Chvála Alláhu, Pánu všech světů, požehnání a mír poslednímu z Jeho proroků, Muhammedovi, jeho rodině, jeho společníkům a všem, kteří je v dobru následují až do Soudného Dne.
Učenost a znalosti mají nezměrnou hodnotu. Dostatečně to dokazuje už dobře známá zkušenost, že je lepší studovat šarí’atskou nauku celou noc, nežli celou noc strávit dobrovolnými modlitbami.
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí napsal:
“Být přítomen na jediném naučném setkání je pro tebe lepší, nežli celý tento svět a vše, co je v něm. S užitkem, který z takového setkání získáš a vytěžíš, se nemůže nic ani měřit ani rovnat.”1
O výsadním postavení učenců a o jejich obrovském významu pro islám by se toho dalo napsat velmi mnoho. Toto je krátký přehled a stručné rezimé skutečností, které si každý muslim musí v této věci uvědomovat, aby dokázal rozpoznat, které osoby jsou v islámu skutečnými autoritami hodnými následování a od koho je možné se učit a získávat znalosti o své víře.
Toto pojednání je obzvláště důležité proto, že mezi muslimy není nikoho, kdo by byl pro islám přínosnější, nežli skutečný islámský učenec. A není nikoho, kdo by byl větším škůdcem islámu, zkázou ummy a plevelem mezi muslimy, nežli toho, kdo si na učence hraje, kdo obléká jejich kabát, staví se do jejich pozice a přitom k nim vůbec nepatří.
Takoví jsou tím nejhorším morem skutečné nauky a nejhorším nebezpečím ohrožujícím skutečné učence, protože svým připisováním se nauce a učencům matou lidi, způsobují úpadek autority skutečných učenců, na jejichž úspěších a autoritě cizopasí, když hovoří shodně tomu, k čemu je jejich egocentrizmus a bohorovná neznalost ponouká. Myslí si, že napravují lidi a jejich situaci, ale ve skutečnosti kazí jejich víru i charakter a celkový stav věcí ještě více zhoršují.
Nezřídka se v našich podmínkách, zejména pak mezi těmi, kteří jsou v islámu nováčci, stává, že mnozí lidé hovoří o islámu, o šarí’i, o Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه وسلم, o Koránu a o Sunně bez znalosti. Snaží se dokonce získat si i nějakou autoritu a omezený okruh přívrženců. Dokonce vznikají malé skupinky sympatizantů sdružujících se okolo ústřední postavy, aniž je tato postava autoritou hodnou následování.
Takové skupinky často vede nějaká fanatická ideologie, v tomto případě zabarvená rádoby nábožensky, kterou se tyto skupinky vyznačují a odlišují od všech ostatních. Je to nějaký pseudo-islám dle vlastních sklonů a chutí, kterých je v našich časech k mání přehršel.
To se v našich zemích týká v prvé řadě popíračů Sunny, kteří odmítají paušálně všechny hadísy, dále lidí s modernistickými tendencemi, nebo těch, kteří se maskují za tasawwuf, schovávají se za máturídíjskou či aš’aríjskou školu kelámu, anebo také lidí, jejichž tendence jsou extrémní a cháridžovské, těch, kteří prohlašují jiné muslimy za nevěřící, zrádce a zaprodance nepřátel.
Nikdo z výše jmenovaných nedokáže skutečně islám pochopit, protože ti všichni jsou odchovanci a odkojenci těch, kteří jsou úhlavními nepřáteli skutečného islámu. Tito lidé skutečné islámské hodnoty nikdy ani nepřijali za své. A všichni ti, kteří se k hodnotám islámu otočí zády, nikdy nezakusí nic, nežli ponížení, jak v životě tomto tak i na onom světě.
Skuteční a opravdoví islámští učenci už od dávných dob ustavili a předložili podmínky, které musí splnit každý, kdo aspiruje na to stát se v islámu autoritou, kterou ostatní následují, někdo, kdo je právoplatným zdrojem poznání víry a od koho je možno se učit. Toto základní pravidlo zní: “Prověřujte jeho učitele i jeho žáky.”
