jež je dokladem cohenovské teze o tom, že stejná míra určitého stavu v jednom prostředí může a v jiném nemusí morální paniku vyvolat. Nepřátelská menšina, okolo které morální panika vzniká, nesmí disponovat přímým přístupem k mediím (to muslimové splňují), panikařící většina se musí silně ztotožňovat s pozicí oběti (ve které se ocitá západní společnost, kultura, civilizace, způsob života …), musí být vybudován dojem, že problematické incidenty spolu inherentně souvisí a nejsou izolovány, že existuje nějaká ohrožující konspirace a pro další rozšíření a udržení morální paniky je nutné zapojení elit mezi osobnostmi veřejného života, novináři a odborníky (to je splněno angažováním akademiků v protiislámském hnutí). Morální paniku rozpohybuje buďto latentní úzkost obyvatelstva z ostrakizované skupiny lidí, anebo úzká zájmová skupina. V případě muslimů se můžeme domnívat, že zde existuje obojí – jak narace konfliktního vnímání vztahů islámu a Západu, tak i kruhy šířící islamofobii a profitující z ní, resp. využívající ji k zakrytí skutečných problémů. [33]
Disproporčnost morální paniky z islámu a muslimů jednoznačně dokládají sdílená alarmující proroctví o islamizaci Západu a o převážení muslimského obyvatelstva nad nemuslimkým, ačkoli fu
ndované propočty statistik, např. ta od amerického Pew Fora z roku 2011, nic takového nepředpovídají. [34] Z medializace uprchlické krize se zdá, že Evropu zaplavují žadatelé o azyl. Jejich počet od roku 2014 sice každý rok drasticky narůstá, nicméně na jednoho takového uprchlíka stále připadá přibližně 1900 původních Evropanů. Podle průzkumu z ledna 2015 uveřejněného v The Economist nemuslimští Evropané nejčastěji třikrát až osmkrát nadhodnocují velikost svých muslimských menšin. Extrémem v tom jsou středoevropské státy Maďarsko a Polsko, kde podle odhadů obyvatel žije až 5-7% muslimů oproti 0,1% ve skutečnosti. [35]
Podle Jany Ridvanové slouží v ČR protiuprchlická hysterie k zakrytí vážnějších ekonomických ztrát způsobených šedou ekonomikou, daňovými úniky a předraženými veřejnými zakázkami. Tyto ztráty činí přibližně 937 miliard korun ročně, oproti 54 miliardám, na které vyjde veškerá sociální podpora, do které patří i dávky pro nezaměstnané včetně žadatelů o azyl (kteří dle zákona po vymezenou dobu pracovat nesmějí). Z hlediska samotné politiky uplatňované vůči uprchlíkům a procedury udělování azylu, v ČR poklesl mezi lety 2003 a 2013 původní počet sedmi uprchlických táborů na pouhé dva [36] a v roce 2013 se ČR umístila na 22. místě (710 udělených žádostí) v počtu udělených žádostí o azyl v rámci celé EU, s meziročním úbytkem 5.7% oproti roku 2012. [37]
Podle zjištění Úřadu Evropské komise pro výzkum veřejného mínění z první poloviny roku 2015 jsou muslimové celoevropsky nejméně oblíbenou náboženskou skupinou coby pracovních kolegů v průměru i v každé jednotlivé zemi ze všech 28 zemí EU, s minimem 27% lidí, kterým by nevadili, v ČR. [38]
Průzkum Sociologického ústavu AVČR z června 2015 uvádí, že poměr těch, kteří by nepřijímali zásadně žádné uprchlíky ze Sýrie a severní Afriky oproti těm, kteří by přijali aspoň nějaké, je 2,7-3:1. Tato data jsou v rozporu se zjištěními průzkumu agentury Median pro ČRo v dubnu téhož roku, v němž 42% respondentů říká, že je vhodné přijmout alespoň část uprchlíků a podle 80% z nich je legitimním důvodem přijetí urpchlíka válka v zemi původu. To dokládá morální paniku – lidé odpovídají různě a nekonzistentně, podle různě položených otázek. [39]
