‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنه vypráví, jak se jeden z medínských muslimů zeptal: “Posle Boží, kdo je nejbystřejší z lidí? A kdo je nejodhodlanější z lidí?”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
أكثرُهم ذكرًا للموتِ وأكثرُهم استعدادًا للموتِ أولئك الأكياسُ ذهَبوا بشرفِ الدُّنيا وكرامةِ الآخرةِ
“Ten z nich, kdo si nejčastěji připomíná svou smrt a nejvíce se na ni připravuje. Tací odejdou se ctí na tomto světě a získají pocty světa onoho.“1
Různé aspekty skutečné bystrosti úsudku pak na základě tohoto a kontextuálně podobných hadísů vyvodil Abú Hátim ibn Hibbán al-Bústí ve svém díle Rawdatu l-‘ukalá we nuzhatu l-fudalá. Zde jsou některé jeho postřehy.
Chvála Božího daru rozumu a soudnosti
Ibn ‘Ámir se tázal ‘Atá ibn Abí Rebáha: “Abú Muhammede, co je to nejlepší, co může Boží služebník od Alláha dostat jako dar?” “Bystrý intelekt,” odpověděl mu ‘Atá.2
‘Abdulláha ibn Mubáreka se zeptali: “Co je to nejlepší, co může člověk obdržet darem?” Odpověděl: “Pocta bystrého intelektu.” “A pokud jím poctěn nebyl?” zeptali se dál. “Potom spravedlivý společník, který mu poradí,” odpověděl Ibn Mubárek. Zeptali se dál: “A co když žádného nemá?” Odpověděl jim: “Potom dlouhé mlčení.” “A pokud není schopen ani toho?” zeptali se ještě. A ‘Abdulláh jim odpověděl: “Potom už jen okamžitá smrt!“3
O bohatství intelektu
Abú Hátim ibn Hibbán al-Bústí pravil:
“Intelekt je jako štěstěna. A ten, kdo rád hloubá v osamění, ten je přiveden ke chvályhodné výjimečnosti a chráněn před chudobou. Protože není bohatství hodnotnějšího, nežli bohatství rozumu a nikoho víra není úplná, kromě toho, kdo je úplný svým úsudkem. Pravdu děl básník, jenž zpíval:
“Rozum je to nejlepší, co Bůh může někomu dát,
Neboť není nic, co by se rozumu mohlo vyrovnat.
Poctí-li Nejmilostivější člověka chytrostí,
pak věru povaha i cíle se mu přiblíží úplnosti.
Člověk žije mezi lidmi jen díky své rozumu síle
Když je rozumný, získá vědomosti rychle.
Mezi lidmi člověk stoupá jen bohatstvím svého vědění,
i kdyby byl naprosto chudobný a zcela bez jmění.“3
Abdurrahmán ibn Muhammed al-Mukátilí složil verše:
“Kdokoli vlastní vědomosti, leč majetek nemá žádný,
jakoby měl chodidla, ale neměl žádné sandály.