Aplikujeme-li toto pravidlo na vůdce současných zbloudilých frakcí mezi muslimy, zjišťujeme, že se ocitáme na stejném bodě jako v případě vůdců dávných cháridžovců, těch, kteří označili ty největší učence z řad Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků a následovníků za nevěřící a za heretiky. Také oni jsou přihlouplí anonymové hádající se a hašteřící se mezi sebou. Není mezi nimi jediný skutečný učenec, stejně jako mezi prvními sektáři nebyl žádný Prorokův společník, nechť je Alláh spokojen se všemi Prorokovými společníky. Nikdo z nich nepřijal islám z rukou učence předcházející generace, ale všichni si islám poskládali podle sebe a své libosti.
Když by všichni tito budižkničemové a zlovolní ničemníci, kteří se připisují náboženské nauce, navěky zavřeli ústa, vymizela by velká většina neplodných, úmorných a žlučovitých debat, rozprav a nikam nevedoucích ustavičných hašteřivých diskuzí. Zapomění by odválo názorové neshody, šejtánská našeptávání a nezdravé pochybnosti. Jen kdyby si tito dětinští ubožáci našli jinou hračku na hraní, nežli Boží víru a nauku Božího náboženství.
Důležitost učenců v Koránu
Vznešený Alláh říká:
يُؤْتِي الْحِكْمَةَ مَن يَشَاءُ ۚ وَمَن يُؤْتَ الْحِكْمَةَ فَقَدْ أُوتِيَ خَيْرًا كَثِيرًا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
“On dává moudrost tomu, komu chce. A komu byla dána moudrost, tomu bylo dáno velké dobro, avšak pouze ti, kdož nadáni jsou rozumem, si to připomenou.” (Bekara: 269)
Alláh jmenuje Svá dobrodiní, kterými zahrnul krále a Proroka Dáwúda/Davida, mír s ním:
وَآتَاهُ اللَّهُ الْمُلْكَ وَالْحِكْمَةَ وَعَلَّمَهُ مِمَّا يَشَاءُ
“A Bůh dal mu pak moc královskou i moudrost a naučil jej tomu, čemu chtěl.” (Bekara:251)
Posel Boží Mojžíš/Músá, mír s ním, touží doprovázet Proroka Chidra, mír s ním, jen kvůli tomu znalostí, co má on oproti němu navíc:
قَالَ لَهُ مُوسَىٰ هَلْ أَتَّبِعُكَ عَلَىٰ أَن تُعَلِّمَنِ مِمَّا عُلِّمْتَ رُشْدًا
“a Mojžíš mu řekl: “Smím tě následovat, abys mne naučil něčemu ze správného vedení, o němž jsi byl poučen?” (Kehf: 66)
O moudrém Lukmánovi je řečeno:
وَلَقَدْ آتَيْنَا لُقْمَانَ الْحِكْمَةَ أَنِ اشْكُرْ لِلَّهِ ۚ وَمَن يَشْكُرْ فَإِنَّمَا يَشْكُرُ لِنَفْسِهِ ۖ وَمَن كَفَرَ فَإِنَّ اللَّهَ غَنِيٌّ حَمِيدٌ
“Kdysi jsme darovali Luqmánovi moudrost řkouce: “Buď vděčný Bohu, neboť ten, kdo vděčný je Bohu, je vděčný pro dobro své vlastní. Kdo však je nevděčný, pak Bůh soběstačný je i chvályhodný.” (Lukmán: 12)
Všemohoucí Alláh nás zpravuje o držitelích předešlých zjevení:
وَإِذْ أَخَذَ اللَّهُ مِيثَاقَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ لَتُبَيِّنُنَّهُ لِلنَّاسِ وَلَا تَكْتُمُونَهُ
“A hle, přijal Bůh od těch, kdož dostali Písmo, úmluvu: “Vysvětlujte je lidem a nezatajujte je!” (Áli ‘Imrán: 187)
V podobném duchu nám samotným říká:
وَمَا كَانَ الْمُؤْمِنُونَ لِيَنفِرُوا كَافَّةً ۚ فَلَوْلَا نَفَرَ مِن كُلِّ فِرْقَةٍ مِّنْهُمْ طَائِفَةٌ لِّيَتَفَقَّهُوا فِي الدِّينِ وَلِيُنذِرُوا قَوْمَهُمْ إِذَا رَجَعُوا إِلَيْهِمْ لَعَلَّهُمْ يَحْذَرُونَ
“Věřící nechť se nevypravují všichni najednou; proč by se z každé skupiny nemohl vypravit jeden oddíl, aby se lidé z něho poučili o náboženství a aby po návratu mohli varovat svůj lid – snad budou se mít na pozoru!” (Tewba: 122)
Vznešený Alláh přikázal poslušnost vůči učencům ve verši:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ
“Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!” (Nisá: 59)
Autority jsou dvojího druhu, jednak světské, v podobě vůdců a vladařů, a jednak také duchovní, v podobě učenců islámu.