Podle průzkumu agentury STEM na 1065 respondentech z celé ČR z května 2015 jsou největšími hrozbami (hodnocenými body 7-9 na devítibodové škále 0-9, kde 0 znamená „žádná hrozba“) islámský fundamentalismus, terorizmus, organizovaný zločin a uprchlíci. Podíl těch, kteří vnímají nebezpečí z prostoru muslimského světa vzrostl na 82% oproti situaci v roce 2011, kdy to bylo jen 57%, u terorizmu byl nárůst z 60 na 78% a u uprchlíků ze 48 na 71%. Na toto vidění nemá podstatný vliv věk dotázaných. [40]
V ČR také v souvislosti s uprchlickou krizí došlo k incidentům, kdy byly napadeny nemuslimky, které z různých nosily přes hlavu šátek nebo šál, neboť útočníci předpokládali, že se jedná o muslimky. [41]
Podle průzkumu agentury Median pro společnost Člověk v tísni poklesl mezi lety 2007 a 2015 počet středoškoláků, kterým by nevadilo mít za souseda muslima, o polovinu (aktuálně cca 67% respondentů). Zároveň z 26% na 50% stoupl počet těch, kteří odmítají jakékoli projevy náboženství ve škole. Průzkum zahrnoval více než 1100 respondentů – žáků gymnázií, průmyslovek i učilišť v různých regionech a různě velkých sídlech. [42]
Učitelé na českých školách se zdráhají hovořit se svými žáky o islámu, uprchlících a imigraci, aby nebyli pranýřováni jedním, nebo druhým táborem panikařící společnosti. Žádná doporučení ani osnovy pro tyto případy neexistují, první pokus představoval projekt Filozofické fakulty UK Muslimové očima českých školáků, kterému ovšem MŠMT ČR po protestech protiislámských iniciativ odňalo akreditaci. [43]
Dalším důkazem disproporcionality morální paniky z musimů či uprchlíků obecně je jeho nestálost a meziroční výkyvy (poklesy i vzestupy v závislosti na aktuálních kauzách), které zjistily prakticky všechny výše citované sociologické průzkumy.
Legislativní dopady morální paniky jsou také jasné – Francie zakázala obecně hidžáb na školách a ve státních institucích již roku 2004, v roce 2009 spolu s Belgií postavila mimo zákon konkrétně nikáby a jiné formy zahalení tváře muslimek. V témže roce Švýcarsko referendem zakázalo výstavbu minaretů.
V USA podle souhrnné zprávy Rady pro americko-islámské vztahy (CAIR) z období 2011-2012 převážně republikánští zákonodárci schválili celkem 79 zákonů a vyhlášek namířených proti muslimům a jejich svobodám v celkem 29 amerických státech. Do roku 2011 působili pro potřeby armády, policie a justice USA jako instruktoři otevřeně islamofobní jedinci, ale jejich činost byla během tohoto období kontrolními a inspekčními orgány revidována a v několika případech i ukončena pro porušení kodexu odbornosti. [44]
Další kapitolou je celá oblast protiteroristické legislativy, zasahujících disproporčně občanské svobody muslimů. Ve Velké Británii je rizikové vlastnit knihy nebo předměty, či shromažďovat informace využitelné pro terorizmus a akademičtí pracovníci jsou nabádáni k hlášení nijak nedefinovaného „pochybného chování“ nebo „známek radikalizace“ studentů, což již vedlo k justičnímu omylu, např. v případě Hichama Yezzy a Rizwaana Sabira z univerzity v Nottinghamu. Sabir byl student magisterského stupně, který se odborně zabýval právě islámským radikalizmem. Pro studijní účely si nechal u pracovníka studijního oddělení Yezzy vytisknout manuál al-Ká’idy, jenž je jinak volně ke stažení dokonce i na jednom z amerických vládních webů. To vedlo k velkému policejnímu zásahu a zatčení obou muslimských mladíků přímo v univerzitním kampusu. [45]
___________________________________________________
[1] Více viz PAVELKOVÁ, Zuzana. 2015. Islám jako objekt nové evropské xenofobie. Výběr z aktuálních zahraničních debat. K dispozici na <http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/islam-jako-objekt-nove-evropske-xenofobie-vyber-z-aktualnich-zahranicnich-debat> [k 27. 4. 2016].
[2] SAYYID, S. 2010. Iz đavolijeg riječnika. in ALIBAŠIĆ, Ahmet. JUSIĆ Muhammed. 2014. op. cit., str. 30.