A kdokoli má jmění, leč nemá rozum pražádný,
jakoby měl sandály, ale místo noh mu jen pahýly zůstaly.“3
Podstata rozumnosti ve vztahu k tomuto i onomu světu
Mu’áwíja ibn Kura pravil: “Věru jsou lidé, kteří vykonávají hadždž i ‘umru, kteří bojují na cestě Boží, modlí se a postí. Avšak v Den Soudný shledají, že budou odměněni jen na základě zdravosti a správnosti jejich uvažování.‟4
Abú Hátim ibn Hibbán řekl:
„Intelekt je lékem srdce, nástrojem učenců mudžehidů, semínky sklizně na onom světě, korunou věřícího na tomto světě a dostačující přípravou ke zvládnutí jakékoli pohromy. Komukoli intelekt chybí, tomu na cti nepřidá ani to, že se domůže nadvlády nad nějakou zemí, ani ho nezušlechtí množství majetku, které získá. Věru nemá pražádného intelektu ten, kdo se chová bezohledně a nehledí na záležitosti onoho světa, neboť je zmámen lákadly světa tohoto. A tak jako je nejhorší chorobou barbarská nevědomost, nejzoufalejší chudobou je být prost intelektu.“3
Dále praví:
“Skutečně inteligentní člověk se nesmí nechat zmámit tímto světem a jeho pozlátky, jeho krásami a leskem natolik, že se mu zcela oddá, aniž by se oddával světu onomu a nepomíjejícímu potěšení v něm. Naopak, musí umístit tento svět na místo, na nějž ho umístil i Alláh, protože tento svět tak jako tak jednou skončí a bezpochyby pomine. Jeho civilizace se obrátí v ruiny. Jeho obyvatelé všichni pomřou. Jeho velkolepost pomine a jeho zeleň seschne. Nebude už žádných zpupných vládců a velitelů, ani žádných chudobných a utlačovaných, kromě toho, že všichni budou muset projít skleněnou branou smrti. A ta je vrátí do stavu, v jakém byli na samém počátku. Prach byli a v prach se obrátí. A pak Znalec nepoznatelného, Alláh Vznešený, zdědí celou zemi a vše, co se na ní nachází. Proto se skutečně inteligentní člověk nikdy neupíná k příbytku své vlastní zkázy a nikdy nemůže nalézt pokoj jen na tomto světě, takovém jaký je. Protože to, co ho teprve čeká, je to, co žádné oko nespatřilo, žádné ucho nezaslechlo a žádná mysl si nikdy nedokázala představit. Proto se rozumný člověk drží zkrátka, zříká se části tohoto nepatrného pomíjivého světa a naopak usiluje o trvalé potěšení ve světě mnohem větším, lepším, s větší hojností.“5
Rozumný člověk se nepřátelí s pošetilými
Muhammed ibn Abí Málik al-Ghází slyšel svého otce říci: “Sedávej ve společnosti chytrých, ať už jsou tvými přáteli či nepřáteli, protože velké mysli se s myslemi sejdou.” Tj. jejich hlubokomyslnost prohloubí i tvé pochopení.4
Abú Hátim řekl:
“Skutečně soudný člověk bystrého úsudku má za povinnost zříci se vysedávání s tupci a přátelení se s hlupáky a bláhovými. Naopak, musí si za společníky zvolit lidi rozumné a chytré, být nablízku lidem střízlivého rozumu a pochopení. To proto, že i když nelze získat intelekt osoby, s níž se družíme, stále můžeme být přáteli moudrého člověka. A co se týče tupce, byť nebudeme sami postiženi jeho tupostí, dostane se nám hanby za to, že jsme přáteli tupce.“3
Rozumný člověk přemýšlí nad tím, co říká i co dělá
Abú Hátim ibn Hibbán pravil:
“Je povinností každého rozumného člověka vždy zůstávat zticha, dokud se nestane nutností, aby promluvil. Jak jen často lidé litují toho, co řekli, ale až potom, co ona slova vypustili z úst. A jak zřídka člověk lituje toho, že zůstal zticha a neřekl nic. A ti lidé, kteří jsou nejvíce a nejdéle nešťastni, kteří procházejí největšími ranami osudu, jsou právě ti, kteří zakoušejí pohrom způsobených jejich vlastními příliš neposednými jazyky a zatvrzelými srdci.“6