Toto dokazuje vedoucí úloha učenců předchozích náboženských komunit, jako ve slovech Božích:
وَالرَّبَّانِيُّونَ وَالْأَحْبَارُ بِمَا اسْتُحْفِظُوا مِن كِتَابِ اللَّهِ وَكَانُوا عَلَيْهِ شُهَدَاءَ
“aby rabíni a učení rozhodovali podle toho, co jim bylo svěřeno ke střežení z Písma Božího a čeho byli svědky” (Máida:44)
Ti špatní z nich jsou kritizováni za zpronevěru této výsady a zodpovědnosti v Jeho slovech:
لَوْلَا يَنْهَاهُمُ الرَّبَّانِيُّونَ وَالْأَحْبَارُ عَن قَوْلِهِمُ الْإِثْمَ وَأَكْلِهِمُ السُّحْتَ
“Proč jim nezabrání rabíni a učenci, aby nevedli hříšné řeči a nepohlcovali neprávem nabyté?” (Máida:63)
A ti dobří mezi nimi jsou dáváni za vzor také muslimům:
وَلَٰكِن كُونُوا رَبَّانِيِّينَ بِمَا كُنتُمْ تُعَلِّمُونَ الْكِتَابَ وَبِمَا كُنتُمْ تَدْرُسُونَ
“Nýbrž buďte učenci Páně v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete.” (Áli’Imrán: 79)
Vznešený Alláh na jiném místě praví:
قُلْ هَلْ يَسْتَوِي الَّذِينَ يَعْلَمُونَ وَالَّذِينَ لَا يَعْلَمُونَ ۗ إِنَّمَا يَتَذَكَّرُ أُولُو الْأَلْبَابِ
“Zeptej se: “Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?” Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni.” (Zumer: 9)
Rovněž říká:
إِنَّمَا يَخْشَى اللَّهَ مِنْ عِبَادِهِ الْعُلَمَاءُ ۗ إِنَّ اللَّهَ عَزِيزٌ غَفُورٌ
“A obávají se Boha ze služebníků Jeho ti nejučenější a Bůh věru je mocný a odpouštějící.” (Fátir: 28)
Také uvádí:
وَمَن يُشَاقِقِ الرَّسُولَ مِن بَعْدِ مَا تَبَيَّنَ لَهُ الْهُدَىٰ وَيَتَّبِعْ غَيْرَ سَبِيلِ الْمُؤْمِنِينَ نُوَلِّهِ مَا تَوَلَّىٰ وَنُصْلِهِ جَهَنَّمَ ۖ وَسَاءَتْ مَصِيرًا
“A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil, a necháme jej hořet v pekle a jak hnusný je to cíl konečný!” (Nisá:115)
Věřícími zmíněnými v tomto verši je společenství muslimů (arab. الجماعة al-džemá’a). Tento pojem al-Buchárí vysvětlil takto: “Posel Boží صلى الله عليه وسلم nám nařídil držet se džemá’a. A džemá’a jsou muslimští učenci.”2
Učení jsou tu totiž právě proto, aby odpovídali na otázky, na které běžný člověk nezná odpověď:
فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
“A zeptejte se těch, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li!” (Nahl:43; Anbijá:7)
Důležitost nauky a učenců v Sunně
Safwán ibn ‘Assál al-Murádí رضي الله عنه vyprávěl: “Přišel jsem za Poslem Božím صلى الله عليه وسلم, jenž zrovna v mešitě odpočíval v sedě na svém červeném plášti. Řekl jsem: “Posle Boží! Věru jsem k tobě přišel získávat nauku.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mi odpověděl:
مرحبًا بطالبِ العِلْمِ إنّ طالبَ العِلْمِ لتحُفَّهُ الملائكةُ وتَظُلَّهُ بأجنحتِها ثم يركبُ بعضُهم بعضًا حتى يبلغوا السماءَ الدنيا من حُبِّهِمْ لما يطلبُ
“Vítej, hledači nauky! Andělé vskutku ovívají svými křídly hledače nauky a poskytují mu svými křídly stín, jedni šplhají na druhé, dokud nedosáhnou až k nebesům, z lásky k tomu, co přišel získávat.”3