[3] VAKIL, Abdoolkarim. 2010. Je li islam u „islamofobija“ isto što i islam u „antiislam“? in Ibid., str. 52.
[4] ALLEN, Chriss.2010. Kratka povijest savremene islamofobije prije 11. septembra 2001. godine. in Ibid., str. 196 – 203.
[5] Viz Ibid., str. 46 – 49.
[6] Viz ESPOSITO, John L.; KALIN, Ibrahim. 2011. Islamofobija je rak društva. in Ibid., str. 19.
[7] Např. bodový model pro dotazníky STEMu v průzkumech zkoumajících populární strachy české společnosti.
[8] ALLEN, Chris. 2010. Islamofobija: Od K.I.S.S. do R.I.P. in Ibid., str. 63.
[9] SHEHATA, Samer. 2007. Treba kriviti popularne medije i kreatore javnog mnijenja. in Ibid., str. 411-424.
[10] Viz Ibid., str. 63-67.
[11] ALLEN, Chris. 2010. Islamofobija: Nova ideologija za medijsku generaciju. in Ibid., str. 82-83.
[12] AHMED, Parvez. 2007. Predrasude su stvarne i uzrokuju ogromnu štetu. in Ibid., str. 148-149.
[13] Viz CAIR: Islamofobija u Sjedinjenim Američkim Državama 2011-2012. in Ibid.. str. 258.
[14] SCHNEIDER, Elke T. 2011. Reprodukcija islamofobije u diskursu njemačkih i holandskih novinskih članaka. in Ibid., str. 430.
[15] Viz Ibid., str. 446.
[16] Viz Ibid., str. 259 – 260.
[17] Více viz COLE, Juan. 2011. Islamofobija i retorika američke vanjske politike: Za vrijeme Busha i poslije. in Ibid., str. 300-325.
[18] MUHAMMAD, Marwan. 2010. Islamofobija: Duboko ukorijenjen fenomen. in Ibid., str. 175-176.
[19] Viz Ibid., 179.
[20] FEKETE, Liz. 2009. Novi mekartizam u Evropi. in Ibid., str. 185-186.
[21] GOTTSCHALK, Peter. GREENBERG, Gabriel. 2011. Od Muhammeda do Obame: Karikature i stereotipi o muslimanima. in Ibid., str. 212 – 213.
[22] O vývoji těchto zobrazení v čase viz Ibid., str. 216-226.
[23] FEKETE, Liz. 2009. op. cit., str.187.
[24] Viz CAIR: Islamofobija u Sjedinjenim Američkim Državama 2011 – 2012. in Ibid., str. 246.
[25] OBORNE, Peter. JONES, James. 2008. Muslimani pod opsadom: Otuđednje ranjivih zajednica. in Ibid., str. 155-159.
[26] Viz Ibid., str. 168.
[27] Viz Ibid, str. 162.
[28] MOOSAVI, Leon. Muslims are well-integrated in Britain – but no one seems to believe it. in The Guardian, 3. VII. 2012.
K dispozici na <http://www.theguardian.com/commentisfree/belief/2012/jul/03/muslims-integrated-britain> [k 27.4. 2016].
[29] Pohádky tisíce a jednoho uprchlíka, aneb data skrytá v labyrintu mýtů. in MF Dnes, 29. VI. 2015. K dispozici na <http://zpravy.idnes.cz/myty-o-uprchlicich-a-migrantech-do-evropy-f1y-/zahranicni.aspx?c=A150618_121718_zahranicni_jw> [k 27. 4. 2016].
[30] Více viz KALENDA, František. Pařížská předměstí: Falešný argument v debatě o uprchlících. in Zprávy.Tiscali.Cz, 8. VII. 2015. K dispozici na <http://zpravy.tiscali.cz/parizska-predmesti-falesny-argument-v-debate-o-uprchlicich-253350> [k 27. 4. 2016].
[31] Více viz rozhovor Tomáše Brolíka s Janem Sládkem nazvaný Nad strachem z uprchlíků mají největší moc media. in Respekt, 18. VIII. 2015. K dispozici na <http://www.respekt.cz/rozhovor/nad-strachem-z-uprchliku-maji-nejvetsi-moc-media> [k 27. 4. 2016].
