“Všem, kterým není lhostejný osud a směřování současného lidstva.”
Tento text je kritikou vývoje lidské společnosti z perspektivy věřícího muslima, který žije v prostředí, jež lze jednozněčně definovat jako západní a spotřebitelskou. Není napsán proto, že by autor společnost, ve které žije, nenáviděl, ale právě proto, že mu na ní až příliš záleží.
“Všem, kterým není lhostejný osud a směřování současného lidstva.”
Tento text je kritikou vývoje lidské společnosti z perspektivy věřícího muslima, který žije v prostředí, jež lze jednozněčně definovat jako západní a spotřebitelskou. Není napsán proto, že by autor společnost, ve které žije, nenáviděl, ale právě proto, že mu na ní až příliš záleží.
Jednou z třecích ploch mezi následovníky cesty islámu a těmi, kteří islámu oponují, zejména v euro-atlantickém prostoru a jedním z pramenů vzájemného nepochopení mezi nimi je odlišný pohled na svět, nebo jiná perspektiva, v jaké je okolní svět viděn a vnímán.
Proto se objevují schémata a vize muslimů, kteří údajně nemohou překonat svou zaostalost a dohonit západní pokrok jednoduše proto, že se z důvodu své víry musí pětkrát denně oddat modlitbě, takže jim prý již nezbývá čas na práci. To nemluvíme o měsíčním půstu jednou za rok, který prý má mít na pracovní morálku a produkci dramatický negativní vliv.
Tzv. „západní“ vidění světa je založeno na úspěchu, vypětí, překonání sebe sama, penězích a hmotných statcích. Není v něm místo pro úspěch vnitřní, pro harmonii, pro zastavení se, pro spokojení se s málem a pro trpělivost.
Západní člověk masochisticky trýzní sám sebe honbou za stále větším ziskem, který pak může se zadostiučiněním proměnit v hmotné statky, z nichž minimálně dvě třetiny vůbec nepotřebuje.
Své zahlcení dostatkem a neskutečnou únavu z honby za penězi kompenzuje obyvatel Západu zábavou, jejíž účelem je vypnout jeho mozek a vyprázdnit, či vymýt (!) jeho hlavu. Zábava má za úkol odvést pozornost mas od reality a nabídnout jim únikové rámce pocitu pohody a odreagování se.
Pro tento účel musí být taková zábava náležitě bezduchá, naivistická a primitivní, lidský volný čas a všeobecné úsilí tak stále více sklouzává k obskurní šaškokracii, k společnosti, kde je šašek (zpěvák, herec, sportovní ikona, či bavič) idolem, hrdinou lidu, měřidlem, vzorem i nejvyšším cílem zároveň. Bez poselství, bez výchovného směřování, bez zbytečných otázek a morálních dilemat. Čím hloupější, tím lepší. Tím horentnější sumu je za ni Zápaďan ochoten zaplatit a tím více je následně ochoten dřít do úmoru, čímž se kruh uzavírá.
V takovém smutném světě nemocných lidí a jejich zuboženého, děsivě zúženého subjektivního nahlížení již nemůže být např. zákaz úroků pochopen jinak, než jako svazující omezení svobody trhu, či apel ženám, aby skrývaly své okrasy a počestně zůstaly a setrvávaly ve svých domovech jako mrhání estetickým potenciálem a polovinou práceschopné síly. Uctívání Stvořitele a plnění Jeho neomylných směrnic je pak pouze zpátečnictvím a náboženské rituály ztrátou času, která patří do soukromé sféry osobní zábavy, čímž tenduje stát se bezúčelnou fraškou a úsměvně nostalgickým folklórem.
Okovy feudálního uspořádání byly na Západě postupně strhány a vytvořila se společnost bez víry, bez morální autority a bez existence absolutní pravdy mimo osobní myšlenkové vlastnictví individualit. To umožnilo Zápaďanu – někdejšímu obyvateli studené a špinavé chatrče – během pěti století přistát na Měsíci.
Mezitím však zcela nenápadně a nepozorovaně dogmatizmus náboženské inkvizice ustoupil dogmatizmu přízemní egoistické touhy a chtíče, který svou nestvůrnou tlamou postupně sežírá sám sebe i s celou mateřskou planetou. Dogmatizmu pokřivené a namnoze subjektivní „logiky,“ který znemožňuje vnímat to, co je přímé a rovné, jako skutečně přímé a rovné.
Náboženstvím Zápaďana se stala touha vlastnit a každý je posuzován podle toho, co má a může mít. Dospělý člověk nadaný svobodným úsudkem se tak před našima očima mění v rozmazleného kojence závislého na svém dudlíku. Nakupování se stává rituálním aktem uspokojení horoucí tužby, majícím smysl samo o sobě, což se negativně promítá do kvality výrobků, které nadále nemusí nutně vydržet roky, ale čím kratší jejich životnost bude, tím více se jich prodá a lépe „poroste ekonomický růst.“ Poselství aktuální světové ekonomické krize a celospolečenského rozkladu tkví pak právě v tom, že žádný strom nemůže vyrůst až do nebe.
Kritika životního stylu tzv. bohatého severu však má dvě hlavní úskalí.
Tím prvním a nejnebezpečnějším je, že atomizovaná spotřebitelská společnost, držená pohromadě kořistnickými vztahy a zmítaná individuálními vášněmi je schopna pohltit do sebe i vlastní kritiku. Těžko jde jít proti proudu když proud jde do všech směrů. Již od šedesátých let podniká každá generace dětí vzpouru proti životnímu stylu svých rodičů. Není tomu tak dlouho a hlavní modla spotřebitelské společnosti – trh, se tomuto jevu přizpůsobil. Obchod s insigniemi vzdorujících a revoltujících subkultur je dnes velmi výnosným byznysem. Konzum se takto stává arci nebezpečnou tautologií, která odsoudí svého nic netušícího kritika k ubohému pozérství.
Druhým velkým nebezpečím je všeobecná a všemi mlčky sdílená zaslepenost, která prezentuje ctnost jako hloupost a prohřešek proti humanitě a hřích jako promyšlenou strategii, či výraz vítězství svobody. Ve společnosti, kde jsou hrdinové vyvrheli a zločinci hrdiny je hlas pravdy ostrakizován a nemilosrdně umlčen. Mojžíšovský hlas již nestojí proti faraónovi, který drží miliony lidí jako své otroky, ale stojí sám, osamocen, tváří v tvář útokům milionů faraónů.
Pane pomož nám…