Abú Músá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَثَلُ مَا بَعَثَنِي اللَّهُ بِهِ مِنَ الْهُدَى وَالْعِلْمِ كَمَثَلِ الْغَيْثِ الْكَثِيرِ أَصَابَ أَرْضًا، فَكَانَ مِنْهَا نَقِيَّةٌ قَبِلَتِ الْمَاءَ، فَأَنْبَتَتِ الْكَلأَ وَالْعُشْبَ الْكَثِيرَ، وَكَانَتْ مِنْهَا أَجَادِبُ أَمْسَكَتِ الْمَاءَ، فَنَفَعَ اللَّهُ بِهَا النَّاسَ، فَشَرِبُوا وَسَقَوْا وَزَرَعُوا، وَأَصَابَتْ مِنْهَا طَائِفَةً أُخْرَى، إِنَّمَا هِيَ قِيعَانٌ لاَ تُمْسِكُ مَاءً، وَلاَ تُنْبِتُ كَلأً، فَذَلِكَ مَثَلُ مَنْ فَقِهَ فِي دِينِ اللَّهِ وَنَفَعَهُ مَا بَعَثَنِي اللَّهُ بِهِ، فَعَلِمَ وَعَلَّمَ، وَمَثَلُ مَنْ لَمْ يَرْفَعْ بِذَلِكَ رَأْسًا، وَلَمْ يَقْبَلْ هُدَى اللَّهِ الَّذِي أُرْسِلْتُ بِهِ
“Příklad správného vedení a nauky, se kterou mne Alláh poslal, je jako příklad hojného deště dopadajícího na zem, jež je zčásti plodnou půdou, která pojme vláhu z deště a dá vzejít hojnému množství zeleně a trávy. Další části jsou tvrdé a dešťovou vodu zadržují, čímž poskytují užitek lidem, kteří z nich pijí, napájejí z nich svá zvířata a zavlažují z nich své záhony a pole, která obhospodařují. A další část z ní je pustá a vodu ani nezadrží a ani na ní nevyklíčí zeleň. První je příkladem osoby, která pochopí Boží náboženství a získá užitek z toho, co Alláh skrze mne zjevil. Druhé je příkladem toho, kdo nauku od proroků shromažďuje, učí se jí a potom ji vyučuje i ostatní. A poslední je příkladem toho, kdo se o ni ani nestará a ani se neřídí správným vedením seslaným od Alláha skrze mne.”4
Učenec je ten, pro koho si Alláh přál dobro, poněvadž ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَن يُردِ اللهُ بهِ خَيرًا يُفقِّهُّ في الدِّينِ.
“Tomu, pro koho si přeje dobro, dá Alláh porozumět učení náboženství.”5
Abú Hurejra رضي الله عنه slyšel, že mezi věcmi, které budou Božího služebníka následovat po smrti, Posel Boží صلى الله عليه وسلم zmínil také:
عِلْمٍ يُنْتَفَعُ بِهِ
“znalost, z níž plyne užitek.”6
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že jedním ze dvou typů lidí, kterým je podle Posla Božího صلى الله عليه وسلم chvályhodné závidět, je také:
رَجُلٌ آتَاهُ اللَّهُ حِكْمَةً فَهْوَ يَقْضِي بِهَا وَيُعَلِّمُهَا.
“muž, jemuž dal Alláh moudrosti (tj. poznání náboženské nauky), podle které se on řídí a kterou on vyučuje.”7
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.
- Viz al-Fewákihu š-šehhíja, str. 179.
- Viz Sahíh, 9/107.
- Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 7347; Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 6/331; Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/32; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/136. Jako hasan ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3397.
- Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali ho al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 79; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 2282.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 71; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1037 a další.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1631.
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1409; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 816.