[32] Celou analýzu viz Skúmali sme, ako naše médiá štyri a pol roka písali o isláme (grafy a odporúčania) in Isamonline.Sk, 3. VIII. 2015. <http://www.islamonline.sk/2015/08/skumali-sme-ako-nase-media-pisali-o-islame/?utm_source=INS+newsletter+-+%C3%BApln%C3%BD&utm_campaign=c78365f54a-RSS_Newsletter_IslamOnline_sk4_25_2015&utm_medium=email&utm_term=0_5a2ffc5526-c78365f54a-25445841> [k 27. 4. 2015].
[33] SCHNEIDER, Elke T. 2011. op. cit., str. 435-447.
[34] Statistická studie k dispozici zde: <http://www.pewforum.org/2011/01/27/the-future-of-the-global-muslim-population/> [k 27. 4. 2016].
[35] Průzkum viz zde: <http://www.economist.com/blogs/graphicdetail/2015/01/daily-chart-2?fsrc=scn/fb/wl/bl/islamineurope> [k 27. 4. 2016].
[36] RIDVANOVÁ, Jana. Realita za výrobou nenávisti. in A2larm, 28. IV. 2015. K dispozici na <http://a2larm.cz/2015/04/realita-za-vyrobou-nenavisti/> [k 27.4. 2016].
[37] Viz Migrace cizinců do ČR: klid před bouří nebo nejsme zemí zaslíbenou? in Security Magazine, 30. IX. 2014. K dispozici na <http://www.securitymagazin.cz/legislativa/migrace-cizincu-do-cr-klid-pred-bouri-nebo-nejsme-zemi-zaslibenou-1404043138.html> [k 27. 4. 2016].
[38] Viz Vadí nám Romové, muslimové, gayové i buddhisté. Češi propadli v průzkumu rasismu. in LN, 14. X. 2015. K dispozici na <http://www.lidovky.cz/vadi-nam-romove-muslimove-i-buddhiste-cesi-propadli-v-pruzkumu-rasismu-1nm-/zpravy-domov.aspx?c=A151012_150021_ln_domov_jzl> [k 27. 4. 2016].
[39] O jednotlivých průzkumech, jejich kladech, záporech a důvodech různých výsledků viz Odpůrci běženců převažují. V průzkumech ale vedou i díky máslu a rumu. in MF Dnes, 27. VII. <http://zpravy.idnes.cz/pruzkumy-o-uprchlicich-cvvm-median-stem-sanep-f4o-/domaci.aspx?c=A150722_155542_domaci_jw> [k 27.4. 2016].
[40] Více viz Češi se nejvíc bojí přílivu uprchlíků, islamistů a Ruska, ukázal průzkum. in MF Dnes, 16. VI. 2015. K dispozici na <http://zpravy.idnes.cz/stem-lide-se-boji-prilivu-uprchliku-islamistu-i-ruska-pfj-/domaci.aspx?c=A150616_112618_domaci_jpl> [k 27. 4. 2016].
[41] Viz Panika z obyčejných šátků. Lidé už nadávají i Češkám. in Právo, 21. X. 2015. <http://www.novinky.cz/domaci/384101-panika-z-obycejnych-satku-lide-uz-nadavaji-i-ceskam.html> [k 27. 4. 2016].
[42] Viz Středoškoláci vnímají muslimy a uprchlíky hůře než dříve, ukázal průzkum. in Deník.Cz, 3. IX. 2015. K dispozici na <http://www.denik.cz/z_domova/stredoskolaci-vnimaji-muslimy-a-uprchliky-hure-nez-drive-ukazal-pruzkum-20150903.html> [k 27. 4. 2016].
[43] Viz HRONOVÁ, Markéta. Učitelé řeší, jak s dětmi mluvit o islámu. Někteří o vyhrocených tématech raději učit nechtějí. in HN, 6.XI. 2015. K dispozici na <http://archiv.ihned.cz/c1-64829540-ucitele-resi-jak-s-detmi-mluvit-o-islamu-nekteri-o-vyhrocenych-tematech-radeji-ucit-nechteji> [27. 4. 2016].
[44] Celou zprávu CAIRu za vzpomínané období viz ALIBAŠIČ, Ahmet. JUSIĆ Muhamed. 2014. op. cit., str. 243 – 266.
[45] Více o případu viz FEKETE, Liz. 2009. Novi mekartizam u Evropi. in Ibid., str. 183.