Abú Hátim také řekl:
“Pro skutečně inteligentní osobu je povinností dvakrát více používat své uši, nežli používá svá ústa. Musí si uvědomit, že zatímco dostal od Alláha uši dvě, ústa dostal poze jedna, proto aby více poslouchal, než mluvil. To proto, že pokud bude mnoho mluvit, mnoho bude litovat. A ten, kdo hovořil jen málo, nebude tolik litovat. A nakonec, vždy je možné se dodatečně vyjádřit a napravit to, že jsme nic neřekli. Jsme totiž vlastníky slov, která jsme doposud nevyřkli, ale sami se stáváme majetkem slov, která jsme už vypustili z úst.“7
Na jiném místě řekl:
“Jazyk inteligentní osoby se nachází až za jejím srdcem. Proto když chce cokoli říci, nejprve žádá o svolení své srdce. To proto, že pokud něco řekne, za svými slovy si stojí a jedná podle nich. Jinak zůstává zticha. Naproti tomu ignorant má své srdce na špičce svého jazyka. Blábolí, aniž by vůbec přemýšlel nad tím, co říká. A kdokoli se nemá na pozoru před tím, co říká jeho jazyk, ten nepochopil svou víru.“8
Abú Hátim taktéž dodal:
“Moudrý se nikdy nepouští do boje bez příprav, ani se nehádá bez důkazu, ani nezápasí bez síly, protože jen skrze moudrost a intelekt získávají srdce i duše svou zář. Jen skrze intelekt se věci chápou správně, včetně těch, na nichž tento celý svět stojí a spočívá.“9
Rozumný člověk nikoho neznevažuje
Abú Hátim ibn Hibbán řekl:
„Moudrý nikdy nepřehlíží nikoho a na nikoho nehledí skrze prsty. Protože kdokoli zneváží vládce, přijde o svůj život na tomto světě. Kdokoli zneváží bohabojného, ten zkazí svou víru. A kdokoli zneváží své bratry, ten ztratí svou osobní důstojnost. A kdokoli začne znevažovat prostý lid, přijde o svou ochranu před zlem.“10
Také uvedl:
“Je samozřejmou povinností každého skutečně rozumného člověka, aby se nepídil po chybách jiných lidí, aby zaměstnal sám sebe starostí o vlastní nedostatky a jejich napravení. Věru ten, kdo se začne věnovat jen sám sobě a svým chybám spíše, než nedostatkům lidí okolo sebe, nalezne pokoje těla a klidu mysli. Kdykoli si uvědomí nějaký svůj nedostatek, podobný nedostatek u jeho bratra pro něj nemá takový význam. Naopak ten, kdo zabředne do nedostatků ostatních namísto svých vlastních, ten se roztrhá starostmi a jeho srdce se stane vůči svým vlastním nedostatkům slepé. A začne si vymýšlet sám pro sebe výmluvy, proč se vlastních nedostatků zbavit nedokázal.“11
A rovněž napsal:
“Špehování ostatních je jednou z podob pokrytectví. Smýšlet o ostatních v dobrém je naopak jednou z forem pravé víry. Skutečně rozumný člověk smýšlí o svých bratrach, jak nejlépe dovede. Sám cítí upřímnou starost a lítost nad vším špatným, co jeho bratry potkává. Avšak ignorant má o svých bratrech vždy jen tu nejhorší mínku a o jejich problémy a neštěstí neprojevuje sebemenší zájem.“12
- Zaznamenali Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4259; at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebíru, hadís č. 13536; Ibn Abi d-Dunjá v Mekárimu l-achlák, hadís č. 3; a al-Munzirí v at-Terghíbu wet-terhíb, 4/197 jako hasan. Jako hasan ho také dokládají al-Hejsemí v Medžme’u z-zewáid, 10/312; a al-‘Irákí v Techrídžu l-Ihjá, 5/194.
- Zaznamenal Ibn Hibbán v Rawdatu l-‘ukalá, str. 118.
- Viz Ibidum.
- Zaznamenal Abú Hátim v Rawdatu l-‘ukalá, str. 118.
- Ibidum.
- Viz Rawdatu l-‘ukalá, str. 45.
- Viz Ibid., str. 47.
- Viz Ibid., str. 49.
- Viz Ibid., str. 118.
- Viz Rawdatu l-‘ukalá, str. 118.
- Viz Ibid., str. 131.
- Viz Ibid., str. 133.